Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 51/1)

Jemně vymydlen, drsně vyholen, nakrmen a napit vyrazil jsem do ulic, abych stihnul slavnostní zahájení 24. ročníku studentského festivalu SETKÁNÍ / ENCOUTNER 2014. Bylo 14 hodin, úterý, 8. dubna 2014.

VIP, důchodce Robert, venčil psa. Přidal do kroku. Mohutné psisko se vzpíralo, očichávalo vše, zvedalo nohu a konalo. Robert na něj pohvizdoval, poškuboval vodící šňůrou a vedl u toho řeč: Pořád tě vidím, jak bloncáš Komínem sám a sám. Jsi takový neveselý, bledý. Nebuď smutný, buď VIP jako já, pořiď si psa. Pes tě pobaví, zatáhne do přírody, pes je fajn. Pes tě bude mít rád. – Neblbni, kamaráde, co v dnešní mizérii se psem? Vystačím si. – Nevystačíš! – Vystačím, mám mobil. – Mobil nežere, nesmrdí, neštěká, vyjde se sousedy. S mobilem můžeš cokoliv, to znám. – Máš mobil? – Mám mobil i psa. Stojí to hrůzu peněz. – Já vím, vždyť jsi VIP. – Nejsem VIP. Se psem mě nepustí do obchodu. – Tak vidíš, já s mobilem můžu kamkoliv. – Zase ušetřím. – Myslíš? – Myslím. – Tak se měj! Letím do divadla. Studenti mě pozvali na festival. Jsem VIP JAMU. – Ty se máš, mobil máš, psa nemáš a jsi VIP, volal za mnou Robert. Pes štěkal, tramvaj se rozjela.

Sedadla v sále byla samá cedulička. Rezervace pro porotu, pro a pro. Mezi nimi místa volná. Systém mně známý. Nebyl problém sednout do třetí řady a očekávat sérii zahajovacích projevů. Na jevišti stál pultík, za ním a po jeho stranách moderní trychtýře reflektorů. Dva z nich olizovaly horní ochozy. Z bočních dveří vešel do sálu a na jeviště chlapec v overalu. Na zádech měl velkými písmeny napsáno: Gott ist ein DJ. Stoupnul za pultík, prsty pohnul páčkami a sálem se rozlehl rachot pekelně tepající hudby. Rozsvítily se všechny světelné baterie, vyvalila se oblaka dýmu a ze závěsů se začaly vylupovat bíle oděné lidské postavy. V párech nebo samostatně přicházely k hraně jeviště a končily v černé jámě propadla. Studenti, jako čisté listy padali do bezedných temnot výuky. Někteří nesmělým nakročením, jiní pády po zádech nebo bokem. Mnozí skokem vědomým. Plavmo i po hlavě. Byl to hrůzný pohled. Stále však přicházeli další a další adepti, procházeli jevištní světelnou clonou a mizeli v temnotách. Nakonec přišlo zvíře. Jakýsi mývalí klokan. Chvíli okounělo a pak se vrhlo do hlubin. Na jevišti houstnul dým. K mému překvapení se v něm opět zjevil obludně pruhovaný klokan. Motal se dýmem a náhle zmizel. Vedle mě někdo řekl: A zebra má po ptákách! Jeviště se rozzářilo, přišel obřadník v kostýmu levobočka arcivévody a nadnesenou mluvou, bohatou o prvky dada i studentské recese, lámal uvítací ceremoniál. Z druhého portálu nenápadně vplul vlasatý muž a patetické řeči obřadníka překládal do angličtiny. Pateticky. Bylo to překvapivé, mělo to vtip i opar improvizace. Bavil jsem se královsky.

