Perverze, to je naše aneb S Dr. Krásou v permu
S letošním lednem vstoupilo domovské Divadlo u mostu prvního zahraničního držitele ceny Alfréda Radoka – režiséra a jeho uměleckého šéfa Sergeje Fedotova do dalšího čtvrtstoletí existence. Ke konci loňského roku jsem spolu s třemi českými herci měl jedinečnou možnost oslavit přímo na místě, v městě Permi v uralské oblasti východního Ruska, narozeniny tohoto pozoruhodného divadla.
Pozvání na oslavy jubilea 25 let existence „prvního mystického divadla“ v Permi přišlo z čista jasna loni na jaře. Snad až do odletu z letiště Václava Havla jsem nemohl uvěřit, že se vrátím do míst, kde jsem před lety zažil svou zásadní divadelní praxi. A nyní tam navíc cestuji s vlastní inscenací své Společnosti dr. Krásy!
Do Permi!
Dlouho jsem zvažoval, s jakou inscenací a s kým budu moct do Permi jet. Musel jsem vyloučit „svatou inscenaci“ (Obrazy ze života Františka z Assisi), vyžaduje totiž hodně účinkujících, na které by nebyly peníze. Chtěl jsem nazkoušet komorní úpravu (nejen) Goethova Fausta – jenže se ukázalo, že v souboru Dr. Krásy nemáme vhodné herecké adepty, kteří by utáhli celé představení. Stěžejní krásovský herec Dan Červinka se stále dostává ze svých chorob a běsů, jeho nástupce Kryštof Nohýnek neměl čas. Pokračoval jsem v hledání. Úspěšně jsem oslovil hodně vytíženého Bohouše (Martin Bohadlo – člena Studia Ypsilon a Geisslers Hofcomoedianten), ten hrál v naší památné inscenaci Macbeth 2003, navíc se účastnil dílen Sergeje Fedotova v Hronově. Do dobrodružné akce jsem zapojil Helenu Dvořákovou z Divadla v Dlouhé, která si zrovna v tu dobu vybírala v divadle pracovní volno. Projekt ji nadchl, Rusko lákalo, mou práci znala – spolupracovali jsme na inscenaci Zlatnický krám podle textu Karola Wojtyly ve sklepení Divadla v Dlouhé – tak příliš neváhala. Poslední člen naší skupiny Vašek Hanzl právě skončil své angažmá v Brně a stěhoval se do Prahy. Po krátkém setkání jsem jej přizval. Podobal se Gérardu Philipovi v Clairově faustovském filmu. A soubor Nová Krása byl na světě!
Na cestě
Neřešitelným problémem se zdál letecký přesun všeho potřebného pro hraní. Svá zavazadla jsme i po nutné redukci nacpali po okraj, mému kufru do limitu 23 kg scházelo při odbavování 20 deka. Helena Dvořáková si vyzvedávala kvůli propadlému pasu ruské vízum pár hodin před startem našeho letadla. V Moskvě nám ulétl náš Tupolev a museli jsme si v kanceláři Aeroflotu zajistit náhradní spojení. Bylo z toho sedm hodin čekání v hale. Bohouš vytáhl americký miniprojektor a s pomocí zadní strany vozíku pro zavazadla vytvořil uprostřed haly improvizované kino – promítal se Klub rváčů. Pořád se v něm někdo nesmyslně mlátí, na rozdíl od ostatních jsem se na to nevydržel koukat, přesuny lidí na letišti byly zajímavější…
V Permi jsme přistáli po třetí hodině ranní místního času. Mrzlo a na letištní ploše ležel čerstvý sníh. V hale nás čekala ospalá dívka z kanceláře divadla s Vasilem Larosem, v Londýně žijícím řeckým režisérem. Ten v Permi několik měsíců „antropologicky“ pracoval s Fedotovovým souborem – připravoval jej na Sofoklova Krále Oidipa.
Z letiště jsme odjeli divadelní dodávkou do čtyřhvězdičkového hotelu City Star – modře zářící výškové budovy v centru. Stála na dvoře starých šedivých oprýskaných činžáků, kde bych spíše čekal překupníky drog nebo skládku s navršeným odpadem.
