Sbohem!
V březnu 1941 nařídil K. H. Frank okamžitě zavřít D42 a do 20. dubna téhož roku zatknout E. F. Buriana. Kdo si lámal hlavu s tím, proč se okupanti, kteří až do heydrichiády nevyhledávali zbytečné konflikty, náhle rozhodli divadlo zavřít, dozví se, že při poslední premiéře divadla D42, v baletu Zbyňka Přecechtěla Pohádka o tanci, se objevilo průhledné zesměšnění vojenského parádemarše.
E. F. Burian, který dobře věděl, že nesmí poskytnout okupační cenzuře žádnou nápadnou záminku, se chytře bránil okupačním zákazům a příkazům vyhlášením sezony původních českých her, což bylo v době nacionalistických ideálů těžko zpochybnitelné. Ale udělal školáckou chybu. Choreografka Nina Jirsíková, která byla v té tobě Burianovou důvěrnou přítelkyní, si na něm vymohla zcela samostatnou přípravu inscenace Pohádky o tanci. Burian, který viděl inkriminované místo až na generálce, už jenom konstatoval, že buď může inscenaci zakázat a přijít o dobrou pověst, nebo nezakázat a přijít o divadlo. Nezakázal.
A kdo si lámal hlavu ještě dál, zjistil, že nikoliv okupační cenzura, ale český to konfident Jaroslav Novák podával udavačskou zprávu o představení. A je to opět Jaroslav Novák, který přímo dovleče Sicherheitsdienst na reprízu, po které je divadlo uzavřeno. 10. března píše tento dopis:
Sehr geehrter Herr Oberreigierungsrat! Velevážený pane vrchní rado! Dovoluji si vám sdělit, že další repríza Pohádky o tanci se hraje dnes, v pondělí ve 20 hodin. Budu znova na představení. Heil Hitler! Váš oddaný J. Novák.
A to vše v době, kdy je to opět český novinář, jakýsi Sidon Vaněk, který píše: …Ve svém meziřádkovém buditelství, které lze krátce nazvat štvaním, neznáte mezí (neboť se cítíte být povinován převzít odkaz a velkou hnusnou tradici dvou slizkých darebáků Voskovce a Wericha). Ať jste cokoliv, dnes vás veřejně, Emile Buriane, žádám, abyste se okamžitě vzdal své činnosti, rozpustil svůj soubor, odcestoval neznámo kam, třeba k babičce na ryby, a zmizel z obzoru veřejnosti…
Po Burianově zatčení a zavření Déčka v březnu 1941 předalo gestapo klíče od zavřeného divadla architektu Kouřilovi, který s Burianem spolupracoval od začátku a v letech 1936–41 byl šéfem výpravy. Velká část souboru byla angažována do Městských divadel pražských a pod názvem Divadlo Na Poříčí převzala provozování sálu, aby se vzápětí podepsala pod jedinou opravdu kolaborantskou inscenaci za čtyři roky existence divadla, antisemitskou frašku Göeringova přítele E. W. Mölera Rotchild vítězí u Waterloo. Překlad: Jaroslav Pokorný, scéna: Miroslav Kouřil, režie: František Salzer a v hlavní roli: Zdeněk Podlipný…
Dne 27. února 2014 píše Ivanu Rajmontovi o situaci v ústeckém Činoherním studiu Arno Fišera, radní to města Ústí nad Labem – cituji doslova: …pokud budete mít čas, udělejte si monitoring působení pana Heidlera /dnes nikoliv herce, ale politického štváče, zastupitele, účastníka několika politických hnutí/ a Maryška. Nevím, zda mají tak málo hereckých oblastí, že to, co nazývají břitkou satirou, je vulgární urážení lidí, kteří by třeba mohli ovlivňovat „jejich“ o. p. s. Abych nezapomněl, i pan Nukolis se v tisku chlubí, že na „štacích“ vypráví nikoliv o svém souboru, ale i veselé historky z radnice a všichni se moc baví, snad se baví i jeho tvorbou… a dále: … věřím, že přes komplikace, které několik jedinců způsobilo, činohra v Ústí bude šířit radost pro ty, co žánr navštěvují, a přestane fungovat jako politický bunkr, ze kterého jsou vysílány nechutné střely.