Pak se dostalo na slova slovutného pana rektora, profesora a hudebního skladatele Ivo Medka, který s noblesou odvracel vtípky namyšleného ceremoniáře a neotřele hovořil o potřebnosti festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER. O historii festivalu a jeho poslání, ve své uvítací řeči mluvil děkan Divadelní fakulty Doc. Zbyněk Srba. Ředitel festivalu prof. Petr Oslzlý zdůraznil obrovský zájem zahraničních škol o účast na již 24. ročníku festivalu i skutečnost, že organizace festivalu je, jako každoročně, v rukou studentů. Pak přivítal všechny účastníky a v žertu zapřemýšlel, zda by také neměl skočit do černé jámy… Posledním řečníkem byla půvabná koordinátorka festivalu, studentka manažerství Veronika Bašelová. Vítací ceremoniál ukončil ceremoniář obřadným skokem do černého propadla.

Seděl jsem vedle absolventa ateliéru režie JAMU, žáka profesora Hajdy, vynikajícího režiséra Martina Čičváka a těšil se z jeho přítomnosti. Byl prvním uměleckým šéfem Divadla Polárka v době mého ředitelování, a tak jsme trochu vzpomínali. Pozval mě na festivalové představení Princezniček a do Bratislavy na inscenaci Marxova Kapitálu. Řekl jsem: Tak jsi naplnil nesplněný sen klasika Scherhaufera. Chtěl inscenovat Kapitál v osmdesátém roce na Provázku, ale bál se, že by nás všechny pozavírali. Po sametu chtěl Kapitál realizovat v Huse, ale nějak se mu ani tam nezadařilo. Tak teď až ty v Bratislavě. A jak, dobrý? – Áno, zájem je obrovský…

Martin se omluvil, protože musel za svými studentkami z Vídně, a na mě padla strašná únava. Nasednul jsem na jedničku a jel si do Komína odpočinout. U paneláku na mě mával Robert. Jardo, VIPe, tak jak? Psisko se rozštěkalo, vytrhlo Robertovi vodítko z ruky a pádilo zelenými záhony k rozkvetlým zahradám. Robert vystartoval za psem. Volal na něj Zůstaň, bestie, zůstaň! ale pes ho neslyšel a prchal. Jako chrt. Díval jsem se za nimi, dokud nezmizeli mezi kvetoucími stromy.

Po rychlé očistě, drobném jídle a krátkém oddechu jsem opět vyrazil. V Huse panovala nervozita. Studenti s bílými vstupenkami, porotci, pedagogové, organizátorky i organizátoři postávali ve foyeru a napjatě očekávali startovní pokyn ke vstupu do hracího sálu. Pražský vědátor, milý starší muž v černém sáčku, mně řekl: Pane, pouštějí. Jdeme na to, ať víme, co se letos urodilo. Seděli jsme v první řadě a obhlíželi kruhovou manéž s bělostnými mantinely naplněnou jakousi hnědě načervenalou drtí. Že by antuka? Divadelní vědec nahlížel do bulletinu: William Shakespeare, Heiner Mūller, Macbeth. Hra o bastardech. Uvidíme, uvidíme. Loni tady Slováci zářili, uvidíme, jak tomu bude letos.

Do arény všlapaly krokem butó podivně kostýmované bytosti s ochrannými pásy na prsou, na holeních a baculatými chrániči na kolenou i na loktech. Jako by si středověcí lapkové vyšli zahrát českou házenou. Po úvodním podupávání se do bílého kruhu vřítily tři čarodějnice a drtily slovenská slova. Vnucovaly svou vůli lady Macbeth. Lady si počínala jako rozumu zbavená a zarputile přesvědčovala Macbetha, aby se domohl trůnu vraždami. Divé ženy navrtávaly nenávistí a záští mozky všech aktérů. Nosily do středu okruží kbelíky krve. Nejlítější z nich si v krvi máčela dlouhé vlasy a mrskala jimi Macbetha tak dlouho, až z toho zešílela. Se znetvořenou tváří děsila herce i diváky do konce představení. Lady Macbeth bědovala nad svými zkrvavenými pažemi. Na mrtvého krále lily zběsilé lítice další kbelíky krve. Krev byla všude. Tryskala i z bílé obrubně manéže.

