Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 57)

Bliká televizor, kamarád, co z mého bytu odhání samotu. Sedím u druhého kamaráda, počítače, a dopisuji mudrování na téma poslání člověka v toku života. Píši, čtu napsané a vedu s napsaným literami dialog. Je to pěkné, čtivé, docela dobré, ale něco tomu chybí.

Do uší mně přilétají hlasy vědců mudrujících nad problémem zrodů a úhynů tvorů ve vodách oceánů. Stařec s tváří stoletého mrože přede řeč: Jde jen o přírodní cykly. Podmínky pro život tvorů se na naší planetě mění. Zároveň s těmito změnami některé živé druhy zanikají, ovšem ale jiné zase vznikají. Je to přece přirozené a pochopitelné. Tak tomu je, tak tomu bylo, tak tomu i bude. Tak jako dnes zanikají mnohé druhy mořských živočichů, tak jednou zanikne populace lidí. Vyhynuli dinosauři, vyhyneme i my.

Kamarád stroj cinkne, čtu e-mail: Milý pane Tučku, vzácný příteli, Vaše dcera Míša mě včera po Čtené vernisáži informovala o tom, že jste už obeznámen o našem rozhodnutí – v činnosti Krajin v příští sezoně nepokračovat. Těch důvodů je více, před mnoha úskalími jste nás ostatně sám varoval (často vzpomínám na mnohá z našich setkání, na diskuse s Vámi, kterých si cením a děkuji Vám za ně). Leccos se nám samotným nepodařilo a vím to… Tato doba nám ostatně není příliš nakloněna. Mě samotného ukončení činnosti „souboru“ mrzí, ale jsem přesvědčen o tom, že je to v této situaci nejlepší rozhodnutí, ke kterému jsme mohli dospět, abychom se zbytečně netrápili…
Pokud dovolíte, posílám Vám nyní také naše oficiální vyjádření k ukončení činnosti Krajin, které jsem dnes v konzultaci s kolegou Krupou sepsal:
Divadlo Krajiny děkuje svým příznivcům za dosavadní podporu a přízeň. Úvodní sezona Krajin je však bohužel také sezonou poslední. Vzhledem k provozním a finančním obtížím se o. s. Argo Navis dohodlo nepokračovat v následující sezoně v činnosti Divadla Krajiny. Vám všem, kteří jste s námi spolupracovali, podporovali nás, nebo jste s naší tvorbou polemizovali, děkujeme a těšíme se v jiných časech snad zase na viděnou. Nyní ještě máte možnost vidět poslední reprízy nejnovější inscenace Divadla Krajiny „Vojtěcha Barchovského bol, zmar a skon“ v režii Zuzany Patrákové – 3. a 7. června.
I nadále hodláme dělat divadlo – jak by řekl pan Hynšt: bojovat o divadelní Brno. Nicméně Vám chci moc poděkovat za všechno, co jste pro nás udělal. Vzpomínám, kolikrát jsem Vás nabádal k tomu, abyste nepropadal pesimismu – a vidíte, zdá se, že jsem to tentokrát já, kdo pesimismu tak trochu propadá. Ale je to jen zdání – nepropadám. Věřte, že ne. V dobrém, milý příteli, Pavel Trtílek.

Blikající vědátoři to za mými zády zatím vzali přes Galapágy a odtud se přenesli na nějakou vyprahlou poušť. Z obrovitého kamene ometají metličkami písek: Toto je hlava unikátního tvora, zřejmě největšího predátora světa, která kdy byla nalezena. Kotouč rudého slunce se noří do mořských vod. Komentátor volně cituje Shakespeara: Každý zrod nese v sobě zárodek skonu.

Kamarád stroj si cinkne, čtu e-mail: Dobrý den pane Tučku. Chtěl bych se zeptat, zda byste tuto sobotu, 31. května, kolem deváté hodiny neměl čas. Jedna kapela od mého kamaráda točí v Brně klip a potřebují nějakého „potulného muzikanta“. Jednalo by se o pár záběrů a točilo by se v centru. Pokud čas mít budete, rádi vás uvidíme. Díky, Vojta.

Ťukám odpověď. Čas mít budu, ale na hudební nástroje hrát neumím, proto je ani nemám v držení. Tvářit se, že na ně hrát umím, to umím. Potulné muzikanty umím také. Přijdu rád.

