Divadlo Kámen: Postřehy (No. 4)
Hrát pravdivě… Co znamená hrát pravdivě? V Divadle Kámen na tuto otázku hledáme odpověď. Hledáme ji neustále. Každý z nás si ji hledá sám pro sebe, občas ji hledáme společně. Mantinely pravdivosti jsou široké a často nezřetelné. Během dlouhé cesty, kterou DK ušlo, si postupně vytvořilo i několik obecnějších definic pravdivosti a snaží se je naplňovat.
Například:
Herec má naději hrát pravdivě jen ve chvíli, kdy diváka netahá vědomě za nos, tedy nepředvádí mu něco, co není V TU CHVÍLI upřímné, za čím si nestojí, ale co je pouze PŘEDEM PROMYŠLENÉ a vymyšlené tak, aby byl divák zaveden určitým směrem, k určitým emocím, k určitému prožitku. ….
Hrát pravdivě má podmínku: NEBÁT SE. Nebát se jít do rizika. Jít do rizika na jevišti. Udělat něco, co není jisté, co není připravené, ale co je živé a spontánní…. (a rozhodně to nemusí být slovo, zajímá je v tomto ohledu spíš emoce apod.). Hrát pravdivě znamená BÝT sám sebou, poslouchat svou intuici, své tělo a zároveň nějakým tajemným způsobem potlačit své EGO…
Hrát pravdivě znamená dokázat všechno výše uvedené skloubit s předem nacvičenou formou, postavou, fabulí, otevíranými otázkami.
Celkem složitý úkol. Každý z nás v divadle hledá svoji vlastní hereckou pravdivost. Každý z nás je se svými výsledky různě (ne)spokojený. Položili jsme si tedy dvě zdánlivě jednoduché a jasné otázky:
1. Kdy jsi naposledy při představení hrál nepravdivě a věděl o tom?
2. Co jsi s tím dělal? Jak jsi se z toho dostal?
Jiří Kubíček
1. Byla to moje mluvená improvizace ve hře Ras al Chajma. Začal jsem mechanicky roubovat už víckrát použité myšlenky, nápady…
2. Scénu jsem takto odehrál až do konce, takže jsem se z toho vědomě nedokázal dostat… Zajímavé bylo, že šlo o jedinou slovní scénu, tedy o jedinou slovní improvizaci. U ostatních, čistě pohybových improvizací, se mi to nedělo.
Michaela Přikrylová
1. Ano, stalo se mi to několikrát, ale lze vůbec hrát skutečně pravdivě?
2. Když se mi něco takového stalo, nedělala jsem nic. Ono se s tím nic moc dělat nedá. Někdy se ještě člověk stihne přehodit na správnou výhybku a někdy to holt musí doklepat s tím, co má. Nebo se má snažit? Nevím. Takový je asi život.
Zdeňka Brychtová
1. Myslím, že naposledy to bylo při představení Agamemnón a také při Zvěstování Bohunce. Při představení Agamemnón jsem měla v publiku několik známých a kvůli tomu jsem nejspíš nebyla ochotná jít důsledně až na dřeň a v rámci improvizace dělat i třeba naprosto neatraktivní pohyby, říkat neatraktivní a nevtipné hlášky. Pořád jsem někde vzadu v podvědomí měla ono vědomí známých diváků, kterým “chci” v rámci již tak složité a náročné formy nabídnout alespoň něco, co by mohli pochopit, čemu by se mohli zasmát, za co by mě mohli obdivovat? Ano, asi i to byl důvod. Ve Zvěstování Bohunce jsem měla až snad opačný problém, že jsem se do poloviny hry nedokázala do své role položit, nedokázala jsem se v ní nijak vnímat. Zahrála jsem ji tedy šíleně povrchně, mechanicky. Navenek to nebylo nijak poznat, ale já jsem se cítila strašně. Představení jsem si vůbec neužila, nedokázala jsem se naladit na tempo, na atmosféru. Nebyla jsem napojená na sebe sama, a proto jsem si uvědomovala, že hraju neprosto nepravdivě.