V květnu 1967 tehdy 33letý poslanec Jaroslav Pružinec prohlásí při interpelaci v Národním shromáždění: …jsme přesvědčeni o tom, že dva filmy, které jsme viděli a které podle Literárních novin mají mít premiéru v tomto měsíci, ukazují „zásadní cestu našeho kulturního života“, po které žádný poctivý dělník, rolník a inteligent jít nemůže a nepůjde. Protože dva filmy Sedmikrásky a O slavnosti a hostech natočené v čs. ateliérech na Barrandově nemají s naší republikou nic společného. Ptáme se režiséra Němce a Chytilové, jaké pracovní, politické a zábavné poučení přinesou tyto zmetky našemu pracujícímu lidu v továrnách, na polích, na stavbách a na ostatních pracovištích. My se ptáme z tohoto místa všech těchto „také kulturních“ pracovníků, jak dlouho ještě všem poctivě pracujícím budete otravovat život, jak dlouho si budete hrát s nervy dělníků a rolníků a vůbec jakou demokracii to zavádíte?
Tady se moc ještě ohání jakousi ideologií.
10. června 1972 ruší ministerstvo kultury svoji příspěvkovou organizaci, světově proslulé Krejčovo Divadlo za branou. Odůvodňuje to, tentokrát už zcela bezostyšně, nevyhovujícími bezpečnostně požárními podmínkami v paláci Adria, kde se samozřejmě bez jediného „bezpečnostního“ zásahu hraje divadlo dodnes.
3. března 2014 zastupitelé města Ústí nad Labem ruší o. p. s. Činoherní divadlo, která provozovala Činoherní studio a rozhodují o zřízení Činoherního studia Ústí nad Labem, příspěvkové organizace. S odůvodněním, že tento krok byl prý „nezbytný pro zachování tradiční ústecké značky se slavnou historií“.
Ještě jednou pro pořádek: Rušíme Činoherní studio s celou jeho dlouholetou tradicí, abychom zachovali tradiční ústeckou značku se slavnou historií…
19. března 2014 píše zmíněný Arno Fišera – cituji opět doslova a do písmene: …Určitě jsem v životě udělal pro společnost dost práce, pracoval jsem mnoho let v továrnách a reprezentoval jsem tuto zemi, nemám zapotřebí, aby kohokoliv uráželi, …tím myslím rádobyherce. Doporučuji diskuse pod články, které si „herci“ objednávají a sami píší. Urážky, pomluvy, lži, porušování smluv, trestní oznámení nejsou žádnými nástroji k šíření kultury a tradic, ale ubohý životní postoj schovaný za plachetku „herec“. Nevím, co se stalo za tragédii, když jsme nastavili jasná pravidla a možnost pro ČS, která zde byla do roku 2009. Nikdy jsme nehodnotili úroveň, na jakou spadla činohra v ÚL pod hlavičkou soukromé o. p. s. s názvem Činoherní divadlo. Vy máte jasno, a určitě se Vám líbili vyvážení reportéři ČT, já také, veřejný prostor s tím, co je zde možné, budu ovlivňovat méně a méně, ale budu psát laciné články, sklízet potlesk, udávat lidi a lhát, jako to dělá Heidler, snad ho budou voliči volit věčně…
A tak už nejen bezostyšně, ale již zcela bez jakýchkoli skurpulí byly zaměstnancům divadla (a to nikoliv zastupující ředitelkou paní Müllerovou, ale magistrátem najatým právníkem) nabídnuty smlouvy v nové příspěvkové organizaci. Kromě ředitele V. Čepka, uměleckého šéfa F. Nuckollse a herců A. Haidlera a Jiřího Maryšky…
Jak to skončilo, je všeobecně známo. Máme prázdnou budovu divadla, (kterou mimochodem i vlastní fyzickou prací v roce 1983 ze starého zapomenutého zchátralého kina na Střekově vydupali ze země ještě s několika kamarády ze školského opravárenského střediska všichni tehdejší zaměstnanci Činoherního studia) a jenom čekáme, komu předají magistrátní úředníci klíče.
