Kamila Sedlárová: Nic ze svého žití neprodám

Dostává role osudových žen, silných osobností, které zápasí se životem, životním údělem, láskou, sexem, bojují o své vlastní místo a prostor na zemi, o svoji nezávislost, identitu, svobodu a procházejí přitom dramatickým vývojem. Takové jsou Markýza de Merteuil v Nebezpečných vztazích, Baronesa v Maškarádě, Emilia Marty ve Věci Makropulos či Ymma v Král je panna. Čtyři femmes fatales a každá jiná v interpretaci Kamily Sedlárové, herečky, která je Hradci Králové a jeho Klicperovu divadlu věrná již šestnáctou sezonu. Nyní zažívá komediální comeback v Drábkově úpravě Sherlocka Holmese a na oblastní divadlo nedá dopustit. Proč taky? Od začátku ji potkává role za rolí, jedna atraktivnější než druhá. Byla – krom zmíněných – Esmeraldou ve Zvoníku u Matky boží, Julií v Goldoniho Tchánech, Pepi v Chuti medu, Markétkou v Mistrovi a Markétce, Rosalindou v Jak se vám líbí, Hamanovou v Paní Urbanové, Turandot, vášnivou čtenářkou ženských románů v Goldflamově monodramatu Červená knihovna… Její vlastní život se prý však všem osudům těch vypjatých divadelních postav nepodobá. Hra o mém vlastním životě? To by byla nuda. Mám rodinu, žiju spokojeně s dcerou a manželem. Nic vážného se mi neděje, řekla mi na úvod.

FOTO archiv KD HK

Opravdu žádná rodinná kuriozita?

No, jedna by tu přece jenom možná byla. Taťka mi vždycky říkal, že máme někde v Americe rodinu, protože dědův bratranec tam kdysi ze Slovenska emigroval. Nic víc jsme o tom nevěděli. Jak rok s rokem pomalu odcházely, tak jsem říkala mamce: Prosím tě, dokud jsou ještě tety naživu, pojďme zjistit, jak to je. A zrovna nedávno vyšel v jedněch novinách článek, že emigrant z východního Slovenska Sedlár – a těch Sedlárů není moc – je dědou Paula Newmana. Když Paul Newman před dvěma lety zemřel – to jsem o tom článku ještě nevěděla – byla jsem z toho špatná a vůbec jsem nevěděla proč. Jako by se mě to osobně týkalo. Tak jsem začala pátrat. Máma teď v létě byla na východním Slovensku a zjistila od našich tet a pratet, že Newman je možná opravdu potomkem našeho praprabratrance. A vybavila se mi ještě jedna situace, která se mi v této souvislosti stala. Když se mi před pěti roky narodila Baruška, měla blonďaté vlasy, modré oči a já spontánně svému muži řekla: Narodil se nám malý Paul Newman.

Je krásný, zapamatuju si jej

Režisérka Lída Engelová má takovou teorii, že všechny charismatické české herečky nebo herci jsou vlastně „odjinud“. Odkud jste vy?

Jsem namíchaná. Otec byl východní Slovák, temperamentní „Východňár“. Myslím, že jsem hodně po něm. Maminka je ze severní Moravy. Takže jsem Čechoslovačka. Tatínek šel asi v patnácti letech studovat do Ostravy, pak v Čechách absolvoval vojnu a už tu zůstal. Během vojny se totiž potkal s mámou. Maminka je prodavačka a táta byl kovář. Zemřel před čtyřmi roky. To je zatím možná moje nejdramatičtější událost, která mi hodně převrátila život.

Co pro vás otec znamenal?

Vždycky mě motivoval, abych byla aktivní. Učil mě všechno možné, třeba i klučičí práce. Umím položit lino, vymalovat byt, něco natřít, leccos opravit, to pro mě není problém. Rozuměli jsme si i ve věcech, které se – jak se říká – nacházejí mezi nebem a zemí. Před dvaceti lety měl v práci nehodu, prožil klinickou smrt a dostal se na druhý břeh. Od té doby se hodně věcí v jeho životě změnilo. Stal se věřící, objevil v sobě dar léčit, byli jsme na sebe napojení až mysticky. Moje maminka na to moc nedá, ale mezi námi to takhle bylo.

