Hulcova bleskovka (No. 2)

Na svůj minulý – první – blog jsem dostal několik reakcí-komentářů. Potěšilo mne to, zaujalo, trochu nakoplo a jsem zvědav, jaxe budou bleskovky dál vyvíjet. Sám nevím. Jsem totiž z generace – anebo z typu lidí – která/kteří o sobě a vůbec všem pochybuje/í. O čem psát, aby to mělo smysl a autor nezapleveloval veřejný prostor? Co je vlastně blog a proč se stal tak užívaným, populárním a snad i-čteným žánrem? A co je divadelní web? Co by v něm mělo být, kdo jej potřebuje a jaká by měla být vazba – měla-li by vůbec být – na tištěné Divadelní noviny? Vaše názory – zapojíte-li se – mne budou velmi zajímat a možná by mohly vznikat podnětné diskuse.

Nejpozoruhodnější reakci na svůj blog a pokusy dát i-DN pevnější žurnalistický řád jsem dostal soukromým mailem. Kolega Vladimír Mikulka mi píše: Jsem opravdu rád, že ses pustil do vlastního blogu nebo že se zapojuješ do diskusí. Nicméně bych nerad obcházel podstatu věci, takže zcela upřímně: /…/ tvoje dosavadní návrhy týkající se webu se mi zatím zdály být vyloženě „mimo“. Stejně jako je – omlouvám se, ale musím to napsat – hodně „mimo“ tvůj nový blog. Nemyslím obsahově, to je samozřejmě věcí autora, ale připadá mi to jako pokus přenést na internet styl samizdatového psaní 70.-80. let. Prostě míjení se s novým médiem, asi jako když starší generace pořád vzpomíná na to, jaké to bylo v Literárkách v šedesátých letech. Možná se mýlím, ale v každém případě je to další potvrzení toho, že tvoje představa o internetovém psaní je úplně jiná než ta moje. A nakonec ještě jedna věc. Úplně brutálně řečeno: pokud by do „webové redakce“ měl přibýt další člověk (navrhoval jsem Vladimírovi M. redakční spolupráci – pozn. aut.), měl by to být někdo z generace dvacátníků, pro které je internet naprosto samozřejmé prostředí. Kterým nepřijde zvláštní třeba to, že Iva Mikulová je v okruhu čtenářů i-DN atraktivnější jméno než Karel Steigerwald (Vladimír M. reaguje na naši předchozí soukromou při nad tím, zda v anketě Top Plzeň má být spíš Karel Steigerwald než Iva Mikulová, nebo naopak – pozn. aut.). A pro jistotu ještě jednou: nechci být arogantní (omlouvám se, pokud to tak působí), ale připadá mi lepší věci pojmenovat co nejjasněji, bez zbytečného obcházení horké kaše a bez různého laskavého naznačování…

Tak, a mám to! Patřím do starého železa. Samizdat, rok výroby 70. – 80. léta. Nechci zde ventilovat osobní spory s Vladimírem Mikulkou, přijde mi však, že jde o něco víc. Patří nové médium výhradně mladé generaci? Nejde v Mikulkově (byť generačně nejsme myslím od sebe až tak daleko) postoji o něco na způsob opojení ideou obdobné té poválečné/svazácké, kdy se také nastupující generace vrhla na nové možnosti a úžasné vize, do kterých předválečná/nyní tedy předinternetovská generace nepatřila/nepatří? Je možné propojit zkušenosti, postoje a názory lidí dospívajících v minulých dekádách s možnostmi, dravostí a razancí lidí doby nastupující? A má člověk s nějakým názorem, odlišným od stávajícího/většinového, trvat na svém? Má se pokusit/pokoušet své „jiné pohledy“ propojit/provázat s jinými/novými? Nebo má ustoupit a odejít do sběrných surovin? Kult mládí je krásná věc. Kult mládí je ale také velmi ošemetná/nebezpečná věc.

Jsem člověk pochybující. Když jsem studoval matiku, pochyboval jsem o smyslu této dynamicky se rozvíjející vědy, jakou tehdy – ve spojení s nano-technologiemi – byla a dodnes je. Odešel jsem z jejího dosahu a přestal se jí zabývat právě proto, že byla (a dodnes je) mnohem rychlejší a progresivnější než sám člověk. Už tehdy – tedy na přelomu 70. a 80. let – bylo jasné, že blížící se počítačová tsunami nás – lidi s pohyby a myslí pomalými – převálcuje. Ale kde je svobodná vůle? ptal jsem se svého profesora, který mi na Gaussových křivkách předváděl model chování hejna racků a komunity vraždících je klíšťat na pustém ostrově. Řídíme se zákony matematiky, ne vlastní vůlí, odpověděl mi. Nezajímá mě matematika, která nás ovládá, oponoval jsem. Je dobré ji znát jenom proto, abychom se jí mohli vyhnout. Měla by být nedostupná a tajná jako šamanské rituály a vědomosti. Do sfér, kde je matematika nyní, dospěje člověk za tisíc a možná za víc let, prohlašoval jsem. Byl to moudrý profesor, a tak jsem seminář o matematice v přírodě, na který nás chodilo dva nebo občas čtyři, v poklidných diskusích a důsledně akademických přednáškách – s pochopením Gaussových i jiných rovnic – zdárně dokončil. Právě tehdy jsem pochopil, že matika je krutá prostitutka. Je vyzývavá, elastická, svým způsobem krásná, milování s ní také, ale polibek od ní studí a do manželství se nehodí. A nastoupil jsem po universitě jako vrátný na Barrandov… Hrál jsem s Ninou Vangeli divadlo, četl a opisoval ineditní knihy a dokumenty, nakonec i chvíli vydával vlastní – samizdatové – Pohybové noviny a založil malý divadelní soubor. Už tehdy jsem se míjel s Gaussovými hochy a dívkami, kteří všechno věděli a řídili a do ničeho si nechtěli nechat kecat. (Sebe)jistota vers. (sebe)pochybování / status quo odpovědí vers. nejistota otázek / řád vers. chaos / praktičnost vers. nepraktičnost / racionalita vers. naivita / to jsou rozpory, které mě celý život pronásledují. A nyní zas…

