Divadelní noviny > Blogy Festivaly

Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 3)

Tak odlišné divadelní světy a přístupy, jaké jsme mohli vidět poslední den festivalu se někomu nepodaří zhlédnout za celý život. Norští Hokksund Byteater nabídli typicky sousedské, echt ochotnické divadlo, jež si k obrazu svému zpracovalo Franze Kafku a jeho Proměnu. Experimentální maďarská Kompánia Theatre Studio přijela s náročným a ambciózním mezinárodním projektem analyzujícím člověka, jeho nitro i vnější svět. A arménský soubor pracující v Belgii, Mystic Theatre, přivezl taneční divadlo plné afektu a vášní. Ale popořadě.

Proměna

Kafkova povídka Proměna fascinuje divadelníky snad všech světadílů, oborů, forem a žánrů. V současné době ji má například na repertoáru pražské Švandovo divadlo. Soubor Hokksund Byteater z jižní části Norska ve spolupráci s původem bosenským režisérem Damirem Dado Pudarem si narozdíl od všech, které jsem měl možnost vidět, vytkl hodně ambiciózní cíl – zpracovat nejslavnější Kafkovu povídku formou psychoanalytické seance. Řehoř Samsa je jedním z pacientů, který s ostatními přehrává před diváky své běsy a fóbie. Kromě rodiny Samsových (otce, matky a sestry) vystupují ještě dva herci – sestra (tak trochu jako by vypadla z Přeletu nad kukaččím hnízdem) a lékař, který se v jednu chvíli ještě promění v Prokuristu. Oba ovládají i rytmus a čas příběhu. Čas totiž nahlas odtikává v popředí scény stojící metronom a oba herci jej různě zrychlují, zpomalují či na chvíli zastavují. Koncepce je to pozoruhodná a v zásadě by mohla přinést zajímavé divadlo. Norský soubor však zdaleka neoplývá takovými hereckými osobnostmi, aby ji dokázali rozehrát a naplnit. A tak jsme byli svědky přehrávaně hyperrealistického herectví a popisných situací, jež sice mohou ve skutečné nemocnici vznikat, na jevišti však vedou k pouhé ilustraci a převyprávění již známého příběhu. Přesun z Řehořova pokoje do otevřeného prostředí, kde se polonahý hlavní představitel vyděšeně schovává a pohybuje, poškrábán zřejmě vlastními nehty, dovolil sice sledovat „v přímém přenosu“ jeho strach a zděšení, zrovna tak jako reakce okolního světa (rodiny, Prokuristy, personálu) vůči němu, ale úvodní slibný (psychoanalytický) výklad režisér s herci vychýlili kamsi do nemocniční reality, soustředíce se především na své figury, které – každý dle svých možností – co nejdůkladněji ztvárňovali.

Vynášet herectví někoho nad jiného nebo dokonce kritizovat divadelní nedostatky by bylo v tomto typu sousedského divadla nefér. Typicky ochotnický spolek sympatický tím, že každý z jeho členů má jinou profesi a v souboru pracuje a divadlu se věnuje z „čiré radosti“. Každou jejich produkci sice vidět netřeba, ale být s nimi v průběhu představení, je příjemné a lidsky nabíjející.

