Kde ty lidi jsou aneb Divácká krize?

V divadle pracuji už pět let a divácká krize je pořád. V zimě diváci nechodí, protože je zima, v létě nechodí, protože je vedro. Na jaře nechodí, protože jsou Velikonoce a na podzim nechodí do žádného divadla.

(Nejmenovaná uvaděčka z nejmenovaného divadla.)

Tato slova se v žádné tiskové zprávě neobjeví, ani žádný soudný tiskový mluvčí takovou informaci nevypustí na veřejnost – leda tak o konkurenčním divadle. Zdá se vám podivné, že mluvím o divadle a konkurenci? To nejste sami. Během sběru materiálu k této reportáži jsem se s argumentem, že divadlo není obchod, setkala vícekrát. Je to přeci umění a návštěvnost není měřítkem kvality. Samozřejmě. Návštěvnost je měřítkem zájmů spotřebitelů a částečně i zisku. Ale dokud divadla budou mít obchodní oddělení a budou prodávat zájemcům o umění vstupenky, tak půjde o obchod.

V tomto článku vycházím z materiálů, které divadla poskytla, máte-li tedy jinou zkušenost, stěžujte si v dotyčném divadle. Pokud si však chcete stěžovat na mě, tak pozorně čtěte tento odstavec. Úvaha napsat článek se zrodila v redakci Divadelních novin, když se podívali na on-line prodej vstupenek v divadlech Studio Ypsilon a Dejvickém divadle. Tyto dříve divácky téměř nedobytné tvrze mají volná místa! Vysvětlení bylo pouze jedno – nastala divácká krize. Ypsilonka prý zrušila dvě představení. Upozorňuji však, je to zpráva typu jedna paní povídal, oficiální informaci z divadla nemám, protože na můj mail tisková mluvčí nereagovala. Existují však rozšířené sociální sítě, a tak jsem zamířila na Facebook. Tam se jedna divačka dělí o své pocity z představení Faust a Markétka z 12. 10.: Výborné a chytré představení. Málo diváků v Y? Čím dál dražší vstupenky a bídná propagace tohoto divadla udělají své… Studio Ypsilon na to odpovědělo: Nutno podotknout, že s poklesem počtu diváků se nyní potýkají skoro všechna divadla, a to dost výrazně.

Zamiřme do Dejvic. Lukáš Průdek z obchodního oddělení je mnohem vstřícnější. Nejprve mě odkáže na výroční zprávu, která je uveřejněna na internetových stránkách divadla a je přístupná všem. Z ní se dozvídáme, že v roce 2009 byla průměrná návštěvnost 95,2 % a z veřejných zdrojů (MKČR, HMP, MČ P6) divadlo dostalo 12 450 000 Kč, což je 47,6 % z celkových příjmů divadla. Po tomto zjištění se ptám, zda si můžeme také popovídat o návštěvnosti aktuální, tedy od začátku sezony. A zda je pravda, že se divadlo potýká s problémy při prodeji vstupenek na inscenace, u kterých se neobjevují jména – Miroslav Krobot, Petr Zelenka, J. A. Pitínský, Ivan Trojan, či aspoň Martin Myšička a Jaroslav Plesl a abych nezapomněla na dámy, tak Simona Babčáková a Lenka Krobotová? Na první pohled se totiž může zdát, že diváci mají toto divadlo propojeno s nimi a každá personální inovace stálé diváky odrazuje a nové neláká. Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Samozřejmě je DD spojeno s těmito jmény a také se známými tituly – Bratři Karamazovi, Teremin, Oblomov a v poslední době i s Mužem bez minulosti. Ale to není jedinou zárukou úspěchu. Když se společně podíváme na výsledky předprodeje na říjen a na dva dny probíhajícího předprodeje na listopad, tak zjistíme, že červené razítko vyprodáno není například u Krobotova Idiota, Pitínského Spříznění volbou a u poměrné novinky Modrovouse mladé režisérky Petry Tejnorové. Takže lákadlem nejsou pouze známá jména a silné tituly od prověřených autorů. Své udělá také reklama, doporučující recenze a v neposlední řadě „šuškanda“. To je však teorie Lukáše Průdka a moje. Zeptáme se radši samotného lidu, co ho motivuje k návštěvě divadla.

