Volyňské drama aneb Mezi Čechy domov můj?
Případ volyňských Čechů nemůže být pro mne kauzou bez zaujetí, neboť moje matka, babička, ale i dědeček, jehož jsem již nezažil, přijeli v únoru 1947 právě z Volyně, jež bývala kdysi součástí carského Ruského impéria, poté Sovětským svazem – a dnes tak ostře sledovanou Ukrajinou.
Na Volyni (Josef Říha a Julie Říhová) FOTO ARCHIV RODINY ŘÍHOVY
Nevím, zda to dramaturgie Zuzany Vojtíškové zcela tak zamýšlela, předpokládám, že spíš nikoliv, ale její týdenní Četba na pokračování od pondělí 10. do pátku 14. března na Dvojce Českého rozhlasu (vždy po 22. hodině) nemohla přijít v lepším čase: nabízí totiž mimořádný kontrast. Zmíněné čtení s názvem Bývala krásná česká ves na Volyni, vycházející z dojemné kroniky, již sepsali čeští obyvatelé obce Huleč, jedné z těch obcí na západní Volyni (nyní Ukrajina), pro mne ale bylo skutečně velkým překvapením. Nejen pro ten timing, pro náhle aktuální téma, ale zejména způsobem provedení. Asi ale nelze jedno oddělit od druhého.
Možná ale, nebýt té domácí aktuality, celý pořad – v rozhlasové úpravě Milana Duse a režii Pavla Krejčího – by byl jen velmi skromným, byť hutným, folklórním příspěvkem k dějinám jednoho místa, jež sepsali o svých předcích ryzí nadšenci, navrátivší se do vlasti. Někdy se jim také říkávalo krajané, nebo volyňští Češi, když se ještě při těch slovech vědělo, co ta slova vlastně znamenají.
Sotva deset dní po odvysílání posledního dílu, vzešlého z adaptace knihy Jiřího Boneka, Danuše Manové a Václava Stárka Huleč česká na Volyni. Obraz života v létech 1870–1947 (nákladem vlastním, 1992), pravil na adresu nynějších krajanů na Volyni ministr zahraničních věcí Lubomír Zaorálek větu, jež se zapsala do análů nabubřelého politického ignorantství – v tom lepším případě. Krajané totiž v souvislosti s tíživou současnou situací na Ukrajině požádali prezidenta, vládu a parlament o pomoc s vystěhováním zpět do vlasti. A co na to ministři?
Budiž tu citována slova páně Zaorálkova, který je ale nevyslovil jen tak, nýbrž zcela vědomě a po důkladné rozvaze: Nechceme vůbec podceňovat tu situaci. Jsou tam prvky toho, že pocit ohrožení tam může být vyšší. Nicméně na místech, která procházeli naši zástupci, potvrzovali, že tam policie funkční je, a nedá se říct, že by tam docházelo k nějaké snížené bezpečnosti, pravil. Vedou je prý k tomu hlavně „sociální a ekonomické důvody“. Žádné drama, dodal ministr vnitra Milan Chovanec.
Inu, drama jak pro koho, že, pane ministře?
Vyprávění pamětníků, jak ho v týdnu četli Dagmar Novotná, Pavel Novotný a Stanislav Zindulka, mělo velkou dramatickou sílu i bez českých ministrů, kteří si nevidí ani na špičku svého nosu. Oproti jiným dějinám, zejména od Jaroslava Vaculíka a jeho epochálních dvoudílných Dějin volyňských Čechů (Praha 1997, 1998), mohli jsme si na půdorysu obce Huleč připomenout příběhy českých kolonistů, ale s některými postavami – čtení popisovalo například mimořádně heroický zápas kněze Františka Kašpara o obranu víry a kultury (od nástupu cara Alexanda III. a později ve válečných letech) – doslova prožívat celý jejich život.
Nad vším se line těžká nostalgie. Z oněch těžkých, doslova průkopnických počátků, kdy osadníci čelili na jedné straně lenosti mužiků, na druhé bohorovnosti polské šlechty; rovnou měrou ale i z té zvláštní české pospolitosti, vlastenectví a neokázalé odvahy, s nimiž se znovu a znovu vrhali do někdy marných zápasů. Hospoda U hvězdy, o níž se tu dozvídáme, stejně jako vojenská odbojová skupina Blaník, operující mezi Němci a Maďary, ale i známější Česká družina nebo Svobodova armáda, jež se na Volyni za druhé světové války formovala, cituji tu namátkou, tu vyvstávají před očima z času zapomnění.
Hlasy vypravěčů, prokládané dobovou hudbou, jsou naléhavé, osudové, mají sílu okamžiku i patos velkých dějin. Závěrečný pátý díl, jež končí druhou slokou slavné písně, jež se později neuplatnila v národní hymně, vám doslova protne srdce: Mezi Čechy domov můj!
Kde jsou ale dnes ti Češi, kteří by přivítali své krajany z jiných časů? Vždyť oni si stále upřímně myslí – pravdaže bláhově, a v tom je největší jejich tragédie – že jejich návratem dojde k naplnění snu, toho tolik vytouženého dne, o němž přece snily celé generace.
Komentáře k článku: Volyňské drama aneb Mezi Čechy domov můj?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