Jak?

Už v dětství jsem v sobě objevila schopnost některé události předvídat nebo se spojovat s lidmi, kteří jsou mimo tento svět. S tátou jsme si o tom často povídali. Vyprávěli jsme si, co se komu zdálo, co se komu stalo. Když táta umíral, přišel se se mnou v noci rozloučit. Nevěděla jsem, že umírá, šla jsem si večer lehnout a najednou jsem uslyšela ve snu verš. Říkám si: Je krásný, zapamatuju si jej. Bylo to tak silné, že mě to vytáhlo z postele, pošťuchovalo mě to a já cítila, jako by mi kdosi říkal: Běž, zapiš si to, je to důležitý. Tak jsem si zapsala: Ze svého žití, co jsem měl, a to co mám, nic ze svého žití neprodám. Ráno mi volala sestra, že táta zemřel. Těsně předtím, ještě než zazvonil telefon, jsem šla do koupelny, rozsvítila světlo a bouchla žárovka. Rozsvítila jsem v kuchyni, vybouchla další žárovka…

Jsem přesvědčená, že i když táta zemřel, je se mnou každé představení. Cítím, jak mi neustále pomáhá, jak stojí vedle mě. Tak jak mně fandil, když byl s námi na zemi, tak mně teď fandí a dívá se odjinud. Dodává mi obrovskou sílu a v těžších chvílích mě drží nad vodou a uklidňuje. Vím, že jsem ho neztratila, že je tady pořád.

Jak velká jste byla rodina?

Mám bratra a sestru, oba jsou starší. Bratr má firmu na interiéry, stolařskou firmu, sestra se vyučila prodavačkou. Oba se v minulém režimu nemohli dostat nikam na střední školu. Otec byl antikomunista a proto neměli správný, kádrový profil. Jeho otce, mého slovenského dědečka, ševce, který si chodil přivydělávat jako noční hlídač do továrny, komunisti zavraždili, protože věděl o tom, o čem vědět neměl. O skladech zbraní, o rozkrádání a o dalších zločinech a nepravostech. Hodili ho do řeky, řekli, že se utopil, a hotovo. Můj otec chtěl vědět, jak skutečně zemřel, a vyžádal si pitevní zprávu. V plicích voda nebyla, měl pohmožděné zápěstí, rány na těle. Když se začal vyptávat, jak je to možné, začali mu vyhrožovat, aby se o to nestaral.

Budu herečka

Vy jste měla štěstí. Když jste vyplňovala v osmé třídě přihlášku na střední školu, socialismus se zhroutil. Mohla jste se o svém povolání svobodně rozhodnout, a zvolila jste hereckou konzervatoř v Ostravě. Co na to doma říkali?

Čekali to. Já se s tím, že budu herečka, narodila. Tvrdila jsem to ve škole už od první třídy. Celá třída se mi smála, ale já byla přesvědčená, že herectví je moje poslání a nic jiného dělat nebudu. V Hlučíně, kde jsme bydleli, jsem začala chodit do dramaťáku a seznámila se tam s Apolenou Veldovou, což je další velmi významný člověk v mém životě. Nejen má první učitelka a nyní kolegyně, ale především kamarádka. Se svým manželem Milanem Kačmarčíkem mi hrozně pomáhala. Začínala jsem v divadle, kde měli angažmá, jako host. Tehdy to bylo Státní divadlo moravskoslezské, teď je to Národní divadlo. Tam mě objevil Michael Tarant. V inscenaci Elektra-Orestés mi dal malinkou roli Hermiony, byla to má, při studiu konzervatoře, asi třetí profesionální práce. A protože byl v té době – bylo to v roce 1994 – uměleckým šéfem Klicperova divadla, nabídl mně tam stipendium a hlavní roli ve Zvoníkovi u Matky boží – Esmeraldu. Vlastně mě přetáhl do Hradce a já tam už zůstala.