Sraz je na divadelní fakultě. Jedu výtahem do třetího patra. Jdu fakultní chodbou s posvátným pocitem poutníka, co sem kdysi patřil. Před učebnou stojí mladý muž: Jsem Jakub Štefanec. Jsem rád, že jste přišel. Jenom se připravíme a vyrazíme do ulic natáčet. Na židli v pozici zápasníka sumo sedí člověk s pruhem černého trávníku na vylepané hlavě. To je Ondřej Soukup, náš kameraman. U stolku před zrcadlem je sehnutá, pěkně rostlá dívenka v přiléhavých kalhotách. Masíruje si obličej jemnými tahy drobného štětce. To je naše zpěvačka. Alžběta Sosnovcová, říká dívenka a otáčí na mě svou nedolíčenou tvář. Sluníčko má v zádech. Musí být asi tuze krásná, neboť pohyb na učebně ustal. Mžourám do sluníčka a vidím jen siluetu vlasaté hlavy. Říkám do ticha: Jste hezká, slečno, viďte. Těší mě! – Ano? Ráda budu s vámi točit, odpovídá dívenka ranním hlasem vyspělé zpěvačky a opětovně se obrací k vůni líčidel. Přichází chlapec v nachovém tričku. To je skladatel a kytarista Luděk Veselý. Hned vám dá kytaru a já vám pustím písničku. Budete zpívat a hrát refrén. Je to jen pár slov: „Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš dál.“ To se naučíte. Od stolku dívenka notuje: Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš daál. / Sám na dvacetkrát, dál jen kamarád, a jsi za to rád.

Muž jménem Štefanec mi přikládá k uchu zpívající mobil: Poslechněte si to, to je ta naše písnička. Slyšíte? Ano? Tak teď dávejte pozor, teď bude váš refrén. Teď: „Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš daál. Sám na dvacetkrát, dál jen kamarád, a jsi za to rád.“ Druhou polovinu refrénu se učit nemusíte, tu točit nebudeme. Mladík v tričku mně strká do rukou lehounkou akustickou kytaru. No vidíte, kytaru držíte dobře. Jako profík. Stačí, když budete na hmatníku přehmatávat akordy a do taktů drnkat. No vidíte, že to umíte. Ano, to bude dobré, to půjde! – Pochvala potěší, pane. A kytaru si zase radši vezměte, nerad bych vám strhal struny!

Na posvátnou půdu vstupují k mému překvapení tři dětičky. S nimi jejich maminka, režisérka, co mě obsadila do role krále Hamleta, krásná paní Jolana Kubíková. Dětičky dostávají rekvizity, bakelitové samopalky na vodu, luky a šípy. Okamžitě je jich plno. Běhají plnit samopaly vodou a pak jimi stříkají a stříkají a stříkají.

Přichází vytáhlý kolega Zbyšek. Z nabílené tváře se na mě šklebí Harlekýn: Dobré ráno, bratře Hamlete, my dva jsme si souzeni. Dlaněmi přede mnou vytváří pomyslnou plochu. Předsouvá rameno, ruka se mu houpá na vlásku. Překvapeně vyhrknu: Chlapče, ty jsi druhý Debureau, víš ten z Kolína, co se proslavil v Paříži rolí Pierota. Vykašli se na divadlo a dej se na pantomimu. Tebe by bral i nebožtík Fialka, kdyby ještě žil.

Dveřmi vchází dobrácký tlouštík Honza Řezníček ve svátečním sáčku s placatou čepicí na hlavě. Obracím se na stříkajícího Jáchyma: Hele, princi Hamlete, nechte toho, herci vám přijeli! Klučina kulí oči. Víte, pane Štefanec, tohle je moje rodina. Zde, cákající nejmladší Hamlet světa, u okna nejmladší stříkající Ofélie, ten nabílený, je můj nejmladší bratr Claudius a tady, prosím, před vámi stojí a svůj šat svléká kancléř, můj milý a zrádný Polonius. Jsem totiž jejich zabitý král Hamlet. Omluvte, prosím, mého odrostlejšího syna Hamleta, že přijde poněkud později. Zrovna bere hodinu šermu na šancích hradu. Paní režisérka Jolana se směje, její děti stříkají vodu jako o závod.

Honza si na trenýrky cpe okrovou roušku, na žluté tričko navléká andělská křídla a zkouší jimi mávat. Z křídel se mu sype peří. Vypadá silně baculatě. Honzo, ne že bych něco říkal, ale vy jste, jako by vás namaloval sám Rubens. Zpěvačka Sosnovcová se převléká do halenky. Koukám na její siluetu zad. Je dobře živená, bídou jistě nestrádá. Přítel Hmoždíř by řekl: Sličná slečna generál. Velí, i když k vám stojí zády. Sličná si rozčesává vlasy, pohazuje jimi jako koníček hřívou. Přistupuje k Harlekýnovi a kreslí mu pod oko šňůru velkých černých slzí. Dokreslí a řekne: Jdeme! Konečně jí vidím do tváře. Je vskutku půvabně krásná a má takové rentgenové oči.