Čímž bych se vlastně možná pokusila odpovědět na otázku Míši P, zda člověk vůbec může hrát skutečně pravdivě? Já jsem přesvědčená, že to jde. Citlivost oné pravdivosti je sice hodně tenoučká, ale jde to. Je to ale nejen na bedrech herce, ale i diváka. Pro každého diváka může být ona herecká pravdivost trochu někde jinde. Ve chvíli, kdy se ocitnu na místě diváka a mohu analyzovat herecké výkony, mohu si všímat jejich energie, jejich projevu, často mě otázka pravdivosti napadá. Pro mě jako pro diváka je herecká pravdivost někde mezi dětskou naivní upřímností a dospělým důsledným řemeslem. Tedy, pokud je herec schopný bez větších vnějších prostředků, gest, karikatur, přitom však s obstojnou divadelní výslovností, energií a decentní stylizací (za kterou by se on sám nemusel stydět!!!) řešit zajímavé, inteligentní téma s lidskou upřímností, je pro mě pravdivý.
2. Pokud se člověk – herec, dostane do situace, kdy si na jevišti uvědomuje svoji nepravdivost, může s tím dělat ledacos. Já se snažím například tak, že pokud se mi v představení nedaří udržet onen balanc mezi upřímností a důsledností, který jsem výše popisovala, a já si to včas uvědomím, pokouším se tento problém alespoň trochu vybalancovat a mít tak dobrý pocit z toho, že jsem se alespoň pokusila. Často se mi balance nedaří, ale takový je vážně život.
Jan Pokorný
1. Musím říct, že se mi to stalo na posledním představení Agamemnóna, kdy jsem na sebe pod vlivem přespřílišné snahy a namotivovanosti začal nahlížet zvenčí a nezkoumal jsem svoje pocity, nýbrž svůj projev. Udělal jsem tedy hereckou akci, aniž bych k ní cítil nutkání, ale proto, že jsem si myslel, že by se to teď mohlo temporytmicky hodit.
2. Dostal jsem se z toho tak, že jsem popsal a okomentoval to, co dělám – tuším, že jsem řekl něco jako: „…no hele, podívej se, jak nesmyslně tady mávám rukama a vlastně ani nevím proč“, což rozvinulo situaci a já jsem si tak zpětně svoji lež ospravedlnil.
Barbora Šabartová
1. Nejsilnější „lhaní“ jsem zažila asi na přehlídce v Bechyni při jedné společné improvizaci se Zdeňkou B. ve hře Agamemnón, kdy jsem se ZOUFALE snažila improvizovat zachraňováním situace. Dělala jsem s tím něco, z čeho jsem byla ještě zoufalejší, a vzniklou frustraci jsem kompenzovala neumným pohybem kolem Zdeňky, jak včela při vybírání vhodného květu k opylení. Nakonec jsem pod tlakem trapnosti ztichla a nechala Zdeňku chrčet.
2. Nedostala jsem se z toho vlastní vůlí. Naštěstí nebyl čas a osud mě ukončením výstupu naneštěstí ponechal nevyřešenému problému. Mohlo to být totiž daleko horší!
Petr Macháček
1. Pro mě je to neustálý boj, neustálá výzva. Snažím se být neustále někde na pozadí ve střehu. Málokdy mám pocit, že hraju vyloženě nepravdivě (na efekt, mechanicky, prázdně, líbivě, …), a málokdy, že hraju vyloženě pravdivě (tj. intenzivně, otevřeně, nelítostně v sobě hledám). Myslím, že to mám nějak na procenta. Celkem sebevědomě si věřím, že to hledání převažuje nad falší, že se obvykle pohybuju někde mezi “50 a 80 procenty pravdivosti”.
Mimochodem, protože většinu her, ve kterých hraju, také režíruju, je pro mě občas těžké úplně se oprostit od režisérského hodnocení ostatních lidí – to s sebou pak nutně přináší vyprázdnění mého vlastního hraní. Ale myslím, že i tohle oproštění je dobře možné, pracuju na tom.
Například při poslední Opičí tlapě jsem při návratu od dveří (u nichž si ověřuju, jakáže ženská to postává na ulici) vyloženě přemýšlel, jestli mám hodně nebo málo natahovat čas předtím, než odpovím “já nevím”. Když chci pravdivě zkoumat nekňubného otce, kterého hraju, mělo by tohle samozřejmě vyplynout samo z mé opravdové nekňubnosti, a ne abych si snažil zjistit, jak by se to divákům líbilo (mimochodem, myslím, že se jim ta pauza líbila…; to je často potíž: i špatně zahrané věci mívají “úspěch”).
