Divadelní noviny > Blogy

Jen tak cestou z divadla (No. 8)

Kam to spějem?

Jdu na Zábradlí, a ono se tam mlčí. Jdu na Tanec Praha, a ono se tam zpívá a jindy zase hází lopatou. Sodoma, Gomora! Ale je to fajn. Užívám si.

Šílenství na Zábradlí vnímám hlavně jako obrazy, jeden vjem za druhým. Jako řadu kreslených skečí, propojených místem.

Atmosféra, ve které jsem se ocitla, mi s nostalgií připomíná krásné americké detektivky s tajemným kouzlem zakázaného světa … Ne nadarmo se říká Už jsi viděla tu detektivku Na Zábradlí? … Jednotlivé mizanscény vršící se za sebou… Jako by herci, potulující se v přesně vymezených linkách, črtali své postavy silnými výraznými tahy a posléze je posouvali do dalšího kola zpomaleného kolotoče – k dalšímu kaleidoskopickému stupni té nekonečné spirálovité věže.

Šílenství sice pro mě nebylo šílenstvím, ale spíše řadou minikreseb, v jejichž pozadí je cítit latentní ohrožení. Nemůžeme ho zachytit, ale postupně se stává přítomným. Co vidíme, ještě nic neznamená, můžeme to také vidět z jiného úhlu – zezadu, zleva, zprava, z jiné perspektivy. A existenci trvalého ohrožení si připouštíme vlastně mimochodem, jenom v těch nejvyšších tónových kategoriích, v neviditelnu. V atmosféře, která ani nehoustne – prostě je – a má tlustě vypletenou osnovu. Cítíme dennodení podprahové napětí. Zjitřené oscilující vzdušné částice nás dostávají do stavu bdělosti. Tušíme…?

Výstižná scéna nás okamžitě strhne k soustředěnému zaujetí a my sledujeme ten nepolapitelný přiběh. Výborné kostýmy splývají s hereckými představiteli v dokonalou podívanou – jak říká režisér Jiří Havelka: Majda Sidonová umí z každé situace vytěžit drama – a podtrhují výjimečnost jednotlivých minipříběhů, které se vrší jeden za druhým v soustředěných řadách až k poslednímu monumentálnímu akordu. Emocionální hudba znásobuje prožitky a umožňuje ojedinělý zážitek.

///

Tanec Praha

Krásné Hudební divadlo Karlín a úžasní Konžané, kteří – jak bych to řekla nejlépe – ať tančí, zpívají, bubnují či hrají na exotické hudební nástroje, jsou všeho schopni.

Barokní evrpopská hudba a projev konžských mladých mužů je – jak zní titul představení – Coup Fatal, neboli volně přeloženo Fatální zásah. A jejich všehoschopnost a všetalentovanost to dokazuje. Evropa a Kongo, ohromující projekt, který by se samozřejmě nemohl uskutečnit bez zcela nevšedního projevu Serge Kakudjiho. Bez jeho plného jemného i bouřlivého kontratenoru, bez uměleckého vedení slavného choreografa Alaina Platela, bez bruselského skladatele Fabrizio Cassola, kytaristy Rodrigueze Vangama a celého ansámblu.

Vzájemný kontrast, protipól – na první pohled neslučitelného Georga Friedricha Händla, Claudia Monteverdiho, Antonia Vivaldiho, Ch. Willibalda Glücka a jiných s konžskou tradiční i populární hudbou – byl sázkou do loterie a… úspěšnou. Snad až na poslední třetinu, která pro mě byla dosti prodlužovanou a velmi zpopularizovanou, jsem byla přítomna velkému zážitku!

///

Když už jsem u Tance Praha

Skutečný klasický skvost jsem mohla vidět na stejném místě – v Hudebním divadle v Karlíně – o dva dny později.

Vrcholem letošního tanečního festivalu bylo Stravinského Svěcení jara. Choreografka Marie Chouinard vytvořila tuto choreografii před 19 lety, a já jsem mohla vidět tento stále aktuální skvost a – jak psali v programu – tuto „Událost sezony“ v Praze ve středu 25. 6. 2014. V pouhých 35-ti minuách jsme mohli v rozmachlém tanečním gestu sledovat apelativní poselství nového vnímání světa vyjádřeného Stravinského hudbou spolu s dokonalou pohybovou kulturou těl tanečníků a tanečnic a jejich technickým vybavením. Permanentně jsem si uvědomovala, že jsem svědkem ojedinělého tanečního ztvárnění, které bylo vytvořeno v Národním centru pro umění v Kanadě, v Ottavě, dne 18. června 1993!

Někteří lidé a některá díla jsou z historie nevymazatelná.

///

Do třetice Tanec Praha

V rámci Dnů Jeruzaléma v Praze – Einat Ganz: All We Ever Wanted Was Everything

Ve chvíli, kdy už mělo představení začít a já stále stála přede dveřmi do sálu, jsem si začínala připouštět, že budu svědkem ‚alternativního‘ představení. Když jsme konečně byli vpuštěni do sálu, uviděla jsem muže s pořádně velkou lopatou v ruce, který v pravidelných intervalech přehazoval v neckách něco jako škváru. Bylo mi jasné, proč nás nepouštěli, a také jsem si říkala něco o rozmarech režiséra. Žasla jsem, když muž během celé produkce nepřestával tímto pohybem udávat rytmus a – jak se říká – tvrdil muziku. Tomuto tanečnímu představení výrazně určoval leitmotiv! V jeho fyzicky náročném pohybu bylo cosi, co stále dokola, stereotypně, s vteřinovou přesností evokovalo staré časy vzniku Izraele, kdy odříkání, touha, víra, umanutost a tvrdá práce byly nutností.

Mužova tvrdohlavá, neústupná činnost opakující se s přesností hodinových ručiček kontrastovala s novou generací mladých Izraelců narozených v jiné době, za jiných okolností – sice se stejným dědictvím, ale v jiných souvislostech, v jiných pnutích.

Muž skutečně házel tou lopatou po celou hodinu. Když představení skončilo, otočila jsem se ke známé tanečnici Miřence Čechové, která seděla za mnou, a zeptala se jí: Jak byste to řešila vy? Vždyť ten chlap se po celou dobu nepohnul ani o fous! Stále stereotypně udával rytmus a symbolizoval téma představení. Ona se zamyslela a řekla: Příště bych to asi házela levou!

A je to!

• Autor: Hana Frejková
• Publikováno: 10. července 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 8)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