Míříme k náměstí Svobody. Zahýbáme na Rašínovu, procházíme kolem kostela svatého Jakuba a jdeme dál k Moravskému náměstí. Jdeme brněnskou sobotou. Tlupa klipujících komediantů i já, potulný šumař a okouzlený poutník. Sluníčko svítí, větřík pofukuje, omítky domů se lesknou, jsou jako vyžehlené. Město si září, jako za mlada.

Před palácem Nejvyššího správního soudu sedám k nohám obludné sochy. Hledím, jak z kamene příští pramen vody. Naklání se ke mně zarostlý, po šnapsu vonící bezdomovec: Tady si, kamaráde, nesedej. Tahle pradlena je střežená zákonem. Mohli by tě zašít. Ty jsi nový, viď? Ještě jsem tě tady neviděl. Nemáš cígo? Dětičky si natáhnou do samopálků vodu a pak i se svou maminkou upalují přes koleje až k velkému obdélníku kašny před palácem Místodržících. Jdu za nimi. Bezdomovec i s nějakým parťákem taky. Na roh obrubníku kašny si stoupá baculatý anděl s bosýma nohama. Bezdomovec mně ovane dechem opilce: Hele, ten křídlatý ale má platfúsy. Je to takový pěkný prdeláček. Prdeláček podezřele dobře živený. Kamaráde, je to tvůj kamarád? Nevíš, nemá cígo? – Nevím. Vidíš, že je skoro nahatý. Tvoří. Teď ho nemůžu rušit. – Promiň, kamaráde, promiň. Chápu. Vím, co to je tvořit. Som Jurek, herec malých rolí. Český Těšín. Máš rád divadlo? Já rád divadlo. Já rád Provázek. Už jsem tam i hrál. Nosil jsem fošny, kamaráde. Nemáš cígo?

Přibíhá herec Vojta Říha. Vítej, synu Hamlete! Vidím, že jsi to dneska Laertovi nandal. Vojta se směje, bere z rukou Luďka Veselého kulatý lapač slunečních paprsků a svítí jím na pózujícího anděla. Zpěvačka Alžběta organizuje příchod k andělovi. Snaží se zvládnout stříkající dětičky. Jde jí to ztuha. Kameraman chodí mezi nimi se zavěšeným aparátem na drátěné konstrukci. Pomalými pohyby připomíná obrovitého brouka skaraba. Sedám na lavičku vedle nabíleného, prokřehlého, do mobilu mluvícího Zbyška. Bratře Claudie, kam pořád voláte? – Ale, Kuba Rek, ani Táňa Malíková nemůžou přijít, tak sháním prostitutku a bezdomovce. – Chlapče, dva fajne bezdomovce mám, děvky tu zajisté také běhají. Herec malých rolí Jurek zavětřil. Do promodralých rukou nabíleného Zbyška vrazil černý obal kulatého lapače: Toto vám ufouklo, Mistře. Tak aby vám to nescházelo. Nemáš cígo? Překvapený Zbyšek vyhrkne: Díky, siňore! Z kapsy tahá krabičku a podává bezdomovci z Těšína cigaretu. Prosím, dvě, Mistře. Mám tady kamaráda. Poláka. Juzek, pozdrav pana Mistra. Kymácející se Juzek má místo očí štěrbinky. Mumlá: Prošu pana, som glodny. – Mistře, křesťane, udělejte dobrý skutek, dejte ještě jedno cígo, budeme se za vás modlit. Jdeme z pobožnosti, Mistře. Mrkám na Zbyška: Dej mu ještě jednu cigaretu a oba angažuj! Jsou dobří. Bílou tváří kmitne údiv i blesk rozhodnutí. Pánové, nechcete si u nás zahrát? Točíme klip. Jurek rozhýbal své hubené tělo do popínavých girland. Siňore, já se vám klaním. Vy jste poznal, že jsem herec! Polák Juzek skřípne: Dobrže, dobrže, som glodny. – No jo, kamarádi, hladní herci hrají nejlíp. Chleba nemáme. Vy jste byli tady v kostele u svatého Tomáše. – Byli, byli, ale tam nám taky nic nedali. Ani hostii. A mají tam zimu. Spát se tam nedá. – Kamarádi, ale to je slavný kostel, tam chodili mnozí. Chudí i bohatí, místní i přespolní. Hloupí i chytří. Chodil tam i geniální spisovatel Karel Čapek, když tady studoval. Víte, kdo to byl Karel Čapek? – Kamaráde, vím. Hrál jsem jeho mloka. To byly časy v Těšíně. To byly doby. To jsem měl na pití, na cíga i na nájem…

