Kdy přijde Taylorová?
V posledním díle svého cyklu Bernhard Monument, v němž prostřednictvím her Thomase Bernharda mapovaly dekády druhé půlky dvacátého století (zejména z kulturního a hudebního hlediska), se Depresivní děti TPP podívaly s Alžbětou II. do let devadesátých, konkrétně do Hollywoodu.
V režii Jakuba Čermáka tak byla uvedena pozdní Bernhardova hra, v níž je tradiční misantropický hrdina – symptomaticky – upoután na kolečkové křeslo. Jmenuje se Herrenstein a hra má podtitul Žádná komedie.
■
Depresivní děti TPP udělaly z Herrensteina Arnolda Schwarzeneggera, byvší hvězdu akčních filmů, která nenávidí všechny ostatní filmové hvězdy, s čestnou výjimkou starého přítele Seana Conneryho a především Liz Taylorové, jejíž příchod na večírek toužebně očekává, v jejíž přítomnosti konečně odloží svou misantropickou masku a nenávistné monology, aby jí jedinou byl také dostatečně dusně zpražen. Původní Bernhardův model se tak staví trochu na hlavu, Štýrský Hradec a Vídeň je vystřídán Malibu a Palm Beach, poslech Brucknera nebo Mozarta nahradí No Limit nebo Michael Jackson atd. A kupodivu to docela dává smysl, kupodivu to je velmi zábavné.
Schwarzenegger na kolečkovém křesle má dvě podoby. V démonickém podání Norberta Žida je to přesně ten nenávistný, trochu směšný a trochu milý bernhardovský hrdina, jak ho známe a milujeme. Když Žida vystřídá Jano Polák, posouváme se do svérázné interpretační roviny, jež je největším přínosem Čermákovy inscenace. Několikerý paradox – subtilní mladík s jemnou tváří a vysokým hlasem, silně nalíčený, působí jako všechno – jen ne jako Schwarzenegger a jen ne jako bernhardovský hrdina, vždy spojený s jistou formou nacistického robustního machismu. Nemusíme to hned číst jako odkaz na zjemnělost hollywoodského světa nebo jako poukaz ze „ženské“ stránky Bernhardova světa, bernhardovské hrdinky jsou jinou kapitolou. Alžběta II. se stává temným kabaretem o podivně vykloubeném a vykrouceném světě, něčím, co jen nám patrně bližší, než prosté nadávání na rakouské poměry osmdesátých let. Polákův soustředěný výkony dodává bernhardovským replikám nový rozměr děsivosti i vtipnosti (zvláště s těmi americkými příměsmi!).
■
Výstupy desítek filmových hvězd v notně amatérském podání „sboru“ Depresivních dětí TPP působí trochu retardačně, s čestnými výjimkami Conneryho jako zmateného důchodce a autora zenové kuchařky (výtečný Jiří Novotný) a úchvatné Liz Taylorové (Rudolfa Šafusová), která Schwarzeneggerův obdiv rázně zchladí výkřikem „ty anabolické hovado!“. Špičkovost scén s Connerym a Taylorovou je dána jak šarmem a zdatností obou představitelů, tak samozřejmě i tím, že jsou skutečnými postavami s nějakou divadelní akcí a textem, ne jen defilujícími figurínami, které se mohou sotva představit (což platí o ostatních hvězdách). Pro úplnost každé bernhardovštiny je vedle invazivního nadávajícího misantropa potřeba taky mlčenlivého pobočníka, naslouchajícího a nechávajícího se komandovat. V Alžbětě II. tuto úlohu plní komorník v precizním podání Viktora Filipa.
Vcelku umírněné použití rekvizit, únosná stopáž (kolem 100 minut), jasný a přitom autorsky nepietní výklad textu, jakož i výtečné herecké výkony ústředních představitelů učinily z Alžběty II. výjimečnou podívanou. Jaká to nevyrovnanost, jaké to příjemné překvapení – krátce po Prezidentovi, jenž kulhal na obě nohy!
Depresivní děti touží po penězích v Národním památníku na Vítkově – Thomas Bernhard: Alžběta II. Režie Jakub Čermák, překlad Zuzana Augustová, scéna a kostýmy Václav Krajc. Premiéra 23. října 2010.
Komentáře k článku: Kdy přijde Taylorová?
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
