Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 4)
Dalo by se říci, že město Auch a jeho okolí patří k nejvíc cirkusovým oblastem jihofrancouzského regionu Gers. Cirkusová škola Pop Cirkus, kterou jsem zmiňovala v minulém článku, je velmi dobrou přípravnou institucí pro budoucí studenty škol, jako je CNAC, Lido nebo ESAC. Nový cirkus má v Auch tradici, kterou si rok od roku upevňuje výborně organizovaným a dramaturgicky pestrým festivalem Circa. Místní zastupitelstvo, grantová komise Ministerstva kultury a jiné mecenášské složky navíc pro příští ročník festivalu chystají překvapení v podobě nového cirkusového šapitó, které bude trvale vybudováno na prostranství Casserne Espagne v Auch. Vznikne tak nejen nový tréninkový prostor pro studenty Pop Circus ale také stagiona pro cirkusové soubory. Cirkusová kultura zde jednoduše kvete a my bychom si mohli jenom přát, aby se v naší republice našla finanční částka, která by umožnila návštěvu alespoň desetiny z programu, který jsem mohla na Circa vidět já.
Jérôme Thomas – mistr scénické instalace
Své poslední festivalové odpoledne jsem napjatě očekávala uvedení Thomasova projektu Ici (Zde). Po proslovu, který měl na pondělní otevřené diskusi, jsem byla nadmíru zvědavá, jak se projeví vize legendárního žongléra v praxi. Thomas volá po nových výzvách, ale v těchto výzvách se často objevuje slovo nový cirkus a snaha o nalezení cesty zpět k tomuto umění. Při sledování Ici jsem však obraz za obrazem nabývala dojmu, že tato inscenace by byla vhodným adeptem spíše pro Pražské Quadriennale 2011, nikoli však pro festival, kde je hlavním tématem a východiskem umění cirkusové.
Jérôme Thomas je bezesporu umělec velké obrazotvornosti, duše hloubavá a experimentátor par excellence. Inscenaci Ici zaměřil na výtvarnou složku sestávající ze světelného designu a instalace mechanicky se pohybujících a těžko identifikovatelných předmětů – strojky a mašinky, které se po jevišti posouvají (pravděpodobně na dálkové ovládání), vypadají jako by byly složeny z dětské stavebnice Merkur. Thomas a jeho herecký kolega mezi těmito stroji poskakují, soustředěně pochodují nebo manipulují s předměty vyrobenými z různých materiálů – polystyrenu, mikrotenu, plastu, kovu a textilie.
Představení začíná nadějně hravou interakcí dvou mužů zabalených do igelitu a s rouškami přes ústa, kteří u plechového stolu manipulují s nůžkami, svorkami a příbory. Pohrávají si s podezřele vypadajícím zeleným slizem, který přelévají z misky do misky a vypadají přitom jako dva laboranti; svou záměrnou nemotorností ovšem připomínají spíš známé figurky Pata a Mata. Prolog končí gradovaným nedorozuměním a oba protagonisté rozčileně přehazují kbelíky jeden na druhého.
Následující akce je však na hony vzdálená jakékoliv podobnosti s groteskou nebo cirkusovým uměním. Jérôme Thomas i Markus Schmidt se soustřeďují pouze na manipulaci s předměty, která je modelována střídáním světelné intenzity a projekcemi, takže atmosféra brzy nabývá povahy filmu Mulholland drive Davida Lynche. Na velkou bílou stěnu zadního prospektu je skrz malý strojek plný páček a koleček promítán obraz, který daný strojek na plátně zvětšuje do děsivě vyhlížející podoby pekelného perpetum mobile. Oba dva manipulátoři před tímto obrazem tančí, mávají s velkými polystyrenovými pláty, mikrotenovými sáčky nebo alobalovými plachtami.
Vše je jakýmsi způsobem organizováno a obsahuje i vnitřní napětí. Avšak jako celek nevytvářejí jednotlivé obrazy kompaktní myšlenku. Na začátku jsou postavy centrem všeho dění a později splývají s prostředím a stávají se nepodstatnými. Promítaný obraz i světlo vše překryje a živí lidé, v cirkusovém umění tolik důležití a podstatní, mizí v temnotě probleskujících paprsků projektoru (z cirkusových disciplín byla předvedena pouze velmi krátká žongláž s papírovými kuličkami).