Napadl mě citát z Karla Čapka: Ano, mnoho se změnilo, ale lidé zůstávají stejní, jenomže teď víme líp, kdo je kdo. Kdo je slušný, byl slušný vždycky, kdo byl věrný, je věrný i teď. Kdo se točí s větrem, točil se s větrem i dřív, kdo myslí, že teď přišla jeho chvíle, myslel vždycky jen na sebe. Nikdo se nestává přeběhlíkem, kdo jím nebyl vždycky, kdo mění víru, nemá žádnou.

Kamaráde, co to meleš? – Mrmlám si Čapka. – Mloka, synku? – Synci, mloka!
Zvedáme se a přesouváme na roh Jakubské uličky. Povídám textaři Štefancovi: O čem ten váš klip má vlastně být? – No, naše píseň se jmenuje „Single“ a videoklip pojednává o pouličních umělcích a o osamělém životě na ulici. Jeho smyslem je ukázat, že i tito na první pohled osamělí lidé se smutným osudem, si život dovedou užít po svém a být šťastní. – Rozumím. A proč, vy, muzikanti z Kolína, točíte v Brně? Brno je fotogenické, že. – Brno je mým oblíbeným městem, kam jezdím pravidelně navštěvovat kamarády – studenty posledního ročníku činoherního herectví, takže jsem neváhal ani vteřinu při výběru optimální lokace a herců. Dá se říci, že jsem všechny postavy jednotlivým hercům vymýšlel takříkajíc na míru. – Víte pane autore, že na konci této úzké uličky byla kdysi za Rakousko-Uherska varhanická škola Leoše Janáčka a naproti, támhle v tom rohovém paláci, prvorepubliková redakce Lidových novin? Jsme totiž na zlatém kříži města, víte. Tady se vždy odehrávaly a odehrávají nejdůležitější události Brna. Kolem nás prochází roztančený průvod nábožně zpívajících a ofáborovaných lidí. Fanatičtí vyznavači Boha Krišny. Kameraman si od nich kupuje knížku. Hladí její přebal a oči mu dětinsky září. Mladí pánové, jestlipak víte, že támhle naproti, z kostela svatého Jakuba vynášeli herci v četnických uniformách rakev s filmovým režisérem Antonínem Moskalykem? Není to tak dávno.

Musíme točit, pane. Prosím, sedněte si sem na tento vyvýšený rantl. Luďku, podej panu Tučkovi kytaru a pusť nahrávku Singlu. Pojedeme! Kytaru si, pane, dejte níž! Tak, teď je to dobře. Dobře. Ticho, prosím, hrajte! Rádio chrčí, slečna Alžběta křičí Teď. Začínám jako zpívat a jako hrát na kytaru: Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš daál. Zpěvačka vykřikuje: Jste výborný! Hrajte dál! Hrajte! Povídám: Stoupněte si přede mne a hulákejte tu písničku na mě, já to vaše rádio neslyším. Mám dojem, že se zpožďuji. Slečna Alžběta staví před mou kytaru kamarády bezdomovce. Mladík Štefanec pokřikuje: Jedem! Hrajte, prosím, teď! Zpívám. Jurek s Juzkem se kývají do taktu a mumlají refrén. Jdou lidé z kostela. Zastavují se. Do klobouku nám házejí drobné mince. Přichází Alžběta, strká herci malých rolí do rukou bílou flétničku. Jurek, herec z Těšína si ji dává do pusy jako kus salámu. Juzek chlemtá z láhve vodku. Hrajeme, zpíváme, lidé tleskají, sličná Alžběta křičí: Bomba!