Písemně jsem slovila asi padesát lidí z různých věkových, sociálních a jiných skupin: Podle čeho si vybíráte, když chcete navštívit divadlo? Velmi častá byla odpověď, že dotazovaní mají svá oblíbená divadla a nejprve se zaměřují na jejich nabídku. Takže dobrá pověst a vlastní zkušenost hrají důležitou, možná hlavní úlohu. Dalšími kritérii diváckého výběru byla dobrá reference od známých, recenze a výše vstupného. Ojediněle se objevovaly zmínky o lákavém titulu, známých jménech, zajímavé reklamě a přitažlivých hercích. Z toho vyplývá, že jsme vynechali jednu důležitou věc, a tou jsou peníze. A jsme opět u divadla jako obchodu.

To také potvrzuje Lukáš Průdek: Je jasné, že lidé dost rozvažují, než zaplatí za vstupenku do našeho divadla 300 až 390 Kč. K tomu bych však chtěl podotknout, že naše divadlo má pouze 140 sedadel a tržba ze vstupného zdaleka nepostačuje ani na zaplacení představení, natož na provoz divadla. Takže každá vstupenka je dotována z veřejných a sponzorských zdrojů. Pokud by tomu tak nebylo, cena vstupenky by byla několikanásobně vyšší. V listopadovém programu divadla je u sedmi představení napsáno zadáno. To znamená, že se hraje pro firmy a ani jeden lístek nešel do běžného předprodeje. A tady už jde o slušný obchod. Firmy totiž zaplatí plnou cenu, protože na jejich diváky se žádné dotace nevztahují. Je jasné, že větší divadla mají snazší pozici při spolupráci se sponzory, protože mohou nabídnout větší počet míst i další prostory pro případné jiné společenské akce. Samozřejmě pro některé firmy je také přijatelnější lehčí žánr a styl jiných divadel. Podívejme se tedy do jednoho (nebo spíš dvou) z nich.

Jsou to Městská divadla pražská. Na moji žádost o rozhovor reagoval vedoucí obchodního oddělení Otakar Faifr velmi pohotově. Nakonec byl přítomen nejen on, ale i PR managerka Kristina Maixnerová. Zadaných představení máme nejvíce v listopadu, to jich je na obou scénách (ABC a Rokoko) dvanáct. Ještě se nestalo, že bychom se s nějakou firmou nedomluvili na průběhu večera, samozřejmě je potřeba některé věci korigovat, ale když chce mít někdo před představením projev, tak mu to umožníme. Našim cílem je, aby večer probíhal důstojně, přibližuje tento obchod Otakar Faifr. Když se však vrátíme k původnímu tématu, tak zjistíme, že zde diváckou krizi nepociťují. V kalendářním roce 2009 zaplnili sály téměř z devadesáti procent. V období leden až září letošního roku je to obdobné. Samozřejmě bývají v návštěvnosti slabšími měsíci červen a září. Divadlo však radši začalo hrát až 10. září a zapojilo ve větší míře diváky, kteří mají předplatné. Tím se návštěvnost v letošním září nijak rapidně nesnížila, byla obdobná jako celoroční průměr. Tady je potřeba podotknout, že je to zásluha jednoho z nejkvalitnějších obchodních oddělení v pražských divadlech a tím další jejich aktivity ani zdaleka nekončí. Otakar Faifr ve výčtu pokračuje: Asi týden před představením, které není vyprodáno, nabízíme slevu padesát procent na vstupenky. Každý divák, který usedne do hlediště, je zisk. Hercům se samozřejmě hraje lépe, když je plno. A my doufáme, že se spokojený divák k nám do divadla ještě vrátí.

Divadlo také nabízí velké množství jiných slev – pro seniory, studenty, rodiny… Nejvýraznější jsou však slevy pro studenty uměleckých oborů a nezaměstnané. Divadlo správně odhadlo, že někteří členové jedné skupiny časem plynule přejdou do skupiny druhé, a tak jim už nyní nabízí lístky za shodnou cenu – tedy dvacet korun. Aspoň v tomto bude přechod bezbolestný.

