Dvě mytologické krásky zahajují novou éru

Poprvé se také na prkna ostravského Divadla A. Dvořáka dostala důsledně antiiluzívní, výrazně vizuální poetika, jak ji vedle Jiřího Nekvasila u nás reprezentuje především brněnský operní šéf a režisér ROCC. Snad ji lze zhruba definovat jako směs postmoderního přístupu k dílu, jednoduché brutální vizuality a hledání soudobých souvislostí příběhu, což je princip naopak spojený spíše s modernistickými avantgardami. V době, kdy ve zdejším operním divadle zase převládá konvence operní popisnosti, takové principy věru vítám, ale nemohu se smířit s tím, že je ROCC nedovádí do důsledků.

Nakonec už dramaturgické spojení příběhů dvou mytologických postav je pohříchu víc vnějškové než organické, česká Šárka má s řeckou Ariadnou společný mytologický původ, nenaplněnou lásku a dva výtečné české komponisty. Čím jejich příběhy opravdu propojit a jak navíc prolnout dva velmi odlišné hudební světy, to už je otázka, kterou ROCC jako jediný autor scénické podoby v roli režiséra a výtvarníka scény i kostýmů nejen nezodpověděl, ale myslím, že ani nezodpovídal. A pokud ano, pak vizuálními symboly, které jsem, možná nedovtipný, z inscenace nepřečetl. Nebo mi vycházely pravdy tak samozřejmé, že tváří v tvář pozoruhodným dílům banální a nakonec zase proslovené popisně, jen v ostře stylizovaném výtvarném klíči.

Vizuální podoba inscenace obě díla spojuje nejnázorněji: prostor napříč protnula tmavá lávka (horní jeviště), od níž se jako od zrcadla odráží dolů i nahoru pahýl žlutooranžového stromu, v Šárce na lávce stojí růžovočervená plastika býka, která se v Ariadně zvrátí zrcadlově dolů a ztmavne. Vše uzavřeno neutrálním, barevně různě tónovaným horizontem. Jistě můžeme domýšlet. Tak býk podobou pochází z antických kreseb a jistě evokuje podobu bájného Minotaura z Ariadniny báje, co však s ním u starých Slovanů? Ještě tak kdyby to byl kanec. Jistě lze býka považovat za společný symbol boje, nebezpečí, brutální síly, která hraje nemalou roli v obou příbězích, také za symbol statečnosti či odvahy. Ale co s takovými obecnostmi? Navíc se dopouštím ryzí konstrukce, nic jiného ale ROCC nenabízí. Hledat v takovém jevištním obraze vášně, nářky, radosti a smutky či naděje, tedy emoce, jichž jsou obě partitury plné, je zbytečná námaha, režisér je ignoroval, budiž, ale co mu potom vůbec na scéně zbude?

Výsledkem takového postupu je nakonec návrat k opernímu principu „kostýmovaného koncertu“, v němž jsou postavy definované kostýmem a herectví se smrskne na odzpívání partu na forbíně. Řečené platí jednoznačně o provedení Šárky, sólisté v barvitých symbolických kostýmech, rozlišeni velkými iniciálami svých jmen na prsou, jen pózují a provokativně gestikulují jak v té nejpustší operní šmíře. Záměr? Asi, ale jaký? Přirovnat Janáčkovu Šárku k barokním hrdinným operám? Zesměšnit mytologii, což je asi tak nejlepší důvod, který bych uměl připustit? Jenže se stále pohybujeme jen v rovině litery příběhu, tedy libreta, ale dobrá operní režie, stále víc jsem o tom přesvědčen, se vztahuje především k hudbě samé, a málo platné, Šárka je sice raný Janáček, romantický, poplatný hlavně Antonínu Dvořákovi, ale i díky této inspiraci obsahuje všechno jiné než nabubřelé velikášství. Tak co s tím?

Ariadnu ROCC zaktualizoval prostředím přímořského letoviska, kam směřují Théseovi mořeplavci coby turisté, on sám pak spíš jako podnikatel, jehož oslní mondénní Ariadna. Několik oper v duchu soudobého „mýtu“, tedy dovolené na exotických plážích, jsem několikrát v Německu viděl, možná by to šlo, kdyby to u ROCCa mělo vyšší, tedy obsahové ambice než jen ozvláštnit reálie příběhu – na tom drtivá většina tzv. „moderních“ současných režií ulpívá, čímž se umělecké sdělení omezí na vykreslení pozadí toho podstatného, proč divadelní hru, i operní, hrát. Nic proti vizualitě ostravské inscenace, ryze výtvarně právě naopak, ale vůči postavám, příběhu a zejména hudbě je stejně macešská, inertní a zbytečná jako popisně realisticky pomalované kulisy!

Nové prostředí a rámec příběhu Ariadny přece jen vedl k nějak uchopeným postavám, a hlavně jejich jednání, i když nejvýraznějším aktem bylo močení Thesea u stromu – nemoralizuji, jen uvádím příklad jednotlivosti, která odvádí pozornost od podstatného. ROCC si, obávám se, netroufá na velký významový oblouk, případně ho zachuntá jen do zmíněných výtvarných symbolů. Možná má i problémy s hereckým definováním postav, s naordinováním konkrétních účelných činností, které by jen nad rámec kostýmu definovaly, kdo je kdo, odkud a kam směřuje a co ho trápí. Jenže bez toho se příběh Ariadny scvrkne na banální historku – mimochodem, proč se Ariadna na konci spokojeně směje, jsem zase nepochopil.

V každém případě jsem docela zvědav, jak se ROCCova a Nekvasilova oblíbená poetika prosadí v Ostravě, která za Luďka Golata také nabízela dramaturgické laskominky, pokračující Šárkou a ještě víc Ariadnou, ale v podobě divadla plného emocí a života. Však se o ostravském divadle vede snad vůbec nejdelší a nejrazantnější diskuse na Ostravablogu, obhájci nových pořádků jsou zatím v defenzívě. Rád bych, aby potenciální tvůrci nové estetiky operního divadla využili šanci, kterou v Ostravě dostali, jenže efektními povrchními obrazy, jaké nabízejí v Šárce a Ariadně, se jim to, odhaduji, nepodaří. Každá cesta musí někam vést, jinak je k ničemu.

Je třeba ocenit hudební provedení, i když technické chybičky v orchestru se přeslechnout nedaly a Jakub Klecker možná ve snaze partitury přiblížit do jednoho celku nevytěžil z každé z nich úplné stylové maximum. Nicméně, jde o velmi solidní provedení, spolu s pěkným sólistickým obsazením všech rolí ve dvou alternacích: na druhé premiéře part Šárky přesně zazpívala Dana Burešová, Luciano Mastro si věděl rady s rolí Ctirada víc technicky než výrazově, a jestliže jako Števa kdysi precizně artikuloval, nyní český text šumluje. Platí to v ještě větší míře o Agnieszce Bochenek-Osiecké, krásně mondénní Ariadně, absolutorium lze vystavit Jakubu Kettnerovi v roli Thesea.

Inscenace je svým způsobem hodná zahájení nové éry ostravské opery, ale obsahuje značné problémy. Doufejme, že je nepředjímá do budoucna.

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava – Leoš Janáček: Šárka, Bohuslav Martinů: Ariadna. Dirigent Jakub Klecker, režie, scéna a kostýmy ROCC (kostýmy spolu s Vendulou Johnovou), sbormistr Juraj Galatenko, dramaturgie Daniel Jäger. Premiéra 23. září 2010.