2. Dostal jsem se z toho samovolně, prostě jsem si vzal noviny, oči mi padly na nějaký sportovní článek, probudil se ve mně povrchní zájem o něj, a už jsem byl zase dokonalý nekňuba; a zároveň jsem měl od toho nekňuby výzkumnický odstup – čili ideální stav. No a potom v další scéně… a tak dál… a bojoval jsem dál… a bojuju dál…
///
Předchozí Postřehy:
Petr Macháček: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 1)
Zdeňka Brychtová: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)
Petr Macháček: Divadlo Kámen: Postřehy (No.3)
Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Jan Aksamít
Dostáváme se na hranici etiky
– je nepravdivost pro diváka přijatelná, pokud ji nepozná, a zážitek má tedy nezkažený?
Nebo platí rovnítko mezi nepravdivostí a sníženým estetickým zážitkem?
06.06.2014 (13.59), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
A nejen na hranice etiky.
Položené otázky jsou otázkami kladenými umělci po celou dobu, co existuje divadlo. Od antiky po dnešek. Tedy jsou věčné a nezodpověditelné. Záleží na každém souboru či stylu, jak je řeší a co zdůrazńuje.
Podle mě je prvotní otázkou, co je vůbec „pravdivost“. Je to autenticita, přirozenost, realismus, dokumentárnost, experesivita, naturalismus? Pan Aksamit správně upozorňuje, že jedna věc je, jak „pravdivě“ se cítí herec, a na druhé straně jak pravdivě působí (či přímo „je“) představení a jednotlivé okamžiky v něm. Tyto dvě kategorie jsou velmi těžko propojitelné (otázkou je, zda vůbec). Ale – jak čtu tuto anketu herců Divadla Kámen – právě o to se Petr Macháček ve svém divadle snaží.
Zřejmě věří(te), že „pravdivost“ pocitu herce je v přímé vazbě s „pravdivostí“ působení hereckého bytí, jeho výrazu a akcí. Vůbec tomu nevěřím. Samozřejmě cosi jako „opravdová“ herecká přítomnost (tedy soustředění na výkon, citlivost, uvolněnost…) během představení je podmínkou pro „opravdové“ dění, ale to, co „opravdu“ působí a funguje, je forma a styl. Jak sleduju Divadlo Kámen, nejlíp hercům vyhovuje přísně stylizovaná forma, ve které se už naučili cítit se svobodně a uvolněně, se kterou se naučili pracovat. Jakmile se ale pouštějí na neprobádaná území – konkrétně mám na mysli improvizace – žádná „pravdivost“ jim/Vám nepomáhá. Viděl jsem dvě improvizace Kamene – jednu asi před třemi či možná více lety v Turnově a druhou loni na festivalu …příští vlna/next wave… – ani jedna jako „pravdivé“ divadlo nefungovala. Nevím, jak „pravdivě“ se v ní herci Kamene cítili, ale výsledek byl značně rozpačitý. Chyběla právě ona forma, která by pomohla hercům školeným v Macháčkově stylu se uvolnit a být kreativní.
Snaha po jednotě pravdivosti herce a pravdivosti člověka se podobá snaze chytit motýla a nezbavit ho pelu na křídlech. Každý herecký výkon je svým způsobem nepravdivý. Pravdivost se v divadle kutá skrze nepravdu. Otázkou je, do jaké míry a kde a jaká je „ideální“ hranice.
07.06.2014 (2.42), Trvalý odkaz komentáře,
,Zdeňka Brychtová
Ano,
určitě souhlasím s tím, že pravdivost si vykládá každý jinak a že v otázce pravdivosti zálěží především na souboru divadla, na záměru režiséra, kterou cestou chtějí jít, co chtějí nebo nechtějí prostřednictvím divadla „sdělovat“. Cestou domů z letošní přehlídky Šrámkův Písek jsem přemýšlela nad tím, jak otázku pravdivosti řeší ostatní soubory, skupiny, divadla. A tak nějak jsem došla k názoru, že ji spíš moc neřeší. Alespoň jsem to nevypozorovala.
Kdysi se o tvorbě DK tradovalo, že je nejprve forma a pak až obsah. Dříve to tak možná bylo (nebyla jsem členkou divadla), již několik let zpátky je to ale tak, že forma a obsah jsou si rovnocenné, dokonce obsah je v každé další inscenaci více než důležitý. Většina účastníků Písku se však dle mého názoru nějak moc zabývala pouze formou, ale ne obsahem a naplněním formy, které má ohromný vliv na onu pravdivost, kterou se tak všichni, jak Vladimír píše, snaží po celá léta řešit a zkoumat.
