Divadelní noviny > Kontext

Neztrácím naději – Za Karlem Krausem

Nenápadný, vždy jakoby skryt za mohutnou postavou „svého“ režiséra Otomara Krejči. Přesto byla jeho divadelní stopa nesmazatelná a jeho kritika současného divadla a přemýšlení o smyslu umění v lecčems inspirativní, současně však konfliktní s převládajícím myšlením.

Když se 15. března uzavřela v naplněném věku 94 let životní cesta jedné z nejvýznamnějších postav českého divadla 20. století, dramaturga, esejisty, překladatele, editora i inspirátora, knihkupce v protektorátním čase a signatáře Charty 77 Karla Krause, bylo v tom cosi symbolického. Právě 15. březen 1939, okupace nacistickou armádou a předchozí mnichovská krize se pro tehdejšího vysokoškoláka staly zásadním životním zlomem a křižovatkou pro jeho další uvažování o světě a umění. Později vzpomínal: Mně se tehdy zhroutil svět. Prostor svobody se rozpadl takřka naráz a s ním i atmosféra těch let, spojená pro nás s nikdy už neobnoveným pocitem bezpečí, volnosti a jakoby přirozeného pořádku. Když se pak po všelikých historických i osobních peripetiích dočkal pádu komunismu, považoval to za dar cenný i nečekaný. Co následovalo, dodával, nemá bohužel daleko ke zklamání. Tím bolestnějšímu, že si za ně tentokrát můžeme jenom sami. Ale téhle historie je už každý současníkem, a tedy i spolutvůrcem nebo spolupachatelem. A čím se pokouším překonávat skepsi? Jako pamětník různých fází neustávajících proměn myšlenkové a umělecké orientace tiše spoléhám, že ani v poloze zneutralizovaných hodnot a potlačené odpovědnosti nejsme odsouzeni setrvat navždy. Pomáhá mi silná potřeba osobní vděčnosti, touha po smyslu, sklon k naději. Neztrácím naději!

Čtyřikrát přeražená práce

Divadla je pro politiku škoda, říkával přiléhavě režisér Krejča, ale právě politika se do českého divadla 20. století navrtávala ze všech stran, a těm, kteří v něm byli nepoddajní a ničím nepodplatitelní, zpřelámala profesní cestu. V případě Karla Krause byla jeho práce přerušena či rozbita několikrát. Zpravidla ve chvíli, kdy „jeho“ divadlo dosahovalo nesporných uměleckých úspěchů. Rozliční úředničtí aparátčíci rudých (i polistopadových) pořádků vykázali Krause od rozdělaného díla s neuvěřitelnou pravidelností – v roce 1950 z Vinohradského divadla, v roce 1961 z činohry Národního divadla (dramaturgie prý tehdy nezaručovala přechod od socialismu ke komunismu); v roce 1972 a znovu 1994 ministerstvo kultury zrušilo Divadla za branou. Na jeden život zátarasů nemálo, přesto je Krausův tvůrčí odkaz (mj. soustředěný v objemné knize Divadlo ve službách dramatu, za kterou po zásluze získal Cenu F. X. Šaldy) vzácně kompaktní. Jeho svorníkem je vnitřní pevnost a neústupnost, s níž čelil politickým tlakům a sezonním módám. Bez zatrpklosti a stýskavosti.

Evropan mezi Prahou, Paříží a Feldkirchem

Karel Kraus se narodil 28. ledna 1920 a vyrůstal v rodině s hlubokým kulturním zázemím, v přátelském milieu první republiky. Jeho otec patřil k zakladatelům ČTK a zahraničního vysílání Československého rozhlasu, jako žurnalista zpravodajsky „pokrýval“ Masarykovu cestu do Paříže, ve třicátých letech provázel Eduarda Beneše do Ženevy. K dětství Karla Krause tedy patřily dlouhodobé pobyty ve Francii stejně jako letní cesty do matčina rakouského rodiště Feldkirchu. Tím dostal nejen skvělou jazykovou výbavu, ale také přirozené povědomí o svém evropském domově, který nekončí za Plzní. První divadelní referáty Kraus publikuje ve Studentském časopise, který byl na začátku války cenným místem setkávání začínajících tvůrců. Redaktorské drápky si bystrý mladík mohl brousit v nakladatelství svého strýce, kde prosadil malou estetickou edici.

