Zabloudili v lese
Režisér Michal Dočekal se po třinácti letech vrátil k Ostrovského hře Les, a tak trochu v něm zabloudil. Moje rozčarování může pramenit z toho, že mám ráda tuto hru i Dočekalovy režie ruských realistických autorů.
Inscenace se mě ani nedotkla, ani mě nepobavila, navzdory tomu, že režijní koncepce byla z prvního pohledu jasná a přehledná, náležitě aktuální a kritická. Pokud jde o formu, jako by se Dočekal „nakazil“ drábkovsko-nebeskou poetikou drastických kabaretů, které jsou v této sezoně ve Stavovském divadle k vidění. To není nic proti oběma pánům režisérům, jejich poetiky si cením a baví mě, ale Dočekalovy inscenace pro mě vždycky přinášely něco trochu jiného, zvláštní zasmušilou poetiku s drápkem naděje, představení, v nichž herci modelovali s minimalistickou dokonalostí postavy tak, že bylo ještě dlouho po představení o čem přemýšlet.
Jakkoli je Ostrovského Les žánrově řazen mezi komedie, prvoplánově se odtud smích těžko vyždímá. Je to – stejně jako u Čechova – hořký smích skrze slzy. Lákavost tématu je právě v tom, že autor proti sobě staví dva světy. Svět lidí, kteří už zapomněli, že se přetvařují, neboť jim maska doslova přirostla na tvář, a jsou přesvědčeni o tom, že na ně nikdo nemá. A na druhé straně je tu svět divadla, kde je hra na někoho jiného samozřejmostí, ale za tím vším zůstávají herci sami sebou – lidmi zranitelnými, chybujícími, ale obdařenými jakousi elementární citlivostí. Nový výklad Lesa, v němž jsou vlastně všichni herci-šmíráci (ti drzejší jsou samozřejmě úspěšnější), i aktualizace statkářky Gurmyžské do podoby miliardářské udržované parodie barbíny, nestydatě zneužívající ctižádosti mladého hošíka, mi připadá dosti banální a povrchní. Za ilustrativně přímočarým konstatováním, že takhle to dnes chodí, a skeptickým úsměškem se najednou Ostrovskij a podstata jeho hry ztrácí. Jako (poučený) divák najednou vůbec nevím, proč se to hraje. Vždyť ono zesměšňující, káravé pozvednutí obočí nad blázněním pošetilé stárnoucí ženy či nad hrabivým chytračením zloděje, okradeného suverénnějším a drzejším gaunerem, působí jako titulky v bulvárních novinách. Ale Ostrovského text nabízí víc – druhý plán, tajemství, rafinovanost a cit. Tedy, nikoli jen konstatování, proč ta či ona osoba jedná tak a tak, ale proč se tak děje. Lze namítnout, že ve zvoleném žánru grotesky či vaudevillu pro psychologizování není místo, ale v tom případě by celkový tvar musel působit atraktivněji a úprava textu by měla být razantnější. Předkládaná verze v tomto směru značně pokulhává, a vypadá to, že ani herci si příliš nevědí rady s tak jednoznačně loženými postavami.
Pak nezbývá, než aby Iva Janžurová v blond paruce tr(a)pně předstírala, že si myslí, že je jí dvacet. A ono bolestné vědomí tělesného chátrání a času unikajícího mezi prsty, kdy peníze už mohou být jen úplatek za pozornost, nedala (a vlastně ani nemohla dát) najevo, protože se do takto jednoznačné koncepce nehodí. A stejně oba pánové, zastupující krutý a zároveň fascinující úděl herce, Šťastlivec (Vladimír Javorský) a Nešťastlivec (Igor Bareš), jsou odsouzeni k tomu jen si tak nezávazně blbnout. Předvádět komediantskou šmíru po vzoru přiopilých bezdomovců, protože se to od nich chce, aniž by měli šanci sdělit o charakterech a motivaci svých hrdinů více.
Všechny postavy se paradoxně, čím více tlačí na pilu jednostrunnosti, stávají šedivějšími a nezajímavými. Snadná čitelnost jim sebrala tajemství. Nepomůže ani to, že do textu Ostrovského jsou přimíchány intelektuální citáty z děl dalších klasiků 20. století. Les, do kterého nás zavedla inscenace, zkrátka ztratil tajemné kouzlo divokého labyrintu emocí, a stal se lesem s uschlými polámanými stromy, mezi kterými se válí igelitové pytlíky a petflašky.
Můžeme namítnout, že tohle je obraz doby, v němž se magie divadla ztrácí ve prospěch banality bulváru. A má-li být tato komedie zábavná, proč jsem neslyšela z hlediště smích? Já sama jsem si připadala jako ten starý sluha Karp Ladislava Mrkvičky, který sice ví, jak to chodí, ale prostě se toho nechce účastnit.
Hodnocení: 2,5
Viz také recenze Prales lidských vztahů od Zdeňka Hořínka (hodnocení 4)
Národní divadlo Praha – Alexandr Nikolajevič Ostrovskij: Les. Překlad Leoš Suchařípa. Režie Michal Dočekal, dramaturgie Jan Tošovský, scéna David Marek, kostýmy Zuzana Bambušek Krejzková, hudba Ivan Acher. Premiéra 19. března 2014 ve Stavovském divadle.
Komentáře k článku: Zabloudili v lese
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Zdeněk Purma
Po dlouhé době
jsem byl na představení, ze kterého již po 30 minutách odcházeli první diváci. Já to vydržel až do konce, ale vydržet to, to nebylo vůbec jednoduché.
1. Pokud se někdo pokusí o vtip, měl by jej vyslovit ve vhodný okamžik a v nějaké souvislosti. Jinak vtip není vtipem, ale trapností. I proto bylo slyšet toho smíchu hodně, hodně málo.
2. Sebelepší herec nikdy nemůže zachránit představení, jehož koncepce je podivná a pro mnoho diváků nesrozumitelná a hlavně strašně rozvláčná, možná až upachtěná. Třeba bez rakve na scéně a všeho kolem ní bych se docela dobře obešel…
3. V poslední době je v pražských divadlech móda (např. Les, Idiot), že herec na scéně svléká košili. Snad to má působit jako nějaké gesto, jehož smysl jsem nepochopil. Bohužel jsem nebyl sám. Nejsem puritán, kterému by vadila nahota. Ostatně košilí to skončilo a tedy o mravnost absolutně nešlo. Jen to na mě ten večer působilo jako jedno z mnoha prázdných a hlavně zbytečných gest…
18.11.2019 (0.03), Trvalý odkaz komentáře,
,