Svoji domněnku uvedu na jednom příkladu. Největší problém s oním neřešením „pravdivostí“, jsem měla s představením Brak on air od KALD DAMU v režii Petry Tejnorové, kdy jsem byla upřímně až zděšená, jak neupřímně, a pro mě tedy nepravdivě tvoří studenti umělecké školy. Dokonce jsem herce podezřívala z toho, že vědomě mrhají svým talentem. Říkala jsem si, jak někdo tak hlasově, pohybově, výrazově vybavený a školený, studující Katedru alternativního divadla, tedy někdo, kdo by měl dle mého názoru tvořit výhradně autorsky, s vlastním vnitřním vkladem a názorem (=pravdivě?), může vytvořit něco tak obsahově primitivního a spoléhající se jen na diváckou jednoduchost a formu – tedy technické vymoženosti doby. Ano, jejich konání mohlo být pravdivé například v tom, že v rámci onoho zpracování, oné formy své postavy ztvárňovali nejlíp, jak jen uměli – to je pak pro mě ale jen čistý exhibicionismus. Neupřímné a nepravdivé to pro mě bylo ale v tom, že své konání prostě nemysleli vážně (nemohli to myslet vážně), že ze sebe dělali NASCHVÁL karikatury, že se spoléhali na ty nejjednodušší a divácky nejzajímavější divadelní prostředky – zvukové efekty, nadávky, pózy, známé stylizace – a to vše jen proto, aby byli zajímaví. A pokud dělá někdo divadlo proto, aby bylo zajímavé, je to podle mě neupřímné a nepravdivé. A pokud dělá někdo dvadlo jen proto, aby bylo zajímavé, už z podstaty snad nemůže ani být pravdivé a upřímné. A vzhledem k tomu, kolik současných souborů, skupin, divadel, dělá své exhibicionistické počiny, které mají ambice být pouze zajímavé, bych to s kladením otázky pravdivosti v divadle neviděla tak slavně 🙂
Nicméně zpět ke KALDu: Představení ve mně vzbudilo emoce, negativní, takže jejich záměr to pravděpodobně splnilo, ale moje divácké očekávání to nesplnilo. Příště už nebudu nic očekávat. Možná i to je jeden z aspektů pravdivosti. Pokud divák od herce nic neočekává, může si o to víc jeho pravdivost užít. Možná! Herec ale nesmí lhát, alespoň ne do té míry jako studenti KALDu. Vadilo mi, že všechno, co mi předvádí, mají předem připravené a vědí, že to zabere. Nezabralo. Taková tvorba je pro mě neupřímná a nepravdivá. A mrzí mě, že něco takového vzniklo právě na KALD DAMU.
Poznámka pod čarou: Zajímalo by mě, zda se o tématu pravdivosti v divadle a pravdivém herectví na uměleckých školách a především pak na KALD DAMU mluví. Pokud ano, ráda bych se takové diskuse zúčastnila. Dle mé divácké zkušenosti se zmíněným představením bych si spíš myslela, že mladí školení umělci považuji otázku pravdivosti snad za vyřešenou….
09.06.2014 (13.27), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Zdeňko,
nejprve se musím studentů KALD DAMU zastat. Zmíněná inscenace je pedagogický výstup jen jedné části jejich studia, kdy herci měli za úkol pracovat se zvukem a „zdivadelňovat“ práci ve zvukovém (rozhlasovém) studiu tak, aby z toho vznikl – adekvátně předloze – kabaret či komiks či jakési řekněme lehce pokleslé umění, jímž se diváci (i herci) baví jako třeba Ed Woodem Tima Burtona. Zda se to povedlo, či ne, je v tomto pohledu vedlejší. Hledat v této produkci „pravdivost“, o níž se zde bavíme, je omyl. To je, jako bys „pravdivost“ hledala v opeře či muzikálu. Je to jiná forma, jiný žánr, jiný obor divadla. Tento ročník KALD DAMU ale má (či spíš asi měl) shodou okolností na reperotáru inscenaci, jež se až nahatou pravdivostí zabývala coby ústředním tématem a smyslem jejího vzniku a prezentace – Regulaci intimity. Tam bychom se již o tu pravdivost či nepravdivost přít mohli. Škoda, že jsi ji zřejmě neviděla. Pro mne to byla jedna z nejzásadnějších prací v českém divadle za několik posledních let. Řadím ji po bok performanci Jana Mocka a Jana Hofmana FKK z roku 2010 (podle ní se nyní Mockův soubor jmenuje, ale od té doby nic tak silného nevytvořil), která také kladla na první místo absolutní pravdivost (ve formě syrové autenticity na hranici sebedestrukce), byť každá jinak a v jiném žánru.