A jste tu šestnáctou sezonu. To je skoro půlka vašeho života. Bylo jednoduché přesídlit do poklidného Hradce?

Když jsem tam byla první půlrok, tak jsem se skoro pořád vracela domů do Ostravy. Kdykoli to šlo, protože mi bylo smutno. Ale velmi rychle jsem si Hradec zamilovala. Když pak maminka – asi po roce – za mnou s tátou přijela na návštěvu, se slzami v očích mi řekla: Ty už jsi doma tady, viď. A já si tehdy poprvé uvědomila, že má pravdu. To město mi absolutně vyhovuje. Je dost velké, abych ho obsáhla, a zároveň se v něm cítila anonymně, je tady moc hezká příroda, nádherná architektura, vyhovuje dětem. Působí klidným, bezpečným, nechaotickým dojmem. Když Michael Tarant – to jsem ještě měla to stipendium – přecházel z Hradce na Kladno, chtěl, abych šla s ním. Já si to ale už neuměla představit. Zase balit kufry… Řekla jsem si, že když už jsem jednou zakotvila v Klicperově divadle, tak v něm pokud možno zůstanu. Když se to dozvěděl ředitel Ladislav Zeman, ihned mi nabídl angažmá.

Takže vaším dalším „andělem strážným“ se stal ředitel Zeman?

Já mu říkám „divadelní táta“. Okamžitě si mě vzal pod křídlo. Nebylo mi ani dvacet a dostávala jsem jednu hlavní roli za druhou. Vsadil na mě, věřil mi a já jsem se snažila – a stále snažím – ho nezklamat. Vím, že nic se neděje náhodou! Všechny věci se odehrávají v kruhu, mají smysl. Je to zvláštní… Můj otec byl Ladislav, ředitel Zeman je Ladislav, oba dva se narodili ve stejném znamení. Těch náhod bylo a je hrozně moc.

S Jiřím Zapletalem (Jaroslav Prus) v roli Emily Marty v Čapkově Věci Makropulos (r. Věra Herajtová, prem. duben 2009, KD HK). FOTO JIŘÍ P. KŘÍŽ

Život je příliš krátký

Několikrát jste během svého hradeckého angažmá hostovala v Praze. Hlavní město by vás nelákalo?

Pár divadel jsem v Praze zkusila. Hostovala jsem ve Fedotovových Hráčích v Divadle Bez zábradlí jako zhmotněný duch karet Adelaida Ivanovna, zaskakovala jsem za Martinu Turkovou z Dlouhé v inscenaci Akrama Staňka Stará bába tančí od Arnošta Goldflama s Lubou Skořepovou, zkoušela jsem s Letí… Bylo to pro mne zajímavé, ale vždycky jsem se ráda vrátila do Hradce. Ne že bych neměla Prahu ráda, je nádherná, ale já tam byla vždycky trochu zoufalá. Je tam na mě moc veliký chaos, zmatek. Než dojedu autem přes zasekanou jižní spojku do centra, už jsem dávno mohla být v Hradci. Zdá se mi, že život je příliš krátký na to, abychom ho strávili popojížděním. Dokonce si i myslím, že už neplatí ani to, že když hrajete na oblasti, jste odříznuti od dalších hereckých příležitostí. Ve filmu, rozhlase, televizi. Když vás někdo chce, tak si vás najde, jako si mě našli v Četnických humoreskách nebo ve Velmi křehkých vztazích. Je dost herců, kteří žijí mimo centrum, a přesto točí. Od nás z divadla třeba Pavla Tomicová, Ondra Malý… To jsou dnes celostátní hvězdy. Taky se mi nechce měnit tohle krásné, klidné město. Navíc můj manžel je Pražák. Dokonce když jsem otěhotněla, v Praze jsem bydlela a malá Barunka se tam narodila. Máme tam byt a mezi Prahou a Hradcem pendlujeme. Manžel tam podniká, má v Praze restauraci.

