Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 60)

Když je nouze nejvyšší, přítel počítač cinkne depeší o rám obrazovky. Bylo tomu tak i toto kalné ráno.

Cink, blink a klap. Ospale mžourám a čtu:
Vážení přátelé a kamarádi folkloru, zveme Vás srdečně na vystoupení cimbálové muziky Dúbravěnka, které se koná v pátek 13. června 2014 v 18.00 opět v ZŠ pro zrakově postižené, Kamenomlýnská 2, Brno /zastávka trolejbusu Pisárky směr Kohoutovice, Lískovec nebo tram č.1, zastávka. Pisárky, směr Bystrc/. Jdete po levém chodníku do kopce ul. Hroznovou, asi po 100 m zahnete doleva a po 50 m je zasklená buňka vrátnice školy. Nebo můžete zvonit na zvonek vrátnice u branky, která je na ulici Hlinky 156 nad schody při výstupu z tram. č. 1, zastávka Pisárky. Jdete po asfaltové cestě nahoru na „náměstíčko“, vchod do budovy již objevíte /hala pav.B2/. Tato cesta je kratší. Těšíme se na vás. Na setkání za celou muziku se těší Michal Trhlík. Budeme zpívat písničky z 1., 2. a 5. Zpěvníku.

Michal Trhlík, na slovo vzatý muzikus a pedagog, je synem významného českého dirigenta Otakara Trhlíka. S jeho maminkou, filmovou a divadelní herečkou Janou Ebertovou jsem hrával na brněnském Výstavišti. Michal poctil křest mé knížky Vzpomínky antihrdiny hrou na kytaru a skvostným zpěvem. Jeho obšírně koncipované pozvání mě potěšilo. Názvy ulic Kamenomlýnská, Hlinky, Hroznová mně připadly jako základ souhvězdí verše nestálého. Slova jdete po asfaltové cestě, zahnete do leva, zvonit na zvonek vrátnice u branky zněla jako zaklínadla romantické konspirace. Ze zvací nóty čišela až starosvětská tajemnost.

Řekl jsem mlčícímu přístroji: Půjdu tam, kamaráde, a basta!

Vymydlen, čistě oholen, vonnými mastmi nabalzamován jsem vyrazil a po desetiminutové jízdě vystoupil na zastávce Pisárky, z tramvaje číslo jedna. Vyšlapal jsem táhlý chodník a náměsíčně vypadající dámy v letech se zeptal: Nevíte, kde najdu Kamenomlýnskou ulici, číslo dvě? Má tam být komplex budov a v jedné z nich koncert cimbálové kapely. – Milý pane, vy tady budete asi nový, že. Stojíte před otevřenou bránou do areálu. Pojďte se mnou, jdu tam také. Stoupali jsme úhlednými cestami mezi travnatými pažity, stromy a budovami k prosklenému pavilonu: Tak, pane, tady to je. Můžete dovnitř, já ještě zůstanu na vzduchu. Nedostávalo se mi dechu. Na plošince před vstupem jsem se zastavil a rozhlédl se. Jejda, jejda, vždyť já to tady znám. Pode mnou v odrbané vile byla kdysi sauna, v níž jsem byl představen tučně se potícímu tajemníkovi, který následně odstartoval mou kariéru divadelního šéfování.