Nehledím na to. Internet, weby, blogy a všechno to třeštění kolem virtuálních prostorů a možností jsou nádherným dobrodružstvím současnosti. Budu se do něj zapojovat, i kdyby to bylo jen prznění prostitutky, která o mne nestojí. Kolem Gaussových křivek je spousta volného prostoru. I pro naivní snílky. Snad najdu kolem sebe či k sobě pár blouznivců, kterým bude stát za to prokutávat se houštinou slov a myšlenek a bude nás bavit pochybovat. O světě, o divadle, o sobě. Ne-li, pudu zase dělat vrátného nebo baliče knih. Jestli ovšem ta povolání budou…

A o čem bychom mohli pochybovat právě teď? Třeba právě o tom webu DN, o smyslu blogu. Kdo jej sledujete? Co jej/vás zajímá? Nebo je i-prostředí jen komunitou několika i-blouznivců, kteří si veřejně i-dopisují, místo toho, aby šli do reálné hospody a neotravovali? A – prosím – buďte při i-formulacích svých i-názorů, pokud je sem budete i-psát, jemní. Zcela reálně.Jsem křehká nádoba… a dost si věci i-beru.

Živé květy

Shodou okolností vyšly v poslední době dva sborníky deníkových zamyšlení, úvah a komentářů autorů, které považuju za své žurnalistické učitele: Určitá míra facky Jiřího Černého a Z mého Deníčku 2 / 2003-2009 Jana Rejžka. Oba čerpají z odkazu K. H. Borovského, Jana Nerudy, Karla Čapka, Františka Gela, Oty Pavla… A navazují na ně. Škoda, že jsou mezi sebou ve při (byť je to zřejmě především ze strany Honzy Rejžka). Je někdy úsměvné, jaxe Rejžek snaží Černého utápět na detailech a Černý je pak vyvrací. Obě knihy jsou i tak vzorem vtipného, informativního a poučeného psaní, vysoce osobního, ručeného jimi samými.

Pohledem na svět je mi bližší Jiří Černý – řadím jej mezi sobě blízké pochybovače, empatické kritiky. Dokáže vidět daleko za danou nahrávku, knihu, koncert, divadelní představení, politickou událost. Zařazuje jevy/dění do kontextů, upozorňuje na přehlížení dobových detailů nebo jindy naopak na jejich nevhodné zdůrazňování. Jeho pohled je velkorysý, hloubavý, vysoce humánní, tolerantní. Jeho čeština bohatá, argumenty jasné, přesné (chybičky, Honzo R., se najdou všude). Jeho Antidiskotéky mně svého času objevovaly – nejen hudební – svět. Bylo by to povídání/vzpomínání nadlouho, snad jindy… Formovaly mne. Právě jim nejvíc vděčím za nepřezíravé, důkladné pohledy na – třeba i mně vzdálená – umělecká/lidská díla/výtvory, na člověka/umělce, za propojení vlastních (matematických/existenciálních) pochyb a vědomostí s kumštem, společenským postojem, chováním. Třeba sloupek o Pavlu Tigridovi z roku 2003 už svým názvem vypovídá o mnohém: Umění pochválit konkurenta. Končí takto: Po odchodu Pavla Tigrida není v české politice pro kavalírství a srdce na dlani místo. Přemnožili se hokynáři, hrabivá kuřata a žvaniví slimejšové. Kdo myslí a koná jinak, je pro ně naivní a nepraktický…

Jan Rejžek píše česky taky hezky. Je ale oproti Černému drsnej jak kovářskej brus a nekompromisní jak mačeta. Libuju si, jak je nezviklatelným slávistou a má rád sportovní klání. Zlidšťuje ho to a osvětluje spoustu postojů. S chutí a zvědavostí sleduju jeho jedovaté sliny, děsím se, až budu někdy trefen sám. Nicméně i v jeho razantních textech najdeme spoustu humoru a dokonce i touhu po kavalírství a eleganci: Ať je Slavia v zamořeném prostředí našeho fotbalu vzorem noblesy a úcty k soupeři…, cituje v LN 21. 5. 2009 ženu legendárního šutéra Josefa/Pepi Bicana Jarmilu. Přejme to nejen – v krizi se dnes mátožící – Slavii, ale i zamořenému prostředí našeho divadla/kultury/politiky/společnosti.

Žalář

Výbojný/rozhněvaný mladý kritik Vojtěch Varyš zahájil v pražské/dejvické kulturní kavárně Potrvá svůj nový autorský cyklus „zábavných pořadů s intelektuálními prvky“ Pařeniště Vojtěcha Varyše aneb Každá rána dovolená, který by se měl konat jednou měsíčně. V pořadu by se – podle Varyšovy anotace – mělo „urážet, vysmívat, pohrdat, bavit, kecat a sem tam i chytře tvářit, potažmo debatovat.“ Tématem by mělo být současné české divadlo a jeho odraz v současné české kritice, a naopak. Prvními hosty – ve čtvrtek 14. října – byli Tomáš Svoboda a Petr Kolečko. Pamatuju již zde zmíněné Černého Antidiskotéky, vybavuje se mi premiéra obdobného veřejného kritického pořadu Jana Rejžka Kaleidoskop v roce 1979 v Malostranské Besedě (a mnoho pozdějších), chodil jsem na řadu dalších – Petra Dorůžky, Vladimíra Svitáčka, Miloše Čuříka, Tomáše Křivánka… Nikdo z nich nebyl tak nepřipravený, tak suverénní, tak sebejistý. Pařeniště nemělo čitelnou strukturu, předem promyšlenější téma, rubriky, stavbu. Vojtěchovi chyběla schopnost i energie vést a řídit diskusi. Jen se usmíval a nesrozumitelně drmolil lehkovážné tázací věty. Naštěstí oba oslovení byli natolik vstřícní a naladění mluvit, že sem tam zazněla i zajímavá slova. Žádné jiskření však nenastalo, drama ani napětí se nekonalo. Jen jsme si všichni – byli tam mj. Mikulka, Švejda, Reslová, Čejková… – tak nějak nezávazně popovídali/poposlouchali. Naštěstí u předního stolku seděl Varyšem oblíbený prozaik David Zábranský, který má slabost pro každou jinou pláž. Vstupoval do diskuse, ptal se, podivoval. A tak se přece jen něco dělo. Tomáš Svoboda třeba prohlásil, že místo uměleckého šéfa Městského divadla Kladno vzal z jediného, čistě pragmatického důvodu: Pro peníze… Odvážné, neboť otevřené tvrzení? Cynismus? Provokace? Drzost? Nezastíraná pravda, která se nenosí? Postmoderní ztráta ideálů? Nedůvěra v ně? Divadlo jako řemeslo? Může být, Varyš se dál neptal… Přesto mi přijde, že je to tvrzení trošičku pitomé. Asi jako TV-reklama na jakousi banku, kterou jsem nedávno viděl: Neberu si vás, dědo, z lásky, ale pro peníze… Je to postoj vtipný, možná pravdivý, ale příliš, příliš pragmatický. Ale posečkejme, co Svoboda s Kolečkem v Kladně vytvoří. Přeju Vojtovi, Tomášovi i Petrovi, aby byli příště v lepší formě. Druhý díl Pařeniště bude ve čtvrtek 11. listopadu, hostem by měl být Arnošt Goldflam. Přijdu zas a – dokonce – uvažuju sám vstoupit do veřejné arény. Co třeba Hulcova bleskovka živě? Myslím, že je skutečně doba a čas na veřejné diskusní pořady.
Partie na dobrou noc