Výslovnost aktérů byla nevalná. Navíc se některým nedostávalo dechu, takže při dlouhých monolozích se nebylo možné dopátrat, zda vědí, o čem zrovna mluví. Starý pán v černém sáčku řekl: V bulletinu se píše: Hra byla s úspěchem uvedena v rámci mezinárodního kolokvia Shakespeare v divadlách strednej Europy. Dnes asi nebyl jejich šťastný den. – Asi máte pravdu. Zdálo se mi, že režie herce tuze předběhla a ti ji nebyli schopni dohnat. – To je trefné. – Nevíte, co to mají v manéži za drť? – To mě taky zajímá. – Těch kbelíků krvavé vody a nikde nevidět louže. – Možná to bude antuka. – Šel jsem k manéži, vzal hrst načervenalé hmoty, promnul ji v dlani a překvapeně konstatoval: 

Proplétal jsem se nelichotivými názory divadelníků ven ze sálu, foyerem i atriem, pozdravil se s děkanem VŠMU Peterem Mikulíkem a unaveně pajdal na tramvaj. Přemýšlel jsem nad krédem bratislavské inscenace. Je možné věřit, že za krvavé činy člověka mohou jen nadpřirozené síly? Lítice rozumu?

Doma jsem zalistoval v bulletinu. Režisér Tomáš Procházka přináší nemilosrdný portrét současné společnosti bez pravidel. Novodobé zpracování Macbetha, ve kterém se hlavním motivem stává mužsko-ženská dualita a krize, resp. ztráta mužské identity. Vražda Duncana není vyústěním Macbethovy chorobné ctižádostivosti, ale je katalyzátorem totálního rozpadu společnosti. Hergot, já snad byl na jiném představení. Délka 105 minut… Nebyl.

Úterní ráno bylo jako malované. Zataženo, sluníčko se dralo mračnou clonou a ošklivý pes vláčel Roberta rozkvetlými záhony jako běsnící lítice Macbetha.
Jedl jsem ranní polévku a četl si v bulletinu. Od Pinocchia. Itálie. Řím. Jazyk uvedení: italština. Délka trvání 70 minut. Inscenace je diplomovou prací studenta režie Emiliana Russoa. Pomocí dvanácti zpodobnění Pinocchia se snaží zobrazit vývoj člověka od dítěte v dospělou osobnost, ale také jednotlivé kroky, které vedou od mládí ke stáří každého z nás. Scénář je výsledkem skupinové práce režiséra a studentů magisterského oboru dramaturgie a scénografie na Akademii Nazionale d´Arte Dramatica „Silvio d´Amico“ Michaela Degana a Davida Proiettiho.

V Martě jsem byl první. Uvítal mě pan hasič s velkou bílou náplastí na čele. Podívejte, jak jsem dopadl. Z ničeho nic se mi zatočila hlava a pak už nevím nic. Probudil jsem se, až mně šili hlavu. Pane šéfe, devět stehů. Nikdy jsem na nic netrpěl a teď najednou mám prý vysoký tlak. – Musíte být opatrný, pane, vždyť už máme svůj věk. A nezapomínejte, že jsme sem jen půjčený. Všechny nás to jednou čeká. Povídá se, že je lepší, když to všechno začne od nohou, ale nevím, co je lepší, protože s těmi, co odešli, se to konzultovat nedá. Sedl jsem si do první řady. Kolem se mihnul redaktor Mareček, že se Pinocchio bude odehrávat na celé ploše jeviště, tak prý bude lepší pohled z větší vzdálenosti. Odpověděl jsem: Mám rád italštinu a krátké nohy, zůstanu v první řadě.