V obdélníkovém vestibulu se dvěma hranatými sloupy z betonu a črtanými postavami dělného lidu na skle boční stěny, stály stoly a u nich polstrované židle. Na mnohých seděli starší lidé. V zadu, před hobrovou zástěnou stál cimbál a něco stojanů na noty. Přede mnou, u prvního sloupu, je na poličce krabička od papírových ubrousků s upozorněním: Vstupné 50 korun. Přiblížil jsem si krabičku k očím, zda je pravda to, co čtu, a zaskočen se začal šacovat. Obnos mých kapes činil celkem čtyřicet sedm korun v kovu. Co teď? Vrátit se nebo ošálit pokladničku? Jsem necudný prevít, nasázel jsem mince do zablaněného otvoru a vrátil krabičku na její původní místo. Dámy i pánové hleděli do desek stolů a přitom střehli každý záchvěv mého konání. Vedle kasičky ležely tři značně ohmatané papírové slohy s vybledlými nápisy: Zpěvníky k zapůjčení. Zpěvník jedna, zpěvník dvě, zpěvník pět. V každé sloze byla hromádka svorkami scvaknutých textů lidových písní. Pronesl jsem hlasitě: No jo, ale který zpěvník si mám vzít? Nikdo z přítomných neodpověděl. Vzal jsem si po svazečku z každé slohy a šel kolem stolku, na kterém čiperná dáma ohřívala v konvici vodu na čaj, vyhledat svou židli. Je zde volno? – Není. – A tady? – Ještě přijdou Bayerovi. – Aha! Připadal jsem si jako obtížná vosa, co si chce sednout na meruňkový koláč.

V řadě bokem stojících židlí s šikmým výhledem na cimbál seděly dvě dámy. Máte tady, prosím, jedno místo volné? Zvedly oči od hovoru a zakoukaly se na mou modře kostkovanou košili: Snad ano. Usedl jsem. Na vedlejší židli dal svůj batůžek a začal listovat ve zpěvnících. Na těch panských lúkách, ztratil som tam dukát. Okolo Hradišťa, teče voda čistá. U Dunaja napájala páva. Zastavil se u mé židle mohutný pán v tričku: Vy jste tady jak? – Tramvají. – Vy jste tady jak? – Pozval mě pan Michal. – A tak! – Horo, horo, vysoká si. – Říkáte něco? – Čtu si ve zpěvníku. – A tak. Marie, neboj se, kasu hlídám.

Vysvobodil mě pan kapelník. Stisknul mi pravici: Vy jste přišel? To jsem rád. Ani nevíte, jakou jste mně udělal radost. – Co budete zpívat? – To já vám všechno řeknu. Vše najdete ve zpěvnících. To jsem rád, že jste tady!

Odešel k cimbálu. Kolem něj se rozestavili fešní a poněkud starší pánové v bílých košilích. Čtveřice houslistů, kontrabas a viola. Cimbál zadrnkal, smyčce zatesknily, vestibulem se nesla táhlá melodie. Dúbravěnko zelená, proč si tak ošumělá. Vytáhlý, hubený primárius s knírkem stál před muzikanty v mírném sklonu, jako břízka v širém poli. Hudci zpívali, chlapi v sále se přidávali. Došli na mňa mrázové, došli na mňa mrázové, velicí nečasové. Oči se mně mžily. Listoval jsem ve zpěvnících. Až ty mrazové přejdú, pěkná zelená budu. Naklonila se ke mně dáma: Pane, list patnáct. Sevřelo se mi hrdlo. Široký list ponesu, bílým květem pokvetu. Pohyboval jsem rty a ani hlásku nevydal. Mládencom na voničky, děvčatom na věnečky. Tleskali jsme.

Cimbalista odložil paličky na struny cimbálu, vzal do rukou slohu a četl z ní:
Dobrý večer milí přátelé a kamarádi folkloru, srdečně vás všechny vítám na předprázdninové besedě za celou naši bandu – řečeno slovy Jaroslava Staňka – legendárního primáše Hradišťanu. Léto nám už dýchá na záda. Čas, kdy se schyluje k létu, označovali naši předkové jako podletí – období sklizně lučních porostů. A protože na polovinu června připadá svátek svatého Víta, bývá s ním spojován i počátek prvního kosení – senoseče. Neznám nic hezčího, než vůni čerstvě pokosené horské louky. Lidová moudrost praví: „Když prší – seč, když hezky – suš! Málo sena v kupkách, málo peněz v rukách. Hojná píce – plný krajáč.“ Tak toliko úvodem. Ale teď už opravdu zpívejme o tom, jak dívča páslo páva, jak cigán doch pošíval a že mi písala moja milá, představte si až z Ružomberka list a kde budem nocovat, když moja milá trucuje či jak dobre se má husár a že perina má štyry rožky. Cimbál se rozezvučel, housle zalkaly, viola s basou tvrdily muziku a dívča páslo páva. Páslo dívča páva. Za horama sama. Přijeli k ní tré švarní mládenci. Pojeď, dívča, s náma.

