DN 3
Kritické hodnocení Dočekalovy inscenace Beckettova Čekání na Godota na pražské Nové scéně bylo extrémní – od fejetonu Romana Sikory v Lidových novinách, který „kriticky“ posuzuje i to, jak se v den premiéry herci a režisér vyspali, po nechtěně komické blábolení Kláry Kubíčkové v Mladé frontě Dnes, podle níž imaginární jízda na jednokolkách, imitace Ježíše nebo odbíhání čurat, jsou etudami hodnými pánů herců. (Je opravdu nezbytné, aby divadelní recenze v našem nejčtenějším deníku psala osoba, která o oboru neví zhola nic a jejíž „sloh“ nedosahuje ani úrovně školních kompozic žáků sedmé b? Několik let jsme v DN tiskli rubriku Přečetli jsme, v níž jsme s kolegou Ermlem ironizovali kritické výkony našich divadelních recenzentů. Panebože, jak já po přečtení „kritických soudů“ K.K. všechny ty výhrady beru zpátky, jak jen jsem šťastný, když si v MFD přečtu divadelní recenzi od Kateřiny Rathouské – kterou jsme v té rubrice také tepali – neboť je oboru znalá a píše k věci.)
Právě o téhle bídě současné divadelní kritiky referuje v komentáři Grandiózní Sikora Richard Erml, jímž otevíráme třetí číslo letošních Divadelek. A jak to s tím „nejproslulejším Beckettem“ na Nové scéně doopravdy je? Dozvíte se to, pokud si přečtete analytickou stať Zdeňka Hořínka Čekání na konec, která Dočekalovu inscenaci vřazuje do „beckettovských“ kontextů českého divadla: Čekání na Godota je Kolumbovým vejcem dramatu – začíná svou úvahu Hořínek.
Martin Dejdar je velice zaměstnaný muž a domluvit se s ním na rozhovoru je tak trochu detektivka. Sehnat se mi ho podařilo až po tři čtvrtě roku, když jsem se mu konečně dovolal – ovšem do New Yorku. Náš rozhovor, s titulkem Vždycky se objeví nějaký čert, který vám nabídne výhody, když mu to podškrábnete je tedy i o Americe, ale hlavně o Ypsilonce, v níž hraje už čtvrtstoletí, o ypsilonské herecké šatně v čele s „ufonem“ Lábusem , a samozřejmě i o Dejdarově složitě strukturované dvojroli Fausta-Gounoda v Schmidově travestii nejslavnější Gounodovy opery. (A mimo jiné také o Pražské pětce, v níž Martin Dejdar začínal.)
Když dva dělají totéž, není to totéž – tvrdí Vladimír Just v obsáhlé recenzi monografií prvorepublikových hereckých hvězd – Čeňka Šlégla a Adiny Mandlové – Parazitismus a solidní výzkum. Mimochodem: taky si myslíte, že Čeněk Šlégl byl odporný kolaborant s nacisty? Výzkum Jaromíra Farníka a Radka Žitného ten apodiktický soud velmi pádně zpochybňuje.
Werner Herzog Vzal pušku a namířil ji na Kinského – a vzešly z toho „kultovní“ filmy, jako např. Vojcek a Fitzcarraldo. Esej Michala Procházky o lidsky i „umělecky“ složitých vztazích Klause Kinského a německého „teutonského“ režiséra, jenž směřuje k wagnerovskému Gesamtkunstwerku, vám nabízíme v naši zahraniční rubrice.
Všechno Co na sebe ví bude Milan Uhde prozrazovat ve svých vzpomínkách, jež budeme publikovat v Divadelkách do konce roku a možná i v roce příštím. První část je věnována jeho uštknutí divadlem, tenkrát, když byl Uhde malej kluk, ponejvíce loutkovým.
Komentáře k článku: DN 3
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