Historicky přelomový a do proslulé nedokončené bitvy Karpov – Kasparov (10. 8. 1984 – 8. 2. 1985) nejdelší šachový souboj o královskou korunu se konal v Buenos Aires od 16. září do 29. listopadu 1927. Střetli se v něm tehdejší mistr světa, šachově nejpragmatičtější, nejracionálnější šachista celé šachové historie, Kubánec José Raúl Capablanca s tehdy pětatřicetiletým ruským emigrantem, nervním, divokým Alexandrem Aljechinem s dodnes nepřekonanou šachovou fantazií, nekonvenčním, inovátorským přístupem a neuvěřitelně bohatým, dalekonosným myšlením. Předpokládalo se, že Aljechin bude Capablancou snadno poražen, že dokonce nevyhraje ani jednu partii (padaly veřejné sázky, nejoptimističtější byl ruský mistr Bogoljumov, který vsadil na 2 vítězné Aljechinovy partie), neboť kubánský velmistr za posledních šest let prohrál v nejlepších turnajích světa jen dvě partie, s Aljechinem se střetl do té doby dvanáctkrát – pětkrát vyhrál, sedmkrát skončil zápas remízou – a na všech turnajích skončil před ním, a byl tak považován za neporazitelného. Zápas se hrál na šest vítězných partií. Po 34 partiích skončil 6 : 3 pro Aljechina, který se tak stal 4. mistrem světa. Nejproslulejší partie, již jako svou nejoblíbenější označil například Garri Kasparov a v níž se snad nejukázkověji vítězně střetl vizionářský génius Aljechina s věcným racionalismem Capablancovým, byla jedenáctá. Když skončila, byly na šachovnici čtyři dámy… a dalším tahem mat. Aljechin srovnal stav zápasu na 2 : 2.

Capablanca – Aljechin, Buenos Aires 1927

ortodoxní obrana nepřijatého dámského gambitu

1.d4 d5 2.c4 e6 3.Jc3 Jf6 4.Sg5 Jbd7 5.e3 c6 6.Jf3 Da5 7.Jd2 Sb4 8.Dc2 dxc4 9.Sxf6 Jxf6 10.Jxc4 Dc7 11.a3 Se7 12.Se2 O-O 13.O-O Sd7 14.b4 b6 15.Sf3 Vac8 16.Vfd1 Vfd8 17.Vac1 Se8 18.g3 Jd5 19.Jb2 Db8 20.Jd3 Sg5 21.Vb1 Db7 22.e4 Jxc3 23.Dxc3 De7 24.h4 Sh6 25.Je5 g6 26.Jg4? (lépe 26. Se2!!, Aljechin navrhoval 26. Jc4, na což by hrál c5 s nejasnou pozicí – pravděpodobná varianta: 27. dxc5 bxc5 28. Vxd8 Vxd8 29. b5 Sg7 30. e5 s mírnou výhodou bílého) Sg7 27.e5 h5 28.Je3 c5 29.bxc5 bxc5 30.d5 exd5 31.Jxd5 De6 32.Jf6+ Sxf6 33.exf6 Vxd1+ 34.Vxd1 Sc6 35.Ve1 Df5 36.Ve3 c4 37.a4 a5 38.Sg2 Sxg2 39.Kxg2 Dd5+ 40.Kh2 Df5 41.Vf3 Dc5 42.Vf4 Kh7 43.Vd4 Dc6 44.Dxa5 c3 45.Da7 Kg8 46.De7 Db6 47.Dd7 (? – lépe Vd7) Dc5 (!) 48.Ve4 Dxf2+ 49.Kh3 Df1+ 50.Kh2 Df2+ 51.Kh3 Vf8 52.Dc6 Df1+ 53.Kh2 Df2+ 54.Kh3 Df1+ 55.Kh2 Kh7 56.Dc4 Df2+ 57.Kh3 Dg1 58.Ve2 Df1+ 59.Kh2 Dxf6 60.a5?? (Capablanca byl zřejmě ve velké časové tísni, lépe Vc2) Vd8 61.a6?? (lépe Kg2) Df1 62.De4 (lépe a7) Vd2 63.Vxd2 cxd2 64.a7 d1=D 65.a8=D Dg1+ 66.Kh3 Ddf1+

0-1 (mat dalším tahem: 67. Dg2 Dh1 mat)

Autor: Vladimír Hulec
Publikováno: 27. října 2010

Komentáře k článku: Hulcova bleskovka (No. 2)

Martin J. Švejda

Milý Vladimíre,
napíšu jen svůj první dojem z Tvého psaní: je strašně, ale strašně ukecané. Co by se dalo říct pár slovy, rozvineš do několika řádků (např. o P. Kolečkovi a T. Svobodovi: „Odvážné, neboť otevřené tvrzení? Cynismus? Provokace? Drzost? Nezastíraná pravda, která se nenosí? Postmoderní ztráta ideálů? Nedůvěra v ně? Divadlo jako řemeslo?“). Výsledkem je, že myšlenky, které chceš sdělit, fatálně ředíš. A od toho já odečítám Mikulkovu kritiku, že se svým psaním míjíš s internetovým médiem. Nikoli, že by Tě chtěl – jako příslušníka starší generace – šmahem házet do starého železa.