Seděl jsem, v rukou zpěvníky, rty skousnuté. Z mlhy se mi vyrojil obrázek. Stojím pod májú, maminka mě drží za ruku a říká: Jarinku, buď hodný, to je mužácká. Dívaj sa, včíl začnú muži skákat hošije!

Já bych s váma jela. Kam bych páva dala. Zažeň páva, zažeň do hájíčka. Poď s náma, Anička.

Pan učitel Novotný seděl u harmonia: Šohajci, teď jedna rozverná slovenská a pěkně nahlas: Písala mně moja milá z Ružomberka list, že ju hlava pobolívá, že mám za ňú prísť. Darmo mňa voláš, já mám v noci stráž, nemysli si, moja milá, že je vojna špás. V zadní lavici Tonda Štětina salutoval a řval: Na stráž! Byl z toho mazec. Pan učitel měl těžký problém.

Až sa vrátím za dva roky z vojny nazpátek, počkaj na mňa, moja milá, u vašich vrátek. Hlavěnka moja bude zhojená, popros za mňa otca, mamku, budeš má žena. Muzikanti zrychlovali, šli na cifry.

Kdysi mě Franta Barančic učil na mlatu verbuňk. Je to jednoduché. Roztáhni ruky ta jak vták křídla a včíl vyskoč, ta jak kohút. Podřepni a vyskoč. Je to lahké. Podřepneš a včíl vyskočíš. Ty si teda dřevo. Ta jak poleno.

Cimbálka notovala jinou rozvernou: Perina má štyry rožky pod perinu štyry nožky. Ej javor, javor, javor zelený, milej pod okénkom saděný.

Seděl jsem se třemi zpěvníky v klíně a moje mysl, poletucha, jako muška zlatá, zaletěla až do sedlácké kuchyňky požehnané obce Hluk. Točila se v ní scéna ze seriálu Slovácko sa nesúdí. Pan Jožinko Króner, hlavu zakloněnou notoval s Oldřichem Velenem jednu pěsničku za druhú. Paní Krónerová přikládala polénka do sporáku. Bylo teplo, kouře plno, přivíraly se mi oči. Šohaju, nespi, na to máš čas až na krchově, pravda? Pan Króner zpíval: Ej javor, javor. Nádherně! Rád ťa vidím pri posteli ešče račej na posteli. Rád ťa vidím pri posteli ešče račej na posteli. Ej javor, javor, javor zelený, milej pod okénkom saděný.

Páni muzikanti si dali tacet. Pauzu. Přišel za mnou bělovlasý, statný muž s oduševnělou tváří a zpocenými skráněmi, cimbalista a šéf „bandy“ Michal Trhlík.
Ani nevíte, jak jsem rád, že jste tady. – Hrajete krásně. Sedím, vzpomínám. Připadám si jako koráb v přístavu znavených lodí. – A také s námi zpíváte? – Já už nezpívám. Já jen tady sedím, čtu ve zpěvnících a poslouchám. Řekněte mně něco, rád bych o vás napsal.