Perm
Město Perm (založené roku 1723) se rozprostírá na samém konci Evropy před pohořím Ural u soutoku řek Kamy a Jegošiky. Je metropolí permské oblasti – rozlohou větší než celé Československo. Žije v ní sice pouze něco málo přes 2 miliony obyvatel, ale více než 100 národností (!), z toho asi polovina v samotné Permi. Město se do dějin nechvalně zapsalo jako přestupní stanice vyhnanců na Sibiř. Určitý čas v místní věznici pobýval i Puškin. Za předchozího režimu bylo Molotovo (tak se dočasně Perm jmenovala) díky svému významu pro sovětský zbrojní průmysl uzavřeným městem, kam sami sovětští občané směli cestovat jen na základě mimořádných povolení. Snad také proto si zachovalo výraznou atmosféru, dřevěnými domy a krásnými břízami evokující Rusko Dostojevského románů a Čechovových dramat. Alespoň tak tomu bylo při mé první cestě v roce 2004 – tehdy jsem si zde připadal jako ve snu o krásné širé ruské zemi, kde není skoro nic problém. A k tomu To magické divadlo…
Do divadla!
Ubytováni jsme byli kousek od divadla. Nikam jsme sice nemuseli jezdit, ale Fedotovovo doporučení nechodit v noci sám jsme nedodržovali. Stačilo obejít jeden blok, přejít rušnou světelnou křižovatku před mostem, kde panáčci v semaforu jsou dvojnásobní oproti našim. Cestou jsme míjeli mešitu, zeď s barevnými sgrafity, honosné kancelářské centrum s parkovištěm se západními vozy. Pak jsme zahnuli do parku s břízami nebo se procházeli mezi domy se zaparkovanými starými Ladami. Rezatá prolézačka dokreslovala dojem poněkud zanedbaného sídliště z 60. let minulého století. Na druhém konci parku stála diskotéka, kde před několika lety během požáru zemřelo mnoho mladých lidí (dostalo se to tehdy i do našich hlavních zpráv).
Zhruba uprostřed onoho „kousku přírody uprostřed města“ stojí požární zbrojnice s věží a hned vedle ní budova Divadla u mostu, které patří mezi pět stálých divadelních scén ve městě. Patří mezi ně i opera a loutkové divadlo. Divadlo u mostu je ze všech nejmenší.
Na veliké zdi před vchodem do divadla na nás vybafnul obří plakát „našeho“ Fausta. Přijetí nás – hostů z Čech – bylo famózní. Všichni herci oděni do (pracovního) černého stáli v předsálí a tiše čekali. Vstoupili jsme do foyeru a začali se objímat „na desítky způsobů“. Došlo i na vášnivé polibky. Představovala nás Fedotovova (ten ještě odpočíval po návratu z festivalu v Indii) zástupkyně Ola Jegorovová. Tuto ženu mu mohou mnozí závidět. Svou až fanatickou oddanost divadlu spojenou s mimořádnými organizačními schopnostmi (snad včetně telepatických) a patřičnou přísností vyvažuje jemností a ženskou citlivostí. To z ní dělá skutečnou „pravou ruku“ Mistra. Ola – vzděláním hudebnice, má k tomu ještě na starost nastudování veškerých hudebních produkcí – divadlo má na repertoáru několik vyloženě hudebních inscenací včetně rockové opery Juno a Avos.
Soubor se za pětadvacet let existence několikrát proměnil. Ze zakládající sestavy zbyla pouze jediná z opor – všestranný herec s hlubokým hlasem Vladimír Iljin (1968), původní profesí dělník. Několik dalších patří také k pamětníkům, ale většina současných členů v době vzniku Fedotovova souboru ještě chodila do školy či školky, a někteří se dokonce ještě nenarodili.
Herci odcházejí, ale mnohé inscenace na repertoáru zůstávají. V podstatě v původní podobě. Gogolova Panočka se například hraje již od roku 1992 a má za sebou neuvěřitelných 2.600 repríz.
