Dny otevřených dveří a začátků (No. 8)
Vnímání vlastní tělesnosti v nultém bodě přítomného okamžiku se nevyhnul nikdo z těch, kteří dorazili na páteční festivalové představení The Body Present do Divadla v Celetné. V malátném vedru ledově vychlazené nápoje rychle teplaly, klimatizace v sále tak tak stíhala a divákova fyzická schránka se opakovaně hlásila o pozornost. Ovšem jen do té doby, než boj o ni zahájily obyvatelky modelingových těl – představitelka tanečnice a divoké duše Jindřiška Křivánková a anorekticky subtilní Jana Kozubková v úloze zpěvačky.
The Body Present – představitelka tanečnice a divoké duše Jindřiška Křivánková a anorekticky subtilní Jana Kozubková v úloze zpěvačky. FOTO ARCHIV
Kult těla. Co uděláte s tímto fantem, když začne ztrácet platnost během čekání na výsledky histologie? Půjdete ke kartářce, k žítkovské bohyni nebo se dáte na šamanismus? Nebo na extázi? Vrhnete se do víru života s nadějí, že na vás zubatá zapomene? A co uděláte s tímto fantem, když jen docela prostě a obyčejně začnete stárnout? Zhruba tak se ptá performace fyzického divadla s prvky fashion show a live dj show v režii Lucie Ferenzové, inspirovaná filmem Cléo od pěti do sedmi. Její významnou dynamizující složkou se stala elektronická disko hudba od Lightning Glove.
Na přehlídkovém mole před zraky veřejnosti není ovšem pro zpochybňování kultu těla místo, přestože všichni přihlížející vědí, že módní ikonu mohou také trápit vřídky na nose, zbytky jídla v zubech nebo svrbět pokožka intimních partií (zvlášť v tom horku). Obě perfomerky vystavují na odiv vnější masku „nestárnoucích, zdravých a úspěšných“ s komickým úsilím, jaké kolem sebe vidíme dnes a denně. Zároveň, obklopeny zrcadly, nemohou skrýt animální přirozenost, ani vnitřní touhy, rány, křehkost a stíny.
Sebejistá ladná chůze na proklatě vysokých podpatcích se s přibývajícím časem mechanizuje do čapího kroku, pýcha a opotřebovanost předchází pád. Pod paralyzujícím dopadem kritických poznámek typu: Jsi chodící destrukce! Ty vůbec nereaguješ! Máš mozek?, jakými je zřejmě častují muži, začne citlivější Jana dokonce šmajdat a ne a ne se znovu postavit na vlastní štekle. Karikatura modelky sebou opětovně mrská o zem, ale nevadí, kočky mají devět životů. Holky se trochu pomlátí, znovu vstanou a všechno je v pohodě a v glancu. Jak jinak. Show must go on a shopping jakbysmet, střídají se hadříky, boty a extravagantní paruky, do publika putují exotické koktejly, zdobené palmičkami, vítaný to bonus. S reklamně nadnesenými výkřiky wow padají čelisti stále nížeji a stále obtížněji se vracejí do přirozené polohy, až se nakonec blíží strnulému výrazu strašáka z filmového hororu Scream. Ostatně, výraznou mimikou se aktérky snaží doplňovat vycizelované pohybové a taneční prvky během celé inscenace.
K nezbytným doplňkům out-fitu patří partner na odpovídající společenské úrovni a tady ponižované modelky vrací úder. Nafukovací panák v obleku vyhoví ideálně a než bude vyfouknut a odvržen, působí v náruči Křivánkové díky jejím dokonale propracovaným pohybům a výrazům nečekaně opravdově.
Sondy pod ikonické masky obstarává zpěvačka Jana, ve své podstatě umělkyně se staromódním vkusem, v soukromí instinktivně hledající lék na povrchnost doby v kořenech lidové písně, zkostnatělého šansonu či v country s nedvědovskou poetikou. Dlouhá sukně s volány, cop, elegantní dámský klobouk nebo kozácká čapka reflektují její skutečné Já. A i když se objeví na jevišti v roli stříbřitě chladné popové hvězdy s umělou kyticí a v paprscích reflektoru, imaginativně se snaží vzývat návrat k přirozenosti alespoň písní o srdci, mířícím k výšinám.
Její důvěrná kamarádka Jindřiška-Cléo zaměňuje boj o život s bojem o image. Ví, že zrcadla se dívají a nápisy na nich určují krvavou rtěnkou předem rozvržený časový interval inscenace a také statusy (Maso, Bezmoc, Ikony). Tančí tedy tak rychle, jak jen dokáže, a při všech písních rozhýbává tělo takřka stejnými diskotékovými pohyby v neměnném tempu. Ať zazní techno, rap nebo lidovka o zakrváceném Jankovi, její styl se překvapivě chytí na všechno a i v destrukci si nese rituální energii. Že musela opustit svět modelingu i taneční parket? Pro tento případ se nabízí tělocvična, medicimbal, žíněnka. Tělo nesmí zahálet. Bohužel, sama inscenace její bojovnost nesdílí a počáteční tempo i nápaditost především ke konci už trochu klopýtaly. Tomu odpovídaly i reakce publika, složeného z tuzemských a zahraničních diváků.
Varovné poselství The Body Present ve smyslu těla jako daru zneužívaného současným kultem těla ale oslovilo všechny, kteří se ocitli v Nultém bodu. A nejen v tom festivalovém.
///
Předchozí díly festivalových zpravodajství:
Dny otevřených dveří a začátků (No. 7)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 6)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 5)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 4)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 3)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 2)
Dny otevřených dveří a začátků (No. 1)
Komentáře k článku: Dny otevřených dveří a začátků (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
