Pedro Almodóvar: Už nejsem klukem z madridského undergroundu

Madrid 2010. Obrovská demonstrace na podporu soudce Baltasara Garzona, který se proslavil odsouzením generála Augusta Pinocheta, žalobou na Usámu bin Ládina, snahou postavit před soud italského premiéra Silvia Berlusconiho nebo kauzou proti představitelům Bushovy administrativy odpovědným za mučení na Guantánamu. Nyní sám stane před soudem za překročení svých pravomocí. Šťouchl totiž do vosího hnízda: chtěl vyšetřovat zmizení 113 000 lidí během občanské války a režimu Francisca Franca, čímž porušil zákon o amnestii z roku 1977, který stanovuje promlčení všech násilností Francovy éry a stal se základem politiky národního usmíření. V průvodu s transparenty Více soudců jako Garzón!, Fašisté, táhněte ze soudů! nebo Spravedlnost pro všechny! šli bok po boku politici, příbuzní s černobílými fotografiemi nezvěstných nebo zabitých rodinných příslušníků, spolky pro historickou paměť, umělci. Zločiny proti lidskosti nelze amnestovat a jsou nepromlčitelné, zazní závěrem z manifestu čteného básníkem Marcosem Anou, spisovatelkou Almudenou Grandesovou a režisérem Pedrem Almodóvarem. Emocemi nabité situace přejí seznamování. Tak jsem se poznal s Pedrem Almodóvarem. V Café Gijón pak vznikl následující rozhovor.

Loňským snímkem Rozervaná objetí jste složil hold filmovému umění. Proč právě nyní?

Ve svých filmech jsem vždy skládal drobné poklony filmu a nyní, na prahu šedesátky, jsem se rozhodl vytvořit svou velkou, opravdovou oslavu na počest desáté múzy. Snažil jsem se nejenom připomenout, že je to velké umění, ale také ukázat proces tvorby. Chtěl jsem, aby se ve filmu ukázala dvojí síla, která rozhoduje o neobyčejnosti tohoto média. Že nejenom odráží život, ale rovněž jej mění. Neustále se v něm mísí realita a fikce. Stává se, že oko kamery je schopno vyhmátnout o člověku více, než člověk sám o sobě ví. V Rozervaných objetích hledí muž na fotografii, kterou kdysi pořídil na Kanárských ostrovech se svou krátkodobou milenkou. A dovídá se o svých snech a lásce, kterou tehdy ani nepostřehl.
Hlavní postavou snímku je režisér a scenárista. Vyprávíte o sobě?
Do jisté míry ano. Mateo sdílí se mnou povolání, tudíž jsem při psaní čerpal z vlastní zkušenosti. Nosí také mé skutečné oblečení z 90. let. A užívá můj dávný pseudonym: Harry Caine. Soupis DVD, která doma opatruje, je seznam mých zamilovaných filmů…

Které to jsou?

Výtah na popraviště Louise Mallea, Rosselliniho Cesta po Itálii, Hitchcockova Na sever severozápadní linkou, Opening Night Johna Cassavetese nebo – když se bavíme pro divadelní časopis – Být, či nebýt Ernsta Lubitsche… Ale je jich mnohem mnohem víc. V Rozervaných objetích mluvím vlastně o tom, jak film změnil můj život. Stal se mi vášní, které jsem se nemohl vzdát. Když myslím na budoucnost, pod víčky se mi objevuje obraz režisérského křesílka. Dnes je opatřené dvěma koly – pro případ, že bych již nemohl chodit.

V rozhovoru pro časopis El País jste přiznal, že Rozervaná objetí se rodila v bolesti, a proto je váš hrdina nevidomý.
Ovšem, při psaní scénáře jsem trpěl strašnými migrénami. Ale do toho opravdu nikomu nic není.

Vznik a příprava filmu znamená utrpení zřejmě pro každého…

Výrobu filmu – nemyslím jen režii – beru jako lov divoké šelmy na safari. Velké dobrodružství. Během filmování přicházejí šťastné okamžiky, ale občas se objevují i bolestné chvíle. Jak fyzické, dané neprospanými nocemi nebo špatnou životosprávou, tak duševní. Není snadné vyrovnávat se sám se svými pochybnostmi, intimně spolupracovat s ostatními a současně být pro ně autoritou. Naštěstí film nezanechává jizvy. Nejsem tedy zmrzačený.

Jsou lidé, kteří se domnívají, že největší umění se rodí z hlubokých ran.
V tvorbě se lze vyrovnávat s temnou stránkou své psychiky. Ale nevěřím, že utrpení zušlechťuje. Naopak. Utrpení je nejhorším odpadem naší nátury. Nejsem ochoten přijmout myšlenku, že bolest může sloužit něčemu dobrému. Jistě, všichni musíme projít nástrahami, které nám klade život, a tím se často stáváme silnější. Současně tak snadno ztratíte citlivost.

