3SES3
Jistý surrealista blouznil, že SSSR znamená Slunná Silnice Samá Radost. Myslíte si, že by nás ruské impérium radosti opět mohlo v budoucnu ohrožovat?
Eva Kantůrková
Teď se neptáte na nic faktického, ale probouzíte můj vědmovský instinkt. Spisovatel kus vědmovství v sobě musí mít, je ale víc fabulátor než prognostik.
Tak jednak mi připadá, že Rusko bude mít dost dlouho starosti samo se sebou, než aby mohlo kohokoli ohrožovat imperiálním postavením. Dívám se na mapu a říkám si: vrátil se jim přívěsek Krymu? No dobrá. Ale žádná zem nemá víc sil, než kolik jich má. A co si současná oslabená Rus počne například se Sibiří? Není toto obrovité a vlastními silami nevyužité území příležitostí pro čínské osadníky? Mapy ovšem kladou jen otázky, nemají odpovědi.
Za druhé bych řekla, a myslím si to už hodně dlouho, že planetární energie se přesouvá, a možná už přesunula, právě do Číny. Nejen vědmovský instinkt, ale i osobní zkušenost mi napovídají, že vliv je na planetě už rozložen jinak než v dobách surrealistických blouznění a v rozčarovaných časech po nich. Taky mě tiše a spíše beze slov, víc tušením než důkazy, napadá, že i v asijských a afrických muslimských náboženských válkách a revolucích se dostávají ke slovu ty jiné kontinenty, a že náš konsolidovaný evropský ustupuje ze středu událostí.
Něčemu ale důvěřuji: že Evropa, ta mnohohlasá Evropa, pokud by k nim došlo, ustojí i zamýšlené i faktické ataky, ustojí je svou jednotící silou. Ustála je vždycky, po všech krizích se vrátila sama k sobě. Společnou civilizaci nelze jen tak snadno rozvrátit.
Iva Klestilová
Nejsem politolog, nemohu tedy posloužit žádnou analýzou, která by dokázala potvrdit, či vyvrátit obavy o ohrožení. Z vývoje situace na Ukrajině mne mrazí. A koho by nemrazilo? Podobný scénář už jsme přece zažili a víme, jak dlouho trvalo, než jsme se z područí Ruska dostali. Jestli jde ruskému prezidentovi o to, aby šířil strach, tak se mu to daří. Jenže co bude dál? V ruském parlamentu už prý zaznělo, že největší chybou byl rozpad SSSR. Byl to názor jednotlivců, nebo apel „do zbraně“? V průběhu psaní této „úvahy“ vysílá ruská televize rozhovor s Vladimírem Putinem. A já mám pocit, jako bych se v čase vrátila o pětadvacet let zpátky. To, co říká, podle mého názoru vůbec neodpovídá tomu, co se děje. Paradox? Nemyslím si. Totalitní myšlení.
Měla jsem šanci zúčastnit se rozhovoru s bývalou ministryní zahraničí USA M. Albright. Byla v Praze při příležitosti vydání své knihy. Témata rozhovoru byla různá, ale v zásadě se točila kolem Václava Havla. A politického nasměrování Československa a později Česka směrem k západu. O sympatii Ameriky k naší republice. Po nástupu Václava Klause do role prezidenta se toto spojenectví přerušilo. M. Albrightová řekla zhruba toto: nabídli jsme mu své kontakty, pomoc. Nebyly přijaty, nevážil si jich. Její slova se mi zaryla do paměti. A mrazilo mě z nich před rokem i dnes.
Lucie Málková
Bude-li nás Rusko ohrožovat skrze kulturu, pak není důvod se bránit. Nový Sorokinův román? Samá radost. Další filmový opus Alexandra Sokurova? Opět radost. Pozvání skvělého divadelního režiséra Viktora Rizsakova? Ještě větší radost.
Je Rusko a Rusko. V záplavě každodenních zpráv se zcela vymazalo širší vnímání Ruska i rozumné uvažování. Soudě podle současných médií Rusko = Putin = bezprostřední ohrožení. Okupace části Ukrajiny je samozřejmě nehoráznost, nicméně to nic nemění na faktu, že Putinova moc i schopnosti jsou přeceňovány. Putin si dovolí napadnout Ukrajinu tak, jako si čtvrťák z béčka počká před školou na druháka z áčka. Protože je slabší a protože má něco, co mu nepatří, ale co chce (Sevastopol jakožto historicky i geopoliticky zásadní strategický bod). To, že sedmáci z céčka celou událost nechávají téměř bez povšimnutí a druháka nebrání, je jejich právo a nic je k tomu nezavazuje. Mají svoje starosti, i když v rámci obecnějšího smyslu pro spravedlnost by nebylo na škodu, kdyby se slabšího zastali a tomu staršímu dokázali rázně domluvit – argumenty, ne silou. V ideálním světě nežijeme, nicméně vize nového Sovětského svazu je z kategorie vědecko-fantastické literatury. Současné Rusko má ve srovnání s NATO zcela nedostatečné finanční i lidské zdroje a vojenské vybavení a napadení jakékoli země, která je členem NATO, by byla v podstatě řízená sebevražda. A tohle si Putin zcela jistě uvědomuje. Nejsmutnější na tom všem je, že jedinou obětí zůstává a pravděpodobně i zůstane Ukrajina. Tedy v případě, že se všechny zúčastněné strany (uvnitř i vně Ukrajiny) nebudou schopné domluvit a najít kompromis, který slovy bývalého amerického ministra zahraničí Henryho Kissingera není absolutním uspokojením, ale vyváženým neuspokojením.
Komentáře k článku: 3SES3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
