Bože, přijď!
„Ničemu nevěřím… Na nic nevěřím… Nevěřím. A strašně bych chtěl uvidět nějakého boha. Samozřejmě, že bych mu nevěřil. Ale měl bych definitivní důvod k sebevraždě.“ Tato slova si zapsal do deníku v polovině šedesátých let filmový scénárista a režisér Pavel Juráček. V koncentrované podobě se v současnosti vznášejí nad diváky Strašnického divadla v průběhu představení s poněkud záhadným názvem Murlin Murlo.
Autorem komedie o konci světa je Nikolaj Koljada, dnes již respektovaný a světově známý dramatik a zejména tvůrce tzv. Uralské školy, jejíž představitelé reprezentují v současném Rusku vlnu nového dramatu. Dramatu, které se nebojí ukázat opravdovou podobu ruské společnosti se všemi nešvary a patologiemi jako je ztráta iluzí a krize identity podporovaná alkoholovou samoléčbou. Právě takovými stavy jsou stiženi i (ne)hrdinové Koljadovy hry Murlin Murlo. Murlin není vlastně nikdo jiný než docela všední děvče Olga, která žije v provinčním městě Šipilovsku a sní, že z něho jednou unikne. Touží po velké lásce a občas si povídá s Bohem.
Křehce-drsná Marilyn
Do role šipilovské Marilyn Monroe obsadil ve Strašnickém divadle režisér Michal Lang Lenu Ouhrabkovou. Což se ukázalo jako velmi šťastné řešení. Herečka s vizáží roztomilé, lehce nazrzlé holčičky s copánky, která ale umí zazlobit, výborně přecházela z poloh křehkého zasnění do drsné pragmatické roviny, při níž využívala i jinou výšku hlasu. Tuto povahovou dualitu se podařilo Leně Ouhrabkové vystihnout až do nejmenších nuancí. O poznání problematičtější bylo pojetí starší Olžiny sestry Iny v podání Ivany Wojtylové. Ina je životem protřelá, rozšafná a hlučná, ale zároveň stejně osamělá a ztracená jako její mladší sestra. Ivana Wojtylová zpočátku přesně odhadla míru gest a mimiky, aby neztratila lidský rozměr své postavy, čím dál tím víc však upadala do karikatury. Ta byla sice příčinou velkých poryvů smíchu, nicméně učinila z Iny pouhou prázdnou afektovanou excentričku, která by jen těžko mohla volat po spasení a nápravě lidstva. Paradoxně právě ve chvílích, kdy se herečka nesnažila strhnout divákovu pozornost, působila její postava a komika nejsilněji (seznamovací etuda s Aljošou, suché komentování mediálních zpráv o nastupujícím konci světa).
Souseda Michaila, jenž často navštěvuje Murlinin byt – a u něhož ona mylně hledala lásku a záchranu – hraje Jiří Racek. Postava Michaila je v kontextu hry okrajová, nevnáší do ní žádný nový význam, Jiří Racek z ní přesto vytvořil plnohodnotný obraz prostoduchého hulváta, který spoustu věcí vůbec nechápe, ale bere je tak, jak jsou. Nejtěžší úloha připadla na Jana Hofmana, představitele nového nájemníka Murlinina bytu Aljoši. Ten se totiž stává hlavním hybatelem děje. Jako člověk přicházející z města s sebou přináší naději na změnu i na nalezení východiska ze stereotypního, bezesmyslného života v provinčním městečku. Podobu subtilního snílka s velkými vizemi v první části inscenace vystihl Jan Hofman dokonale. Po přestávce tomu ale bylo naopak. Postava Aljoši prodělá velkou změnu, mesianismus je ten tam, před námi vyrůstá stejně bezohledný macho jako soused Michail. Herci se bohužel nepodařilo naplnit charakterový přerod postavy, což do jisté míry způsobil jeho vzhled a s tím spojené dispozice k určitým typům. Možná kdyby se pokusil být ještě surovější, ještě tělesnější, působilo by znásilnění Murlin jako skutečný katarzní vrchol, takhle zůstal zážitek někde na půl cesty.
Prázdnota v přeplněnosti
Scénografie Milana Davida dbala detailů. V kontrastu s prázdnotou lidských bytostí byl Murlinin byt přeplněn nábytkem a květinami. Jejich zeleň postupně přecházela i do samotného zařízení, které pokrývala zelená barva. Jakoby už nic nemělo vlastní podobu a všechno se unifikovalo do jednotné totality. Nebo snad proto, že Murlin je vášnivou fanynkou Esmeraldy? Scénu tvoří čtyři simultánní hrací prostory: dva pokoje a dvě spojovací chodby. Herci tyto dispozice pečlivě respektují a to tak důsledně, že si divák za dobu jejích přesunů z jedné místnosti do druhé stačí prohlédnout i svého souseda. V závěru však účinkující prostorové rozvržení nepochopitelně porušují a začínají procházet stěnami. Dlouhou dobu jsem marně hledala důvod; pokud existuje, nepodařilo se jej přenést na jeviště.
Přes veškeré výtky je ale třeba ocenit samotný dramaturgický počin. Znovuuvedením Koljadova textu (doposud jediné uvedení v Čechách se odehrálo v divadle Husa na Provázku v roce 2003) se obohatil bohužel stále malý okruh současné ruské dramatiky na českých scénách. Strašnická Murlin Murlo sice diváka plně nezasáhla, podařilo se jí ale zachovat rozměr bolestné bezvýchodnosti a nesnesitelné tísně – a to vše v komickém balení.
Strašnické divadlo – Nikolaj Koljada: Murlin Murlo. Překlad Gabriela Palyová. Režie a hudba Michal Lang, scéna Milan David, kostýmy Tomáš Kypta. Premiéra 20. října 2010. Psáno z reprízy 31. října 2010
Komentáře k článku: Bože, přijď!
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