Ale zpět k pravdivosti, o níž je řeč. I z toho, co zatím zaznělo, je patrné, že je třeba důsledně rozlišovat divákovi „sdělovanou pravdivost“ a „vnitřní“ hercovu. Pokud se snažíte o jejich důsledné propojení, dostáváte se – obávám se – do problému s některými jevištními akcemi, jež mají za úkol představení technicky zabezpečit nebo mu dodat další vrstvu, ozvláštnit je, danou akci či náladu shodit, doplnit, okomentovat dění, tzv. zcizovat. Jak například řešíte situace, kdy máte splnit jen nějaký úkol, aby inscenace fungovala, a přitom vás to „vyhazuje“ z vnitřního rozpoložení? Pokud i zde důsledně dodržujete „vnitřní“ pravdivost, ztrácíte obávám se tempo, neb každý tu „svou“ pravdivost má v sobě zakódovanou jinak – v jiné intenzitě, v jiné rychlosti bytí a uvažování. Možná i proto volí Petr Macháček zpomalovaný pohyb, kde je to snazší. Dokázali byste (zkoušeli jste) hrát klaunérii, ztřeštěnou grotesku, hrát a mluvit rychle? Jde i tam dosáhnout „Vaší“ pravdivosti? Dokázali byste třeba Mamuta zahrát v pohybu a dění dvakrát, třikrát, desetkát rychleji? Lze to? Co by se – v rámci tématu pravdivosti – změnilo?
10.06.2014 (19.03), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Souhlasím s Vladimírem i ostatními,
že předem daná forma (otázkou je vhodný rozsah té danosti formy, ale to teď neřešme) nám vlastě pomáhá být pravdivými. Toto je vlastně jedna z podstat divadla: kdybychom při divadle nechtěli pracovat na základě nějaké formy, mohli bychom se setkat raději jinak, třeba v hospodě, nebo by představení mohlo spočívat v tom, že bychom se na sebe vzájemně jen dívali, nebo i zhasli a jen se cítili. (Mimochodem, i improvizace má vždy jistou formu, o kterou se opíráme – jinak by to opět skončilo jen tím vzájemným cítěním se). Takže určitě: forma nám pomáhá být pravdivými (pokud ta forma tedy nelže: když napíšu romantickou hru cílenou na romantické diváky ve stylu „válka je zlá“, herec s tím už těžko něco udělá, bude to do velké míry nepravdivé). Forma nám pomáhá rozehrát hledání, uvolnit různé síly a cesty, které bychom jinak neobjevili nebo v nichž bychom se ztratili.
15.06.2014 (22.53), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Zajímavá je
ta otázka na rychlé tempo. V tuto chvíli si myslím, že tempo s pravdivostí nesouvisí. Může souviset třeba s něčím jako je hloubka pocitů či uvažování (při překotné rychlosti se nestihnu dostat dost daleko) nebo důkladnost prožitku, možná souvisí s temperamentem tvůrců i diváků, ale souvislost s pravdivostí jsem nepostřehl. Ale, jak naznačuje Vladimír, například v Divadle Kámen jsme si ještě opravdu rychlé tempo pořádně nezkusili… Takže jak to můžu tvrdit…
15.06.2014 (22.53), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
No, zase se nám to trochu vyjasňuje, díky.
Zkusím
nezabíhat do metafyzické etiky a vyjádřit to nějak popsatelně:
Nejde mi o konflikt mezi „sdělením“ a „vnitřním prožíváním“ (ten je nesmírně zajímavý, ale pro účely diskuze těžko uchopitelný). Jde mi jednoduše o toto:
Lež obecně znamená, že vědomě sděluju něco jiného, než čemu věřím.