Současný, relativně mladý herecký kolektiv tvoří dvacet pět osob v průměrném věku okolo třiceti let. K nim je nutné přičíst patnáct elévů – čerstvých absolventů divadelních škol z celého Ruska, které Sergej nabírá vždy o prázdninách. Divadlo u mostu se pro ně stává praktickou školou, na české poměry nebývale tvrdou. Režim ve Fedotovově souboru je pro českého mladého herce nepředstavitelně přísný. Nástup do divadla nejpozději v 11 hodin. Začíná se psychofyzickým tréninkem vedeným zkušeným hercem či hostujícím umělcem – pedagogem, případně zkouškou. V poledne je krátká přestávka na jídlo a po ní se všichni zúčastní příprav na odpolední nebo (někdy a) večerní představení. Odchod domů není možný dříve než okolo půlnoci. Ti, co bydlí daleko, jsou odvezeni domů divadelní dodávkou. Všichni vypomáhají se stavbou a bouráním scény, s výrobou dekorace a různými opravami, se svícením. Plně se zapojují do činností, které běžně v našich divadlech nevykonávají herci, ale zástupci jiných profesí.
Pozoruhodný je způsob obsazování každého představení. Vždy totiž existuje několik variant obsazení většiny postav. Kdo a koho bude hrát, se herci dovídají většinou až den předem, čímž je v souboru neustále jisté – jak tvrdí Fedotov „životadárné“ – napětí. Herci inscenaci vnímají jako celek, v jehož rámci sice dokážou dobře improvizovat, ale nikdy nejsou exhibujícími sólisty – vše podmiňují celkovému vyznění. Myslím, že právě to je jedno z tajemství úspěchu Fedotovovy práce.
Plynová komora
Volné dny herci nemají téměř žádné – maximálně dva v měsíci. To všechno za malý či minimální plat, který sotva vystačí na skromný život. Mladí mají povinnost sledovat všechna představení včetně zkoušek a projížděček a psát si o nich poznámky – aby se s nimi dokonale seznámili. Stává se, že během jednoho dne vidí třikrát za sebou jednu inscenaci. Když je potřeba, tak je sledují na DVD. K tomu zde platí ještě „suchý zákon“ – v divadle se pod přísným zákazem nepije žádný alkohol. Kouření je povoleno v kuřárně u toalet – není tam často přes dým skoro vidět, připomíná to plynovou komoru…
Takový – i na ruské divadelní zvyklosti – tvrdý režim ne každý dlouhodobě zvládne. Proto mnozí po čase odcházejí. Málokdo však doby strávené u Fedotova lituje. Je to zkušenost, kterou by nikde jinde nezískal. Ve velkém divadle bych donekonečna čekala na příležitost a léta hrála jen malé role. Za stejné peníze…, říká Lena Kostenskaja (22 let). Při hledání další práce mi etapa v Divadle u mostu uvedená v profesním životopise vysoce zvyšuje mou hodnotu.
Procházka po budově
Exkurze po budově divadla, která původně patřila hasičům ze sousedství, nám odkryla čilé stavební aktivity posledních let. V podkroví vyrostly kanceláře, zkušebna, sklad kostýmů a rekvizit, ale také „VIP šatny“ určené pro zasloužilé herce. Rozdíl ve vybavení a „hustotě“ zabydlení je značný. Ti nejváženější mají v šatně například vlastní mikrovlnku či okna s výhledem k řece. Na druhou stranu všichni herci milují staré útulné šatničky, ve kterých voní líčidla a vosk a které dokonale evokují staré divadelní časy. Jsou přímo za horizontem scény. Je tam slyšet veškeré dění na jevišti i v hledišti.
Divadelní sál má úzký podlouhlý tvar a je nově ozdobený zlatým lustrem a na stropě nalepenou barevnou tapetou kyprých múz barokních italských mistrů. Hlediště s uličkou uprostřed pojme okolo 200 diváků – novinkou jsou sklápěcí přístavky. Divadlo má ještě jednu menší scénu, ale hrává se i ve zkušebně v podkroví. Občas se tak hraje zároveň na třech místech. O víkendu se běžně uskuteční 4–5 představení za den. První začíná v 10 hodin dopoledne, poslední o půlnoci. Vždy je plno!
Chloubou divadla se stala dle Fedotovova návrhu postavená „zimní zahrada“ – prosklené atrium se zrcadly na stropě. Dokončovala se v době našeho příjezdu. Pracovalo se tam horečně s vrtačkami či štětkami a barvou ještě těsně před příchodem prvních hostů oslav.