Ještě něco málo detailů, prostřihů a nadšená slečna Alžběta velí: Stop! Teď natočíme támhle před chrámem výstup s mimujícím Zbyškem. Loučím se s kamarády bezdomovci: Sme glodni. Luděk říká: Tu lahev s vodkou si nechte. Zbyšek jim dává dvě cigarety. Co s tím? Máme hlad. Sypu jim mince z klobouku.
Ptám se Jakuba Štefance: Co vy vlastně děláte? Čím se živíte? – Co se našich zaměstnání týče, prozatím všichni studujeme vysoké školy. Já kromě školy pracuji ve společnosti Seznam.cz. Zabývám se Online marketingem. Kytarista Luděk se živí jako programátor a zpěvačka Alžběta si při studiích přivydělává zpěvem s kapelami plesového charakteru a s tou naší. Koncertovat se snažíme po celé ČR. Harlekýn v pruhovaném tričku kejklí u portálu kostela. Lidé však spěchají, nikdo si ho nevšímá. Jen zpívající slečna Alžběta má pro jeho pantomimu pochopení. Dívá se, dívá a pak mu rudou rtěnkou maluje na smutnou bílou tvář veliká, upřímně se smějící ústa. U stánku s růžemi kupuje slečna Alžběta kytici. Jsou to jenom tři záběry. Pak běžíme kolem Jakubského kostela, Jezuitskou ulicí dolů, do parku. Vojta uvazuje lano na haluz stromu. Bude se věšet. Přichází zpívající Alžběta a podává mu kytici růží. Překvapený Vojta zapomíná na svůj sebevražedný úmysl a s darovanými růžemi odchází. Na lavičce vidí dívku. Dívka je zmalovaná a viditelně unavená. Je po „šichtě“. Vojta na ni kouká. Holka je to hezká, i když zmalovaná. Zamilovaný pohled si jistě zaslouží. Vojta pohladí dívku po tváři a dá jí růže. Děvenka se rozzáří štěstím. Vojta je milovníkem od Boha. Padlá děvenka, studentka třetího ročníku Miladka, též je skvělá.

Točí se poslední scéna videoklipu. Honza si bere kulatý terč a osvětluje u pařezu stojící kapelu Alžbětiny Sosny. Luděk Veselý přebírá struny kytary, Jakub Štefanec týrá baskytaru, Zbyšek Humpolec mydlí paličkami do bicí soupravy a pěvkyně Sosnovcová pěje. Konečně slyším píseň Single nahlas a celou:

Zas ti život těžkou ránu dal,
zhrzená láska, lítost, žal.
Na anděla s šípem samopal,
dal ti štěstí a zase si ho vzal!
A ty na rtech úsměv máš,
radost zabíjí pláč!
Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš dál.
Sám na dvacetkrát, dál jen kamarád, a jsi za to rád.
Neřež si žíly smyčkou na provaz.
Nic není věčně, konec končí zas.
Je ti vedro, přesto v hlavě mráz.
Za včerejškem postav tlustou hráz!
A ty na rtech úsměv máš,
radost zabíjí pláč!
Sám jsi vlastní pán, zůstal prázdný sál a ty tančíš dál.
Sám na dvacetkrát, dál jen kamarád, a jsi za to rád.
Dát a půlku vzít, už nemusíš,
Máš zas čistý štít.
Kéž by šlo zaplatit za v duši klid a šťastně žít.
A ty na rtech úsměv máš,
radost zabíjí pláč!

Cpu se rohlíkem a při tom se loučím. Ptám se, kdo je vlastně autorem písničky? Krásná slečna Alžběta odpovídá: Slova napsal Kuba Štefanec a její melodii Luděk Veselý. Vojta prohodí: Víte, že Divadlo Krajiny končí? Vím, chlapče Hamlete a jsem z toho smutný. Zbyšek třískne do bubnu. Krajiny! Je to k vzteku. Když jsem před rokem s nimi začal zkoušet Sestřičky, tak to byla jedna velká hromada nadšení, statečných řečí a plánů. A teď? Plave labuť doubravou. Chtělo to víc úsilí, energie a všechno mohlo být jinak. – Myslíš, bratře Claudie? Jako král Hamlet ti říkám, že lidské nadšení a vůle nestačí. Vždyť bez peněz se divadlo nedalo hrát ani u nás na našem Elsinoru. A to byl, prosím, středověk. Vzpomeň si! Jestli si myslíš, že český raný kapitalismus umí dělat divadlo bez peněz, pak jsi na omylu, bratře Claudie. Ti, co hrají divadlo dnes, ti musí přece také něco jíst a někde musejí bydlet. Když jim divadlo za jejich výkony peníze nedá, tak za co si potom mají pořídit věci potřebné k životu? Vážení, bez peněz se žádné divadlo neobejde. Tak je to. Ovšem, ta vaše písnička česká, tak ta je moc a moc hezká. Líbila se mi. Hodně zdaru přeji! Ať má váš klip úspěch a ať se máte jenom fajn!

Sobota se rozplynula jako dým. Přijel jsem domů. Kamarádi mlčeli, neblikali, nesvítili, necinkali. Padl jsem do postele a usnul jako zabitý. V neděli jsem zjistil, že kamarádu počítači odešly reprobedny. Ještěže ten televizor se mnou mluví. Jinak bych měl tichou domácnost.

Brno – Komín, 2. 6. 2014

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 7. června 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 57)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