Když jsme spolu byly před deseti lety v Klicperově divadle v angažmá, tak jste prohlašovala, že budete žít „jenom pro divadlo“. Je tomu tak pořád?

Teď je pro mne nejdůležitější rodina. Člověk hledá, zkouší, říká si teď jsem zamilovaná, to je bezvadný, to zvládnu i při divadle, ale když přijde ten pravý, tak se mu život změní, ani neví jak. Udělá to cvak a hodnoty se vám úplně převrátí. Bylo mi dvacet osm a děti jsem vždycky chtěla, takže to přišlo akorát. Biologické hodiny zatikaly, a bylo to.

Tak jednoduše?

Když jsme se s manželem potkali, bylo mu čtyřicet osm. Já myslela, že je mu maximálně čtyřicet, ten dvacetiletý věkový rozdíl jsem nepoznala. A neřeším ho doteď. Každý pomeranč má svoji půlku a buď tu druhou půlku k sobě najdete, nebo ne. Když do sebe zaklapnou, je jedno, jestli je té druhé šedesát, čtyřicet nebo dvacet. Záhy se nám narodila dcera. Když se narodila, do roka odešel můj otec. Životní energie se prolnuly. Všechno je tak, jak má být. Už nejsem jen dcera a herečka, ale taky maminka a manželka.

Zažila jste v Hradci už několik uměleckých šéfů – Taranta, Zemana, Krobota, Drábka… A především zatím nejslavnější novodobou hradeckou éru – Vladimíra Morávka. Jak jste tu dobu přelomu 20. a 21. století prožívala?

Spíš než minulostí žiju přítomností a někdy i budoucností. Morávek dostal hradecké divadlo do povědomí širší veřejnosti, bylo to slavné období a já měla tu čest být u jeho nejšťastnějších let. Samozřejmě jsem sdílela tu obrovskou radost, když jsme získali poprvé cenu Alfréda Radoka Divadlo roku, pak zas a zas, různí kolegové dostávali ceny Thálie, další Radoky… Bylo to tvůrčí energií nabité, úspěšné období. Ale taková energie není nekonečná. Jednou se vyčerpá a musí se začít znova. A teď – po několika rozpačitých letech – máme zase hodně silných, úspěšných inscenací. Zase to tu jde pořádně nahoru. Aspoň já to tak vnímám.

Tady se postavíš na hlavu

Kromě úsloví „Morávkova éra“ se někdy mluví i o „morávkovských hercích“. Vy jste mezi jeho oblíbené herečky v době jeho hradeckého angažmá příliš nepatřila. Role od něj paradoxně přicházejí až teď. Čím to?

Morávek inscenoval v Hradci divadlo, ke kterému mě nepotřeboval. Měl jiné herce, kteří mu to, co chtěl, naplňovali. Já většinou hrála u jiných režisérů. Ale vždycky jsme se respektovali. Když potřeboval, tak mě obsadil, když ne, nikdo se na nikoho nezlobil. Takový vztah máme mezi sebou dodnes. Má moji důvěru a on snad ve mě taky věří. Letos jsme spolu připravovali Havlovu Vernisáž a Pět tet a možná budeme spolupracovat zase. Chystá u nás v divadle Světáky a ptal se, jestli bych do toho šla. Samozřejmě! Pro mě je to obrovská výzva. Vladimír je geniální režisér, ale dost komplikovaná osobnost. Musíte být na spolupráci s ním naladěný, najít s ním během zkoušek vhodnou komunikaci. Vždy přijde s představou, která ostatní přesahuje. Vidí, jak to má být, a myslí si, že my to vidíme taky. Z toho pak někdy vzniknou nedorozumění. Občas i třeskutá. Ale když se člověk na něj napojí, když herec chce a je přístupný vyjít mu vstříc, tak je spolupráce s ním obrovsky inspirativní a vzrušující. Ač navenek vypadají jeho inscenace jako chladné konstrukce, nikdy nejde z jeho strany o rutinu. Mnohá řešení, obrazy, výstupy hledáme společně.