(tímhle bych asi mohl skončit, všechno ostatní bude už jen rozpitvávání…; přesto to asi za chvilku trochu rozpitvám…)
15.06.2014 (22.50), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Tedy pár pitvacích glos:
Nezáleží na tom, zda něco vědomě nepravdivě sděluju explicitně (slovy, symboly, čitelnými pocity) nebo jemnějšími (zajímavějšími a „divadelnějšími“, umělečtějšími) prostředky. Prostě když předstírám, zavádím, vodím za nos (promiňte, tohle je konkrétně v divadle hrozné přiléhavé vyjádření), hraju na snobské vzorce: prostě lžu.
Hranice je samozřejmě tenká, proto je nutné tolerovat její drobné neúmyslné překročení – děje se to skoro pořád… Ale ne její zrušení.
Vědomě sdělovat pravdu samozřejmě nejde. Ale můžu se ji snažit hledat a toto své hledání podrobovat kritice – ptát se, zde jsem nesklouzl do lži. Samozřejmě žádná křeč, ale na druhou stranu: mám radši křeč než bezstarostné plutí po jevišti od původně dobrého úmyslu ke ztrátě citlivosti a s ním spojenému lhaní.
Pokud jde o herce: on se samozřejmě nevnímá jen „vnitřně“, vnímá sebe i okolí v celém tom obsahově-estetickém komplexu představení. Nejde tedy jen o jeho „čirou niternou“ pravdivost, ale i o ten složitý celek, na který má on sám jen částečný vliv.
V divadle jsme často nepravdiví proto, že se chceme zalíbit, zavděčit (to je, myslím, nebezpečná nepravdivost); často také proto, že chceme obsahově naplnit danou formu, ale nejde nám to (to je, myslím, nepravdivost jen nudná, nikoli nebezpečná).
Nepravdivé mohou být všechny fáze divadelní práce, od vize či předlohy přes dramaturgii, režii, scénografii atd. až po herectví.
Nepravdivost může být úmyslná („chléb a hry“, „chci tvoje prachy“ apod.) nebo neúmyslná (stane se; dá se tolerovat; musí se tolerovat, všichni v podstatě kontinuálně šlapeme mimo).
Pro mě osobně je lež v divadle hrozně destruktivní. Chodím do divadla proto, abych společně s tvůrci hledal. Když mi ale začnou vědomě věšet bulíky na nos, společné hledání končí. Mohl bych hledat třeba sám pro sebe na bázi té lži, ale to se mi nechce – to je podle mě neefektivní – lepší je hledat na bázi „pravdy“, tedy toho, co v daný okamžik účastníci hledání skutečně cítí a považují za pravdivé nebo aspoň pravdu hledající, klidně i naprosto tápavě.
15.06.2014 (22.52), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Sorry,
jsem nyní mimo virtuální prostory (a budu do pátku), a tak jen krátce reaguju na přehršli Petrových reakcí, jež by mohly vést k řadě úvah a polemik. Nezdá se mi kategorie „pravdivost“ za úplně šťastnou pro objektivní či vzájemně se chápající polemiku. Ze zkušenosti vím, že herec se může cítit velmi „pravdivě“, ale režisér či okolí jej tak nevnímá. A zažil jsem i pravé opaky. Proto mě v této diskusi zajímají právě ony kategorie „pravdy“ a „pravdivosti“ jako takové. Co „to“ je? Jak „to“ vyvolat? Aby herec pocítil, co je pravda, potřebuje podle mne okolí – režiséra, spoluherce, diváka. Teprv na základě jejich reakcí si – myslím – může vytvořit nějakou představu o tom, co to ona pravdivost na jevišti vlastně je a touto cestou pak důsledně jít a odlupovat rušivé („nepravdivé“) slupky. A měl by vědět, že je to „pravda“ jen v rámci jeho kategorie hodnot a kontextu jedné formy divadla. Zda existuje absolutní pravda a pravdivost na jevišti (a v podstatě i v životě), je velkou otázkou. Kromě smrti a narození, samozřejmě.
Existují směry divadla a skupiny, které se o obecnou či absolutní pravdu a pravdivost snaží či snažily. Je to cesta, již začátkem 20. století otevřel Antonin Artaud a pokračovali v ní především Brook a Grotowski, jinde zase butó tanečníci, později polská ariergarda, rituální směry divadla. Že ji dnes hledá úplně jiný typ (forma) divadla, tedy vysoce stylizované, jehož představitelem Divadlo Kámen je, je velmi (aspoň pro mne) zajímavé a podnětné.
Více – z mé strany – až koncem tohoto týdne.
