Cirkus Havel jede! – díl třetí: Moskva
Husa na provázku se po účinkování ve francouzském Villeneuve a belgickém Namuru vydala s celým mezinárodním projektem Caravan Mir do Moskvy, kde jejich putování skončilo. Vladimír Morávek si opět vedl deník.
Den první: 30. srpna
Tentokrát letěli. Z Vídně. Všechny kostýmy jim slečny kostymérky nabalily do takových těch obrovských tašek, co v nich Vietnamci vozí laciné oděvy. K tomu každý směl mít desetikilogramovou osobní výbavu, aby se vlezli do limitu.
První zádrhel byl s Čebusem. Řidič byl nový a nemohl ve Vídni najít zastávku. Pak nemohli najít odletové okénko a u pokladny se ukázalo, že mají dvacet kilo nadváhu. Tak to Soňa Kalužová zaplatila ze svého.
Následně nasedli do velmi zvláštního letadla – bylo malinké, ale motory mělo jako nějaký raketoplán a hrozně řvalo. Už sedm minut po vzletu míjeli Bratislavu. V Moskvě byli za dvě a půl hodiny.
Pak to ale zas začalo drhnout. Letiště Domodědovo nestačilo s kapacitou – letadla tam začala přistávat na startovací dráze a v dlouhatánské koloně pak rychlostí 0,5 km za hodinu túrovat směrem k příletové hale. Takto strávili v letadle další hodinu a půl. Morávek si četl v Mistrovi a Markétce, Holenda v Divadelním románu. Nějaký ruský občan se opil, zamiloval se do Martina F., pořád dokola po něm chtěl cigaretu, Eliška Boušková dostala hysterický záchvat a Ondra Jiráček se chtěl prát. Po přistávací dráze přešel velký tlustý černý kocour. Moskva se chvěla za okny.
Asi hodinu před půlnocí dorazili se svými 380 kg zavazadel k závoře areálu, kde to všechno mělo být – moskevské pokračování Karavanu Mir. U závory stáli dva milicionáři a říkali, že podle bumážky měli dorazit v sedm, areál že jest zavřený a oni že můžou dovnitř – taxíky nicméně v žádném případě. K tábořišti v tu chvíli zbývalo ještě 700 metrů. Pořád pršelo.
O půlnoci dorazili ke karavánkům. Stály na obrovské ploše plné kaluží, kromě toho tam byl ještě catering a stůl s různými sýry. Dále jim organizátoři sdělili, že voda neteče a záchody budou až zítra. Šli spát poněkud unavení.
Den druhý: 1. září
Vstali v deset, furt ještě pršelo. Hrozně prázdná pláň tetelila se steskem a jinak nic. Tak šli do města.
Úplně nejdřív chtěl Morávek na Patriarchovy rybníky. To kvůli Mistrovi a Markétce, co je tři dny předtím začali zkoušet u bratrů Formanů na lodi. Saša M. pořád říkal, ať mnoho neočekávají – že budou zklamaní – Morávek byl nicméně jak utržený z řetězu. Hned jak dorazili, přelezl zábradlí a jal se krmit kačeny. Kačeny se stahovaly z celého rybníka. Napřed jich bylo pět, pak patnáct, pak čtyřicet, posléze dvě stovky. Nakonec tam přibyla i labuť – Bůh ví, kde se vzala. Morávek se zapsal do knihy návštěv a na stěně objevil nápis Bulgakov žije!
Pak ještě byli na Rudém náměstí – zrovna se tam chystala nějaká přehlídka, takže je v podstatě nikam nepustili – a jeli zpátky zas. Měli noční zkoušku na Prase. To, co normálně hrála Eliška Boušková (Ženu sužovanou touhou k americkému novináři), teď hraje Saša Minajev. Ten si to vybudoval spíše na pocitu, že Rusy nemá nikdo rád. Zkouška skončila před půlnocí, byla hrozná zima. Tak vypili hrozně moc vodky a snědli i nějaké sledě. Josef Hervert je učil, jak připíjí carští důstojníci, Moskva zářila z dáli a milicionáři v dlouhých černých pláštích mlčeli teskně na dešti – přijít blíž nechtěli a nechtěli. Za prase ne.
Den třetí: pátek 2. září
Celou noc pršelo.
Probudili se kolem poledne pobledlí a bolaví. Štěpán Baloun zjistil, že má něco s nosem – to nejspíš následkem toho carského připíjení. Pak vyšlo slunce a oni se jeli projít po Arbatu. Zjistili, že kromě MIR CARAVANU hostí Moskva v tyto dny ještě Mistrovství světa v stavění hradů z písku a Všeruský veletrh medu.
