Divadelní noviny > Burza Festivaly
Velká a malá gesta DIVADLA (No. 8)
Anděl zkázy – ještě jinak
Ivan Žáček a Jiřina Hofmanová ve svých článcích (zde a zde), které pojednávají o inscenaci Davida Jařaba Rechnitz – Anděl zkázy, nabídli z mého pohledu nevhodný výklad hry Elfriede Jelinek a Jařabova díla. Nabízím proto jinou interpretaci.
Vitríny s „mrtvými“ v inscenaci Rechnitz – Anděl zkázy FOTO ARCHIV FESTIVALU DIVADLO
Dnes, kdy je jakékoli kontroverzní či takzvaně společensky závažné téma zužitkováno kulturním průmyslem a médii ad nauseam, nabývá na důležitosti vztah mezi událostí samotnou, jejím obrazem a jejich nynějším využíváním. Již nejde ukazovat události jen „tak, jak byly“ a čekat od tvůrců, že nám zprostředkují „mravní rozhořčení.“ Součástí zobrazování událostí se stává také reflexe způsobů „výroby“ jejich obrazu a vůbec „minulého“ a „současného“.
Elfriede Jelinek vychází z masakru maďarských Židů hraběnkou Batthyany a její nacistickou suitou v Rechnitz v březnu 1945. Tématem hry není historická událost, ale způsob jejího připomínání (a zapomínání) v kulturní paměti. To je komplikováno úhlem pohledu: nejde o náš pohled na minulé, ale o pohled „očima mrtvých“. Až v druhém řádu Jelinek usiluje ukázání nestvůrnosti fašismu (Ivan Žáček) či zrůdností svévolného lovu lidí (Jiřina Hofmanová), pokud vůbec. Předmětem mravní rozhořčení, kterého se dožaduje Ivan Žáček, tedy není samotná událost, ale obyčejní, slušní lidé, kteří se snaží sami sobě namluvit, že se jich dějiny netýkají. Postavy v prvním plánu tedy nelze považovat za loutky tlumočící autorčiny názory (Ivan Žáček) a pochybuji, že se Jelinek snaží vcítit do hypotetických pocitů historických aktérů (Jiřina Hofmanová). Výklad a čtenář se proto nedá odbýt tím, že rozum odchází otřesen (Jiřina Hofmanová) nebo že divák přijímal vše chladným raciem. Jako by zde rozum byl ten špatný a nevhodný a nestvůrnosti a zrůdnosti byli výhradně věcí srdce.
Rozpornost vztahu minulého a přítomného, prolínání dvou světů, tematizace pohledu a přítomnost (očí) mrtvých je skoro až návodně uvedena Eliotovou básní Dutí lidé, volně pak odkazem k titulnímu Buňuelovu filmu. Zdroj vnitřního napětí hry a Jařabovy inscenace lze vidět ve vztahu mezi tím, co bude ukázáno, a co nebude. Toto napětí také zdůvodňuje scénografické řešení (vitríny s „mrtvolami“ se objevují i v dalších inscenacích textů Jelinek, např. v Díle v režii Nicolase Stemanna). Kóje jsou „místem minulosti“, která tvoří pozadí a nevyslovený, avšak neustále přítomný referent všech promluv pronášených postavami před výlohou. Kóje také funguje jako „výstavní prostor“, který zvýrazňuje „inscenovanost“ dění na scéně. Podobně funguje zdůrazňování estetického rozměru vraždění (rod Thyssen je mj. majitelem důležitých uměleckých sbírek), nechybí ani koncert.
Jádrem političnosti estetična a vzpomínání, a tedy centrem díla, je proto způsob rozdělování toho, co má, a co nemá být vnímáno; nikoli takzvaně „historická událost“, u které by se měl divák procvičit ve „smuteční práci“ a citovém „pohnutí“.
Jiřina Hofmanová ovšem postrádá nádech monstrozity a inscenace zůstává při vlažné analýze události [a její] samozřejmost zde totiž není schopná otřást divákem. Ivan Žáček konstatuje: Bylo-li cílem inscenátorů, aby divák přijímal vše chladným raciem, podařilo se to dokonale. Vždyť je to všechno už dávno historie […]. Právě, že ne. Co chcete, kolotoč?
PS: Vycházím z květnové bratislavské reprízy. Inscenace je na Slovensku uváděna ve Studiu. Na hodnocení může tedy mít vliv i rozdílný prostorový zážitek.