Zdravím ze Skupovy Plzně
vh
17.06.2014 (18.00), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Já jen
že celé tohle téma jsem vnímal jako milionkrát užší: jen jako zamyšlení nad „vědomou lží“, „uvědomovanou si lží“, „připouštěnou lží“, „tolerovanou lží“. Myslím, že to je situace, která je v přímém rozporu s hledáním (estetickým, obsahovým, …), přesto se i u kvalitních (řemeslně, intelektuálně, …) a upřímných tvůrců tahle situace hrozně často vyskytuje (například tedy u nás, abych nechodil daleko…). Takže z praktického pohledu mě zajímá, co proti ní dělat – předpokládám, že na její úkor mohu něco pozitivního nalézt (nejen předpokládám, prostě to vidím v rámci podařených představení, kdy se vyskytuje méně).
U „absolutní pravdy“ si může člověk maximálně tak postupně odlupovat slupky, které ji kryjí (což je samozřejmě velmi přínosné a zajímavé; ale víc než na ty slupky si v diskuzi netroufám) a praktickým okamžikovým hledáním „toho, čeho jsem právě schopen (jako herec na jevišti, jako režisér, …)“. U toho praktického hledání prostě vím, že jsem jen na úrovni nějaké té slupky, pokorně hledám v jejím rámci a pokouším se tak maximálně nahlédnout do té další slupky, vyšší ambici nemám (to neznamená, že se mě zrovna vzácně nemůže dotknout to absolutno, ale s tím nemůžu počítat a… teď už bych zabíhal do sfér víry apod.).
Takže jsem to vnímal spíš jako diskuzi o praktickém postupu, jak na jevišti co nejméně lhát…
18.06.2014 (10.12), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Jo, mimochodem,
tipuji si, že i Grotowski se svými „metodami“ snažil o tu praktickou stránku, ne o absolutno (nebo až v druhé řadě o absolutno). Artauda mám prostudovaného jen trochu, ale podezřívám ho, že se právě snažil o to absolutno, a že ho to vedlo na scestí (zajímavé scestí samozřejmě).
18.06.2014 (10.13), Trvalý odkaz komentáře,
,Barbora Šabartová
Zdravím,
zaujal mě Vladimírův návrh změny tempa. Měnit intenzitu čehokoliv je úžasné cvičení pro hledání vlastních možností, situačních významů a divadlních výrazů a je to i výzva. Určitě v tom lze žít pravdivě, jde jen o to tomu věřit, jak píše Petr. Zkouším-li např. měnit tempo, je to pro mě vždy nové a nemusím tomu věřit před tím, než to vyzkouším. Můžu i zkoušení přiznat a pak je to určitě pravdivé. Je to stejné jako v životě. Oblíbené věci si užívám do poslední kapky a s nelíbivými situacemi se stejně musím nějak poprat a pokud neobelhávám sebe sama, je to pravdivé. Zkoušet hledat je přece taky pravdivé. Když zajdu podstatně do své logiky, je pro mě pravdivé i to hraní nepravdivé. Citlivé oko je rozezná a může se mu buď smát nebo ho odmítnout. Může mě mrzet, že jiného ta nepravdivost za nos dovede k uvěření, ale není to má povinnost se tím zabývat. Někdy při zkouškách mám chuť se tímhle způsobem vybít, trochu parodovat a možná i trochu stylizovat, ale tak nějak za nějakým účelem. Ne jen tak pro lehkou zábavu či obelhávání diváka či sebe sama. Spíš pro takovou karikaturu. V Kameni to ale není nějak moc přípustné, i když z Petrovy strany necítím žádný nátlak. Většinou se to pak bere jako přehrávání a zdá se mi, že právě tam je takový drobný bod nedorozumění, kdy se raději držím kamenných stop a nebrouzdám ve vodách šílenství či naprosté letargie. Slibuju si při každé příležitosti tento bod překročit a doufám ve vyhrocené šílenství a stoprocentní letargii. O pocítění pravdivosti na jevišti – myslím, že jde skutečně hlavně o to být upřímný sám k sobě a nebát se i toto prezentovat. Zkusím přemýšlet nad tím, zda k tomu někoho potřebuji…snad jen diváka jako to zrcadlo.
A hledat pravdu – to je tak subjektivní, že to asi ani nemá cenu.