Co je pro herce ve vztahu k režisérovi nejdůležitější?

Důvěra. Pokud herec nemá na druhé straně zrcadlo, kterému věří, nemůže vytvořit věrohodnou postavu. Pokud režisérovi nedůvěřuju, nedokážu s ním pracovat. Pokud mi režisér řekne: Tady se postavíš na hlavu a já nebudu věřit, že to tak má být, tak i kdybych se na tu hlavu postavila, nedopadne to dobře.

Pro mne je důležité, abych při zkouškách nebyla pouhým „kašpárkem“, kterého režisér někam postaví, nechá ho zakřičet, pak mu nařídí udělat tři kroky, otočit se stranou a nechá ho být. Takovému režisérovi nedokážu věřit. Musíme být během zkoušení rovnocennými partnery, byť každý má jinou funkci a úlohu. Když mám pouze realizovat cizí představy, mám vždycky dojem, že to se mnou režisér nemyslí dobře. Divadlo je společná věc a na výsledku se to vždycky pozná.

Velmi si rozumíte – pokud vím – s režisérkami. Vybavuje se mi například vaše nedávná spolupráce s Věrou Herajtovou, s Lídou Engelovou…

Může být. Ale opět to souvisí s důvěrou. Velice mi polichotilo, když Věra řekla: Tahle holka je Makropulka, pro ni tu hru tady budu režírovat. I proto jsme velmi rychle na sebe začaly slyšet. Ta důvěra tam byla od začátku a o to ta práce šla potom rychleji kupředu. Teď už je to dokonce tak, že se na sebe podíváme a víme, co kdo chce říct, a já jdu a udělám to. A v tu chvíli se rozesmějeme, protože víme, že jsme se na sebe absolutně napojily. Mimochodem, Věra je taky Blíženec…

S Lídou Engelovou to mám podobně. Je velmi vzdělaná, zkušená režisérka, která přesně ví, co chce. Nemarní čas, nehází na nás jen tak nějaké věci typu „zkusíme, uvidíme“. Takový přístup mně vyhovuje. Jak mám všechno díky svým slovenským a ostravským kořenům v sobě energičtější, mám při zkoušení občas pocit, že ztrácíme strašně moc času, že bychom toho mohli udělat víc a dojít dál. Posedlostí zkoušet, dochvilností a precizností jsem pro některé své kolegy asi někdy dost nepříjemná. A Lída je velmi podobná. Možná je ještě zaťatější. Ostatně je Býk, má to ve Zvěrokruhu.

FOTO archiv KD HK

Není nic, co by nešlo

V současné době hrajete samé výrazné, nezávislé ženské postavy, žádné ušlápnuté ženušky. Jste emancipovaná i ve svém soukromém životě?

Asi ano, ale vůbec v tom není nic programového. Je to dané spíše okolnostmi, do kterých mě život přivedl. Manžel žije částečně v Praze, to znamená, že když tady není, spousta povinností padá jenom na mě. Nejen jako na maminku, ale i jako na tatínka – auto, různá zařizování, ježdění do školky, ze školky… Potřebujeme koberec, šup a zařizuju nákup i odvoz. Kape kohoutek, vezmu hasák a spravím ho. Takže jakýmsi způsobem asi emancipovaná jsem, není zbytí. Ale na druhou stranu jsem neskonale šťastná, když mě můj manžel doma hýčká.

Zažila jste nějaké krize, kdy jste si říkala, že herectví byla špatná volba?

Moje motto zní: Není nic, co by nešlo. Není nic, co by se nedalo překonat. To měl i můj otec. Když se mi něco nedařilo, říkal mi: Nechci slyšet slovo nejde. Nejdřív se to musí zkusit. A když to nejde tak, půjde to jinak. Co víc vám na to mám říct?