Z vyvýšené jevištní plochy zíral černý čtverec a v hloubi, u horizontu, stálo v seřazeném poklidu dvanáct nenápadných židlí. Poslední opozdilci se usadili, vchodové dveře se zavřely, zahřměla festivalová znělka, zablesklo se a na sluncem zalitou pláž vyběhlo šest bosých párů italských dětí v bílých úborech. Dívenky v upnutých tričkách a chlapci v bílých trenýrkách hýřili vitalitou i krásami mládí. Těla, nohy, paže okouzlovaly uměním zvládnutého pohybu. Mládí běhalo kruhem, mávalo rukama, vytvářelo rychle se měnící obrazce a závratnou rychlostí odříkávalo dlouhé pasáže italských jazykolamů. Vždy na jeden, naprosto nepozorovatelný nádech. Pohyb i texty aktéři přebírali jako štafety, aby je umně vplétali do shluků působivých obrazců a libě znělých akordů. S úžasnou lehkostí se převtělovali. Stačil kousek látky, jednoduchý kostýmek a z elévů se stali mistři hereckých oborů. Mistři hrající dialogy milostné i žárlivé, monology romantické, hrdinné i komické s detaily uhrančivě dojemnými, až se mi tajil dech. Bylo to, jako by do Marty vtrhla italská pláž s postavami Felliniho filmů. Strhující představení!

Měl jsem oči zarosené, když jsem nadšeně tleskal a tleskal a tleskal. Pak jsem raději od ovací prchnul.  V komínské uličce pod rozkvetlou třešní seděl na lavičce přítel Robert: Jardo, tak jak festival? Světový? – Ano, Roberte, něco mezi nebem a zemí. – No tak to vidíš, teď je ti dobře, ne? – Robertovo psisko zvedlo nohu a podepsalo se mi na levou nohavici. – Jardo, promiň, on je ten můj pes prase a ještě k tomu pravičák! Ochcává jen levé nohy.

Trochu jsem se najedl, uvařil si kafe a již ve dvě hodiny se domáhal vstupu do HaDivadla. A nebyl jsem sám. Leč polská grupa si u pořadatelů vymínila, že bude v ulicích města muzicírovat, aby si přišla na nějaké korunky, a že se diváci budou vpouštět, až se oni vrátí. Vysvětlovat, že je v suterénu WC a jeho služeb chtivých dost, bylo marné.

Posadil jsem se na lavičku a louskal v bulletinu. Dorota Maslowska, Dva ubohý Rumuni, co mluvěj polsky. Lodž. Jazyk uvedení: polština. Délka 110 minut. Režie: Malgorzata Bogajewska. Příběh hlavních hrdinů Džiny a Parcha je dramatickou prvotinou Doroty Maslowské. Řeší problém mladých, vzdělaných lidí, pro které je jejich práce a kariéra jen způsobem, jak si vydělat peníze, ničím víc. Zároveň si sami sebe navzájem nevšímají a vzniká tak bolestná propast plná samoty, ze které se snaží uniknout či se s ní vyrovnat. Víc než cokoliv jiného je to především cesta, cesta, která vzniká po večírku na téma: špína, smrad a bída.

Konečně se zjevila grupa polských aktérů s pár drobnými na tácku. Vrzali, zpívali, veselí byli. Zájem divadelníků byl obrovský. Protlačil jsem se na sedadlo do třetí řady. Hrací prostor přede mnou byl polepen kreslenými postavičkami, akčními výjevy, jako by je před třiceti lety perem a tuší ztvárnili Boris Mysliveček s Václavem Houfem. Na scénu vtrhli polští studenti. Harmonika, kytara, housle, zpěv. Hýřili hereckým sebevědomím, s espritem a lehkostí hráli i ty nejtěžší intimní scény. Energie z nich sálala na všechny strany. Jejich humor byl krutý, takový polsky polský. Děj se posouval jako figurky po namalovaném itineráři ve hře Člověče nezlob se. A také byl krutý. Ztvárnění sexuálního výboje, výbuch žárlivosti, scéna odcizené sebevraždy a jízda opilé dívky na kolečkových bruslích, to vše podtrhávalo působivost zdravého komediantství aktérů z Lodže. Prchání ústřední dvojice od něčeho někam, hlavně někam pryč, mně připomnělo scény z filmu Krzysztofa Kieslowského Bílá, ve kterém se hlavní hrdina nechá zabalit do cestovního kufru a z Francie odeslat poštou domů, do Polska. Kufr je z poštovního vagonu odcizen polskými lupiči a polomrtvý Polák na adresu určení doručen není.