18.06.2014 (10.57), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Opusťme
kategorie pravdivosti ve smyslu estetickém či filosofickém a podívejme se, jakými prostředky se dá docílit pocitu pravdovisti (či pravdivosti samé?) jak z pohledu vnitřního (performera) tak vnějšího (diváka). Je to podle mne dáno napětím těla a maximální soustředěností. Ze své zkušenosti vím, že tato technika mi vždy pomůže docílit nejkvalitnějších výsledků jak intelektuálních (léta hraju závodně šachy a vždy zapnutím svalů a maximálním intelektuálním soustředěním dociluju nejkvalitnějším porozuměním pozice i nacházením tahů) tak hereckých, když jsem hrával či tančil. Stejně tak na diváky působí herci, kteří hrají s tělesným napětím. A můžou to být nejen tanečníci, ale i činoherci. Myslím, že právě tuto techniku – ať vědomě, či nevědomě – používají herci a hudebníci Divadla Kámen. Když sleduju některého herce či herečku Kamene, jak dlouze sedí na židli či se pomalu pohybuje prostorem, je nejvíce „přítomen“ právě tehdy, když má v těle tenzi a v obličeji soustředění.
Další věc je „běsnost“, na kterou se při hledání absolutní jevištní pravdivosti lze spolehnout. Tedy na onu zde mnou již několikrát vzývanou rychlost, která vypíná mozek a zapojuje instinkt. K „řízené extázi“ vedou i různé rituální, antropologické a dokonce i sportovní techniky. Tudy ale Divadlo Kámen nekráčí, tak je nechávám ve vzduchu jen jako další možnou cestu.
21.06.2014 (0.37), Trvalý odkaz komentáře,
,Petr Macháček
Soustředěnost na tělo a mysl máme určitě rádi.
Ta mimochodem vede k minimalistickému projevu (ne nutně ve smyslu repetitivnosti (i když i k ní to víceméně vede), ale prostě ve smyslu minimálního použití vnějších prostředků). Pokud jsem soustředěný, neudělám nic, co nemá smysl, jsem ve výrazu (i v prožívání) maximálně efektivní.
Jen to samozřejmě nesmí vést ke křeči (k ní to občas vede…).
Běsnost je skvělý námět pro nějaké další projekty. Dokud jsme mluvili (v minulých dílech) o vášni a živočišnosti, nepochopil jsem, co by to mohlo přinést dobrého. Běsnost je slovo, které mi vyjadřuje mnohem víc než vášeň (a naprosto víc než živočišnost). Tak to určitě zkusíme, bude-li nám dopřáno, už se těším.
Ale jinak si prostě myslím, že pravdivost je možná i při volnějším (tj. ne absolutně soustředěném) přístupu a při jakékoli stylizaci či energetické hladině. Prostě hrát to, co mi režisér nadiktoval a co mi diktují (temporytmické) okolnosti (napojení na ostatní herce a diváky), a hrát to tak, jak to cítím.
A nechtěl bych pominout tu estetickou stránku pravdivosti, protože ta mi přijde zásadnější a obsáhlejší než ta „obsahová“. To, jak pracuju s prostorem a rytmem (a tóny, a zvuky, a představami, a barvami, …), jde víc do hloubky než to, jak „uvažuju o svém zločinu“. (Tak, to jsem si jen na závěr trochu otevřel téma na jindy… I když: ono se o těch estetických parametrech nedá moc mluvit, tak ho zase přizavírám…)
23.06.2014 (22.01), Trvalý odkaz komentáře,
,Vladimír Hulec
Souhlasím.
Téma pravdy a pravdivosti jsme jistě nevyčerpali, ale pokud se někdo nepřidá, nenapadá mě nic přímo rozvíjejícího již řečené.
Tak jen snad to, že když o tématu uvažuju, intuitivně to vždy vztahuju na sebe a svou zkušenost. Ale ta je nutně omezená jednou osobou a jiný člověk/herec/performer je nutně „jiný“, tedy odlišně fungující a reagující. Vybavuju si, že když jsme se se Studiem pohybového divadla připravovali k představení, každý měl jiný rituál a potřeboval něco jiného. A nebylo to jen před představením, ale i v jeho průběhu. Tím chci jen upozornit na to, že neexistuje jediná správná a už vůbec ne jedna jediná cesta k – říkejme tomu zde pro zjednodušení – jevištní pravdivosti.
Pojem „estetika“ (v) pravdivosti a možné téma estetická stránka divadla (Divadla Kámen) vypadá zajímavě.
25.06.2014 (0.04), Trvalý odkaz komentáře,
,