Vrtění psem z Petržalky
Zatímco námětů k filmům o korupci a prohnilosti systému poskytuje místní realita stejně nebo možná i víc než jinde ve světě, kvalitou výsledných děl se naši filmaři svým západním kolegům zatím nevyrovnají. Slovensko-český snímek Kandidát je jen dalším důkazem, že politický thriller v našich krajích není doma.
Debutující režisér Jonáš Karásek hodlal odkrýt dvojí zákulisí, jednak vysoké politiky, jednak reklamního a mediálního průmyslu, které spolu koneckonců úzce souvisejí. Hrdina jeho filmu, šéf reklamní agentury Lambert (Marek Majeský), se nechá vyhecovat a vsadí se o majlant, že v nadcházejících slovenských prezidentských volbách prosadí bezvýznamného lokálního podnikatele. Zároveň jakýsi tajemný zadavatel nasadí na Lamberta dva odposlouchávače (Michal Kubovčík a Michal Dlouhý), aby veškeré jeho aktivity monitorovali. Dravému Lambertovi se během dvou měsíců podaří pomocí šikovné mediální kampaně stvořit z „nuly“ národní ikonu. Do té doby neznámý Petr Potôň je zvolen prezidentem, ale zaplatí za to životem, neboť jeden z reklamních triků – fingovaný atentát na budoucí hlavu státu – se Lambertovi vymkne z rukou. I na něj ale posléze dojde, když se ukáže, kdo byl tou mocnou osobou sledující jeho nekalé praktiky. K odhalení tohoto „tajemství“ bylo již na začátku filmu předloženo dost indicií.
Všechny postavy dodržují v souladu se základní ideou scénáře obvyklá klišé: reklamní boss je drsný a bezskrupulózní, politici zkorumpovaní, milenky zlatokopky, katolický biskup výlupek zla, špioni lidoví koumáci. Stále aktuální téma politické korupce a moci médií tvůrci nezpracovali nijak objevně. Servírují banality, byť v napulírovaném obalu. Přehnané zvýraznění některých rysů je převrací v opak, takže chlapáctví hrdiny a drsné dialogy nakonec působí směšně. A ti, kdo mají humor vyvolávat, dvojice odposlouchávačů, jsou víc vulgární než vtipní. Jejich scénky sestávají z bodrých rozhovorů a glosování děje, které většinou pouze zdvojuje divákovi již známou informaci (s výjimkou téměř formanovského dialogu o rozdílech mezi češtinou a slovenštinou). Pořád ale jsou tyto postavičky živější než umělohmotný hrdina, který vypadá jako stvořený reklamou. Navíc je strašlivě nadabován způsobem připomínajícím béčková videa z konce osmdesátých let – pokud nešlo o zvýšení jeho slizkosti, tak naprosto bezdůvodně. Ostatní slovenští herci totiž do češtiny dabováni nejsou, ačkoli třeba Kubovčíkovi – zejména v úvodní sekvenci, kde v jakémsi rapovém tempu komentuje cvrkot na bratislavském sídlišti Petržalka – téměř není rozumět. Vůbec v postsynchronech jinak vycizelovaná technická stránka filmu značně hapruje.
Autoři knižní předlohy Michal Havran a Maroš Hečko pracují v médiích, Jonáš Karásek dosud natáčel reklamy a sbíral zkušenosti i v Americe. Všichni pánové tedy znají mediální prostředí a pohybují se v branži, o níž pojednávají. V té filmové se ovšem chovají jako nováčci, jimž, zdá se, není známo, že prostředky reklamní tvorby se pro hraný film nehodí. Propracovaná vizualita je plná samoúčelných hračiček, které nemají pro logiku děje žádný význam (dělený obraz, zpomalené a rozfázované záběry), klipový střih se snaží vyvolat dojem dynamiky. Díváme se na sled reklamních šotů, v nichž manekýnovský hrdina různě pózuje nebo vlaje, jako by propagoval parfém, oblek či rychlé auto. (A vlastně i propaguje: product placement se vyskytuje snad v každém druhém záběru.) Technické prostředky však nedokážou suplovat vnitřní dynamiku příběhu a zakrýt poloamatérismus dramaturgické a scenáristické práce. Snímek se tak stal spíš jakýmsi dlouhohrajícím klipem či celovečerní reklamou.
O moci médií při prezidentské kampani umně pojednává například americký film Barryho Levinsona Vrtěti psem (1997). Ačkoli média fungují na stejném principu všude, přece jen je tamní atmosféra nepřenosná. Když si slovanské duše, byť vyškolené na Západě, hrají na světáctví, cosi v tom skřípe. A hlavně jim v tomto případě schází ta méně viditelná, ale podstatná část filmařského umění, která stojí na slovu a situační i dějové logice.
Povedená je sekvence o stvoření legendy: bezejmenný člověk se ze dne na den stane národním hrdinou, protože média rozšíří zprávu o tom, že je přímým potomkem slovenského obrozence Ľudovíta Štúra. Dobrým nápadem bylo neukázat tvář tohoto vítězného kandidáta, nechat jeho bytí víceméně fantomové. Humorný moment přináší epizodní role Miloše Zemana, který představuje českého prezidenta. Již zmíněný úvod sliboval pozoruhodný, neotřelý pohled na slovenskou současnost, jaký by se hodil třeba k experimentálnímu dokumentu o sídlišti Petržalka, jenomže po této sekvenci pokračuje úplně jiný film. Komerční mainstream, v němž zůstalo mnoho nedomyšleného.
Měl snad film být satirou na mediální byznys, politickým thrillerem, tragikomedií? „Divácky vstřícným“ protipólem festivalově úspěšných, leč málo navštěvovaných slovenských děl, jako byl Zázrak či Můj pes Killer? Závažnou myšlenkou podanou v přitažlivém a zábavném balení? Či snad parodií na reklamu? Jako parodie ale nepůsobí, ačkoli to tvůrci tvrdí. Ve filmu používají metod, které kritizují: povrchně líbivých postupů reklamy, a navíc samozřejmě zajistili svému výrobku výživnou propagaci. Jenže nahoře huj a dole přinejlepším nic moc.
Komentáře k článku: Vrtění psem z Petržalky
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)