Z Hadivadla je to jenom kousek do Divadla na Orlí. Poněkud se ochladilo a foukal chladivý vítr. V otevřené hale se scházeli studenti i pedagogové. Pozdravil jsem se s první rektorkou polistopadové éry, profesorkou Alenou Veselou i nedávným rektorem profesorem Aloisem Hajdou. Jeho žák, režisér Martin Čičvák chystal černý katafalk: Martine, vždyť je tady zima, proč nás nepustíš dovnitř? – Princezničky začnú tady.

Šel jsem do vedlejší restaurace a nahlédl do bulletinu. Elfriede Jelinek – Princezničky (Smrt a dívka). Jazyk uvedení: němčina. Délka: 120 minut. Kriste na nebi, dvě hodiny!! Drama v sobě spojuje několik kratších příběhů, Sněhurky, Šípkové Růženky Jackie Kennedy apod., zkoumajících, co znamená pojem „princezna“. Hra E. Jelinek je variací na jedno z mnoha klasických témat – obtížnost seberealizace ve světě, v němž jsou ženy maskovány stereotypními představami. Režisér Martin Čičvák vytvořil se studenty herectví Max Reinhardt Seminar, jedné z nejuznávanějších institucí v oblasti divadla a divadelní přípravy, inscenaci kombinující text Elfriede Jelinek se smyčcovým kvartetem d moll Smrt a dívka Franze Schuberta.

V hale nastal pohyb. Čtyři muži v černém přinášejí rakev s mrtvou dívkou. Rakev kladou na katafalk. Zní Schubertova hudba. Černě oděná dívka v rakvi ožívá. Znělým hlasem a skvostnou němčinou ovládá otevřený prostor haly. Mluví a mluví. Má půvab, kouzlo i šarm velkých divadelních hvězd. Pohrává si se slovy. Černí mužové odnášejí rakev i s mluvící herečkou po klikatícím se úzkém schodišti vzhůru. Chvost dychtivých divadelníků za nimi. Vstupuji do výtahu s divadelní vědkyní, vyjíždíme k hracímu sálu. Když míjíme rakev, řeknu: Zvláštní, mrtvé z divadel v rakvi vynášejí, tady ji do divadla nesou. Vědkyně odpověděla: Ano, je to zvláštní. Výtah byl hbitější, mnoho návštěvníků jsme předběhli.

Ve třetí řadě na mě kýval pražský vědátor v černém sáčku. Sedl jsem si a okouzleně koukal na skvostně vykomponovanou scénu. Patero svislic lanoví končilo své pnutí v černých jamách ohraničených kostkami s mašlemi. U pravého portálu svítila bělostná hromada papírových holubiček. Uprostřed jevištního prostoru visel na lanu dominující jánošíkovský hák.

Černí pánové přinášejí rakev. Zní teskná hudba. Světlo vytváří atmosféru hřbitovního pole. Mluvící černě oděná dívka vystupuje z rakve, šplhá po žebříku a pak mizí na horním ochoze. Její hlas se ještě chvíli ozývá z výšin, až posléze kdesi v dáli umlká. K bílému uskupení papírových holubiček přichází elegantní muž, dotýká se jej a doposud nehybný obelisk ožívá. Mění se v princeznu. V půvabně blonďatou, Růženku Šípkovou. Princezna mluví, muž se svléká. Po nechápající Růžence chce odměnu za vysvobození. Obnažený muž obnažuje panenskou krásu růžové princezny. Překvapená Růženka umlká a za zvuků Schubertovy smuteční hudby mizí i se svým zachráncem v hřbitovní jámě.

Fascinující hereckou výpovědí se stal dvacetiminutový monolog Jackie Kennedy, řešící tajené skutečnosti americké ikony v životě s prezidentem. Jackie vytahující z hrobů na lanech zavěšené dlouhé vaky podobné schránkám s ostatky, nasazující si paruku mrtvé Marylin Monroe a zpívající Happy Birthay Mr. President byla pro mě jedním z vrcholů festivalu.