Pro podobu a směr Krausova životního i profesního příběhu jsou osudová dvě setkání (pomíjím silný „inspirační rádius“ Otokara Fischera) a obě se odehrála ve Vinohradském divadle. Tam si ho po válce režisér Jiří Frejka vybral jako spolupracovníka a následně jej seznámil s hercem a režisérem Otomarem Krejčou, se kterým od té doby bude Kraus tvořit nerozlučnou tvůrčí dvojici. Jako by se tehdy na rozbouřeném moři doby srazily dvě lodi a vydaly se pak po desetiletí stejným směrem: Každý z nich byl jiný – Krejča zemitý, robustní venkovan, pocházející z chudých vysočinských poměrů, levicově poblouzněný a teprve hledající svůj směr, Kraus subtilní městský intelektuál, s oporou ve vzdělaném rodinném zázemí, přirozeně čelící budovatelskému optimismu. I kvůli těmto rozdílům se ti dva dokázali tak znamenitě doplňovat. Krausova divadelní dramaturgie, která vsadila na silné básnické slovo, přesně mířila k naléhavým otázkám dějinného okamžiku i do lidského nitra, aniž by si jakkoli zadala s vyžadovanou ideologičností. Ostatně ani v Krausových textech z 50. let nenajdeme žádné ideologické kontaminace – jak vzácné v jeho generaci!

Hrubín, Topol, Beckett, Goethe

Pouhý výčet Krausovy dramaturgické „české řady“ původních her (Topolův Jejich den, Konec masopustu, Kočka na kolejích, Slavík k večeři a Hodina lásky, Hrubínova Srpnová neděle a Křišťálová noc, Návrat Josefa Heyduka, Zápas s andělem Františka Pavlíčka, Majitelé klíčů Milana Kundery a Mlýn Zdeňka Mahlera) i jeho překladů zásadních světových dramat (např. Sofoklův Oidipus, Molièrův Don Juan, Čechovův Ivanov, Beckettovo Čekání na Godota, Goethův Faust a tak dále – co autor, to jiný svět) zřetelně naznačuje, k jakým maximám směřoval, s vědomím spoluodpovědnosti za utváření a smysl divadla. Ostatně v tom smyslu pokračovala i Krausova činnost v normalizačních letech, kdy nemohl oficiálně pracovat – redigoval samizdatový sborník O divadle, občas byl Krejčovým dramaturgem přes železnou oponu v Lovani a Paříži, Düsseldorfu i Janově, spolupracoval na německých a francouzských překladech Čechova. Nicméně žádnou z těchto inscenací jako signatář Charty 77 nemohl nikdy vidět.

Karel Kraus byl člověkem, který v tajemných střetech básnických metafor i drásavých tvůrčích předtuch dokázal nalézat řád vyšší logiky, spravedlnosti i lásky. A navíc jeho dramaturgické počiny a objevy byly i skvělými výzvami pro herecké umění Högerovo, Lukavského, Munzara, Tomášové, Kubánkové či Třísky. A bez Karla Krause, jeho přátelsky podnětné účasti a tvůrčího umění by nikdy nevznikla ona zmiňovaná řada původních českých her, které z autorů trpělivě doloval. Josef Topol k této pověstné Krausově neúnavnosti kdysi podotkl: Jemu člověk sotva odolal. Tak dělal svou dramaturgii. Až jsem si nad ním říkal: Ten by vymámil z jalové krávy tele. A co jsme se při naší spolupráci nasmáli. Až nám tekly slzy. Taky jsem mu jednou řekl: Ty, když se směješ, tak pláčeš. Ale co děláš, když pláčeš? A Karel Kraus na to odpověděl: To nepláču.