Tiskovka
Oslavy 25 let existence divadla zahájila velkolepá tisková konference. Na jedné straně moderátor Sergej a všichni zahraniční hosté, na druhé více než dvacet novinářů, kameramanů a fotografů. Po nesmělém začátku dal stratég Sergej povel k našemu přesunu blíže k žurnalistům. Zvedáme masivní křesla a stoly a suneme se téměř do jejich intimní zóny. Všichni mluví s nadšením o zázračném fenoménu Divadla u mostu. Sergej mne představuje jako svého „nejlepšího žáka“… Přemýšlím, co na to říct. Mluvím o tom, jak jsem se po prvním zhlédnutí Panočky v Úpici v roce 1995 rozhodl, že nemůžu nikdy dělat divadlo, protože nedokážu vytvořit takovou atmosféru… Popisuju dramatické příhody spojené se Sergejem – jak mne zachránil před rozlíceným davem, když mne chtěli v Hronově lynčovat. Dodávám, že pomoc v kritických situacích šla i opačným směrem, když někteří profesionální čeští herci chtěli zase lynčovat Sergeje. A v duchu přemítám, že jsem skutečně Sergejův učeň, ale chybí mi jedna jeho důležitá vlastnost – důsledná a totální nekompromisnost a přísnost hraničící s posedlostí v organizování divadelních produkcí.
25 let divadla
Jubilejní večer byl rozdělen do dvou částí – první byla multimediálním pásmem věnovaným historii Divadla u mostu od jeho prvních krůčků. Po otevření speciálně vyrobené zlaté slavnostní opony se ve scéně s modrými oblaky objevil profesor magie Woland se svou ekipou. Woland – možné alter ego samotného principála – vyslovil proroctví z dob krále Heroda Velkého: 11. ledna 1961 se má narodit chlapec Serjoža, který se stane Mistrem. Dodal, že tento Mistr je jejich hrdinou a právě jemu bude věnován tento večer.
Následovala projekce černobílých rodinných fotografií z Fedotovova archivu doplněná sugestivní hudbou. Viděli jsme „Serjožu“ v první divadelní roli – zajíčka s dlouhýma chlupatýma ušima, jako pionýra, v jeho oblíbené roli kapitána pirátů. Promítání končilo obrazem z armádního divadla.
Scéna se poté proměnila v taneční síň. Hlas (Sergeje) oznámil, že 7. října 1988 se narodilo první ruské mystické divadlo. Woland vzkazuje Mistrovi: Tvůj život bez divadla a jeho hrdinů není možný.
Romantický pomalý tanec v mlze přerušují upíři lezoucí z propadel. Ženy křičí. Náhle ze dveří na scéně vystoupí jakýsi soudruh s aktovkou a koženou bundou – to, co vidí, rozhodně nečekal, přišel do jiné hry. Na jevišti se v rychlém sledu objevují další rozmanité postavy ze zásadních inscenací souboru – vždy s nějakým vloženým komentářem či ozvláštněním. Herci, respektive dramatické osoby, si vyznávají lásku, vedou spory, věští, střílí, zpívají… Scéna střídá scénu. Vždy pomocí prudkého střihu, nečekané změny nálady. Vytvářené obrazy jsou fedotovovsky šerosvitné s působivou kompozicí. Občas je střídá projekce (předávání ceny Zlatá maska, českých Radoků…).
Na závěr všichni zpívají – se svíčkami v rukou – monumentální modlitbu z opery Juno a Avos. Divadelní tatíček – car Fedotov vystupuje před všechny… Patos, u nás stěží představitelný.
Kult osobnosti
Veškeré to pestré dění se nám, Čechům, jevilo jako oslava kultu Sergeje Fedotova. Bez něj si však Divadlo u mostu nedokáže nikdo představit, a tak tento kult má svou nezpochybnitelnou logiku. Skrze Sergeje a jeho inscenace jsme však především oslavovali samotné divadlo. Jako prostředek emotivní komunikace sobě blízkých či podobně naladěných herců a diváků.
