Za divadlem do Hradce (No. 9)
Jako poslední závodník směřující k cílové pásce přebírám „zpravodajský štafetový kolík“ a pokouším se uzavřít desetidenní běsnění v kdysi věnném městě českých královen, dnes především sídle Klicperova divadla a po dvacáté i Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů.
Vrátit se na místo činu není věru veselé a to ani v případě festivalu, jehož chřtán jste opustili v nejlepším. Nikde ani noha. V Žižkových sadech se parta techniků chystá na poslední dosud stojící Open stan, po zbytku improvizovaných stagí letošního Open Airu jako by se zaprášilo. Po některých zůstal jen obrys v podobě slehlé žluté trávy, či prádelní šňůra natažená mezi dvěma stromy. Výstava ve Ville Mysteria avizovaná programem je v likvidaci, jak hlásí mnou náhodně lapený kustod, který má z podané informace evidentně dvojnásob radosti než já zklamání.
Zbývalo vyčkat na hlavní program tedy na šestnáctou hodinu ve Studiu Beseda, kde se měla představit Městská divadla pražská s titulem Kdo se bojí Virginie Woolfové? Za „normálních okolností“ bych návštěvu Albeeho dramatu v Rokoku přinejmenším zvažovala, o to víc mě festivalové uvedení překvapilo a potěšilo. S hrou, která nese čtyři příležitosti pro herecké mistrovství, se totiž může divadlo pustit na dosti tenký led. Jedna místnost, dva manželské páry a dvouapůlhodinová emocionální lázeň. Nutno přiznat, že v případě Rokoka sázka vyšla. Obsazení stárnoucího páru Marthy a George Veronikou Gajerovou a Alešem Procházkou je více než šťastné, stejně jako v případě jejich mladších souputníků Nickyho a Honey v podání Viktora Dvořáka a Veroniky Kubařové. Všichni drží svou mantinely přesně vymezenou postavu, aby v ní s každým dalším slovem objevovali nové intonace. Právě slova jsou dalším nečekaným překvapením. Nový překlad Jiřího Joska přibližuje svou neurvalou konkrétností aktéry k současnosti. Zcivilnění by možná občas neuškodilo představitelce Marthy, běsnění nemusí vždy znamenat decibelovou nálož na hraně snesitelnosti. Její obscénost zbytečně podtrhla kostýmní výtvarnice večerní toaletou a výstředním rudým negližé. Přesto mně při sledování kusu několikrát vytanula na mysl věta Ondřeje Sokola, který kdysi v rozhovoru redaktorovi opáčil, že „divadlo není žádná vířivka.“ Kdo se bojí Virgine Woolfové Městských divadel pražských v režii Petra Svojtky opravdu není, je to silná nálož.
Poslední z posledních, zahraniční a přeci nám blízcí (kdysi bratrští) hosté ze Slovenského národného divadla Bratislava přivezli Ilúzie. Hru napsal na západ i východ od naší domoviny diskutovaný, nám bohužel ne moc známý, ruský dramatik Ivan Vyrypajev. Slabost a též profesionální zájem, který chovám k tomuto nonkonformnímu lyrikovi současného evropského jeviště, mě také vedl k návratu do Hradce Králové. Byla jsem zvědavá, jak si s Iluzemi, které vnímám jako text vhodnější ke scénickému čtení než k regulérní inscenaci, poradí. Měla jsem to štěstí, v daném případě možná smůlu, že jsem ho viděla v režii autora v moskevském Divadle Praktika, jemuž mometálně umělecky šéfuje. Zde jej nastudoval se čtyřmi třicátníky v minimalistickém leč funkčním scénickém řešení. Výhodou bylo komorní prostředí Praktiky, hlediště nepojme více než šedesát diváků. Intimní atmosféru a pověstný dialog mezi hledištěm a jevištěm, o nějž v případě Iluzí jde především, nebylo třeba suplovat. Na velké scéně Klicperova divadla ani nevznikl. Mohl za to možná přesun inscenace z menšího Studia Nové budovy, kde je běžně uváděna. Možná by ji hradecká Beseda prospěla víc, ale to jsou již otázky směřované k pořadatelům. Situaci nezachránili ani legendy (Emília Vašáryová, Božidara Turzonovová, Martin Huba a Dušan Jamrich), na nichž režijní koncept Eduarda Kudláče stojí. Dokáží udržovat požadovaný ironický odstup od hrdinů vyprávění, ale ani jejich charisma nestačí na ohromný neosobní prostor hlediště. S posledním slovem, se za zády čtyřech vypravěčů po celou dobu představení sedících v pohodlných designových křeslech, objeví za šaufolií nasvícený objekt z propletených trubek, na jehož vrcholu do padající temnoty problikne bílý reflektor. Že by pevný bod v tom stále se proměňujícícm vesmíru, jak o něm hovoří druhý muž v textu? Spíš další otazník, který zůstal po bratislavských Iluzích.
Pak už se jenom pilo, slavilo, mluvilo a snilo. O čem? Přece o následujícím dvacátém prvním ročníku, který můžeme tímto dnem považovat za zahájený…
///
Předchozí díly denních zpravodajství najdete zde:
Komentáře k článku: Za divadlem do Hradce (No. 9)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)