Divadelní noviny > Festivaly

Velká a malá gesta DIVADLA (No. 4)

Mark O´Rowe: Terminus (režie Marek Němec, Divadelní spolek Kašpar, Divadlo v Celetné)

Může-li se o poezii prohlásit, že je ukecaná, pak to beze zbytku platí v tomto případě. Irský dramatik Mark O’Rowe napsal podivuhodnou básnickou hru, založenou na neustálém atakování divákovy imaginace čistými prostředky poezie. Neznám originální text, ale překlad Ester Žantovské je prošpikován takovou verbální opulentností, že trochu tuto mediatorní funkci jazyka v rámci mysticky obskurního příběhu narušuje. Je to totiž jazyk sám především, který se tu před námi narcisistně natřásá, poukazuje sám na sebe a značně brání divákovi ve výhledu, nebo spíš vhledu do své vlastní fantazie. Jako by si nemohl naplno prožít morbidní příběh plný zombieovského mystična a nadpřirozena. Jako by neustále musel jazyk okřikovat: Uhni sakra, máš tlustý sklo! Přesto se skláním před poetickou invencí mladé překladatelky, jen si nejsem jist, zda její text funguje ve správném systému. Marek Němec decentní režií s minimem výtvarné složky přesně vystihl, že vehikulem tohoto originálního divadelního tvaru, oscilujícího na pomezí snu, fantazie (či spíš feťáckých úletů) a současné dublinské reality, je slovo a nebál se mu přidělit dominantní roli. Je z něj pravda na míle cítit irská whisky – surreálná, patická zaujatost procesem umírání prostupuje příběhem s vytrvalostí irského settera a po hodině začíná být – i přes vynikající výkony obou ženských představitelek Barbary Lukešové a Aleny Dolákové (Ladislav Hampl už pro mne představoval jistý problém) – přece jen trochu únavná. Také těch karamelek už bylo nějak moc. Ale jinak jde o událost na české scéně a o pozoruhodný, byť poněkud bizarní návrat k divadlu slova.

Philippe Quesne: Sergeův efekt (režie Philippe Quesne, Vivarium Studio, Francie)

Divadlo je staré bratru dvaapůl tisíce let a někdy už opravdu neví, co by. Toto galsky příjemně nezávazné, improvizované „co by“ bylo milým odpoledním intermezzem náročného festivalového programu, ale i ono bylo příliš dlouhé. Philippe Quesne má poměr k dramatickému času jaksi francouzsky relaxovaný. Tikají mu neúprosně divadelní vteřiny, ale jeho to nijak netrápí. Herec sedí, čumí na telku, popíjí víno. A nic. Dlouhé minuty. Všichni čekají, co se bude dít a ono se neděje nic. Pointa, která by to celé zpětně ospravedlnila, zatvrzele ne a ne přijít. Nuda? Nikoli. Minimalismus. Žádný divadelně postřehnutelný děj. Na co se to koukáme? Na sebe. Koukáme se na sebe, jak se koukáme na telku. Ejhle! Něco přece. Náznak třeskuté akčnosti. Lampa pšoukla a světelný gejzír je něco jako šok, v daném kontextu. Bravo! A hele! Auto. Jede. Je na baterky a veze křupky. Spustí Haendel. Přijede trabant. A s ním návštěva. Ohlášen Wagner. Říkám své sousedce, Jízda Valkýr, vsaď se. Leč marně. Škoda, mohl jsem vyhrát pivo. A potom John Cage. A Vic Chestnutt. Mile rozpačitý dialog se rodí z nudy chvíle. Jen tak, aby řeč nestála. Hra na náhodu. Za chvíli je jasné, že řeči by vůbec neuškodilo, kdyby postála. Tu a tam se některý/á z dobrovolníků vzepne, v zoufalé snaze zabít/nabít čas nějakou akcí. Jakoukoliv akcí. Protože Frantík je lyrik titěrné chvíle. Dramatis personae tohoto bytového dramatu jsou dálkoví ovladači. Kdy jim proboha dojdou baterky?

W. Shakespeare: Hamlet (režie Daniel Špinar, Švandovo divadlo)

Je to poctivě udělaný „urtext“, Danielem Špinarem do detailu promyšlený a slušně herecky realizovaný. Přes funkční přehodnocení řady rekvizit a rozvinutí quasi současné ornamentiky ale vlastně docela tradiční. Pravda, některé scény byly Jiřímu Joskovi přepsány, jiné škrtnuty, ale jde vcelku o zásahy krotké, rozumné, nenásilné. A fungující. Snad až na závěr, poněkud zahozený. Zato vynikající je scéna s herci, jimiž se tu stávají sami členové královské rodiny, spolu s Poloniem, kteří neodolatelným způsobem provádějí první čtenou Gonzagovy hry za Hamletova režijního vedení. Je to neurotický mladíček, těžce traumatizovaný rodinnou historií, který šílenství nepředstírá, ale totálně mu propadá. Ofélie je z něj hodně špatná. Její scéna šílenství a scéna s Hrobníkem, jejž představuje sama, jsou vrcholem inscenace. Vůbec ženy tu kralují, Zuzana Onufráková jako Ofélie a Petra Hřebíčková jako Gertruda své protějšky znatelně přehrají. Titul Ofélie by možná této inscenaci slušel lépe. Počkáme si na bochumské – dva Hamlety v jednom ročníku jsme tu ještě neměli.

Yonatan Levy: Saddám Husajn – Mystérium (režie Yonatan Levy, Divadlo HaZira, Izrael)
Óda na matku ropu prošpikovaná řadou politických říkanek hodně pokleslého stylu, rituální zpěv židovské heterofonie, vojensky řízné taneční kreace čtyř Saddámů, tedy včetně jeho dvojníků, z nichž se ale v mžiku stávají aktéři Západu, Bush mladší, Dick Cheney a další. Jak si tento ambivalentní koktejl vyložit? Návod k použití není přiložen, to je nejzábavnější na celé věci. Hudebněpoetické pásmo dovedně balancuje na ostří dvou vizí světa, mezi Západem a Východem, a nevyznívá v ničí prospěch. Což je o to pikantnější, že jde o svého druhu politický kabaret. Načítat si tam může každý to své podle libosti a podle svých politických preferencí. Rozhodně zajímavá, kontaktní, originální inscenace, jehož hlavní postavou je Matka ropa – příčina všeho.

• Autor: Ivan Žáček
• Publikováno: 13. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 4)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