Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 39)

Sedím na posedu. V centru přírodního parku Poluška, nad Věžovatou Plání. Kolem voní šafrán bělokvětý, jestřábník oranžový, čípek objímavý, kýchavice bílá, vstavači – české orchideje, arnika spol.

Povoluji uzdu fantazii, kýchaje objímám čípek a on leknutím vstává. Kousek dál se houpají dlouhé provazce břízy a ustrašeně se chvěje listí osiky. Uprostřed rozčepýřené louky osamocený strom. Kdysi ho zasadili pro odpočinek ženců ve stínu. Ale dnes už kosu nevidíš. Startují motorové kosiště, traktor. K čemu je posed? ptá se zvídavé děcko. K pozorování zvěře? K její porážce? Jedno okénko lze otevřít. Pro lačnou hlaveň? Přímo naproti jsou dvě pohádkově zarostlé samoty. Kdo tam teď přebývá? Co prožívá daleko od lidí. Pravděpodobně to jsou lufťáci. Zrovna jeden břichatý vylézá s lahváčem v dlani. Tady by šlo uniknout civilizační vřavě! Vysoko v oblacích krouží káně hledaje sousto pro drobotinu. Tu a tam výhružně křikne. Smíšené lesy od obzoru k obzoru vyzývají k ztracení, k pohlcení drobného člověčího těla. K vymizení. Vzdálené namodralé vrcholky hor roztahují své paže. K splynutí? Voňavá louka, voňavý les. Jejich intenzivní odér připomíná naparfémovanou krásku. Ulehnout a zmizet v jejím objetí!…

Omračující, až děsivě přátelská atmosféra a mě v hlavě vytane jiné setkání… Po letech, na návštěvě Dejvického divadla. Pitínského zdivadelnění románu Novomanželé Johanna Wolfganga Goetheho – Spříznění volbou. Už podtitul Do čela, či do prsou okénko napovídá…

Idylku do samoty prchnuvších milenců naruší jejich dávný přítel a mladá neteř. Téměř vše se otřese v základech, mnozí umírají… Totální rozpad blazeovaného, narýsovaného, naplánovaného života. Herci s vervou využívají přímý kontakt s publikem. Sledujeme každičký detail. Oční zákmit, slinu na hlasivce, mezizubní sklovinou. Mám rád intimitu bytového divadla. Domácí, vstřícné klima podporuje zvukař Jirka Ulrich – kamarád z barového angažmá Alfredů v Tabarin baru z konce osmdesátých let. Vzpomínáme na jeho zvukařskou proměnu ve řvoucího lva… Dále barman Petr Koutecký z divadla Sklep, jeho přestávková VIP-sklenka chlazeného vína i s adresnou jmenovkou! Lahoda! Ke klábosení s Davidem Vávrou, Zdeňkem Tycem a nahoře skvělé únětické pivko!…

A léto letí jak motýl, který usedl Sylvii mezi obnažené prsty levé nohy. Bez drezúry! Minuty roluje sosáček, otevírá křídla a něžně popochází. Je tak lehký, že ani nelochtá… Chvíli nato se zvedá vítr a on mizí. Dřevěný posed se otřásá, vrže a… Aú! Něco mě kouslo do kotníku. Černý mravenec. Vydali se na vyhlídku až sem, do výše. Dole jsou jich milióny. Spořádaně, pokorně putují v deseti proudových dálnicích za službou. Kdo chviličku postojí, mění se v obalenou sochu od Christa s Jeanne -Claude. Jen místo barevného papíru jej olepuje hemžící se masa. K tomu zesilující BZZZZZZZ… Okolí krutě bzučí! BZZZZZZZ… Hmyzí apokalypsa. Pak náhle ticho a hned fííííí…

Jako na šumavské Kvildě, kde jsme nedávno trajdali. Domácí pivovar vedle pramene Vltavy! Výlet na kole do nejvýše položené vísky Bučiny, kde zachovali kousek ostnaté bariéry i se střelnou věží. Jen pohraničník chybí. To znám z rodných Loučovic či lesů nad příhraniční stranou lipenské hladiny. Také odtamtud byl panoramatický výhled na Alpy, teď navíc sešup do Knížecí pláně… k dávné, neexistující vesnici. Tady jich padlo za terč tankistům! Gotická věž kostela? BUM! Štít renezančního statku? BUM! Běloučká kaplička? BUM! Školní tělocvična? BUM! BUM!… A krávy se pasou, býček se ukájí a oblaka tvarující obraz za obrazem plují klidně dál.

Stále hledím na osamělé samoty domů. Lahváč je dopit a pijan se odvezl mezi své… Tesknota zůstala… Hlavou plachtí, jako ta oblaka, útržky odehraných představení. Plac za placem. Janovice u Rýmařova, Cheb, Pavlátova louka nad Metují, Hrádeček, Tábor, Dačice, Svitavy, Nový Jičín… Jako každé léto.