Správní ředitelka Městských divadel pražských Eva Römerová také vymyslela „žánrové večery“. Inspirovala se v německých a rakouských galériích. Jsou to večery s divadelním představením, malým rautem a setkáním. V září to bylo pro nezadané 40+, koncem listopadu bude probíhat večer pro nezadané gays & lesbians. Setkání pro nezadané bylo s kartářkou a v listopadu bude pozván astrolog, protože hlavním bodem večera bude představení Astrolog.

A mohla bych takto pokračovat ještě velmi dlouho, ale už slyším hlasy, že tady vyzdvihuji divadlo s „komerčním“ repertoárem, do kterého by diváci šli i tak, protože tam chodí ze setrvačnosti a především na lehčí až nejlehčí žánry. Příkladem by mohl být poslední „kasovní trhák“ divadla – Pan Kaplan má třídu rád. Otakar Faifr si však úspěch této inscenace nepřičítá: V divadle ABC vždy byla tradice hudebních komedií, diváky táhne do divadla už samotný titul a v neposlední řadě je inscenace velmi kvalitní. A to je vůbec ta nejlepší reklama, diváci si to mezi sebou řeknou a zájemci přibývají geometrickou řadou… Spíš je hrdý na opravdové kousky obchodního oddělení: Zařazujeme na repertoár i tituly, kterým musí obchodní oddělení pomoct. Snažíme se je udržet, i když víme, že vyprodáno na ně nebude. Je jasné, že třeba Vše o mé matce není titul, který přitáhne širší publikum, ale i takové patří do našeho divadla.

Jak je to však s návštěvností v tak velkém divadle, jako je Státní opera? Té by se divácká krize přece jen měla týkat, protože je ve značné míře závislá na zahraničním publiku, jehož do Prahy jezdí stále méně.

Zvláštností Státní opery je, že hraje i v srpnu, což má být lákadlem právě pro zahraniční turisty. Zeptala jsem se tedy vedoucího obchodního oddělení Pavla Hájka, jaká je právě v tomto měsíci návštěvnost a zda se dá hovořit o aktuální divácké krizi, případně, jak se dá proti ní bojovat. Odpověď přišla vzápětí: Ze statistických dat vyplývá, že v meziročním srovnání je návštěvnost Státní opery Praha v sezoně 2010/2011 více méně stejná jako v sezoně předcházející. V srpnu 2009 jsme odehráli celkem 10 představení s průměrnou návštěvností 51,3 %, ve stejném období letošního roku se návštěvnost při 11 hracích dnech zastavila na 53,6 %. Z výše napsaného vyplývá, že o divácké krizi tak, jak se o ní běžně v médiích hovoří, nemůže být v souvislosti se Státní operou Praha řeč. Na druhou stranu je nám jasné, že návštěvnost pohybující se kolem 55 % není ideální.
Je však nutné dodat, že jsem se ptala na nejslabší měsíc (společně se zářím). Celková průměrná návštěvnost v SOP za rok 2009 se vyhoupla na 72 % a na vstupném byla vybraná částka 73 408 909 Kč. Společně se zahraničními zájezdy, pronájmy a jinými aktivitami byla tak soběstačná ze 46 %.

Nemohu se už rozepsat o jiných divadlech, každopádně je zajímavé porovnávat, jaká návštěvnost je pro divadla dostačující. Zejména alternativní scény v různých továrnách a sklepeních jsou rády i za deset diváků. Jediným měřítkem je totiž zásada, aby nebyli herci v přesile. Jen tedy na úplný závěr shrnu zásady, jak předcházet divácké krizi: nehrát v září, dobře se zapsat u diváků, držet ceny běžných vstupenek co nejvíce při zemi, uvádět kvalitní tituly, pečlivě zvážit, kdo bude inscenaci režírovat a kdo v ní bude účinkovat, mít PR a obchodní oddělení plné vstřícných a kreativních pracovníků, neštítit se dobře viditelné reklamy, a hlavně – mít velmi pozitivní recenze!