Následný monolog Sněhurky týrané mladíkem v tričku s nápisem Invisible (Neviditelný) byl podoben Erbenově baladě Svatební košile. Muž posadí Sněhurku na černou rakev a její půvabnou tvář natírá bílou a černou barvou do podoby hnilobně se rozpadající hmoty. Pološílenou Sněhurku zavěsí na jánošíkovský hák.
Pražský redaktor v černém sáčku řekl: Všiml jste si, jak ta vídeňská jevištní řeč je naprosto spisovnou němčinou? To Němci svou mluvu tolik nectí. Odcházel jsem z Orlí uchvácen a k smrti unaven. Starému pánu jsem řekl: Kombinace s hudbou Franz Schuberta byla přesná, viďte. Smrt a dívka.

Moc jsem se nevyspal. Vstával jsem v šest a v osm ťukal na dveře ordinace. Vsadit můstek překrývající šest zubů nebylo pro paní zubařku asi nic jednoduchého. Zrovna jako pro mne. Oddechl jsem si až v tramvaji. Z mošničky jsem vytáhl bulletin a začetl se. Alexandr Ostrovskij – Bouře. Rusko – Petrohrad. Režisér: Maria Romanovna. Jak tě mohu zničit, miluji-li tě více než život. Výprava. Kostýmy, choreografie: kolektivní práce studentů! Světla: Piotr Kasatyev. Ruština, 90 minut. Inscenace je inspirována hrou Bouře ruského dramatika druhé poloviny 19. století. Přestože původní drama slouží především jako výchozí materiál k improvizaci, základní dějová linka zůstává zachována. Kateřina, mladá žena romantické povahy, je přinucena si vzít zbabělého Tichona Kabanova, který není schopen vzepřít se vlivu uzurpátorské matky. Nešťastná a utlačovaná Kateřina se nakonec zamiluje do Borise, který přijede navštívit svého strýčka. Navzdory svému přesvědčení se s ním začne Kateřina scházet. Když stará poutnice předpoví potrestání hříšníků, Kateřina svou love story přede všemi odhalí a uteče. Její tělo je poté nalezeno v jezeře. Z úst mně ujelo: Káťa Kabanová, Janáček. Starší dáma sedící vedle pravila: Prosím, pane, my se známe? Raději jsem vystoupil.

V Huse bylo jako o pouti. Prodral jsem se do přední vlny a křepce vyšlapal schody do hracího sálu. Zaujal jsem místo uprostřed první řady. Po mé pravé ruce usedl starý pán v černém sáčku. Po širé ploše pobíhalo ruské mládí a za doprovodu kytary zpívalo píseň o oceli. V hloubi scény stály dveře, po okrajích hracího prostoru jsem zahlédl stůl, nějaké židle a to bylo vše. Aktéři měli současná oblečení, jako by si kostýmy vybírali sami. Byli osobití a zapamatovatelní. Po mé levé ruce usedl ředitel festivalu profesor Oslzlý. Prohodil jsem, že jsem na Ostrovského v originále moc zvědavý a Petr odpověděl: Proč ne. Ovšem, já nemám ruské divadlo rád, je moc realistické. – Ovšem, když jsi objevil ruskou hru o Vysockého Koncertu v…, tak to byla paráda. Mirek Donutil v roli ředitele byl fantastický. Chodil jsem se na něj dívat. Teď nedávno dávali Koncert v televizi…

Pak se začaly na hrací ploše odehrávat neuvěřitelně neskutečné herecké orgie. Aktéři hráli jako o život. Vytvářeli a bleskově střídali nálady jednotlivých výstupů, žili charaktery postav i vztahy mezi nimi jako virtuosové. Kolotali kolem osy hlavního děje, dění na scéně proměňovali v divadelní zázrak. Chorobný záchvat Kabanova, kdy v tanečních točkách šílence vyhazuje z kapes do povětří prašnou machorku, milování nezkušeného páru na seně, dialog dívky s kamarádem psem, běsnivé naléhání zoufale milující Káti v tratolišti mokré rašeliny, Borisovo váhání, Kátino utonutí v igelitové ploše chladného jezera i závěrečný zpěv motlitby Otče náš, to vše se hluboce zapsalo do mé chátrající paměti.