Pokud se někomu zdá, že se naše příběhy nějak podivně podobají, má pravdu. Malost snoubená s malověrností, nevzdělaností a xenofobií je živnou půdou pro podobné genocidy kultury. A jak říká pan prof. O. Hausenblas: …čím vzdělanější a kulturnější národ máte, tím menších pitomostí se dopustí. Ne všude na světě se schvalovala poprava Milady Horákové, ne všude se lidé ohnuli, když přišla cizí armáda, a ne všude jsou lidé tak zoufalí ze svobody jako u nás – nevědí, co se sebou, a nadávají, že dřív bylo líp…
Pokud se někomu zdá, že podobnost našich příběhů je trochu přitažená za vlasy, má taky pravdu. Burian svým postojem riskoval život a osud tohoto příběhu končil skokem neplavce ze sedmnáctimetrové výšky do hořícího moře z paluby luxusního parníku Cap Arcona, kam na Himlerův příkaz Němci nahnali 6000 vězňů z koncentračních táborů, aby je pozabíjeli zvlášť rafinovaným způsobem. Na Cap Arconě nechali vyvěšenou německou válečnou vlajku a do éteru pustili zprávu, že na lodi jsou do koncetráčnických mundúrů převlečení němečtí důstojníci, kteří chtějí uprchnout do Norska. Pro britské hloubkové stíhačky už byla maličkost udělat z Cap Arcony a moře kolem hořící peklo.
V příběhu vrcholných děl české filmové vlny se za Chytilovou a Němce postavilo několik kolegů režisérů a Václav Havel jejich dopis přečetl v roce 1967 na slavném IV. sjezdu československých spisovatelů. Šlo o výrazný spouštěč opozičního hnutí v řadách kulturní obce a následně v celé společnosti. Konec tohoto příběhu jsou ruské tanky 21. srpna.
Příběh Činoherního studia začíná příběhem divadla jménem Kladivadlo, které založil v roce 1960 jeho šéf Pavel Fiala v Broumově, jehož představení slavná a oceňovaná na národních přehlídkách byla nepřijatelná pro místní a okresní stranické funkcionáře do té míry, že soubor musel odejít z Broumova a poté i z Kadaně, až se v roce 1965 v Ústí nad Labem profesionalizoval a po svém zrušení v roce 1971 vlastně vytvořil základ budoucího Činoherního studia.
Konec tohoto příběhu už není ani tak vznešený a dramatický jako v případě E. F. Buriana, ani tak politicky angažovaný a plný nadějí jako v případě české filmové vlny. Jeho konec připomíná otázku na Radio Jerevan: Je pravda, že Juriji Gagarinovi bylo na Rudém náměstí darováno auto? Odpověď: V principu ano. Až na to, že nešlo o Jurie Gagarina, nýbrž Ivana Ivanoviče, nebylo to auto, ale jízdní kolo, a nebylo mu darováno, ale ukradeno. Těmito vtipy se bavily statisíce lidí v minulém režimu a po revoluci 1989 doufaly, že se s podobnou demagogií již nikdy v praxi nesetkají.
…Podobně jako prezident Putin prezentuje své kroky jako záchranu ruského obyvatelstva ve fašistické Ukrajině, ačkoliv celý civilizovaný svět s obavami hledí na mocenskou anexi zatím jen Krymu, obdobné články vydané v místním informačním zpravodaji Ústí nad Labem se hemží jednou účelovou informací za druhou. Pokud se nejedná přímo o lži, v mnohých případech se obhajoba kroků ústecké radnice nejvíce blíží odpovědím legendárního radia Jerevan… píše ve svém skvělém komentáři k jednotlivým krokům ústecké radnice Eva Měřičková Kejkrtová, místopředsedkyně Asociace profesionálních divadel a ředitelka Dejvického divadla.
Konec tohoto příběhu vypadá, jako když se Pat a Mat rozhodnou vyléčit zdravého člověka, protože se jim nějak nezdá, jak se chová. Tak nejdřív ho prohlásí za nemocného, pak nasadí tvrdou dietu, posléze narkózu a nakonec se rozhodnou pro transplantaci vnitřních orgánů. Představuju si je, jak kapesním nožíkem odřezávají jednotlivé orgány a odhazují je za hlavu do připravených kbelíků. Plíce (Čepek) pryč, srdce (Nuckolls) pryč, žaludek (Haidler) pryč, ledviny (Maryško) pryč atd… A když pak mudrují se zkrvavenýma rukama nad mrtvým Činoherním studiem, objednávají u castingové agentury orgány nové, majíce pocit, že tak to mrtvé tělo oživí.
