Lze nad diváckými jistotami mávnout rukou?

Zkušení komici

S Charleyovou tetou má principál Jezerky své zkušenosti i jako představitel titulní převlekové role ještě z Divadla ABC, na téže scéně ji léta úspěšně hrával Lubomír Lipský. Ten pak ztvárnil roli poručníka Spettigua také ve vzpomínané inscenaci Milana Schejbala, na Jezerku ho přivedl i Hrušínský a oba alternují (ještě se Zdeňkem Hruškou) roli sluhy Brasseta. Jde o známou komedii a typicky herecké divadlo, proto stojí za zmínku protagonisté, kteří podstatnou měrou určují výsledek zhlédnutého představení. Ústřední „travesty“ part svěřil režírující principál Radkovi Holubovi, který ztvárňuje roli Babberleyho, kolegy dvou studujících mladíků, jimž vypomůže v ženském převleku jako garde, aby umožnil počestné setkání mládenců s jejich dívčími protějšky. Herec zvládá part v suverénním mixu drastické komiky s hodnověrně vážnými polohami (to když se jedná o skutečné Babberleyho city a jejich probublávání pod povrchem „nájemné role“). Mladíky Jacka a Charleye hrají Roman Štabrňák a Lukáš Langmajer, ten první šťavnatěji, druhý trochu rozmlženě a nejistě. V rolích dívenek Kitty a Amy s přiměřeným vkusem skotačí Kristýna Hrušínská (jako by mamince Miluši Šplechtové z oka vypadla) a Tereza Němcová. Vedle Holuba ovládají jeviště především Valérie Zawadská a Zdeněk Maryška v přesně vykreslených figurách skutečné Charleyovy tety a Jackova otce, vysloužilého oficíra. Mají nad rolemi pobavený nadhled, zároveň se jim daří nastínit několika jistě vedenými tahy výraznou povahokresbu. Dívenku Ellu, do níž je zamilován Babberley, obdařila přirozeným půvabem čerstvá absolventka DAMU Hana Marie Maroušková, poručníka Amy sira Spettigua (slovní hříčka se septikem je nasnadě), který vzplane vášní k nepravé tetě, ztvárnil standardně spolehlivě Martin Sitta. Při repríze jsem měl štěstí na Brasseta Lubomíra Lipského, příchod legendy na scénu vyvolává v publiku pochopitelné emoce, ale herec nesklízí uznání jenom za zásluhy, přesně pointuje repliky a jeviště s gustem zkušeného komika ovládá. Viděl jsem reprízu trochu pomalejší v první čtvrthodince, potom se temporytmus zvýraznil, herci nepřehrávali, Radek Holub měl sice ze smíchových reakcí publika evidentní potěšení, ale jeho divoká kreace se vyznačovala kázní. Hrušínský jako režisér obohatil charakteristiku postav Elly a Babberleyho o vložené songy z dílny Daniela Čámského a Karla Březiny, ty dodaly druhé části produkce pár kapek meditativnějšího ponoru, tempo inscenace však nenarušily. Scéna Lucie Loosové, stavěná především na malovaných závěsných plochách, byla vkusná a připomínala cosi jako „spotřební“ impresionismus. Inscenace nepřináší pochopitelně žádný převrat ve výkladu, jde o sázku na jistotu, solidní mainstream. Nic míň, nic víc, je to málo? Premiéra byla před rokem, zaplněné hlediště (včetně přístavků) dává najevo spokojenost, přičemž vstupné je poměrně vysoké.

