Za divadlem do Hradce (No. 4)
Je skvělé být na konci června v Králové Hradci. Po deseti letech se mi konečně poštěstilo znovu se účastnit hédonistických orgií divadla. Bylo by tudíž fatálním zmarem nepodělit se o čerstvě nabyté zážitky.
Už teď, na prahu třetího dne festivalového intenzivně doufám, že od letošního ročníku budu Divadlo evropských regionů nadále navštěvovat každým rokem. Bujarý mikrokosmos divadelního svátku mně okamžitě nasál do svého epicentra a dosud mi nedopřál příliš času k deníkovým zápiskům. Lákadel na letošní jubilejní programové tabuli je totiž přehršel a srdce teatropunkerovo chřadne při pomyšlení, že musí některé laskominy ponechat jiným konzumentům. Zatím jsem požíval především pamlsků z programu Hlavního, na přepestrou nabídku Off programu ovšem zcela jistě rezignovat nehodlám.
Igloo
Hned v samotném úvodu hradeckých divadelních bakchanálií mě velmi potěšilo telavivské Igloo z produkce Tmuna Theater. Hebrejštinu neovládám a čtení titulků, umístěných poněkud nešťastně mezi divadelními reflektory, se po chvíli ukázalo jako disciplína, značně prověřující můj desetidioptrický zrak. Bezprostřední souhra hereckého dua se ovšem stala briskním důvodem ohlušujícího pádu jazykové bariéry. Autorský projekt Yehezkela Lazarova, který se spolu se svými herci zúčastnil i následné besedy s festivalovým publikem, je vtipnou i neokázale dojemnou událostí, jež disponuje mezinárodní srozumitelností i přesahem.
Regulace intimity
FOTO archiv DAMU
Protože jsem si nechtěl ideální hradecké entrée nadále problematizovat, vynechal jsem na olomoucké Divadelní Floře již viděného Morávkova Amadea a po krátkém průletu pouličními aktivitami kypícího centra města jsem zamířil do útrob divadla Drak na Regulaci intimity v režii Jiřího Havelky. A bezesporu dobře jsem udělal, protože absolventská inscenace herců letošního KALDU je sebevědomou prezentací radosti z kolektivní jevištní koexistence i autentickou proklamací životních postojů lidských bytostí na začátku tvůrčí kariéry. I když se domnívám, že inscenaci by prospělo dílčí krácení, být v pozici intendanta skládajícího nový soubor, okamžitě oslovuji kompletní ansámbl inscenace. Snad jejich ideály nebudou smeteny pragmatickou praxí a stávající společné plány nadějné grupy budou beze zbytku naplněny. Každopádně další důvod k uznalému potlesku a nadšení z prvního dne.
Následovala nutná noční návštěva parku a následný krátký spánek v parádním obydlí nacházejícím se přímo v jedné z budov „Klicperáku“. Krása Nesmírná!
O beránkovi, který spadl z nebe
Nedělní místní Velkou mši jsem si mile rád nechal ujít kvůli inscenaci O beránkovi, který spadl z nebe. Pozvánku na produkci Naivního divadla Liberec totiž zásadně neodmítám, protože málokdy pak nejsem potěšen. A kýžená blaženost se dostavila i tentokrát. Lze si ostatně představit lahodnější sváteční snídani, než je velká porce imaginace a něhy kořeněné dětskou bezprostředností? Nic proti hemenexu, snídani do postele či výbornému sektu, ale beránek, holčička a vynalézavost celého týmu Naivního mě na pár okamžiků vrátili do dětských let. A tomu se tleská!
P.Š.T. aneb Pohádkáři
Návrat do minulosti se nakonec ukázal být leitmotivem celé neděle. Nostalgii prvních let totiž vystřídala brutální nálož v podobě inscenace P.Š.T. aneb Pohádkáři, v níž Husa na provázku sugestivně oživila obávané kreatury, jež se do dneška sporadicky objevují v mých špatných snech. Pohádkáři vzdáleně poeticky navazují na Morávkovy někdejší inscenace rovněž vzniklé ze spolupráce s Dětským studiem (mj. 1980 čili Jak Lukáš V. a Sagvan T. vařili dort nebo Panna a netvor čili Pohádka pro škaredé děti) a jsou intenzivně černěhumornou revuí, v níž se jevištně resuscitují osudy tří nejznámějších dětských bavičů (především) normalizačních let. Autorce scénáře Simoně Petrů ani režisérce Anně Petržalkové ovšem rozhodně nešlo o povrchně komickou dehonestaci někdejších idolů. Výsledkem jejich snah jsou plastické komplexní portréty ambivalentních charakterů, které zásadním způsobem poznamenaly dětství většiny tuzemských třicátníků.
Robert Mikluš mi svou zběsilou maniakální kreací jasně připomněl všechny důvody, proč mě Strýček Jedlička dodnes děsí víc než starý Brůna. FOTO archiv DHnP
Protože se považuji za člena ideální cílové skupiny, naprosto jsem netrpěl problémy s orientací v předváděném ději. Otázkou nicméně zůstává, jak představení funguje na diváky triem Haničincová-Patrasová-Jedlička nezasažené. Pro znalce může kupříkladu etuda s radiátorem hraničit s doslovností, pro laika je pak překvapivým mementem mori. Výborným inscenačním nápadem je jevištní přítomnost Prasátka, Čertíka a Žížaly coby posmutnělých bavičských alter eg. Scéna, kdy se Čertík Bertík v podání Tomáše Sýkory táže Štěpánky (naprosto precizní Ivana Hloužková) po smyslu Vánoc, přesně naplňuje podtitul post šokové terapie. Skvěle své předobrazy oživují i Gabriela Štefanová coby Patrasová Dáda a Robert Mikluš, který mi svou zběsilou maniakální kreací jasně připomněl všechny důvody, proč mě Strýček Jedlička dodnes děsí víc než starý Brůna. Už se těším na Medvědy, které Anna Petržalková chystá s Janou Sloukovou pro Klicperovo divadlo na příští únor. To zas bude Porta!
Úplné zatmění
Petr Mikeska (Paul Verlain – vlevo) a Matouš Ruml (Arthur Rimbaud). FOTO archiv MD MB
Cestu do let dětských vystřídala v inscenaci Úplné zatmění Městského divadla Mladá Boleslav hned dvojí historická evokace: dramaturgická volba dala vzpomenout na mé středoškolské literární preference, režijní podoba pak na divadlo konce sedmdesátých let. Režie Pavla Kheka je bezesporu snaživá a hýřící nápady, stylová stránka inscenace je ovšem sporná a nadužívání disonančních zvukových efektů se velmi rychle omrzí.
Stylová stránka inscenace je sporná. FOTO archiv MD MB
Hradeckému uvedení jednoznačně dominoval Matouš Ruml v roli Arthura Rimbauda. Ocenění Petra Mikesky cenou Thálie za výkon v roli Paula Verlaina pro mne po nedělním večeru naopak zůstává záhadou. Inscenaci sice i přes uvedené výhrady považuji za důstojné potvrzení vysokého standardu aktuální formy Městského divadla Mladá Boleslav (za srovnatelnou úroveň bych v Mordivolu řičel blahem), pocitu prvního lehkého zklamání letošního ročníku se ale úplně ubránit nešlo.
Naštěstí lehká skepse byla vzápětí rozptýlena radostí z náhodných shledání i produkce Dua Bukkake v divadelním stanu. Sláva Hradci a na shledanou brzy!
Petr KlariN Klár, teatropunker
///
Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 4)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