Nejsme přátelé medializace. Odmítli jsme i natáčení v rozhlase. Hrajeme sobě a druhým pro potěšení. Je to náš život. Pro mě je to také odreagování, troufám si říci, z dost náročné psychické práce. Lidová písnička je pro mě jako prostá polní kytička – každá má jinou barvu, vůni. Já se snažím, tyto naše krásné lidové písničky, nebo chcete-li pěsničky „vázat“ do větších kytic, do sérií, většinou po pěti písničkách a pak je, v různých úpravách a seskupeních předkládáme našim posluchačům. Postupně vytváříme zpěvníky. Zatím jich máme pět a k tomu ještě jeden s vánočními koledami. Každý týden věnujeme nácviku šestnáct hodin. To víte, věkové rozpětí naší cimbálové muziky je 43 až 82 let a chceme hrát kvalitně. Až přijdete příště, bude s námi hrát i klarinetista, co je nyní nemocen. Zastihl jste mě v období, kdy z této školy po dvaadvaceti letech odcházím. Před tím jsem působil osmnáct let na Kociánce, kde jsem měl kapelu hendikepovaných nadšenců. Hrál jsem na kytaru. Teď tedy po čtyřiceti rocích psychologické a speciálně pedagogické praxe odcházím do důchodu. Nemusím, ale chci. Budu učit jen na půl úvazku prostorovou orientaci zrakově postižených. Tedy činnost, která má smysl a přímý dopad na samostatnost jedinců se zrakovým handicapem. Mám tři malá vnoučata a chci si je užít, dokud mávají sluníčku, že jde spát. Mám rád přírodu a pěší turistiku. Mám i předsevzetí, že teď, v důchodu, až budu mít více času… Víte, co myslím… Ale splním to? Držím se a také se snažím. Musím už jít. Teď budou pěsničky, co máte rád.

Paní muzikanti naladili a spustili tu mou, tu mou zamilovanou.V Zarazicách krajní dům, v Zarazicách krajní dům, měl jsem já tam galánečku, Bože můj. Kdyby mně ju chtěli dát, kdyby mně ju chtěli dát, věděl bych ju, ach můj Bože, milovat.

V Zarazicách krajní dům jsem si broukal před pětatřiceti lety, když jsem kráčel mariánsko-lázeňskou kolonádou do bytu rodičů své Kátěnky, žádat o ruku. Její otec tehdy řekl: Čtyři dcery mám, jsou dobře vychované. Všechny chodí pomalu, žádná z nich není běhna.

Ve dně bych ju šanoval, ve dně bych ju šanoval, ale v noci, ach můj Bože, miloval.
Kátěnka už dva roky není…

Muzikanti spustili veselou: Keď sem išel zrána, muzika mně hrála, všecky panny tancovaly, všecky panny tancovaly, enom moja stála, všecky panny tancovaly, všecky panny tancovaly, enom moja stála. Kdysi jsem tuto pěsničku slyšel zpívat Jožku Černého ve Staré Břeclavi na hodech. Byl malý, stál na židličce a maminka říkala: Jarinku, tento malý Pipena, ten bude jednú velký zpěvák. Větší, než Jožka Severín.

Hoj sa chlapci, hoj sa, co kosárky nosá, a né tací drevěnci, a né tací drevěnci, co na mamě visá, a né tací drevěnci, a né tací drevěnci, co na mamě visá. S cimbálovou muzikou zpíval celý sál. Všichni ti starší i nejstarší, hlavy skloněné, hleděli do zpěvníků a zaníceně zpívali. Hlasy jim rezonovaly, jako v kostele. Broukal jsem si rozvernou notu s nimi. Jenže přede mnou seděla dáma sluchařka a ta stále otáčela svou tázavou ofinu na mě. Raději jsem zpívání nechal. Škoda. Kdyby ta dáma tady nebyla, kdyby radši zůstala doma, tak bych se třeba chytil.

Muzikanti se rozdivočili. Hráli jako zamlada. Jako o život: Kdo si tu pěsničku zazpívá, veselá partija z Mistřína. Oni si ju prevelice zpívajú, keď sa večer za děvčaty trajdajú, trajdajú, trajdajú velice, keď idú pres pole k muzice.

Mrzlo. Běžel jsem po České. Šohaju, stoj! Kam letíš? – Na stavbu, Mistře. – Zastav, šohajku, poď, štrngneme si. Usměvavý Zdeněk Galuška v beraničce na mě mával placaticí. Nalil do kalíšku, podal slivovičku a sám se napil z lahvičky. Mhouřil oči a zpíval: Z Mistřína chlapci sa scházajú, nikomu dobit sa nedájú. Jak, kdo cekne, už ho bijú vesele, po paštěce, po paprčách, po čele, potom sa šikovno ztrácajú, pres pole domů sa vracajú. – A včíl už upaluj, jeleňu! Enem si dávaj pozor, lebo to tvoje divadlo stavijáš v Brně!