Ale ouha. Divadlo netvoří ani budova ani koupená značka. Divadlo tvoří lidé a jejich energie, pot a slzy. A v případě ČS je to kus odevzdaného života Pavla Fialy, Miloše Dvořáka, Vaška Helšuse, Pepy Dvořáka, Jardy Chundely, Evalda Schorma, Jirky Bartošky, Jeleny Šebestové, Pavla Zedníčka, Karla Heřmánka, Honzy Nebeského, Honzy Hrušínského, Zdeňka Duška, Jirky Schmitzera, Leoše Suchařípy, Jindry Jukla, Tomáše Töpfera, Jana Grossmana, Marie Spurné, Jana Kačera, Pavla Rímského, Miluše Šplechtové, Ivana Baladi, Miroslava Krobota, Karla Steigerwalda, Alexe Koenigsmarka, Jardy Vostrého, Ivany Chýlkové, Miloše Kopečného, Karla Rodena, Byndi Roubala, Pepy Kadeřábka, Ivany Chýlkové, Petra Čepka, Ondry Vetchého, Honzy Vedrala, Jirky Pokorného, Lenky Kolihové, Martina Fingera, Romana Zacha a mnoha dalších. Tahleta koncentrovaná energie, která začíná už putováním Kladivadla z Broumova do Ústí, tvoří ve výsledku to, čemu se říká genius loci a umožňuje žít těm, kteří tu energii do sebe vstřebali. Divákům i divadelníkům. A dává sílu těm z ČS, kteří v roce 2014 shodou okolností čelí největší tuposti za celou dobu jeho existence.
Když jsem nastupoval do Činoherního studia v Ústí jako umělecký šéf, měl jsem pár let po absolutoriu DAMU. Za sebou jsem měl angažmá v Karlových Varech, hostoval jsem v Divadle Petra Bezruče a v Národním divadle a měl jsem pocit, že budu mít takovou tu „normální“ kariéru divadelního režiséra, který si odslouží léta učednická na oblasti a pak se, když to dopadne dobře, usadí v některém slušně situovaném divadle. Psal se rok 1975 a začalo přituhovat. Přijel jsem do Ústí seznámit se s tím „malým divadlem“, které sídlilo v ústecké chemičce, a viděl zázrak, který navždy změnil můj život. Svobodné, sebevědomé divadlo, pyšné samo na sebe, riskující držkopád každou svojí inscenací, které od jeho pravdivě vyprávěných příběhů neodradilo ani to, že ze začátku hrálo třeba i pro pět, doslova pět (!) diváků. Díky inscenacím Evalda Schorma, které paradoxně vznikly proto, že mu bylo zakázáno točit filmy, jsem pochopil smysl divadla a své přítomnosti v něm. Divadlo je šlechtic – v tom, že obhospodařuje a kultivuje svěřené, které tu bylo dávno před námi. A být v jeho službách má smysl. Divadlo udržuje paměť. Umožňuje lidem podívat se na svůj život z nečekaných úhlů pohledu. Rozbíjí jejich stereotypy. Umožňuje jim najít svůj vlastní názor. Osvobozuje. Baví. A hlavně nelže. Teprve v Ústí jsem pochopil Hamletovu radu hercům Nastavovat životu zrcadlo. Prostě jak později říkal pan režisér Grossman: …nedělat divadlo vážně, ale pořádně.
Měl jsem napsat nekrolog za Činoherní studio. Skončilo. Dokonce symbolicky v den, kdy Česká televize vysílala nedávno natočenou inscenaci Kunderova Jakuba a jeho pána z Divadla Bez zábrádlí (k 85. narozeninám autora), která vznikla před 39 lety jako moje první inscenace v Činoherním studiu. Tenkrát po názvem Jakub fatalista.
Pat a Mat dokončili svoji operaci a čekají na nové orgány. A pak jsem si uvědomil, že Činoherní studio neskončilo. Žije v lidech, kteří teď ochraňují jeho genia loci a jsou jím chráněni. Ať už budou pracovat pohromadě, nebo v diaspoře – to pravé Činoherní studio bude v nich žít dál. A tak vlastně píšu nekrolog za toho Pata a Mata, kteří se pletou do věcí, kterým nerozumějí.
A uvědomil jsem si jednu důležitou věc. České divadlo má velkou příležitost se neposrat: Nepřijmout klíče od zavřeného divadla.
Komentáře k článku: Sbohem!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Daniela Pilařová
Souhlasím s autorem,
to, co předvedli Ústečtí radní, je velká hanebnost a měli by se stydět! Fuj
18.04.2014 (11.47), Trvalý odkaz komentáře,
,Stepan
Pane Rajmonte,
mockrat dekuji, za vas prispevek. Priblizil mi historii, kterou tak trochu znam. Smutne je, ze je to porad to same. Tak rikajic: „Das ewige Wiederkehr des Glleichen.“
18.04.2014 (13.21), Trvalý odkaz komentáře,
,Martin Vlasák
Vážený pane Rajmonte.