Tleskal jsem, tleskal a z levého oka mně kanula slza za slzou. Pravé oko se však jen orosilo. Nerozumím tomu. Že by i můj zrak ochořel schizofrenií doby? Sympatické bylo upřímné překvapení studentů z Petrohradu z vřelého přijetí jejich díla diváky.

Bylo poledne a diabetes chce své. V tramvaji jsem se cpal suchým rohlíkem a zapíjel hořkým čajem. Nasazená zubní náhrada trochu překážela, jako bych měl zuby na chůdách. Redaktor Mareček nadšeně mluvil o tom, jak ti z Petrohradu toho Ostrovského ctili, že odehráli i závěrečnou citaci z Bible, kterou všechna divadla škrtají. Nádherný epilog nádherného představení, řekl a vystoupil. Naklonil se ke mně ošuntělý člověk: To jsme dopadli, co? Celý život jsme platili daně i zdravotní pojištění a teď, když potřebujeme pomoc, lékaře, musíme připlatit. Drž se, kamaráde, dívám se, jsi strašně bledý. Vydrž! Muž vystoupil, jen závan rumu zůstal. Jel jsem do Marty.

Před Martou jsem si sednul na obrubník a snažil se připravit na další představení. Belgie, Antverpy. Nina Herbosch: Ten kdo se neskrývá. 55 minut, jazyk: holandština. Hraje: Nina Herbosch. Chvála bohu, konečně poznám, kdo je kdo. Bulletin totiž uvádí jen seznamy hrajících, ale nikoliv informaci, kdo z nich hraje jakou roli. Slečna Herbosch je autorkou a zároveň i jedinou herečkou inscenace, tak v tomto případě je bulletin bez chyby. Nina Herbosch zkoumá nitro jedince v dnešní době. Zobrazuje proces stávání se sebou samým, získávání nutného odstupu od svých kořenů a schopnosti definovat vlastní způsob, kterým přistupujeme ke světu. To, že můžeme vidět věci jinak, než jsme byli naučeni, a jak můžeme být skutečně tím, kým chceme být. Pocity a vlastní nazírání na nelogicky uspořádaný svět předává Nina Herbosch prostřednictvím hereckého jednání a fotografií. Prachsakra, to je nějak složité a já tolik unavený.

Zamával jsem na smutného pana hasiče s velkou náplastí na čele a usadil se do první řady. Sedadla po levici i po pravici se naplnila zářícími studenty. Na zvýšeném jevišti nebylo nic, jen černé závěsy a bílý horizont. U bělavé plochy stála dívka oblečená v kostýmu Alenky z říše divů s půllitrem vody v ruce. Nina Herbosch. Odříkávala Carrollovy limericky v originále. Po chvíli přešla diagonálou do portálu, napila se vody, odložila půllitr a opět bez hnutí meditovala. Na plochu byly promítány fotografie městských zákoutí a továren. Nina Herbosch upila hlt vody, přešla na střed a povídala o tom, jak se přestěhovala do Anglie. Fotografie ilustrovaly její anglicky mluvené slovo. Holandštiny jsem se nedočkal, ale nemohu říct, zda vinou únavy z diabetu, z důvodů monotónní mluvy autorky, nebo proto, že mé myšlení ulétlo vzpomínkou na brněnskou inscenaci Alenky režisérky Evy Tálské.

