Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 3)
Dnes jsem se od místního prodavače palačinek dozvěděla, že známou cirkusovou školu v Auch zvanou Pop Cirkus, založil zhruba před čtyřiceti lety místní farář. Nedalo mi to a jako správný novinář jsem pátrala dál – bylo to v roce 1975 a onen kněz byl abbé André de Lavenère. Církevní zázemí cirkusové školy pro děti a mládež vysvětluje název této instituce – Pop evokuje anglické pope nebo francouzské pape, přičemž obě slova znamenají papeže – tento výklad považujte za jednu z možných variant a pokus o charakteristiku jakékoliv etymologické, fonetické či jiné lingvistické shody. Na festivalu Cirka a městečku Auch je vůbec krásné to, čím vás dokáže každý den překvapit. Ať už se jedná o sdělného palačinkáře, počasí, které bylo celé pondělí slunečné, program, jež odhaluje skryté talenty a nové tvůrčí tendence, nebo pozoruhodná individua, ze světa cirkusového umění.
Jérôme Thomas, nový cirkus a sladké dražé
Pondělní festivalové ráno bylo zahájeno vzrušenou diskusí pěti režisérů různých novocirkusových inscenací, mezi nimiž figuroval i Jérôm Thomas. Tato legenda žonglérského umění, jejíž jméno rezonuje daleko za hranicemi Francie, prosazovala velmi zapáleně svůj názor na dnešní stav nového cirkusu. V rámci diskuse, kterou organizovala škola CNAC za účelem seznámit veřejnost s aktuálním tvůrčím rukopisem cirkusových režisérů, Thomas přiznal, že pociťuje jistou krizi i vyprahlost současné podoby nového cirkusu, kterou si však jeho jednotliví představitelé neuvědomují. Podle něj ztratili cirkusoví umělci cíl, vrchol k němuž by stoupali a kterého by toužili dosáhnout. Takový nedostatek způsobuje zmatenost, tápání v prázdnotě ducha a povrchnost. Cestou z takového nevědomí je krok zpět a úcta k tomu, z čeho nový cirkus vzešel.
Tyto fatální soudy nad novým cirkusem Jérôme Thomas odlehčil tím, že předvedl malý žonglérský kousek s kuličkami barevného dražé, které jsem mu nabídla, když se vedle mě posadil na představení švýcarské cirkusové školy Zofy. Tím potvrdil fakt, že žonglovat lze opravdu s čímkoliv a navíc to může být i vtipné. Zítra na festivalu uvede svůj autorský projekt Ici (Zde). Budu mít tedy příležitost setkat se s Thomasovou teorií v praxi.
Kdo se učí, ten umí
Součástí oficiálního programu festivalu Circa jsou i krátké prezentace studentů cirkusových škol, kteří přijíždějí z celého světa, nejen aby reprezentovali svá učiliště, ale aby o svých studijních zkušenostech rozmlouvali s diváky na otevřených diskusích, které následují po každém představení. Úroveň i obsah jednotlivých prezentací je různá, kolísavá, leč poučná stran pedagogického přístupu a tvůrčí invence nastupující generace cirkusových umělců.
V pondělí patřil největší úspěch početné skupině studentů ze švédské Ecole de cirque Doch. Všech šestnáct studentů druhého ročníku této stockholmské univerzity dokázalo vytvořit kompaktní scénickou koláž cirkusových čísel, v níž vystupovali všichni najednou jako sehraný tým. Tématem jejich zhruba třicetiminutového výstupu byl život v uzavřené a trochu bláznivé komunitě squatterů, která, vyvržená na okraji společnosti, žije svobodný život bez pravidel a zákonů. Nevázanost a zběsilost v srdci sublimovali studenti do akrobacie na tyči, na provazochodeckém laně nebo houpačce.
Švýcarská Ecole de cirque Zofy nebo belgický ESAC (Ecole nationale des arts du cirque) vsadily na méně početné skupinky tří akrobatů, kteří se vyhýbali invenčnější režiji a na svůj mladý věk až příliš tradicionalisticky zůstávali v mezích akrobatických čísel.
Kruť se a vrť můj kolovrátku!
Když jsem poprvé viděla na DVD představení souboru Les Arts Sauts (Umění skoku), žasla jsem nad krásou volného letu člověka na visuté hrazdě v neuvěřitelných výškách a za zvuků halucinogenních rytmů. Na přímý zážitek s Les Arts Sauts bylo však pozdě. Les Arts Sauts už neexistují; bývalí akrobaté však pokračují ve svém řemesle dál – Benoit Belleville, Sara Sandqvist, Mélissa Collelo, kteří jsou nyní členy souboru Cirk VOST, vnášejí do jejich nové inscenace Epicycle vlivy leteckého umění legendárního souboru Les Arts Sauts.
Epicycle uvádí diváky, pohodlně usazené v lehátkách, do světa prazvláštních postaviček, které vypadají jako z kresleného komiksu, nebo kultovního filmu Mad Max. Všichni žijí na obrovském železném kole, které je ověšeno kladkami, pákami, řetězy, ozubenými koly, lanovkami a výtahy, které jsou v neustálém pohybu jako obří kolovrátek. Podle informací uvedených v programu, má kruhová konstrukce průměr 13,5 metru. Všichni akrobaté po ní šplhají bez jištění a bez bázně pochodují po jejím vrcholu a spouštějí se po lanech a hrazdách dolů do obrovské sítě, jež je jako jediná chrání před pádem na podlahu šapitó.
Obyvatelé tohoto kruhu jsou zavlečeni do různých situací, v nichž pád znamená utrpení a vzlétnutí je nezbytností. Akrobati i akrobatky protáčejí ve vzduchu salta stejně, jako se točí ozubená kola konstrukce. Jejich snaha vzlétnout je nekonečná – někdy se povede a někdy ji doprovází pád.
Akce, kterou v pololeže sleduji, mi nepodává žádný ucelený příběh, ale krásné epické obrázky, které si skládám dohromady jako komiksový seriál. Obrazy ze života těchto skřítků uzavřených v kruhu, ze kterého nemohou a možná ani nechtějí ven, kolem mě proletí jako paprsky světla, které jemně dokreslují plastický vizuální zážitek z celého představení. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že se do šapitó vrátila industriální a mourem ušpiněná poetika souboru Archaos a lyrická vzdušná akrobacie Les Arts Sauts. Je vidět, že průkopníci nového cirkusu ještě nevymřeli a jejich vliv přetrvává i v cirkusu „aktuálním“.
Komentáře k článku: Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 3)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