Anička, dušička, někašli, aby ma u tebja něnašli. Já ťa chytím, polúbím aj postískám a pri tom si prevelice zavýskám, zavýskám na celú dědinu, akú mám šikovnú děvčínu. Rozhlédl jsem se po vestibulu. Staré, dosluhující manželské páry, neteční manželé za zenitem, o něco živější manželky, odkvetlé vdovy a vdovci přešlí mrazem, sedí jako na nějaké pobožnosti. Namísto kancionálů, drží v rukou šedavé herbáře zpěvníků. Pod tým naším okénečkem bývá velký mráz. A v tej našej studánečce není vody zas. Vezmem si já sekérečku, prerubem tu studánečku a v tej našej studánečce bude vody zas.

Sáhnul jsem do báglíku, napil se dietního čaje a zjistil, že nemám s sebou nic k zakousnutí. Cimbál zapreludoval, „mužáci“ spustili: Ty hodiny břeclavské, ty sú, bože, cigánské. Keď sa začla štvrtá bít, mosel sem od milej jít. Čtyry bily, pět bilo, milej doma nebylo. Ona byla v hájíčku a tam žala travičku. Nechoď milá do hájka, keď si moja frajárka. Mysliveček zelený, o věnec ťa ošidí. Jejda, jejda, tak tohle mě snad zabije a o rozum připraví. Ještěže si páni muzikanti berou pauzu.

Zastavila se u mě stará paní, vdova po nedávno zesnulém herci Bohumilu Slezáčkovi, který dlouze stonal s Alzheimerovou chorobou mozku, kolegovi, po jehož boku jsem hrával v angažmá u Mrštíků: Pane, já ho pořád vidím. I tady ho vidím. Sem jsem s ním chodila. Tady u sloupu jsme sedávali. A doma, pane, doma, on si vždycky doma dával čepici na přihrádku pod věšák. A teď tam ta čepice leží, pořád jenom leží a leží. Paní plakala, ťapkala rukama v prostoru a pomaličku se ode mne vzdalovala. Tiše jsem jí šeptal do zad: Když člověku odejde milovaný člověk, stále toho milovaného člověka vidí. Ve všem a za vším. Má paní před dvěma roky také odešla. Zůstaly po ní v předsíni botky. Jsou tam dodnes. Stará paní se otočila: A kam vaše paní odešla? – Na balkon, milá paní…

V mých útrobách zavířil diabetes. Vstal jsem, vzal batůžek, na poličku vrátil osahané zpěvníky a vyšel skleněnými dveřmi na betonovou plošinu. U zábradlí si bělovlasý muž procvičoval ztuhlý krk, kousek od něj jiný ohýbal nohu v kolenu, o pět metrů dále si starší dáma stříkala do krku sprejovou směs a natupírovaná děvucha “popelka“ v průsvitných šatičkách, chodila dokola, po obvodu své pomyslné elipsy. Nevím proč, ale začal jsem si zpívat: Boženku, Boženku, daj mně takú ženku, coby mňa vodila od šenku do šenku. Nikdo si mě nevšímal.

Dal jsem se cestičkou dolů s kopce. Pod stříškou jsem si prohlédl mosaznou deštičku s plastickým otiskem velkého listu lípy a povídáním o stromu v podobě Braillova slepeckého písma. Vzdychnul jsem a šel ke kolejím. Sednul jsem na tramvaj a o půl hodiny později jsem doma snědl krajíc chleba s tvarohem. Byl nejvyšší čas. Mého těla se začala zmocňovat plíživá vládkyně, znalci nazývaná glykemií.

Podíval jsem se na počítač… Mlčel. Šel jsem spát.

Brno – Komín, 19. 6. 2014

 

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 28. června 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 60)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