Hmyzí říše na městském paloučku
Daniel Špinar patří k režisérům, kteří dovedou ovládnout velké jeviště i nově vyložit klasiku. Není divu, že jeho interpretace hry Karla a Josefa Čapkových Ze života hmyzu vzbuzovala nemalé naděje, že se na jevišti – slovy Kukly – zrodí něco velikého, nevídaného a neslýchaného. Leč nestalo se tak. Špinarův nový výklad totiž vlastně moc nově nepůsobí a neprospívá ani hře samotné, jako by moderním kostýmem jen obnažoval její letitost.
Tulák (zde slepý homeless, současně však bard s kytarou) hmyzí pinožení pozoruje nikoli na louce, ale v městském industriálním prostředí, jež se v druhé části ukáže zadním traktem zřejmě hypermarketu, s neonově svítícím C (jako Čapek nebo někdejší Carrefour?). Nikoli mondénní a povrchní, ale totálně pokleslá společnost motýlů v čele s Karlem Dobrým v úloze motýlice Iris, respektive transky ne nepodobné zpěvačce Cher, konverzuje kolem fontánky s umělou palmou, což zas připomíná atria novodobých chrámů konzumu.
Nemohu říci, že by mě jednotlivé obrazy celkem nebavily. Za vynikající nápad považuji podání Jepic jako příslušníků agitujících církví (či sekt), kteří se za zpěvu vzájemně úslužně dusí igelitovými sáčky přetahovanými přes hlavu. Snad již jsem jen unavena těmito alegoriemi konzumní společnosti, které se zdají tak snadno čitelné, že je vlastně stačí jen odkývat a nadále se jimi nenechat znepokojit. Stejné je to s mravenci (zde ostatně ruka upravovatele opravdu výrazně škrtala a divadelní obraz vybudovala navíc v podstatě beze slov). Za zvuků kolovrátkové melodie à la Poupata defilují mravenci jako zaměstnanci odlidštěného unifikovaného korporátu, vytěžovaní do mrtě s povinně pozitivním keep smiling na rtech. Vyvražďování mravenčích táborů Špinar inscenuje jako teambuildingovou hru, v níž si zaměstnanci rozdělení na družstva propichují balonky přivázané k zadnici…
Nejsem si příliš jista ani hereckým ztvárněním hmyzolidské havěti. Všechny charaktery jsou podávány přehnaně, výrazně afektovaně, ve velmi podobném tempu. Zejména v případě motýlů je pro míru ukřičené exprese a monstrózní gestikulace těžké soustředit se na obsah, byť přiznávám, že chyba může být i na mé straně a kvůli několika minutám pozdního příchodu, jenž mi nedovolil se do dění řádně ponořit. Když se však objeví tokající a bzukající „bydlenkovští“ cvrčci, chybí kontrast, protože takoví jsou vlastně všichni celou dobu, jen v různých frekvencích. Všechno to pitvoření paradoxně zbavuje hru grotesknosti. Nesrozumitelné jsou meditace tuláka (Saša Rašilov), přepsané do drásavých songů.
Ze života hmyzu je inscenace ambiciózní, ale přesto působí vyšeptale. Dost možná ale bude proto úspěšná, je to přesně taková alegorie, jaké bezbolestně rozumíme.
Národní divadlo – Karel Čapek, Josef Čapek: Ze života hmyzu. Režie Daniel Špinar, dramaturgie Daria Ullrichová, scéna Henrich Boráros, kostýmy Linda Boráros, hudba Petr Wajsar, choreografie Irina Andreeva. Premiéra 5. června 2014.
Komentáře k článku: Hmyzí říše na městském paloučku
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)