Když se v pět vrátili, byl celý ten jejich areál k nepoznání. Všude stály nějaké sochy nebo postele natřené na bílo, anebo velbloudi, anebo bílé prapory.
Úderem sedmé do areálu vpustili diváky. Bylo jich několik tisíc, všemu aplaudovali, na Prase velmi živě reagovali, smáli se na správných místech a na závěr nám uspořádali ovace. Byly rozhovory pro různé televize a jakási herečka z MCHATU řekla Morávkovi, že české divadlo jde nahoru.
Pak byli na představení Teatru Ósmego Dnia Archa. Hořela tam pětimetrová okna a jezdila obrovská loď s nachovými plachtami a plival se oheň a toužilo se vzlétnout a vzlétlo se.
Hezký den to byl.
Den čtvrtý: sobota 3. září
Ráno byly dva stupně Celsia, Ondra J. ukázal herečkám z MCHATU, zač je toho loket, a někdo zas vyžral ledničku. Pak šli do města, původně na trh, pak ale Martin Falář zjistil, že se pouští k Leninovi – tak šli tam. Napřed museli odevzdat všechny klíče a mobily a fotoaparáty, poté šli asi patnáct minut různými koridory, minuli Andropova, minuli Brežněva, minuli Stalina. Mlčeli. Pak konečně došli až do té jámy lvové – jde se tam po schodech dolů, co deset metrů stojí jeden důstojník v bílých rukavicích, dívá se do nekonečna, každých třicet sekund naznačí pravou rukou, kudy se jde k Leninovi – pokaždé znovu ten stejný pohyb, jako když labuť pohne křídlem. Konečně tedy sestoupili až úplně dolů – a tam v drapériích za sklem tichounce ležel Vladimír Iljič Uljanov – hlavu měl podsaditou, jako by jí celý život mlátil o zeď – mlčel teskně a ukřivděně jak tatínek, co se mu nepovedly narozeniny, ohňostroj nevyšel a laskonky zbyly ve velikém množství. Morávek s Kalužovou se chytli za ruce a Falář pořád chtěl říct něco o lásce, ale neřekl – jen co to zkusil, už je ruský důstojník pohybem jemným ale rezolutním tlačil pryč od sarkofágu.
Vyšli oněmělí a jaksi tišší a měli představení, diváků byly zas stovky – Saša Minajev se zas horečnatě utíral do těch svých ubrousků a Morávek měl zas nějaké interview, kasal se, že nepotřebuje překladatele – pak si nicméně nevzpomněl, jak se rusky řekne úzkost za úsvitu. A bylo noční představení a v hledišti bylo husto, až se muselo stát v zástupech, představení pořád rušily ruské občanky, co během děje vstupovaly s fotoaparáty na jeviště, doufaly pořídit tam snímek s Holendou, nebo s Jiráčkem, nebo alespoň s prasetem. Nakonec musela zasáhnout policie.
Po představení je pak jakási nadšená divačka nacpala do Mercedesa a odvezla je podívat se na ohňostroj na počest založení Moskvy. Nábřeží byla plná k prasknutí a nebe se chvělo pablesky a výtrysky a bylo to trochu kýčovité a trochu krátké a pak chtěli jít na Rudé náměstí, ale paní jim řekla, že to je blbost, ať jdou na večeři – poznat, co je to pravá ruská kuchyně – tak šli. Jedli různé trsy kopru a sýrové koláče a artyčoky a nadívaná rajčata a zámotky jakési s masem a hovězí na placce a vepřové na ještě jiné placce a pili vodku z dvoudecových skleniček a Josef H. si dal pivo a nadšená paní řekla, že nemá vkus – zapíjet vodku pivem že jest prasárna.
A byla půlnoc a po restauraci plakala nemluvňata, co tam taky byla – slavit s Moskvou narozeniny – a jeli se podívat nad město a vyrazilo jim to dech – Moskva v noci vypadá jak nejkrásnější město světa, chvěje se v záři blikotavými světly – všechny ty surrealistické stavby září jak chrámy zasvěcení a bordel není vidět – je potmě. Tisícihlavý dav ruské zlaté mládeže seděl na terasách a pil šampus a jedl kaviár a Josef Hervert se zeptal, co jsme tedy dlužni a paní vyslovila cifru že jim sklapla čelist a jeli domů a tam už policie rozháněla přespříliš divoký jam-session Štěpána Balouna a šli spát zcela zcela okouzleni.