Komentáře k článku: Velká a malá gesta DIVADLA (No. 8)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Ivan Žáček
Děkuji za reakci,
která ovšem logicky vyvolává potřebu odpovědět, přestože váš příspěvek jde jaksi mimochodně k tomu, co jsem měl na mysli já, a pokud mohu soudit, i kolegyně Hofmanová. Pokud jde o ni, jsem na tom ovšem stejně jako vy, tedy v postavení příjemce/dešifrovatele jejího textu. Od vás se liším jedině v tom, že jsem opatrnější, skeptičtější, pokud jde o možnosti suverénní interpretace toho, co měla na mysli tak, jak jste to předvedl vy. Nesdílím váš optimismus, že dokonale rozumíte tomu, co napsala ona (a kdokoli), protože jim všem vidíte do hlavy. Já jí do hlavy nevidím, pane Bernátku (rád vám nabídnu tykání, protože si vážím toho, jak píšete, což se týká i tohoto příspěvku, ale to má ještě čas, že?). Zatím tedy pane Bernátku, o tom, že dokonalé kontextové porozumění tomu “mezi řádky” je vaše velká iluze, o tom svědčí to, co píšete, a ne kontextově, ale explicitně. Domníváte-li se, že se dožaduji toho, aby Jelinek dodala i mravní rozhořčení, jste na velkém omylu, což je o to pozoruhodnější, že explicitně říkám pravý opak: „V Rechnitzi je však dobře cítit její přesvědčení, že na nestvůrnosti fašismu stačí jen poklidně, potichu ukázat, věcným gestem, prostým jakéhokoli mravního rozhořčení, což má svou platnost.“
Je hloupé citovat sebe, ale tady to zřejmě jinak nejde. Ostatně, nikde jsem ve své, bohužel stručné, recenzi, nepolemizoval s jejím přístupem či s přístupem inscenátorů (dal jsem inscenaci 3.5, a to je u mě hodně vysoké ohodnocení), dokonce ani když píšu: „Bylo-li cílem inscenátorů, aby divák přijímal vše chladným raciem, podařilo se to dokonale.“ Teď už interpretuji sám sebe, ale nic ve zlém, vím přece jen lépe než vy, co jsem tím myslel. Podsouváte mi účelově, že rozum degraduji na špatného soudce v těchto věcech, protože nestvůrnosti a zrůdnosti jsou přece výhradně věcí srdce, ale ví bůh, kde jste to vzal (a obávám se, že ani ten ne). Mám o rozumu (dokonce i chladném) dosti vysoké mínění, a to i tehdy, je-li arbitrem v umění. “Chladný” pak je epiteton constans, nikoli ornans, a ani ten na věci nic nemění. Rozum jiný než chladný být nemůže – není-li chladný, už to není rozum. Obávám se však, že to byl příliš vychladlý rozum, který vám zabránil, abyste správně pochopil závěrečnou myšlenku recenze „vždyť je to všechno už dávno historie – a naše současnost nám přece poskytuje dost nových, nevyčerpatelných zdrojů zla“ jako hořkou ironii. Jsou slovem někdy potíže, že?
Vše ostatní jde mimochodně k tomu, co jsem napsal, a nemusím se tedy vůči tomu polemicky vymezovat. Už proto, že s tím zcela souhlasím. Zvláště přesný je váš postřeh, že „Předmětem mravního rozhořčení (kterého se – raději ještě jednou – nikterak nedožaduji), není samotná událost, ale obyčejní, slušní lidé, kteří se snaží sami sobě namluvit, že se jich dějiny netýkají.“ Že právě tím chce Jelinek lidi burcovat, to vám podepíšu okamžitě. I proto jsem rád za vaši reakci, neboť má stručná recenze právě takovéto doplnění potřebovala.
Doporučuji vám však, pane Bernátku, abyste se soustředil více na samostatné kritické psaní, než na šťourání do špatně pochopených kritik kolegů. Připustíme-li totiž, byť jen na okamžik, že kritik je něco jako parazit, pak vy jste se právě prezentoval jako parazit na druhou. Nevykládejte si prosím jako nezdvořilost, pokud neodpovím na vaši případnou další reakci. Nemám jen tolik času.
Ivan Žáček
16.09.2014 (15.52), , Trvalý odkaz komentáře,