Pfffffff
Dnešní novocirkusoví umělci stále hledají, experimentují a zároveň tápají. Přitom je řešení tvůrčí krize nasnadě. Cirkus vychází z cirkusových umění, jež se zakládají na jednotlivých cirkusových disciplínách. Nový cirkus přišel na to, jak je oživit, zdivadelnit a tak předávat divákům obrazy krásné, sdělné a mnohdy i zábavné či zamyšlení hodné. Soubor Akoreakro a inscenace Pfffffff dokazují, že není třeba přepjatého intelektualismu a filosofování, protože i jednoduchá situace a jarmareční humor mohou být mnohdy aktuálnější a lidsky hřejivější než tisíc světelných instalací a projekcí. Živé umění je živé proto, že ho dělá živá bytost, která by měla stát v centru jeho dění. Takový je cíl inscenace Pfffffff, pro niž se její tvůrci nechali inspirovat němou filmovou groteskou, jarmarečním divadlem a částečně i populární hudební scénou (beatbox, hip hop).
Čtyři akrobaté, jedna krásná akrobatka vzhledu Lídy Baarové a tři hudebníci se ocitnou ve velmi prosté situaci – stěhují nábytek. Tuto situaci však dokázali rozehrát v hodinu a půl dlouhých, dynamických, vtipných a fyzicky náročných výstupech, v nichž cikánské hudební rytmy udávají tempo a rozdmýchávají už tak dost divokou atmosféru.
Mezi jednotlivými protagonisty vznikají banální vztahy, které vyúsťují v komické hádky, zápasy, nedorozumění, pády, kopance, tedy v gagy, které ve správné grotesce nesmí chybět. Tato groteska však nevychází z filmu, ale z cirkusu, jehož disciplíny (pozemní akrobacie, vzdušná akrobacie, žonglování) tvoří základ celé inscenace. Její název znamená nejen povzdechnutí či úšklebek, který je častou pointou jednotlivých výstupů, ale odkazuje také k ironii a tolik potřebnému nadhledu, se kterým interpreti k inscenaci přistupují. Výsledkem je bezchybná a elegantní technika, přičemž obsah oslovuje humorem černým, inteligentním i světsky primitivním. V Pfffffff neexistují trapné pauzy, podbízivé pitvoření, žádná rádoby legrace. Beat box začleněný do dechové cikánské hudby nenarušuje atmosféru jarmarečnosti, jen ji dodává šmrnc a tempo. Protagonisté jsou najednou klauny, akrobaty, herci, tanečníky i zpěváky – taková byla myšlenka nového cirkusu a je dobře, že se jí někteří stále drží.
Poselstvím Pfffffff není existenciální krize, intelektuální vyprahlost, krize identity či jakékoliv další krize. Je vzkazem, že není potřeba brát se tolik vážně a že každá krize pomine ve chvíli, kdy v sobě člověk najde chuť se bavit sám nad sebou.
Festival ještě nekončí, ale já se ubírám zpět do střední Evropy – směr Toulouse, Paříž, Praha. Cestou na letiště Toulouse Blagnac jsem ještě ve tmou zahaleném ránu spatřila obrovské zbrusu nové kusy slavného Airbus 380, který čekal na smontování, zatímco na pařížském letišti Orly mě přivítalo ozbrojené komando, policisté a pyrotechnici, kteří na autobusové zastávce před terminálem zneškodňovali podezřelé zavazadlo. Autobusy na letiště Charles de Gaulle měly zpoždění a hrozilo zmeškání dalšího letadla. A já bláhová si myslela, že tentokrát prožiju návštěvu Galské země bez komplikací.
Festival Circa byl krásný, bylo ho dost a mohlo ho být ještě víc. Příští rok v Auch na viděnou!
Komentáře k článku: Circa aneb Veronika Š. píše z Auch (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)