27.10.2010 (9.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

dodal bych: je Iva Mikulová atraktivnější než Karel Steigerwald jen jako jméno?

28.10.2010 (0.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

k veřejnému dopisování místo hospody. napsat reakci na web je otázka pár sekund, max. minut, článek do blogu pak otázka pár desítek minut – jako odskočení od denní práce. myslím, že hospod ještě všichni stíháme dost.

28.10.2010 (0.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

a k pařeništi, leč tématu – v tomhle ohledu (svoboda na kladně pro peníze ) jsem se dál neptal, protože mi to přišlo jasné jak facka a nebylo na tom ani nic pobuřujícího.

28.10.2010 (0.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Vojto – k té hospodě…
To je právě pro mě velká otázka. Nemusíme chodit do hospody, ale jsou/maj bejt net-diskuse přitažlivé pro čtenáře a čím? Já se vo to snažím. Odpovídám-li Tobě, odpovídám vlastně tak trochu i případnému čtenáři. Anebo jde o rychlou soukromou korespondenci? Proč ale pak využívat veřejný prostor a nemailovat si „svých pár sekund“ soukromě?
Mikulová vers. Steigerwald byl pro mne i Vláďu Mikulku především jakýsi obecný symbol, pro koho do i-DN psát a proč (kdo je čte). Od toho každý odvíjel, kdo je – jako jméno – atraktivnější. Já-stařec hájil Steigerwalda, Mikulka na „i-čtenosti“ jejich příspěvků dokazoval, že se mýlím. O komparativní kvalitu psaní každého z nich se přít nemůžu, neb Ivu M. neznám, což je jistě má velká chyba. Napravím!

Martine,
máš zvláštní chuť a schopnost trefovat se svou akademickou precizností a vyjadřovací úsečností cíleně a často i přesně. Právě o to, o čem píšeš, mi v Bleskovkách jde především. Ne o „ředění“ myšlenek, ale o jejich expresivní, víceznačné/otevřené vyjadřování. Není to samoúčelná „ukecanost“, je to vědomá cesta. Dlouho jsem hledal, čím je žánr „blog“ tak zajímavej a četl jich celé jaro všude možně dost. Většina autorů otevírá své soukromí a skrze ně se snaží nacházet a rozkrývat různá témata. Anebo opakuje formy, žánry a způsoby psaní, které mohou být (a často jsou třeba i přímo přetiskované) v tištěných novinách. Formulování je velmi rychlé, jednoduché až primitivní, pokud možno vtipné/ jízlivé/ironické a atraktivní. Takové sms-kové. V diskusích na i-DN stránkách je používá především Vojta Varyš. Proč ne? Umí to a dokáže rozproudit diskusi jako málokdo.
Já si ale řekl, že se pokusím využít tohoto média a svého blogu k něčemu jinému. K jakési „experimentální“ žurnalistice. Čtenáře vpustím dovnitř svého myšlení a psaní, do samotné struktury textu. On se bude muset jím/jí prodírat, vybírat z nabízených slov či variant a skrze ně nahlížet současně jedno jediné téma, které – doufám – bude vždy vyzývavé a vážně/seriózně myšlené/nahlížené. Takový trochu kubistický psaní, vzdáleně inspirované experimentální prózou/poesií. Jsem zvědav, jestli lze dnes s jazykem a samotným psaním experimentovat, zda si lze hrát, zda si toho někdo všimne, zda to bude někoho zajímat a jak bude reagovat. Myslím, že toto médium to dovoluje a mohlo by to být třeba i zábavné. Takže forma psaní mě v mém blogu velmi zajímá. A je mi jasné, že se tím zbavuju některých/mnoha/všech čtenářů. Je mi to vlastně – aspoň zatím – fuk. A že se míjím s trendy tohoto média a Vladimírem Mikulkou. Je ale nutné je/jej respektovat? Není možné zkoušet něco jiného/drzého/ambicióznějšího? Třeba i blbě. Je sms-psaní/myšlení definitivním internetovým kánonem, se kterým se nedá hýbat? Věřím, že ne.

28.10.2010 (3.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin Kubran

Páni, čítam i-DN od začiatku, vďaka za to.
Vedzte, že tých, čo čítajú je veľa. Ale tých, čo sa zapoja do diskusie, bude málo.
Otvorenosť tohoto média totiž stojí a padá na anonymite.

28.10.2010 (23.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

Vladimíre, asi jsem z toho „nového železa“, ale já teda mám pocit daleko většího potenciálu čtenosti a daleko většího publika u článku kdekoli na netu než u článku v obskurní tiskovině, kterou čte sotva pár předplatitelů a v trafice na ni nenarazíš.

jako takové přirovnání – když budu řvát na náměstí, asi většina lidí co projde kolem, mi věnovat pozornost nebude, ale bude jich spousta. tištěný časopis typu DN bych přirovnal k uzavřené místnosti, klubovně, kam sice pustí každého a ten tě pak bude poslouchat se zájmem, ale nejdřív si musí sám najít dveře a požádat o vpuštění.

anarchie/demokracie/plebs vs. elitářství/aristokratičnost

(nebudu zakrývat, že to druhé mi je vlastně sympatičtější, a proto taky do DN píšu)

29.10.2010 (0.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Pane Martine,
děkuju za Váš vstup, byť nevím, čím a jak je podložený. Utvrzuje mě v mé – ne úplně milé zkušenosti – že kritik se může spolehnout jen na sebe, svůj názor a intuici. Když jsem před dvaceti lety začal psát kritiky do deníků i odborného tisku, těšil jsem se, že vstupuju do prostředí, kde se bude diskutovat, přít, zajímavě oponovat, „myslet divadlem, o divadle i o světě“. Nestalo se. Ohlasy na své psaní neznám/nemívám ani od svých nejbližších. Vesměs, když už si Váš/můj text někdo přečte, bere jej jako informaci (nikoli jako výzvu k diskusi či přemýšlení), myslí si své a neozve se. Ohlas – pokud neudělám nějakou fatální chybu – téměř není. Ale potřeba, že mne aspoň někdo čte, mi zůstala. Proto děkuju za Váš (ojedinělý/náhodný/názorově nezabarvený/povzbudivý) ohlas.