Pomáhá vám tento pragmatický přístup při práci na postavách?

Myslím vždy jen na tu roli, kterou zkouším. Ke každé postavě přistupuju rozdílně, i když třeba má mnoho společného s jinou. Třeba Ymma z Král je panna, což je má zatím poslední role, byla nesmírně složitá v tom, že jsem si vůbec neuměla představit, jakou obrovskou bolest ta ženská v sobě musela mít. Byla znásilněná, vyhoštěná ze země, cítila se předurčená vládnout v mužském světě, a přitom měla ženské šaty a ženské tělo. Byl na ni kladen obrovský nátlak, a přitom stále musela být silná, protože byla princezna. Těžko jsem k pochopení té postavy hledala klíč a vyslovit, popsat, jak jsem k výslednému tvaru došla, neumím. Většinou všechna gesta a pohyby, výrazy tváře i modulace hlasu intuitivně vycítím. Snažím se je – dalo by se říct – „vyčichat“. Ze všeho nejvíc jsem se bála, abych se neopakovala. To je pro herce malá smrt. Moc jsem prosila Lídu Engelovou, aby mě během zkoušení hlídala, aby Ymma byla opravdu výjimečná. Je to krásná, velmi dobře napsaná hra a já té postavě chtěla herecky dostát. Byla by velká škoda, kdyby diváci na inscenaci nechodili jenom proto, že by předem věděli, jak ta Sedlárová zase stejně hraje. Já sice o sobě věčně pochybuju, ale snad se mi podařilo ze sebe vyříznout malinko jinou část svého herectví než jindy. Ymma není Baronesa ani Makropulka ani Markýza. Každá z těch postav je jiná.

Teď vás čeká protiúkol. V nové inscenaci Davida Drábka zkoušíte komickou roli…

Když jsem minulou sezonu podepisovala smlouvu na další rok, přesvědčovala jsem uměleckého šéfa Davida Drábka, že jsem kdysi vystupovala v komediích, že jsme v Klicperově divadle měli na repertoáru Goldoniho Tchány, Čechovovy Námluvy, svatbu, výročí, a že jsem taky komediální herečka. Že můžu třeba hrát i nějakou malou komediální roli a jestli by mi mohl nějaký takový úkol dát. Tak mi vyšel vstříc. Od poloviny října zkoušíme Sherlocka Holmese aneb Vraždy vousatých žen, které David zdramatizoval, přepsal a mně tam svěřil takovou krásnou malou vtipnou roličku – Moly. Prostoduchá dívka, žádná femme fatale. Malý lidský uzlíček bez velké energie, trochu opožděné stvoření, tulačka bez životního cíle. S níž hýbají ostatní. Jsem ráda, že si takovou postavu budu moct vyzkoušet.

Odlišujete – zdá se – divadelní postavy a svůj osobní život. Jaká tedy ve skutečnosti jste? Femme fatale, anebo lidský uzlíček?

Jsem klasický Blíženec. Minimálně dvě osoby v jedné. Někdy pět. Manžel občas říká: To byla Kamila číslo čtyři, nebo dvě? Pořád se učím sama se sebou žít. V některých situacích, když mnou není zrovna Ta plus, tak mě překvapuje Ta minus. Ta totiž umí být sama na sebe hodně naštvaná. Snažím se být až nepříčetně poctivá, všecko dělat maximálně, takže jsem často na sebe děsně přísná a sama sebe překvapuju, jak se chovám. Mnohdy jsem na sebe fakt zlá. Ale nedá se s tím nic dělat. Tak jsem se narodila, taková jsem. Proto se snažím, aby mě ty velké divadelní motory – ať je to láska, ať je to bolest, ať je to jakákoli vášeň nebo emoce mých divadelních postav – aby se mně moc nepletly do života. Rozválcovaly by mě. Zbláznila bych se. Už tak jsem myslím komplikovaná dost.

 ///