Děkuji za skvěle napsaný článek. Zvláště poslední větu by si měli přečíst všichni divadelníci a zachovat se tak.
18.04.2014 (13.30), Trvalý odkaz komentáře,
,Jaroslav Novotný
Chci tímto pozdravit pana Ivana Rajmonta
a vyjádřit solidaritu a především obdiv. Obdiv za neskutečně nepokryté vyjádření pravdy a vnitřních pocitů. Osobně nejsem herec a nikdy jsem neměl žádné dočinění s divadlem. Jsem „jen“ bývalý muzikant, ale s vlastním názorem, a člověk, který o kultuře tudíž také něco ví.
Ano, čelit tuposti úřadů se v dnešní době stalo jakýmsi fenoménem. Někdy jímám podezření, že se stane národním sportem, protože jakkoli dokáže na jedné straně otrávit, jako by druhé straně dodával opravdu pocit, že tak je to správně. Nikoho nezajímá, že zdravý duch dostává řádně „na prdel“. Důležitá je odškrtlá kolonka v sekci „Vyřízeno“ (k dennímu pořádku).
Prostě jen chci, abyste VY všichni zaangažovaní v této věci věděli, že ačkoli jsou lidé stranou (a třeba daleko od Vás), je spousta těch, kteří si uvědomují vážnost situace a stojí při Vás!
18.04.2014 (19.02), Trvalý odkaz komentáře,
,Martin Bernátek
Lituji,
ten článek je kýč.
18.04.2014 (20.36), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Pane Bernátku,
proč kýč? Já s článkem naprosto souhlasím. Báječně napsané.
18.04.2014 (21.15), Trvalý odkaz komentáře,
,Tomáš Studený
Také si myslím,
že si jak autor článku, tak čtenáři zasloužíme od pana Bernátka minimálně vysvětlení, jak došel k tomuto jistě pozoruhodnému závěru. Takovéhle výroky dovede s odpuštěním každý hňup.
🙂
18.04.2014 (21.45), Trvalý odkaz komentáře,
,Richard Heřmanský
Pan Arno Fišera
výrazně připomíná Krále Ubu – v Liberci a v české kultuře vůbec po něm zbyde velké hovnajs.
20.04.2014 (17.10), Trvalý odkaz komentáře,
,Martin Bernátek
Proč kýč?
Samu o sobě vážnou věc – likvidaci slavného divadla – autor potřebuje doplnit o nacistickou okupaci, nacistickou válečnou zákeřnost, xenofobii, genocidu (sice kulturní), protektorátní zrádce a přisluhovače (3x), popravu Milady Horákové, útoky komunistického režimu proti kultuře (3x), Ruskou agresi proti Ukrajině (citací). Citlivou věc – o to citlivější pro bývalého uměleckého šéfa – doprovází výroky o zkrvavených rukou (radničních zabijáků), mrtvém těle (divadla), které bylo fyzikou prací vydupávané ze země, a energii, která jako „putující“ [sic] „genius loci“ nakonec přežije v lidech, kteří divadlo vybudovali a kterým dokonce „umožňuje žít“. Jsou tyto druhé slzy skutečně nutné?
Nedostatečný popis současné tvorby divadla je doháněn enumeracemi a historkami z dávné minulosti. Vysvětlení důvodů zániku zůstaly obskurní. Podle autora šlo o projev nevýslovné až nepochopitelné tuposti a podlé hry s tradicí. Ale proč, z jaké příčiny? Několikaleté problémy ústecké kulturní politiky se zde předkládají jako střed absolutních principů umělecké nepohodlnosti a politické či funkcionářské iracionální arogance. Jako by zde nezanikalo dobré a důležité divadlo, ale rovnou celá (západní) kultura. Nebo hůře, jako by se zde měla potvrdit jakási zákonitost dějin. Jako by byly historické události pochopitelné jen jako rituální vražda, u které nesmí chybět ona pověstná česká malost, kterou lze zdůvodnit kdykoli cokoli. Tím se z kulturní politiky a umění definitivně stala výhradně a jedině „věc srdce“ a ventilovaná flustrace.