Koukám na lezoucí brouky a myslím na skryté podobenství v bajkách… Nedávno přiběhly dvě kamarádky k nám domů. Zběsile zvoní na ruční anglický zvonek. Buší na dřevěná vrata. Když je konečně otevřu, pod slupkou úsměvů vidím syslice, ropuchy, co předvádí taneček spříznění /goethovský?/ a z pórů jim kape dráždivý sliz, co přebije každý deodorant. Ať se snaží sebevíc, stále koukám na nafukující se ropuší líce, demaskují vnitřní lež! Ano, stačí chvilku pozorovat a nalezneme tisíce zvířecích podob. Tím se nejvíc přiblížíme k člověčině, přičemž nikoho neurazíme. Tedy, pokud se nepozná ve vypouklém zrcadle. A živočichové? Ti mají svou džungli pěstující člověčí bajky. Třeba tenhle obří pavouk na mě plazí posměšně jazyk, kulí bulvy, třese desítkou nožek a v pavučině se celá familie válí smíchy.

Z výšin ulétávám s mraky, chvějícím se listovým, zpěvem ptáků… Zmizet, ztratit se do smíšeného lesa. Oblaka mění jeho barvy, stíny a motýli hledají… jako já… šťovíky mládí. Teď usedl opět jeden na mou nohu. Snad zdejší krajinu nepostihne revitalizace jako park v Novém Jičíně. Krásně zarostlé lesní divadlo, a oni dostali evropské peníze na vymýcení letitého spadu, náletu – obřího lesa. Omlouvali se. Zatím stihli jen půlku. Upravené žlutavé cestičky, hybridní stromy, zákrsky – památník holocaustu? Evropský boj proti tlaku přírody? Rodí se přírodní park bez přírody. Džungle bez džungle. Lidskost bez lidí… Ale taková hravost kluků-vnuků?! To je přírodní úkaz, který jen tak nezastavíš! Vyslyší každé ponouknutí ke hře.

Kdykoli utrhnou v přerostlé louce, která je halí až po hlavy, nějakou travinu, kvítí, a já mocně zaštkám  – Au, Au…jejda, jejda! Au, Au…jejda, jejda! – propadají zalykavému smíchu. Plačící květy je rozesmějí, až se po nich blaženě válí a ony-já usedavě štkám. Au, Au…jejda, jejda! Au, Au…jejda, jejda! Muzicírujeme na pařezy, stromy. Jako kdysi s dcerami. Klacíky dolujeme v kupě štěrku a kamejčky se valí a valí… Šiškami zasypáváme vyhnilé pařezové díry. Z rukou nám tryská, vodo trysk, šiško trysk, šerko trysk. Co zrovna chytneme do dlaní… Zinscenované pády, uklouznutí, bouchance holí, větví… stále to funguje! Jak oni se opičí! Když strčím stéblo do úst, už mi ho berou a sami… Ve trojici spiklenecky kráčíme lesem. Když uslyším hlasitě zpívat ptáka v koruně stromu, hned je zavolám a otvírám ústa přesně s jeho zvukem. Přírodní dabing! To zírají, oči jim lezou z důlků… Málem mi překvapením zaaplaudují!

Dole v údolí ohňostroje ztichlých blesků. Vzdálené hřmění. Mohli bychom varovat ty dole, kdy to na ně přijde… Slunce zašlo a i já mizím v korunách stromů. Lovím očima lišky, srny, jezevce… Kdysi jsem fascinovaně pozoroval jednoho utonulého v kanálu nad Čertovou stěnou. Jak se pomalu ztrácel a měnil ve vodu. Světlušky se svádějí. Chvilku zrychleně frnknou. Zasvítí a zahasnou. Chvíli nato kousek dál… Rituál lásky. Alergeny nás vracejí do přírody. Nutí ke splynutí.

Koukaje do vlnících se potemnělých lánů si připadám jako hrdina románu Raymonda Queneaua Modré květy, vévoda d´Augeči Cidrolin. Popíjím fenyklovou tresť -Pastis a zírám na modré květy tam dole. Sny se mísí se skutečností, dávné dějiny s dneškem. Co je víc opravdová skutečnost? …Ekonomickým tlakem je člověk přinucen k práci. V práci však není štěstí. Kde je hledat?… V poklidném živlu literatury. Dosáhnou štěstí tím, že vyjdeme z historie, z příběhu, z dějin… Na zemi ležela vrstva bahna, ale sem tam se už rozvíraly drobounlinké modré květy. Modré květy nekonečného lidského snění…

P. S.: Podle zlodějů se dá věštit budoucnost! Na železničním přechodu v Mníšku v noci uřízli dřevěné závory! Peláší s pruhovanou kládou – čekají tvrdou zimu!… A v klimatizovaném kině jsem se opotil z tragického putování novicky Idy ve stejnojmenném filmu Pawla Pawlikowského. Dojímavá, hrůzostrašná krása.

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 10. srpna 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 39)

1. Milan Švehelka

   

   Skvělé………………..

   10.08.2014 (10.19), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. Zlatka Klepalová

   

   Chytré, inspirující
   (už se těším na kino, divadlo…) a ještě ty názvy rostlin…
   Díky!

   13.08.2014 (9.32), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

3. Zdeněk Říha

   

   Kdybych Tě neznal,
   tak bych sem si myslel, že to píšeš, že pochopím, že neuvidím to co Ty.
   Tak si to aspoň přečtu.
   Zdeněk

   15.08.2014 (21.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