Oslava nekončí
V druhé půli večera se permský soubor se svým Mistrem posadil do rohu jeviště a na scéně se střídali gratulanti – gubernátor, primátor, ministr kultury permské oblasti, šéfové jiných divadel (i z Moskvy), sponzoři, zahraniční hosté… Někdo pouze promluvil, jiný přidal i nějaké „číslo“. Čechy zastoupila naše herecká trojice – Helena, Vašek a Bohouš s houslemi. Na hotelovém pokoji přes noc vytvořili ruskou verzi Neckářova vánočního hitu Aleluja. Helena nejdříve naučila diváky refrén spolu s rytmickým doprovodem. Pak zhasly reflektory, rozžehly se zapalovače a celý sál za našeho hudebního doprovodu zpíval Aleluja…
Setkání na rautu
Následoval raut. Mezi jeho návštěvníky jsem rozpoznal jednu starou známou tvář – zestárlého snílka Nikolaje, neúspěšného režisérského spolužáka Sergeje. Když jsem zde byl poprvé, pracovali jsme spolu na Psím valčíku Leonida Andrejeva. On hrál hlavní postavu, tak trochu sám sebe. Od té doby jsem ho neviděl. Až teď. Dlouho mi ten večer vyprávěl o své životní smůle. O tom, jak byl dokonce jeden den ředitelem Divadla u mostu, jak přišel k těžkému úrazu během zkoušky Panočky… Tuto událost Fedotov v rozhovoru pro ruský časopis Divadelní život komentoval drsnými slovy: Člověk, který se dokáže vážně zranit na zkoušce, nemá tu „správnou krev“ a nemůže patřit do rodiny Divadla u mostu. Naštěstí Nikolaj na život nezanevřel. Maluje obrazy a protlouká se, jak to jde…
Když se vše snědlo a vypilo – dávno po půlnoci, zlákal mne mladý fotograf, s kterým jsem se dal do řeči po tiskovce (mimo jiné o filmech Věry Chytilové, kterou obdivoval), na procházku ke Kamě. Koukali jsme na opuštěnou osvětlenou hlavní Leninovu třídu a na třídu Sibiřskou. Jmenuje se tak proto, že po ní po staletí chodily transporty lidí do pracovních táborů za Uralem… Déšť mne zahnal do hotelu.
České Vánoce
Pak přišla řada na nás – respektive na Fausta Společnosti dr. Krásy hraného s podporou Divadla u mostu. Fedotov mi totiž dal k dispozici veškerý servis divadla a hlavně šest herců. To bylo skvělé.
Mé obavy, že některé úkoly se budou Permští zdráhat provádět, se ukázaly liché. Sexuální perverze, to je naše, řekla se smíchem Irina Moljanova (hrála kamarádku Markéty) – neuvěřitelně pohyblivá žena postavy ruské matrony. Zdvořile připustili, že styl mé práce a zvolená poetika jsou poněkud odlišné od jejich psychologického divadla, zároveň se však s nadšením a plnou profesionalitou pustili do našeho společného dobrodružství. Sami si hledali nejlepší kostým, dotvářeli hudební čísla, pomáhali s hledáním rekvizit. Zkoušení mělo i dobrodružné chvíle. Když mně šli herci v noci po první zkoušce ukázat městské popelnice, hnal na nás jeden obyvatel domu policii. Vůbec nechápal, že pouze potřebuji vidět ruskou popelnici, a nechci ji ukrást.
Hráli jsme před zcela zaplněným divadlem. Musely se dokonce otevřít dveře do foyeru, ve kterých pak stáli neodbytní diváci, kteří se nenacpali dovnitř.
CODA
Zbytek našeho pobytu byl méně pracovní. Zajeli jsme do nedalekého skanzenu Chochlovka. Pršelo, tak byl zcela prázdný. U jednoho z dřevěných domů náš řidič vytáhl svůj průkaz a ukázal na shodu příjmení s původními majiteli domu. Řekl, že to byl dům jeho rodiny. Prababičku a pradědečka zastřelili koncem první světové války čeští legionáři…
Také jsme měli možnost navštívit paleontologické oddělení místního muzea, a vidět tak na vlastní oči pozůstatky permu (období před více než 250 miliony let). Mezi zkamenělými ještěry a dalšími živočichy se krásně meditovalo…
Komentáře k článku: Perverze, to je naše aneb S Dr. Krásou v permu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)