Čížkovi ukrývají bývalého souseda

Přiznám se, že jsem se divadelní verze populárního Hřebejkova filmu Musíme si pomáhat poněkud obával. Důvěrnost, kterou zprostředkovává při jemných nuancích mimiky kamera na detail, je u této tragikomedie poměrně důležitá. Jan Hřebejk, který si na Jezerce dosud vyzkoušel divadelní režii na „cizích“ látkách, zvolil se scenáristou Petrem Jarchovským střídmou vyprávěcí polohu a vybral deset let po premiéře filmu velmi dobré (a k dobru věci odlišné) představitele. Veškeré dění je přeneseno do bytu u Čížků, občasné „pouliční“ akce pak umístil režisér na forbínu či přímo do parteru před první řadu. Bezdětné manžele Marii a Josefa Čížkovy (filmový předobraz Anna Šišková a Bolek Polívka) ztvárnili Lenka Vlasáková a Jiří Macháček, českého Němce Prohazku, který podle programu škodí i pomáhá, převzal po Jaroslavu Duškovi Miroslav Vladyka. A židovského souseda Davida, který uprchl z koncentráku a u Čížkových se (v divadelní verzi pod schody) ukrývá, hraje na Jezerce Václav Chalupa (pro pořádek připomínám Csongora Kassaie z filmového plátna). Konflikt známého příběhu vychází z prekérní situace, kdy Prohaska sexuálně obtěžuje až atakuje paní Marii (zde ne na vyjížďce automobilem v přírodě, ale při náhlé „přepadovce“ u Čížkových), ta se na poslední chvíli ubrání sdělením, že je těhotná. Manžel Josef se dal ovšem nedávno vyšetřit lékařem, který potvrdil jeho neplodnost. Prohaska je o tom zpraven a hodlá mstivě sledovat vývoj Mariina mateřství. Pro manžele „v pasti“ zbývá jen jedna možnost, Marie musí otěhotnět s ukrývaným Davidem. Na jednoduché „kuchyňské“ scéně Lucie Loosové, která je obměňována vylepováním plakátů, posouvajících vývoj prudce pádící druhé světové války, rozehrává režisér řadu vděčných komediálních situací. Ty přiměřeně kontrastují s tím, že při nich jde – v příběhu – o život. Vděčné jsou pochopitelně ukrývací scény včetně té, kdy si Prohaska potřásá rukou se „stonající“ Marií, schovanou pod peřinou, ve skutečnosti však svírá dlaň Davidovu. Ano, na Jezerce jde v podstatě o zručně provedenou situační komedii. Herci v ní ovšem udrží své existenciálně vypjaté „zadání“. Macháček ztvárňuje Čížka v kulhavé stylizaci jako opatrného, ale slušného fatalistu, nepostrádajícího ovšem smysl pro humor, Vlasáková ukrývá za posmutnělým pohledem rozhodnost a v prekérních situacích výraznou akceschopnost. Vladyka osciluje s vkusem na hraně proradnosti a soucitu, Chalupa působí jako zcela autentický, hrdý, ale přesto do kouta zahnaný uprchlík. První část je ve zvukovém podkresu historicky autentická (hlasy Voskovce a Wericha z amerického exilu, dobové melodie v interpretaci Czongora Kassaie, „spojky“ s filmovou podobou příběhu), druhá část však přináší v tomto ohledu překvapení. Stylová vykloubenost by mi nevadila při jinak než tradičně koncipované inscenaci, ale vpád hlasů sourozenců Ulrychových, Edith Piaf či Vladimira Vysockého je z hlediska čistoty výsledného tvaru dost riskantní. Úryvky z písniček přímo „pasují“ na situace. Tak při věru nepěkném jednání souseda (Martin Sitta) na konci války se ozve výhružné Vysockého a jésli žil ty kak sviňja, ostáněšsa sviňóju, i když původní song „pojednává“ o reinkarnaci. Používání známých a povědomých nahrávek odpovídá spíš filmovému způsobu vyprávění, tam se ovšem dá temporytmicky pracovat se střihem i změnami „pohledu“, ve fixované divadelní scenerii to však – přes veškerou zvukovou i pohybovou dynamiku – poněkud drhne. Obdobný přístup k hudební složce jsem na Jezerce zaznamenal při Hlavicově inscenaci Machiavelliho Mandragory. Inscenaci Musíme si pomáhat schází (to už není výtka) patetická katarze filmu, kdy Bolek Polívka vozí kočárek mezi válečnými ruinami a k tomu se ozývá vznešená Bachova hudba s výrazným vokálem Magdaleny Kožené. Ani zde ovšem nejsme ochuzeni o laskavější reflexi toho, že někteří Češi (Čížkové) jsou nadáni k hrdinství, jiní k padoušství, a nejspíš většina k opatrné slušnosti. V hledišti nebylo tak „našlapáno“ jako při Charleyově tetě, ale prázdná sedadla se téměř neobjevila.

Malvolio po uzávěrce

Také Shakespearův Večer tříkrálový Jan Hrušínský důvěrně zná, ve Schejbalově inscenaci v Divadle ABC hrál Malvolia a slavnou komedii nyní nastudoval. Píšu pár zcela čerstvých poznámek z premiéry na Jezerce už do obtahů aktuálního vydání tohoto listu, právě Malvolio byl ozdobou standardně aranžované, herecké inscenace. Ztvárnil ho Radek Holub, a to v podobě spíš ztišené než histriónské. Slavný monolog nad podvodným dopisem, podle něhož se tento „funkcionář“ ve službách hraběnky Olivie domnívá, že jeho paní ho miluje, obdařil herec střídmou, leč výraznou gestikou, přesnou volbou kadencí hlasu i napětím nabitých zámlk. K ozdobám produkce patří též plnokrevný Tobiáš Říhal, jeden z organizátorů podvržené písemnosti, v přesvědčivé kreaci Zdeňka Maryšky, rozbolestněně zamilovaná Olivie v podání Barbory Kodetové i objekt její touhy, dívka Viola, vydávající se za chlapce, kterou s vkusem, mladistvou cudností a smyslem pro hudebnost Hilského překladu představila Kristýna Hrušínská. Také ostatní herci (s výjimkou zcela matného Lukáše Langmajera v menší roli Antonia) jsou na jevišti výrazní. Ivo Žídek s minimálními prostředky vykouzlil sugestivní scenérii univerzálního parku kdesi v Ilýrii. Rasantní krácení textu sice ochudilo vyznění celku o některé melancholičtější polohy, ale i tento způsob inscenování Shakespeara (při premiéře odměňovaný fandovským publikem potlesky na otevřené scéně) může být postaven vedle smělejších pokusů o režijní výklad.

Divadlo Na Jezerce Praha
Jerom Brandon Thomas: Charleyova teta. Přeložil Zdeněk Vančura. Režie Jan Hrušínský, výprava Lucie Loosová, autoři písní Daniel Čámský a Karel Březina. Premiéra 15. října 2009.

Petr Jarchovský, Jan Hřebejk: Musíme si pomáhat. Režie Jan Hřebejk, výprava Lucie Loosová. Premiéra 11. března 2010.

William Shakespeare: Večer tříkrálový. Přeložil Martin Hilský. Režie a úprava Jan Hrušínský, scéna Ivo Žídek, kostýmy Vladislava Sittová. Premiéra 26. října 2010.