Vojto,
křik na náměstí sice vyslechne hodně lidí, ale vážnost mu dávat moc velkou nebudou. Projdou a zapomenou. Uzavřená místnost, spíš bych ale Divadelní noviny či vůbec tištěné slovo nazval přístupný, časově neuzavřený/nespěchavý názorově/ideově otevřený prostor soustředěného myšlení, vede k větší formulační i myšlenkové preciznosti a má i větší váhu a delší působnost. Kritika/publicistika je rozkročená do obou těchto sfér – měla by provokovat i vážně analyzovat, inspirovat i vést k zamyšlení. Sympatické je mi oboje a o oboje se snažím. A jistě i většina kritiků/publicistů, kteří svou práci berou vážně (lze jinak?).
Sám anarchista/demokrat/plebejec své posluchače/čtenáře hledám/mám (zřejmě/bohužel/nevědomky/podvědomě/mylně) mezi elitáři/aristokraty. Asi proto, že jsem si vybral divadlo a navíc divadlo v Česku. Toť můj rozkol, schizma, trauma. Toť má trapná/šaškovská, Gaussovy křivky kolmo protínající čepice. U Tebe to vidím téměř naopak. Chceš možná/snad být / jsi elitář a aristokrat, působíš však jako anarchista a plebejec. A mladá garda Ti (proto) rozumí…
Bůh s námi…

P. S. Ta lomítka a vsuvky se fakt nedaj číst. Koho to napadlo?!

29.10.2010 (13.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

lomítka jsou super.
no ne, já chtěl spíš říct, že Věstník klubů chovatelů leonbergerů má taky soustředěné čtenáře, jen jich holt není moc.

a pozor, třeba Střelecká revue anebo Papír a celulóza se dokonce i uživěj. a to ani nemaj webovou stránku, o Revue pro církevní právo nemluvě!

30.10.2010 (0.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Teď Ti, Vojto, příliš nerozumím, ale to neva, hlavně že si rozumíme.

30.10.2010 (0.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Taxem se
jaxe zdá (psal mi René Levínský, že to „x“ v mým psaní nesnáší, taxi ho musím – než mu dám za pravdu – užít) s tématem minul. Je konec týdne a ohlas téměř žádný. Zřejmě jsou nyní na mailovém kluzišti aktuálnější hráči. Taxkusím – než zmizí tento blog v propadlišti virtuálních dějin – ještě jednou rýpnout do nenechavce Vojty a vnést jinou, doufám sofistikovanější polohu, než je ta, co vibruje na protivném blogu hledajícím smysl DN.
Vojto,
11. listopadu se chystá druhý díl Tvého Pařeniště. Pojďme si tedy ještě zafilosofovat o něm. Jak to myslíš, že na konstatování Tomáše Svobody v prvním dílu, že divadlo dělá pro peníze (ne tedy „za“ peníze, což – aspoň já – dost rozlišuju) „nebylo nic pobuřujícího“? Když nic jiného, byla to od něj hozená výzva, po níž by jiný žurmalista – třeba já – šel jak slepice po flusu. Dobrá, chápu, že narozdíl od (některých) redaktorů DN nejsi slepice a neskáčeš po každým flusu. Ale jde (mi) o to, že ses do nějaké větší hloubky neptal Svobody a Kolečka ani na jiná témata. Že jsi ta, která se objevovala, nechal tlít na hraně vtipného či méně vtipného žvanění. Bonmot z jejich strany střídal bonmot z Tvé a naopak, což je velmi málo. A to nejen pro přítomné diváky/posluchače, ale i pro oba Tvé hosty. I oni myslím čekali a zasloužili si větší IQ náročnost, nebo – klidně – osobnější či nějak překvapivou, provokativní rovinu. Třeba jsi mohl rozvíjet téma Pornohvězd a jak Kolečko se Svobodou (a herci) prozkoumali reálné prostředí, co Britney Spears, Salome, co fotbalová Sparta či jak to bylo v Rokoku, komu by rádi dali do držky, co Brno… Když Svoboda řekl, že JAMU nikoho za posledních deset či kolik let nevychovala, oponovat se dalo Mikuláškem, Dočolomanským, Honzírkem (možná i Františákem), nebo ze současných třeba Jánem Mikušem… a podobně.
Co chystáš, Vojto, na 11. listopad? Jak bude vypadat druhý díl Pařeniště s Arnoštem Goldflamem? Budou aspoň chlebíčky?

01.11.2010 (0.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

k tomu poslednímu – řek posledních pět let a to je fakt. mikuš je zajímavá osobnost, ale režii se příliš nevěnuje. mikulášek není absolvent školy.

pro peníze? a proč ne, aspoň to někdo dělá poctivě, ne?

zbytek. myslím, že o tom bylo řečeno dost. ano, vypadalo to trochu jinak, než jsem anoncoval, debata s Goldflamem bude jiná.

01.11.2010 (7.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Tak už ani z Vojty nevyškrábu myšlenku.
Dobrou noc, bleskovko č. 2.
Ozvete-li se někdo, probuďte mne.