Dzb II

Když se na začátku 90. let obnovilo Divadlo za branou II, nastoupil jsem do této scény jako asistent právě u dramaturga Karla Krause. Nepoučoval mladého kandrdase, pouze naznačoval, vedl nepřímo: k důkladné práci s textem, odpovědnosti autorovi, péči o každé slovo. Byl podnětný svým nasazením pro věc, v umění rozlišovat hodnoty od dobových výkřiků a schopností vystupovat kriticky, bylo-li třeba pozvednout hlas nebo říci otevřeně svůj názor, i když se třeba jednalo o práci přítele. Jeho kompetence vyrůstala ze vzdělanosti a znalosti, nikoli z prosazování sebe sama. Způsob, jakým se blížil k jednotlivým autorům a jejich dílům, je v českých poměrech málokdy vídaný. Tvorba pro něj byla čímsi závažným a závazným, něčím, co vylučuje polovičatost. Stále vidím, jak sedí soustředěně nakloněný nad textem, který právě překládá. Pedant, co v textu nepropustí slovo, které by nesedělo. Nebo jak věcně diskutuje s vášnivě umanutým Otomarem Krejčou, přicházel fotograf Josef Koudelka, scénograf Josef Svoboda, kostýmní výtvarník Jan Skalický, skladatel Jan Klusák, živě se debatovalo, žádné nostalgické vzpomínání na staré dobré časy se nepěstovalo.

Viděl jsem však Karla Krause také ve chvílích nesnadných, kdy zachoval klidnou, rozvážnou mysl – když všelijací bezvýznamní úředníci Tigridova ministerstva kultury arogantně rušili Divadlo za branou II a řvali, že do toho divadelního prostoru raději naženou vietnamské trhovce, než aby tam Krejča dělal divadlo. A jak Karel Kraus pronesl na Krejčově pohřbu: Kdo na jeho divadlo vztáhl ruku, sáhl mu na život.

Vděčím Karlu Krausovi a tomu podzemnímu divadelnímu prostoru Dzb II nejen za prodloužení univerzitního studia, neboť se mé pobývání v podzemí stalo skutečnou školou, ale také za popostrčení směrem k poezii, za dodání odvahy básnicky pobývat. V tom divadelním suterénu a zákulisí vznikly dvě mé básnické sbírky a jsem si zcela jist, že by bez oné atmosféry a kritického oka Karla Krause nikdy nevznikly.

Příběh divadla i domova

Karla Krause celoživotně provázelo a v posledních letech mu obzvlášť leželo na srdci ještě jedno důležité téma, které s divadlem hluboce, takřka geneticky souvisí. Starost o Evropu a o její kulturní identitu. Kraus ve svých pozdních textech vybízel k hledání zanesených pramenů a polozasypaných základů, na nichž Evropa stojí, k jejich nové četbě a výkladu: Navrhuji, abychom Evropu nahlédli jako příběh. Ne pouze jako zeměpisný útvar, ani jen historicky, ani jako prostor otevřený čemukoli. Evropa jako příběh v nás povzbudí důvěru, že je neustále třeba ji utvářet, jako úkol, který nám byl svěřen. A jako v každém příběhu, kdokoli do něho vstoupí, je vázán vším, co jeho příchodu předcházelo – známé i neznámé, dobré i zlé. Už proto musíme vzít na sebe tíhu rozhodnutí, tíhu odpovědnosti za to, co přijmeme a uděláme, a proti čemu se postavíme, co si prostě nenecháme líbit.

PS Likvidátorem Divadla za branou II byl tehdejší šéf kulturního odboru ministerstva kultury Bohumil Nekolný – uvádíme pro kulturní paměť. (pozn. red.)

• Autor: Miloš Doležal
• Publikováno: 16. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Neztrácím naději – Za Karlem Krausem

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