Den pátý: neděle 5. září
Ráno vstal první Martin F. – úplně bledý. Vypil včera s Holendou a Martinou Krátkou neuvěřitelné množství vodky. Polovina výpravy začala trpět úpěnlivým průjmem. Milicionářů v areálu hrubě přibylo – všude stál nějaký a něco hlídal – jen nebylo úplně jasné co. Vyšlo slunce a začalo být krásně. Morávek řekl u snídaně, že toto je poslední den prázdnin a šli do kostela. Zas z toho byl zážitek. Na věži cca deset metrů nad zemí tam byl zavěšen kostelník, každou rukou ovládal tři lana – na konci těch lan zvony, dva další pak ovládal nohama, jednu šňůru měl ten dobrý muž v zubech, jednu kolem pasu. Různými cukavými pohyby pak rozezníval celkem deset obrovských zvonů – hrál na ně různé slavné melodie – od Beethovena až k Brahmsovi – tu a tam i něco od skupiny ABBA. Pak bylo další představení. Účast Moskvanů začínala být lehce absurdní, hráli pro cca 500 diváků, mezi něž se připletl i jeden čerstvý ženich s nevěstou – přišli nejspíš na Prase oslavit své ANO. Na závěr se vyfotili s Jiráčkem.
Občerstvovací stánky prodaly všechno, co navezly.
Den šestý: pondělí 6. září
Hustota obecenstva v parku se proměnila v takovou tu plzeňsko-portovní blahé paměti – Moskvané spořádaně stáli fronty, dobývali se na toalety, co je tam měli umělci už druhý den k dispozici – milicionáři jim nedovolovali na ně vstupovat – toalety, že jsou pouze pro umělce a kousek od karavánků bylo slavnostní odhalení fresky, co ji tam po čtyři dny malovalo pět výtvarníků z celé Evropy. Freska představovala ruskou krajinu z výstřední perspektivy, úplně nahoře byla reklama na Milku a všude byly kupole pravoslavných chrámů a tu a tam portrét Lenina. Tedy ty portréty tam byly jen do dvou hodin, na vernisáži už chyběly. Přetřeli je.
Ještě před vernisáží byl koncert skupiny Major GAGARIN Band – čtyři muži ve vojenských uniformách hráli něco mezi Šumem svistem a Laurou s jejími tygry. Hlavní zpěvák měl sto padesát kilo a blonďatý přeliv, při zpěvu se smyslně kroutil v bocích a publikum jej milovalo tak, že místy nebylo slyšet slova. Moskva vydávala žár.
Před posledním představením si pořídili ještě jednu společnou fotografii na památku a dojetí bylo a smutek byl a esemesek odesílání panu prezidentovi – ale to moc nevyšlo – furt se to vracelo, nešlo to odeslat – zaboha ne. Pak ještě nadešlo rozdávání diplomů a objetí a psaní adres a přísahání, že ještě něco bude, a Eliška Boušková nešla spát ani naposled.
Den sedmý: úterý 7. září
Ruští dělníci pracovali celou noc. Veškerý ten snový areál měnil se v nic a do toho každé dvě hodiny někdo odjížděl, koho napříště potkat nezdálo se být pravděpodobné – tak byla objetí a slzy a různé dárky se vyměňovaly a čeští muži spali a české ženy vyprovázely a vyprovázely a v sedm ráno najednou byli v tom blátovém areálu sami – a Eliška brečela naposled a Martina K. se hrozně bála, že nestihnou letadlo a málem i nestihli, Soňa Kalužová musela křičet a Josef Hervert stát nebezpečně a pak vzlétli a viděli Moskvu z výšky, Morávek si zas četl v Bulgakovovi a pořád ještě někde jinde zdálo se být tajemství. A oni letěli a mlčeli a očištění věděli, že na toto léto zapomenout nepůjde nikdy…
P. S. Zvláštní poděkování panu Romanu Onderkovi za podporu při celém projektu.
A ještě Ministerstvu kultury za grant. Bez něho bychom to nezvládli.
Divadlo Husa na provázku – divadlo, které má křídla a teď ještě spoustu přátel po Evropě
Díl první: Villeneuve
Díl druhý: Namur
Díl třetí: Moskva
Komentáře k článku: Cirkus Havel jede! – díl třetí: Moskva
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