01.11.2010 (13.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Milý Vladimíre,
tak ještě já. Vrátím se na počátek. Ano – snaha o preciznost, úsečnost, hovořit k věci. To je mé „akademické“ krédo (byť stále jaksi nechápu, proč pro Tebe slovo „akademický“ představuje synonymum „neživý“, „rigidní“, „konzervativní“). A jedním z hlavních motivů mi pro to je: nezaplevelovat veřejný prostor. Každé slovo, které zde padne navíc, je zbytečné. Co má být soukromé, osobní, nechť je předmětem soukromých (mailových) korespondencí a ne té veřejné – jako je třeba tato. A opět: v tomto se zcela jistě neshodneme s Vojtěchem Varyšem (viz jeho slova výše).
Proto také, zdovolením, brojím proti Tvým přívalům slov.

01.11.2010 (14.03), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

slovo „akademický“ skutečně v běžné řeči představuje synonymum „neživý“, „rigidní“, „konzervativní“, pane Švejdo.

jestliže Hulec veřejně vyzývá, abychom veřejně jeho dílo diskutovali, asi nestojí tolik o tu soukromou korespondenci.

01.11.2010 (14.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin Kubran

Vážim si divadelných kritikov.
Majú náročnú úlohu.
Ich pracovnou náplňou je – povedať niečo k práci umelcov.
A profesný etický (nepísaný) kódex ich potom zaväzuje, aby to povedali – kulantne diplomaticky (aby od návštevy predstavenia neodradili potenciálnych divákov), ale súčasne originálne nekompromisne (aby vyprovokovali k návšteve divadla).
Aby to napísali erudovane, ale zrozumiteľne.
Aby to napísali s poznaním kontextu, ale nezainteresovane.
Aby to napísali adresne, ale nedemotivovali tvorcov.
Aby analyzovali, ale nenudili.
Aby kritizovali, ale neurazili.
Aby syntetizovali, ale príliš nemystifikovali.
Aby ctili kánon, ale podporovali diverzitu.
Aby pomenúvali hodnoty, ale neslúžili ideológiám.
Aby boli korektní, ale nie za každú cenu…

Súdim, že o takto preddefinovaný kritický príspevok by žiadne tlačené médium nakoniec nemalo záujem, a posledný kritik zaviazaný kódexom by spáchal spoločenskú samovraždu.
Na rozdiel od neho može bloger vyššie uvedené an blok škrtnúť, a dosadiť si vlastný „autorský zámer“ svojho príspevku. Z dlhodobejšieho hľadiska bude síce bloger konfrontovaný s koherentnosťou vlastných názorov a postojov, ale bez diskusie, ktorú (ne)vyprovokuje to aj tak nebude mať valný význam…
S pozdravom

01.11.2010 (15.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Vojto,
pochopils mě…

Martine,
chápu Tě a souhlasím. Veřejný prostor ale může sloužit i otevřenému projevu a blog umožňuje čtenáři neotevřít jej anebo zas rychle zavřít, nemá-li o něj zájem. A (téměř) neničí životní prostředí.
Snažím se vždy psát co nejpřesněji, s přesahem a atraktivně. Ne vždy se to pochopitelně (z)daří. Svůj blog – a to otevřeně – koncipuju jako experiment, u kterého, kdyby neprošel veřejnou formou, bych se jen stěží mohl (a třeba nejen já) dobrat toho, jak některé věci fungují. Velmi doufám, že bude/je chytrej, vzdělanej a atraktivní, současně co možná osobní (to je přece specifikum blogu: slovo „blog“ vzniklo stažením anglického „web log“, což v češtině zhruba znamená „webový zápisník“, a zkrácením slova „weblog“ na „blog“). A i když těch slov a lomítek tam zprvu bude asi hodně, žádné nebude v tu chvíli (pro mě) navíc.
A abych uvedl příklad, který mě dodává trochu odvahy a dává vizi/směr/inspiraci: jako teenager a během studií VŠ jsem zažil (zčásti) improvizované večery Bošek-Vyskočil anebo několikrát navštívil formou velmi otevřenou inscenaci Milovat znamená žít, kde Schorm, Macháček, Kačer, Skoumal a Divíšková (nemýlím-li se, zažil jsem tam i Suchařípu) četli Gorkého texty a především veřejně diskutovali o tehdejší společenské situaci i mnohem dávnějších dobách, o divadle, o literatuře, o kultuře, hledali analogie, v myšlenkách se pletli, přeli a zase téma objevovali a jinak pojmenovávali a zkoumali. Bylo to intelektuálně, emotivně i lidsky vzrušující setká(vá)ní s myšlením. Někdy velmi ukecaným… Schorm a Macháček byli chvílemi doslova uhrančiví, jindy zamlklí a bez energie. Na základě těchto setkání jsem vyjádřil/nalezl své životní krédo: „Žít znamená milovat.“ Platí furt.
Nechci se s nimi srovnávat, chci jen zkusit podobné metody variací a návratů psanou formou. Třeba toho ale za čas nechám, nejsem suverén ani samožer. Rači než tenis s tvrdým míčem hraju badminton s péřovým. Vláďa Mikulka mi snad – aspoň v tomto – porozumí. Oboje je – pochopitelně – náročné.

A panu Kubranovi děkuju
za jeho – nepostmoderní – devatero. Ještě se k němu v nějaké bleskovce vrátím.

01.11.2010 (17.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš

„Má se pokusit/pokoušet své „jiné pohledy“ propojit/provázat s jinými/novými?“ – jistě ano. Ale způsobem a formou, která nezabije obsah. Což se zde podařilo téměř dokonale. Internet jako médium prostě funguje určitým způsobem, stejně jako televize, rozhlas a jiné. Může se nám to 100x nelíbit, ale je to tak. A ventilování osobních emailů přes veřejný prostor považuji za nevhodné… tak nějak obecně.