Jak se ale bolestem vyhnout?

Celý život bojuji, abych byl šťastný. Svět by byl lepším místem, kdybychom se rodili v skleníkových podmínkách, měli radostné dětství a pak žili dlouho a klidně až do pozdní smrti. Bez pocitu viny.

To by asi chtěl každý…

Nejsem si tak jistý. Katolická církev, která je ve Španělsku velmi silná, vštěpuje od dětství lidem ochromující přesvědčení, že nosíme v sobě vinu a hřích. To je děsivé. Zdravý rozum by takovou ideologii nevytvořil. Proč by utrpení mělo být náležitou reakcí na zlo světa a nést v sobě dobro? Život není matematickou rovnicí a člověk nežije jako automat. Scorsese je katolíkem, dělá filmy o oduševnělých hrdinech, jimž se ruka ani nezachvěje, když mají někoho zabít. Nevede je vina, hřích, přesvědčení ani víra, vede je jejich lidská nátura.

Bylo by asi ale chybné obviňovat církev z vražd a lidského utrpení…

Rozervaná objetí měla premiéru na stejném festivalu loni v Cannes jako Antikrist Larse von Triera. On se svého času vrátil ke katolicismu, já od víry odpadl. On díky náboženství znovu nalezl smysl života, já začal fungovat normálně, jakmile jsem je ztratil. Dnes jsem zděšen některými jeho filmy. Mám dojem, že si přisvojil nejhorší stránky katolicismu – misogynii a nesnášenlivost. Nejsem schopen pochopit, proč inteligentní člověk náruživě jde tak slepou uličkou. Nechápu, že v tak rozvinutých společenstvích dvacátého prvního století, jako je Evropa nebo Amerika, může existovat instituce, která hlásá, že ženy jsou nečisté bytosti. Kdybych byl otcem, bál bych se poslat své děti do katolické školy.

Reagujete zřejmě na základě svých zkušeností z raného dětství stráveného v řeholní škole…

Katolická církev mi vzala dětství. Přes deset let jsem byl vystavován katolické indoktrinaci. Titíž kněží, kteří mluvili o čistotě a Bohu, nás po vyučování pohlavně zneužívali. Záležitost se dostala až k papeži, který je ale zakázal soudit. Jan XXIII. prohlásil, že pokud žáci zveřejní svá obvinění, budou z církve exkomunikováni. Jan Pavel II. osobně chránil stvořitele Kristovy Legie Marciala Maciela. Jeho působení podrobili kritickému zhodnocení, teprve když oba umřeli. Mé běsy ale nevycházejí jen z těchto zkušeností. Mé následující, mládenecké období zcela otrávil generál Franco. Proto na časy, v nichž jsem byl nucen vyrůstat, vzpomínám jako na období surovosti. Politické a náboženské. Proto nenávidím politiku a katolickou církev.

Co pro vás znamenal pád Francova režimu?

V první polovině 70. let se Španělé konečně vylízali z ran po druhé světové válce. Pak svrhli diktaturu generála Franca. Až tehdy jsem začal vycházet na ulici beze strachu. Ale svobodný jsem se cítil vždy, jen jsem to nemohl nahlas vykřikovat.

A co osmdesátá léta?

V té době jsem šílel. Ve velkém, nádherném Madridu jsem v největší možné míře odreagovával svou rodnou konservativní La Manchu. Intenzivně jsem zažíval rozkvět nezávislé kultury. Zalykal jsem se popkulturou, která se najednou projevovala zcela nespoutaně. Hrál jsem v punkové kapele, obdivoval Andyho Warhola a pokoušel se psát experimentální literaturu. Dnes už jsem ale jinde. Nemá cenu dojímat se uplynulými časy. Prostě jsem se musel vyžít, abych o lidském osudu začal přemýšlet a mluvit klidně.

Jak se od vašich filmařsky i obsahově syrových snímků proměnil váš pohled na film?

Tak jako můj život. Ztišil se. Přestal jsem útočit na diváka silnými barvami, vzdal jsem se zesměšňování. Již nejsem klukem z madridského undergroundu, který by nejraději vyhodil celý společenský systém do luftu. Mám ranec zkušeností. Častěji účtuji s minulostí – vracím se k obrazům z dětství, jak těm bolestným, tak i sentimentálním. Film je mé curriculum vitae. Beru jej vážněji, častěji obracím kameru na sebe. Prohlubuje se ve mně přesvědčení, že neexistují na světě věci zřetelné a jasné. Snad je to poznat i v mých snímcích.