Pět oken – lexikologie pohledu

Maďarská Kompánia Theatre Studio je jedním z nejčastějších hostů festivalu – z jeho dosavadních šestnácti ročníků zde hrála již posedmé. Je to vyspělý ambiciózní (a sympatický) soubor nedávných absolventů budapešťské herecké školy, kteří zde – v Budakészi, což je nedaleko od Budapešti – získávají první ostruhy. Tak trochu maďarské Činoherní studio, jen více zaměřené na fyzické a výtvarné divadlo. Projekt Pět oken – lexikologie pohledu je v historii souboru trochu výjimečný, neb se jedná o mezinárodní spolupráci s více hostujícími herci ze zemí Visegrádské čtyřky. Zadali si mnohovýznamové téma: Okno jako vstup do duše člověka a jako možnost vyhlížet z „nitra“ člověka (oknem) ven. Patnáct účinkujících herců a hereček nabídlo režisérovi této produkce, Polákovi Krzysztofovi Żylińskému, různé sólové i skupinové výstupy na daná témata a on je pak složil do inscenační mozaiky mnoha (obávám se, že příliš mnoha) scén a scének, jež zřejmě měly ve výsledku vytvořit vrstevnatý obraz lidské duše. Od jemně humorných, komických rovin přes hledání a navazování vztahů po existenciální motivy míjení, opuštěnosti a smrti. To se však nezdařilo.

Divák sleduje nepřehledné množství tu realistických, tu vysoce symbolických a tam zase komediálních či hravých čísel a výstupů bez čitelné propojenosti a jasné koncepce. Některé obrazy jsou vysoce působivé (především několik výtvarně symbolických odehrávajících se v pěti pojízdných rámech-oknech jako abstraktní „reliéfní“ stínohra), jiné až trestuhodně herecky nedbalé (sebevražda ženy odehraná napůl za kufrem), a to vše v pestrobarevné estetice jakýchsi šedesátých let minulého století než dnešní. Zkráceno na třetinu a dotaženo do výtvarné a herecké preciznosti, mohlo to být kvalitní pohybově-výtvarné představení. Takto jsme v klubu NoD viděli jen rozvláčný výstup z dílny mnoha pejsků a kočiček.

Romeo a Julie „po smrti“

Psát o poslední produkci festivalu Romeo a Julie „po smrti“ je těžké. Arménský manželský taneční pár – Artur a Armenuhi Sukiasyanovi – plus mladý arménský herec Hayk Eranosyan žijící v Belgii a vystupující pod názvem Mystic Theatre předvedl taneční představení překypujících emocí a vášní. Romeo a Julie jsou v něm pronásledovaní symbolickou postavou Démona či Ďábla, který se snaží jejich lásku překazit a v závěru těhotné Julii vezme (zabije?) dítě. Přehršel symbolů, v jedné chvíli se dokonce z výšky snese dřevěný kříž, který tanečník „obalí“ bílou Juliinou vlečkou, herecké prožívání vztahů a situací, bílá maska jakoby vzatá z Fantoma v opeře, hraní mezi diváky, několikrát použitý křik apelující z jeviště přímo na diváky, to vše je pro Středoevropana těžko pochopitelné a přijatelné. Asi jako byste sledovali vážně míněný bollywoodský film, nelze se ubránit úsměvu. Pro Armény (a jistě nejen je) je to však zřejmě naprosto v řádu věci a jejich srdce to jímavě drásá. Prostě jiná kultura.

I to je Apostrof. Setkáte se a jste konfrontováni se světy, s kterými byste se jinak nepotkali či je dokonce zdaleka míjeli. Byl to letos dobrý, byť nijak převratný ročník s – pro mne překvapivě – kritiky i divácky shodným vnímáním kvality. Dle divácké ankety byla nejlepší představení Íránky Morvarid Ramezani Má Sofie a brazilského Teatra Didáctico da UNESP & Teatro de Brancaleone Řeka, následována malovickým Continuem Den osmý. K nim – do čtveřice – přiřadili diváci italskou Katedrálu. Kdyby bylo to podle mne, přidal bych k prvním třem polskou Jak vrba v poli vyrůstala jsem. S prvními třemi ale plně souhlasím. A nelze přece být s většinou zajedno ve všem. To by bylo divné, ne?

Za rok v Divadle Na zábradlí, NoD a možná i jinde s Apostrofem v Praze na shledanou.

///

Předchozí díly denního zpravodajství:

Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 2)

Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 1)

• Autor: Vladimír Hulec
• Publikováno: 3. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Bleskovka z Apostrofu 2014 (No. 3)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