04.11.2010 (0.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Co k tomu dodat, pane Petře…
Jsem přesvědčen, že se mýlíte, jako se mýlila svatá církev, když tvrdila, že Země je placatá. Dokázat to – narozdíl od astronomů a kosmonautů – mohu jen a jedině svým psaním. Jistě ale v hledání forem, jak na net psát a odkrývat jeho zatím neobjevená zákoutí a možnosti, nejsem sám. Stejně jako televizní rutinu a jistoty nabourávají jiní. Před (ne)dávným časem třeba Studio Kroměříž Petra Lébla, Hotel Insomnia Jiřího Havelky and Co. v ČT či dávněji Monty Python´s Flying Circus v BBC (abych dal za příklad divadelníky). Podle mne všechny tyto pořady patří do „zlatého fondu“ televizní tvorby, v době uvedení však formou „zabíjely obsah“, a i ten byl problematický. Přesto Lébl, Havelkovci i Python´s šli proti takovému myšlení. A prokázali, že to jde (Hotel Insomnia je/byl podle mne skvělej pořad, kterej docení až čas). V Británii jsou si toho vědomi a divní „vykolejenci“ jsou šéfy i veřejností vítáni. U nás „nezařaditelní“ tvrdě narážejí na Gaussovy chlapce a děvy, kteří (bohužel) jsou u řídících pák už nejméně 70 let. Možná 390…
Ale s těmi osobními vzkazy přes web máte podle mne recht. Každý, kdo píše do veřejného prostoru, by měl mít na mysli, že je veřejný.

04.11.2010 (2.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš

Vladimíre Hulče – nemýlím ;). Váš experiment bych spíše než k výše jmenovaným (mimochodem, Léblovo Studio Kroměříž je katastrofální) zařadil do kategorie Warholova experimentálního filmu Sleep, který zachycuje 5,20 hod. spícího Johna Giorna. Ví se o tom, ale stejně to nikdo nikdy neviděl celé. Stejně jako je k nepřečtení váš „blog“ (z ryze praktických důvodů, podotýkám – text na webu musí mít jistou strukturu, délku atd – na monitoru se čte opravdu jinak než v knížce).

04.11.2010 (8.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Plně podporuji slova pana Páluše. Analogická situace: jako kdybys chtěl do denního tisku psát recenzi ve stylu, v jakém ji píšeš do SaDu. Myslíš, že by to bylo vhodné? Že by Ti ji (čtenáři) přijali? Zde nejde o nabourávání nějakých nemístných konvencí, ale o prosté akceptování faktu, že každému médiu je něco jiného vlastní.

04.11.2010 (10.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Tereza Kavanová

Omlouvam se za vstup totalniho laika, ale co to je sakra za pitomost, ze „text na webu musi mit jinou strukturu, delku atd“ – proc? Prijde mi to jako ta tvrzeni, ze clovek vydrzi poslouchat maximalne 3 minuty mluveneho slova v kuse. Internet je medium asi jako je papir medium, forem nabizi nepreberne mnozstvi, proc by zrovna ta, kterou zvolil Vladimír Hulec, mela bejt mimo?

ad komentar Martina Švejdy – V cem je osobni blog analogicky k dennimu tisku?

04.11.2010 (11.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš

Terezo Kavanová – napadá mě věcí na cca 10 stran, ale prostě se omezím na suché konstatování: prostě to tak je. A buď se začnete trošku zajímat o fungování internetu, nebo mě obviníte z demagogie. Váš příklad o mluveném slovu nechápu: „Intenet je médium asi jako je papír médium“ – to myslíte vážně? Říká vám něco slovo interaktivita? 😉

04.11.2010 (11.27), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Jeden rozdíl snad, Martine, je
– oproti deníkovému tisku (a třeba i SaDu, tištěným DN či jiným periodikům) umožňuje virtuální prostor a komůrka konkrétního blogu svobodně experimentovat – nezatěžuje provoz daného média, zatěžuje snad jen případné čtenáře. Interaktivitu snad nenabourávám a některé dobrodružné i-čtenáře třeba právě tím přitáhnu. Stále (si) říkám, že se nějací najdou, a podaří-li se mi po čase ze svého psaní vylousknout i nějak (intelektuálně) provokativní/přitažlivou/jasnou formu (včetně obsahu), přitáhnu (opět) třeba i pana Páluše, Martina Švejdu, Terezu Kavanovou…
Samozřejmě mi na mysl tane řada tvůrců, kterých si vážím a kteří (také) šli proti proudu do té doby nepřekročitelných konvencí „vlastních danému žánru či médiu“. Jmenovat je, mi je trochu žinantní, abych nebyl napaden, že se s nimi srovnávám. Tak si to nechám na jindy, anebo – pokud by se diskuse rozproudila tímto směrem – na později.
A Studio Kroměříž bylo skvělý! A Warholovo Sleep taky, i když tam šlo především o provokativní extrém, důležitý tím, že se odehrál, že je něco takového možné. Takový zatím ode mne nehrozí.
Jako jiný předobraz uvedu raději performance Petra Nikla – když začínal, někdy koncem 80. a začátkem 90. let, děti během jeho produkcí usínaly, dospělí se nudili a (téměř) všichni říkali: „Petře, akceptujte žánr – děti chtějí srozumitelný příběh a krátké, svižné představení. A vaše výtvarné instalace nemohou do galerií, vy stále něco převěšujete, měníte. To zkrátka nejde, akceptujte prostě fakt, že každému médiu/prostoru/žánru/provozu je vlastní něco jiného…“ Hnízda her pak zbořila všechny návštěvnické rekordy Rudolfina a děti Niklovy produkce milují. Mimochodem, dnes Nikl zahajuje/otevírá hnízdům obdobný projekt v Mánesu – Play!
Já bych si rád tam i tady play…

04.11.2010 (12.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

V jednom máte, Vladimíre i Terezo Kavanová, pravdu: internet je natolik svobodné, nikým a ničím nepodmiňované médium, že umožňuje prakticky cokoli. A tak Ti, milý Vladimíre (bez ironie!) přeju, ať se Ti podaří zeď hlavou prorazit a čtenáře pro svou formu blogu získat. (Já si však nicméně nepřestanu myslet, že internetu mnohem bližší by byl jakýsi, dejme tomu, „zábranovsky“ vedený blog).

04.11.2010 (12.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Tak jako v literatuře, věřím že i na blogu mohou vedle sebe zdravě existovat různé formy psaní – proustovsky ztracený čas hledající i zábranovsky úsečně civilní.