V hlubokém útlumu jsem nasedl do tramvaje, u Mahenky jsem vystoupil a pak se šoural ulicí Kobližnou k pasáži Alfa. U Ženíškova knihkupectví jsem sedl na lavici a louskal bulletin. Slovinsko, Lublaň. Albert Camus, Caligula, poprvé, podruhé, potřetí! Adaptace Ana Obreza. 95 minut, slovinština. Inscenace nově pohlíží na osobnost římského císaře Caliguly. Režisérka Tjaša Črnigoj pracovala na Caligulovi už před čtyřmi lety a viděla ho jako postavu, která ve světě hledá prozřetelnost. Zároveň věřila, že divadlo má sílu odhalovat pravdu. Během studia se však všechny její dosavadní poznatky jevily jako falešné. Rozhodla se z podkladů k přijímacím zkouškám udělat také podklady ke zkoušce závěrečné a vydat se tak na cestu ven z vlastního pátrání po „jevištní pravdě“. To je důvod, proč Caligula chodí po pódiu a hledá měsíc; je silně nepochopen a zachycen v síti chybných interpelací. Provedení vyvolává otázky a vyžaduje odpovědi, pokaždé rozpoutá bláznovství na pódiu. Jde o propracovanou divadelní hru sahající od tradičního dramatu po čisté herectví, od vysoce uměleckého po čistě osobní, chce po divákovi, aby se zapojil do hry, a nikdy ho nenechá sedět na místě. Nikdy nekončící nová provedení Caligulova zážitku ztělesňuje mladého umělce, který medituje o svém místě v moderní společnosti a o svých možnostech, a proto tato hra zobrazuje děj jako nikdy nekončící proces. Jejdamane, to je to nějak složité a já k tomu tolik znavený. No nic, chlapče, jsi jednou VIP, tak si to užij! Jdeme na to.

Hrací plocha byla holou plání. V první řadě na odrbaných židličkách se povalovalo šest lenochů. Další čtyři zevlovali mezi přicházejícími diváky. Jeden z nich fotil zákoutí divadla i přicházející očkem mobilu. Usadil jsem se vedle vědce v černém sáčku do druhé řady, protože bylo jasné, že ta první patří hercům představení. Zrovna jsem uvažoval, kdo z těch desíti pobudů je pedagogický šéf, když si čtyři z nich začali z nudy hrát fotbálek s imaginárním míčkem. Představení o Caligulovi odstartovalo. Podivně. Nakažlivě nudně.

Mezi čtyři unuděné mladíky přichází v tričku a teplácích herec hrající krutého nemravného tyrana, císaře Caligulu. Následují dlouhé monology, dialogy. Postavy Caligulou likvidované, si sedají na židle první řady a odtud pak znuděně pozorují dění na hrací ploše. Caligulova krvesmilná sestra Drusilla v nevkusné, snad slunce představující čelence a v cancourech průsvitných cárů, vysedává na zadku, lakuje si nehty na nohou a dává na odiv ohanbí, jako děvka za výlohou Hamburského pufu. Je jasné, že režisérce jde o jiný, nový pohled, ale o jaký přesně, to z inscenace poznat nelze.

Se scénováním smrti Caliguly jsem si neporadil vůbec. Sympatický herec prosil diváky, aby ho zabili, pak se chtěl zabít sám. Několikrát si pálil kůži na břiše rozžhavenou cigaretou a ze zoufalství si o hlavu rozbil keramický popelník. Krev na jeho čele byla pravá, nekašírovaná. Nakonec svůj život ukončil excentrickým výskokem do vzduchu s následným pádem na podlahu. Co bylo dílem náhlé improvizace a co narežírováno, jsem se nedopátral. Herci tok půvabné slovinštiny narušovali anglickými průpovídkami. Jedna z nich zněla: Only fucking adaptacion!
Starý pán v černém sáčku řekl: To je zajímavé, ta slovinština je slovanská řeč, ale myslím si, že my, Slované, jim stejně nerozumíme. – Taky si to myslím. Přemýšlím o tom, že divadlo je přece jen odrazem doby, tedy jejím zrcadlem, takže ta inscenace o něčem byla, o něčem vypovídala. – Ano, pane, ale o čem? – To je právě ta otázka, pane!

(Pokračování)

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 26. dubna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 51/1)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