Je v nich stále více mužů…

Ale to není vědomá strategie. Když píši scénáře, nechávám se unést příběhem. Jsem v podstatě nahodilým scenáristou. Teprve z odstupu zjišťuju, že se mé filmy po stránce pohlaví stávají vyváženější. V současné době pracuji na čtyřech textech. A jen jeden je věnován ženám. To ale neznamená, že jsem přestal obdivovat ženskou moudrost, odvahu a sílu.

S jakou asociací se vám spojují – u vás velmi používané – vysoké červené dámské podpatky?
S obětováním se žen pro krásu a umění. Žijeme ve zlaté éře dámských doplňků. Využívají je i muži. Kdysi nejvíce uchvacovaly náušnice a náhrdelníky. Dnes vzkvétá vše – šaty, obuv, všelijaké kovové doplňky. Krize způsobila, že jejich ceny spadly a návrháři byli přinuceni k přímo neuvěřitelné kreativitě. Avšak vždy, navzdory spoustě svých přátel, jsem se domníval, že jehličkové podpatky vypadají nejlépe na dámských nohou. Na nedávné recepci jsem obdivoval dvě herečky – Rossy de Palmu a Bibi Anderssonovou – v botách Azzedine Alaïa. Pouze ženy, transvestité a zvrhlíci jako Prince nebo Sarközy jsou schopni zatnout zuby, snést bolest nohou a ve jménu krásy nosit dvaceticentimetrová umělecká díla.

Vždy vás obklopovali fantastičtí herci, vlastně především herečky. Jak ti měnili (či měnily) váš život a přístup k filmu?

Svůj život bych směle mohl rozdělit na období vymezená konkrétními herci a herečkami. Měl jsem éru Carmen Mauryové, Antonia Banderase, Victorie Abrilové, Marisy Paredesové. Ač jsem s každým z nich udělal pět, šest nebo sedm snímků, vždy jsem na ně myslel až v poslední fázi příprav, kdy scénář byl již hotov. Pro Mauryovou jsem napsal snad jen Ženy na pokraji nervového zhroucení. Pro Antonia jsem vymyslel pouze hlavního hrdinu ve Spoutej mě. Mimochodem, po dvaceti letech se znovu setkáme při natáčení. Točíme spolu film Kůže, v níž dlím podle románu Sklípkan Francouze Thierryho Jonqueta z roku 1995. Jde o příběh pomsty plastického chirurga muži, který mu znásilnil dceru.

Nezapomněl jste na vaši asi nejznámější múzu Penélope Cruz, s níž jste spolupracoval nejen na Rozverných objetích, ale především ve Volverovi nebo ve snímku Vše o mé matce?

Tou jsem opravdu okouzlen. Volver jsem napsal a natočil jen pro ni. I Rozervaná objetí odrážejí mé okouzlení Penélope. Má vše, čeho si na hercích cením. Místo aby uplatňovala naučenou hereckou techniku, pracuje srdcem a přímo před kamerou dokáže prožívat velké city. Je silná, jemná, neobyčejně fotogenická. Má v sobě to „něco“, onu nezbytnou chemii, která dělá z výborné herečky jedinečnou. Je to jako v lásce: neví se, proč propuká, ale úplně mění způsob vašeho pohledu na svět. Proto jsem vždy tvořil s herečkami silné, neskutečně silné energie. Hádali jsme se a milovali téměř jako opravdoví manželé.

V Rozervaných objetích miluje režisér svou herečku doopravdy. Je to – v reálu – dobrá konstelace pro dobrý film?

Byli skvělí režiséři, kteří se milovali a někdy i ženili s herečkami hlavních rolí ve svých dílech: John Cassavetes s Genou Rowlandsovou, Ingmar Bergman s Harriet Anderssonovou, Bibi Anderssonovou a Liv Ullmannovou, Woody Allen s Diane Keatonovou a Miou Farrowovou, Josef von Sternberg s Marlene Dietrichovou, Martin Scorsese s Robertem De Nirem. Nevím, zda ti poslední byli spolu, ale utvořili by hezký pár… De Niro je nejlepším hercem se Scorsesem a Scorsese je nejlepším režisérem s De Nirem. To ale nelze říci o Leonardu DiCapriovi, ač ho také zbožňuji. Pár Scorsese-DiCaprio by byl trochu perverzní.

Je milostný vztah režiséra a herečky ve výsledném snímku poznat?

Rozhodně. Může být požehnáním, nebo prokletím. Bergmanova a Cassavetesova díla mají velmi osobní, intimní charakter. Dovolili si neobyčejnou upřímnost, měli velkou odvahu. Vyprávěli spolu se svými milovanými ženami o jejich vztazích – jejich rozkladu, patologii. Na plátně díky tomu cítíte silné napětí, neustále se vznášející větu: Portrétujeme sebe. Moc je obdivuji. Pro mě by to bylo prokletí.

Proč?