04.11.2010 (12.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vojtěch Varyš

„U nás „nezařaditelní“ tvrdě narážejí na Gaussovy chlapce a děvy, kteří (bohužel) jsou u řídících pák už nejméně 70 let. Možná 390…“

poznámka k debatě o DN?

04.11.2010 (13.38), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Tvá poznámka, VV, patří jinam.
Ale – abych neuhýbal – DN mi nepřijdou tak ostatní kolem sebe ovládající a svou estetiku či cestu jim vnucující, jako je pro mne symbol správných (Gaussových) hochů a děv. DN jsou jako by jeden živočišný druh žijící uvnitř Gaussových křivek a bez velkých problémů dovolující existenci dalšího či dalších druhů. Taková situace dokonce ani ty rovnice nebude negovat. Problém je vždy v mezních situacích, a ty se projevěj, až když se dané druhy dostanou do nějakého limitního existenčního stavu. Jsou-li pak na sobě závislé, zanikne-li jeden, zanikne i druhý. To právě – jaký počet je limitní – řeší Gaussovy křivky… Je to zajímavej problém a v některé bleskovce bych jej mohl rozvést.

04.11.2010 (14.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vaněk jr.

FWIW, jakožto vypůjčovatel DN od předplatitelky, nepravidelný sledovatel diskusí na iDN (kdybyste tak měli RSS! aha, ono je, leč utajeno v HEAD a s pouhými 10 položkami omezeně použitelné) a padlý matfyzák jsem post (nikoli blog!) shledal OK, i když tak o osminu by proškrtat snesl.

06.11.2010 (0.08), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš

osminu nebo na osminu? 😉

06.11.2010 (13.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Martin J. Švejda

Uff. Oddechové sobotní čtení… Co je to FWIW, RSS!, HEAD? Zdá se, že se náš milovaný web dostává do spárů IT- přeborníků…

06.11.2010 (21.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Ouají…
ta slova mě tahají!
Když jsem kdysi v samizdatu poprvé četl Příběh inženýra lidských duší, děsně mě rozčilovaly anglikanismy českých emigrantů. A je to tady! Čeština – a jistě i další jazyky – se zrychleným tepem technologií šíleně proměňuje/í a co to s ní/nimi udělá, není vůbec jasný. I když to Massabob Jan Vaněk jr. myslí asi jako humor, skřípe češtinou jako když po skle projíždí se nůž.
Jak jsem si přes net zjišťoval, tak FWIW zřejmě znamená „for whoever is wondering“, tedy „koho to zajímá“, případně „for what it’s worth“, tedy cosi jako „abyste měli o mně/proti mě informace“. A RSS je zkratka Rich Site Summary, což je technologie umožňující uživatelům internetu přihlásit se k odběru novinek z daného webu. A HEAD je zřejmě záhlaví u titulu.
Ale, Martine, kdo je IT-přeborník? Internetový přeborník? Ten, po kterém touží Vladimír Mikulka? Ten, co přináší na net psaní adekvátní tomuto médiu? Člověk nové doby?
Ouají…

07.11.2010 (0.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Jan Vaněk jr.

Au; to mě naučí rušit piruety redakce DN! FYI, o prvním výkladu (minoritním v poměru cca 1:150) jsem doteď neměl ani tušení; a správný překlad druhého (po smyslu idiomu, ne doslova), by byl „pokud to má jaký smysl, [jako že o tom mám jisté pochyby, chtěl bych říci, že]“. Tedy vlastně něco blízkého p. Hulcovu překladu prvního sousloví. (Pro pořádek též podotýkám, že Massa Bob je někdo jiný než já.)

07.11.2010 (1.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

FYI = for your information = pro vaši informaci
twitter = štěbetání, chichot, švitoření
Jan Vaněk jr. (JVjr) štěbetá z webu http://www.massabob.cz/. Massa Bob je blog existující – podle informací, které jsou tam uvedené – od tohoto roku. Vznikl ze stejnojmenného diskusního klubu, který – údajně – sbírá/al chyby, špatné překlady, nepochopení zdroje, drobné překlepy i velké blamáže, které se objevují v médiích.
Pro pořádek…

07.11.2010 (2.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Peter Páluš

Pane Hulče – vy opravdu neznáte Twitter? A s čím konkrétně jste chtěl Vladimírovi v iDN pomáhat? Tomu vážně nerozumím. Vážím si vás jako člověka s často překvapivým a trefným názorem, ale z tohohle mi jde hlava kolem…

07.11.2010 (9.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,
Vladimír Hulec

Pane Páluši,
v tom to je. Já si myslím, že noviny – jakékoli – potřebují různé pohledy, zkušenosti i znalosti. Mě netové prostředí zajímá jako otevřený prostor, kde je ještě mnoho nevyzkoumaného a kde se lze pokoušet o řadu přístupů a rubrik a způsobů psaní. A to i toho „starého“ nebo možná přesněji „starých“. Zkrátka bylo by podle mne dobré vytvořit kolem i-DN tým, který by mohl svou různorodostí přispět k různorodosti jejich a snad i aktraktivitě a pro internet (a třeba i tištěnou žurnalistiku) neobvyklým přístupům. Takto „různobarevně“ je – pokud se podrobněji podíváte – stavěna redakce DN. Jan Kolář má úplně jiný pohled na divadlo než třeba já, Kerbr je zcela odlišný ve způsobu interpretací a psaní od Ermla, Herman je člověk historií poučený, a tudíž skeptický, Mikulka naopak razantní technokrat přímých názorů a rychlých řešení. Proč ne? Věříme, že tak nevzniká z DN dort pejska s kočičkou, ale spektrálně „barevné“ kulturní periodikum mnoha názorů a postojů. A vůbec není důležité, že někdo zná Twitter, jiný ne, že někdo je vlevo, jiný vpravo, někdo má rád kluky, jinej vdolky. Všechny spojuje divadlo, kultura, žurnalistika. Obdobný přístup bych rád prosadil i pro i-DN.

07.11.2010 (18.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,