Martin Donutil: Být někdo jiný
V aktuálním čísle Divadelních novin č. 10/2014 vyšel velký rozhovor s hercem Martinem Donutilem. Kdo jej četl pozorně, možná jej udivilo, že jeden z mezititulků nese název Být někdo jiný, přičemž v dalším textu nic takového nezazní. Rozhovor se – jak to často bývá – musel krátit a právě zde jedna pasáž vypadla. Nabízíme ji tedy jako bonus k publikovanému rozhovoru.
FOTO DRAHOMÍR STULÍR
Jsem Blíženec
Naši mě nikdy do ničeho netlačili, ale byli by asi radši, kdybych po základní škole šel na gymnázium. Jenže já jsem v té době neměl zrovna nejlepší známky, protože jsem nebral školu moc vážně, a tenkrát zrovna platilo, že se člověk mohl hlásit jen na jednu střední školu. A já se někde doslechl, že přijímačky na umělecké školy se do toho nepočítají, protože se dělají jindy, a že si můžu podat přihlášku na konzervatoř. Když to nevyjde, tak za další tři nebo čtyři měsíce můžu podat přihlášku na gymnázium. Tak jsem do toho šel.
A vyšlo to. Ale bylo herectví opravdu volbou takto pragmatickou?
V té době jsem o herectví zdaleka přesvědčený nebyl. Na konzervatoř jsem se hlásil na popud svého kamaráda Michala Hrušky, který byl tehdy v prvním ročníku. Potkali jsme se na jednom natáčení a on mě přesvědčoval, ať to zkusím, že za to nic nedám. Zároveň je pravda, že mě už od malička bavilo exhibovat před ostatními. Nikdy jsem moc nevěřil na znamení, ale teď se mi hvězdné sudičky čím dál víc potvrzují. Jsem Blíženec a strašně se ve mně pere extrovert s introvertem. Ač jsem se vždycky rád předváděl, měl jsem a mám rád i chvíle, kdy jsem se mohl doma zavřít a být chvilku sám se sebou.
Se svým otcem před jejich domem na Barrandově. FOTO archiv
Takže herectví ve vás „klíčilo“ dlouho?
To neumím posoudit. Ale už na prvním stupni základní školy jsem byl takový ten třídní šašek. Zrovna nedávno jsme doma oprášili staré videokazety, přetočili je na DVD a koukali se, jak jsem ve 2. třídě zrežíroval muzikál Pomáda. Viděl jsem ho v Pyramidě na Výstavišti a nadchl mě. Byl jsem tehdy zamilovaný do jedné spolužačky, bylo léto a měl jsem pocit, že s tou holkou prožíváme to samé, o čem je ten muzikál. Rodičům na třídních schůzkách jsme pak odehráli asi pětačtyřicetiminutové představení. Taky jsme ve třetí třídě založili kapelu a psal jí texty. Vždycky mě totiž bavilo psát básničky. S jednou jsem ve čtvrté třídě dokonce soutěžil v nějaké soutěži. Nepamatuju se, jak jsem se umístil, ale vím, že jako jediný čtvrťák jsem se dostal do finále a obstál i mezi deváťáky.
Vy jste i básník?!
Hnací motor pro mé „básnění“ je buď nějaká nespokojenost, nebo láska. Většinou nešťastná. Kdykoli jsem byl nešťastně zamilovaný, psal jsem jednu básničku za druhou. Jelikož teď nešťastně zamilovaný nejsem, tak básně nepíšu.
V televizním seriálu Josef a Ly (první zprava – r. Zuzana Zemanová-Hojdová, ČT 2004). FOTO archiv ČT
Vraťme se k vašemu filmování…
Já se vlastně k divadlu dostal mnohem později než k televizi a filmu. Na základě jednoho vysílání TýTý, kde jsme jako děti slavných rodičů zpívali písničku, to mi byly asi tři roky, vyhlídla si mě Zuzana Mathé a obsadila do krátkého filmu pro BBC. Jmenoval se Skrýš. A pak jsem v sedmi točil s tátou Hotel Herbich a v jedenácti seriál Josef a Ly. Ale neřekl bych, že jsem byl typický dětský filmový herec. Filmování pro mě bylo zpestření života, které trvalo vždycky zhruba na měsíc. Spousta nových lidí, spousta nových kamarádů, spousta svobody. Líbilo se mi i to, že můžu být někdo jiný. To byla další věc, která mě odmalička bavila. Když jsem třeba jel v metru, tak jsem se někdy intenzivně zadíval na nějakého člověka a měl jsem chvilku pocit, že jsem v jeho hlavě a vidím svět jeho očima.
Možná to je základ herectví: Být někdo jiný…
///
Celý rozhovor najdete zde:
Martin Donutil: Neuznávám cestu vzorů, ale vzdoru
Komentáře k článku: Martin Donutil: Být někdo jiný
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