Protože si myslím, že to autor přehnal, k tématu neřekl nic nového, jen potvrdil stereotyp o hodné kultuře a zlé politice, který ještě napumpoval takovými emocemi, které by vystačily i na zánik republiky, nazval jsem jej kýčem. Možná nechápu žánr nekrologu, ale i nekrolog o důležité věci může být kýčem. (Bývalému) Činohernímu studiu přeji úspěšné pokračování, politickému vedení města hanbu a brzký konec u koryta, panu Rajmontovi vše dobré.
21.04.2014 (16.32), Trvalý odkaz komentáře,
,Ivan Rajmont
Milada Horáková tam fakt není.
21.04.2014 (19.06), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Pan Bernátku,
děkuji za vysvětlení, ale čtu článek jinak. Podle vás kýčovité historky chápu jako kontexty konce ČS, a já jsem zvyklý uvažovat o věcech v kontextech. Stejně mi vyhovuje Rajmontovo pojetí divadla coby součásti konkrétní společnosti, divadla v siločarách dobového dění. Konečně mi nepřišlo, že by politiky považoval jen za špatné a divadelníky jen za dobré, napsal o konkrétních lidech v konkrétních případech, v případě Déčka připomněl konkrétní divadelníky, kteří se přizpůsobili politické objednávce, a obává se, že v Ústí tomu bude stejně. Naopak jsem nečetl nic o „nacistické válečné zákeřnosti“, nic o „slavném“ divadle, nic o „zákonistosti dějin“, například.
21.04.2014 (23.38), Trvalý odkaz komentáře,
,Vojtěch Varyš
Čtu to trochu podobně jako Martin;
zaujala mě imbecilita ústeckého magistrátu (kdyby bývali vyměnili ředitele ops, jíž beztak ovládali, nebylo by to tak dramatické a měli by „své“ divadlo tak jako tak), cením ochotu a odvahu ústeckých divadelníků do toho jít a založit si vlastní spolek, jakož i všech těch, co jim na to finančně přispěli. A držím palce.
Otázka je s tou minulostí – ok, Čs má slavnou minulost – co to ale říkalo o současné formě divadla? Podle mě nic – přesto to bylo jedno z mála divadel v celé republice, které stálo za to sledovat. ČK v Praze má obdobně slavnou minulost – a daleko tristnější současnost. Zachovat? zrušit ? kompletně obměnit personálně? Nebo Divadlo Na zábradlí, od úmrtí Petra Lébla – vzdor své slavné minulosti – chřadlo a chřadlo, i když se tu a tam vzepjalo k výkonu minimálně pozoruhodnému – vyměnilo se vedení a najednou je zase o čem se hádat, proč tam chodit. Komedie – 20 výrazných let pod dvěma vedeními – a nejdnou mrtvo. co dál?
divadla mají zanikat, stejně jako mají vznikat. na příběhu ČS Ústí je fascinující ta absurdita, s níž do toho řízli místní radní – sami se zesměšnili a těleso, které chtěli zlikvidovat, posílili.
souhlasím nicméně s pointou článku, že by angažmá v normalizovaném ČS neměl nikdo přijímat.
22.04.2014 (23.06), Trvalý odkaz komentáře,
,Josef Herman
Divadla mají vznikat a zanikat, souhlas.
Jenže jde o to, jakým způsobem. ČS bylo zaříznuto, jiná divadla se možná udržují uměle na kapačkách, ale kdo rozhodne, zda dát palec nahoru nebo dolů? Magistrát rozhodně ne, neumí to a umět nemůže, zatím, zdá se, je nejlepším mechanismem právní osoba se správní radou, jenže, jak vidět v Ústí, i ta může jednat hloupě, navedeně, zle, zkrátka jakkoli. Ivan Rajmont psal o případech, kdy byla divadla zaříznuta, nic víc bych v článku nehledal.
23.04.2014 (18.20), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Čtu to úplně jinak než Martin.
Sprosťárna je sprosťárna za každého režimu, a na to upozorňuje a to dává do historického kontextu Ivan Rajmont. Velmi správně, přitom razantně a drsně říká, že nekulturní lidé vládnou nejen v diktátorských režimech, ale bohužel i v dobách demokratických. A že je třeba jim neustupovat. Zvlášť když nejde o život.
Tak čtu a takové je sdělení Rajmontova textu.
23.04.2014 (1.10), Trvalý odkaz komentáře,
,