Jako režisér musím mít pocit bezpečí. Neuměl bych točit film s někým, s kým jsem spal. Cítil bych se velmi nejistě. Proto jsem nikdy neměl pohlavní styk s nikým nejen ze svých herců, ale ani ze štábu. I díky tomu mohu být při práci velmi smyslný. Fyzicky herce rozestavuji, dotýkám se jich. Vytváří se tak mezi námi zvláštní pouto, které se pak projevuje i ve filmu. Navíc zůstávají mezi námi sentimentální vzpomínky a vztahy.

Zdá se mi, že se vůbec nehodíte do současného filmového průmyslu, kde režiséři jsou především řemeslníci, kteří zaměstnávají nejprodávanější hvězdy a s použitím nejlepšího vybavení tvoří filmové hity.

Pomocí digitální technologie lze dnes skutečně natočit vše a filmaři tak často zapomínají na city. Vybavuji si třeba dávné dobrodružné snímky Mogambo Johna Forda nebo Doly krále Šalamouna Andrewa Martona a Comptona Bennetta. Jako kluk jsem na ně horečnatě zíral a vžíval se do dramat jejich hrdinů. Vedle nich jsou Iron Man, Spider Man, Charlieho andílci nebo Muži v černém jen jarmarečními cetkami, jež ožebračují diváky o city. I poslední snímky s mým oblíbeným hrdinou Jamesem Bondem mají čím dál víc technických efektů a výbuchů (a poslední byl navíc hrozně sestříhán), ale ztratily ducha.
Nerozumějte mně však špatně. Nejsem proti moderní technologii. Jen mi chybí současný Alfred Hitchcock, který by ji uměl využít k vysokému cíli.

Vy jste nikdy takový pokus neučinil. Nekoketoval jste s Hollywoodem. Nelákal vás svět velkých studií a velkých možností?

Velká studia produkují filmy pro děti nebo pro dospělé s dětskou mentalitou. Já chci dělat filmy pro diváky, kteří již z pubertálního období vyrostli. Pro muže s minulostí a ženy se zkušenostmi. Pravidelně odmítám realizovat produkce o hrdinech, antihrdinech a superhrdinech, odmítám nabídky dělat sekvely, prekvely a remaky. Takové žánry nenechávají moc místa pro člověka sedícího v kině. Proto raději zůstávám ve svém koutku.

Koutku?! Celou svou tvorbou dokazujete, že vyprávěním o citech a lidských dramatech lze dobýt svět.

Nejlepším materiálem pro umění je naše povaha. Zejména to, co je v ní nejvíce vadné. Žádné mezilidské vztahy nejsou ideální. I ty nejlepší svazky se po letech rozpadají. Ale je hezké, že to pořád zkoušíme. A nepřekvapuje mě, že se lidé chtějí prohlížet na plátně.

Kdysi jste se pokoušel schovávat před popularitou. Proč?

Ve Španělsku se mé jméno stalo synonymem určitého životního postoje a stylu. Vžilo se tam úsloví To je taková almodóvarovská situace. Někomu by to mohlo vyhovovat, mě to děsí. Všichni o mně mluví ve třetí osobě, jako bych byl jejich vlastnictvím. Rozhodl jsem se tedy odstřihnout, podepisoval se pseudonymem a neztotožňoval se s „Pedrem Almodóvarem“. Nechtěl jsem být Paris Hiltonovou, pro niž být celebritkou je jediným druhem existence. Problém byl ale v tom, že utéci od sebe samého se nedá. Tak jsem to po čase vzdal

Zjistil jste aspoň, kdo skutečně jste?

Jsem si vědom, že jsem dosáhl úspěch. A bojím se, aby kvůli tomu nevznikla mezi mnou a mým okolím zeď. Čím dál obtížněji se mi prokousává filtrem slávy, čím dál obtížněji se dotýkám něčeho opravdového, čím dál obtížněji poznávám reálný svět. Aspoň kousek… Nechci se nechat uzamknout do umělé skutečnosti, byť by to byla ta nejpříjemnější zlatá klec. Velmi s tím bojuju. I když si teď zde s vámi tak vášnivě povídám, fakticky toužím po klidu a anonymitě.

Jaké to je přebírat v takovém rozpoložení významná ocenění?

Ocenění mě nemění. Pokud si připomenete úvodní scény ve Vše o mé matce a mého dalšího snímku Mluv s ní, hrdinové byli v totožné výchozí situaci. Chtěl jsem dokázat, že Oscar ani velká turné po festivalech neměly na mě vliv…

Rozervaná objetí na mne působila, jako byste chtěl s filmem skončit…

Nikdy! Do konce života mám naopak příliš málo času na to, kolik bych chtěl ještě filmem vypovědět příběhů. Žiju proto, abych jich stihl natočit co nejvíc.