Divadelní noviny > Blogy

Clown Bilbo bloguje (No. 40)

Při čtení nové knihy Orbis cirkus od autorů Hanuše Jordana a Ondřeje Cihláře z nakladatelství AMU se dovídám mnoho zajímavostí… z pod šapitó. I o tom, co jsem zažíval, ale nezažil s Cirkusem Praga v osmdesátých letech minulého století v SSSR (ostatně jaká to výhoda, bez námahy obohacovat vlastní curriculum?!).

Stránky jsou napěchované milovaným prostředím, ke kterému rád patřím. Vhled do dlouhé cesty prorůstání cirkusového prostředí divadelním a naopak. Někdy spojování cizorodých materiálů bolí, jako když zajíždí bambusová špička pod kůži. Komediantský, sevřený organismus vás chce – jako každý cizorodý předmět ve svém těle – vypudit. Bacit bacila. Ale přečkáte-li a tělo vetřelci přivykne, budíte respekt velké rodiny světoběžníků. Občas dokonce navážou kontakt a společná pouť pokračuje. Jako já v roce 2006 s Cirque Nouveau Apollo s rodinami Štaubertů, Štolfů-Zoppeových.

Je hřejivé být součástí staleté historie lidí pod celtou. Být součástí nádherně svobodného, byť přetěžkého živobytí plného bojů a ponížení. A listovat v ní. Třeba…

Dávní artisté toužící po oficiálním veřejném vystoupení museli žadonit o licenci. Ta byla pro daný region jedna, dvě, a tak mnohdy nezbývalo než čekat na úmrtí licencovaného umělce. Hned mě napadá bratrovražedný souboj o profesní místo na slunci, větru, dešti. Nejprve pokus o zmrzačení… (Ale marná snaha, jsou otrlí, zvyklí… četl jsem kdysi pojednání o provazochodcích a kejklířích, kteří mají v papírech přímo vepsáno, že tuto práci mohou vykonávat jen proto, že jsou pro normální život handicapovaní, fyzicky zmrzačení!) Pročež po neúspěšném pokusu o likvidaci, kdy se umělec s papírem pajdá vesele dál, nezbývá než popadnout bambitku a PIC! BUM!… a hned uhánět na příslušný úřad, aby vás nikdo nepředběhl.

Mám u vás léta žádost! Venca Vomáčka právě skonal, tak bych rád, převzal jeho licenci!

Jak víte, že Venca…

No vždyť jsem ho… dvěma ranami… Hmmm… Chci říci, potkal jsem ho ve dvě ráno, sotva mlel z posledního…a teď…

Až rodina podá úmrtní oznámení, tak…

Ale je to na tuty! Stoprocentně! Je po něm…Venca akrobat dodýchal!… V mé náruči!!!… Neničte smutkem zdrcenou famílii a přiklepněte to MNĚ!

Dále mě zaujalo, že klauni, bratři Fratellini, taktéž vyučovali akrobacii na herecké škole. Nebo cirkusem oživovaná snaha avantgardních divadelníků o resuscitaci vlastního hnízda…

…v manifestech hledáme jiné herectví… loutka? tanečník? mim? klaun?… prostě herec nefyziologický a nepsychologický, herec jako medium symbolu nebo ideálního dramatu – rodícím a konajícím se v představách a fantaziích… Fyzická zdatnost aktérů umožňuje přímé sdělení divákovi, bez obezliček divadelního předstírání… Cirkus je příkladem rovnováhy! Osvobodit divadelní atmosféru ze stylizátorství, z nereálných prostředků a hereckých manýr, z dojímavosti, z emotivní chudoby soudobé divadelní krize… Cirkus je divadlo emotivní skutečnosti, které vzniká bez divadelního opičáctví, jde vždy o produkci, nikdy reprodukci… Klauni jsou karikatury lidí, metafory lidí. Takový model, neskutečný a přitom nadskutečností…

Ano, pěkně se to čte… Snad právě proto se nám mockrát stalo, že diváci po produkci přiběhli: Pane, vy vůbec nehrajete. Vy jste tak opravdoví! Koukám na vás, na výsek čehosi skutečného a všemu věřím, rozumím!… A to jsme hráli stylizovaně o žabákovi a ropuše! Jindy mě chtěli lynčovat, když jsem se přerodil v civilního opilce. Jakmile rozbalili hrozící pěsti, bědovali: Pro Krista Pána! To je strašný! Proč jste tak autentickej?! My vás, pane, málem umlátili! Hrůza!… Propříště… pokud nebudete slavný, berte si masku, aby bylo jasné, že jde o divadlo! Ale někdy i s maskou volají policii… Dokonce mě na trutnovském rockovém festivalu nechtěli s obří kašírovanou hlavou na hlavě pustit na pódium. Tam nemůžete, tam jsou účinkující! Přetahujeme se pár minut. Pochopte, tam opravdu nemůžete. Nezlobte!… To je jen pro účinkující! Tah za tahem, hmat za hmatem… Pouští, až když zoufale vyhrnu zápěstí s páskou v barvě pódiáka.

Proč jsme my klauni autentičtější? Naše hraní vychází ze zkratky, střihu, a třebaže je stylizované, plné póz, gest, křiku, rytmu… vždy má k pravdě blízko svou esencí, metaforou nepředstíraného homeopatického koncentrátu reálných životních situací všech lidských charakterů. A herectvo ten hustý koncentrát ředí a ředí…

Kdysi jsem se podivoval během choreografické práce, jak je pro herce náročné a téměř nemožné skloubit dvě tři aktivity do sebe a využívat jejich možností současně. Bránili se mluvit a zároveň fyzicky jednat. Jenže když akci rozdělili na mluvu a pohyb, byla to konzervovaná chudoba. Jakmile jsem jim ukázal svou představu, smáli se, ale hned tvrdili, že to oni nezvládnou, že nejsou klauni. Po týdnu si dali naštěstí říct. Viktoria!

Nebo kolik je stojí potu zahrát kupříkladu vařící talíř. Divák musí věřit, že vás trápí jeho horkost. Puchýře narůstají, ale zároveň se směje, neboť ví, že se vám nic neděje. Nebo jako by honíte jedoucí vůz. Na místě pelášíte, klopýtáte, padáte, otíráte si pot z čela… Tu si sednete, neb jste znaven, a vůz vám poslouží za lavičku, abyste ho vzápětí opět nemohl dohodit. Groteska!

Publikum se baví jen a jen, když uvěří vaší představě, že skutečně nemůžete dostihnout stojící vůz, že talíř pálí… Pro klauny je tohle dennodenní abeceda, ale pro herce kamenných divadel nepochopitelná dřina.

V podkroví pod Pleší se zabydlela dekorace k nové komedii a prostor překvapivě ožívá. Když jdeme spát, když vstáváme, procházíme kolem bílých hor, zamrzlého jezírka, kde každé jitro přibývají rýhy od bruslí. Sluníčko-měsíčních hodiny, ze kterých vystrkuje hlavu hýkavý lachtan. Už je čas, zhýralci! Už je čas! Barevná rybka vyskočí, vykrouží dvojité salto a zmizí pod ledem, ptáčkové ironicky cvrlikají Píp píp píííííp… a tučňáci/anarchisti svobodně klouzají z rodinného portrétu sem tam a svou osobitou, poťouchlou řečí vytrubují, co se jim zrovna honí hlavou: Sojů z gáj, oj lajdn, lozi zoj sis sosis! Bobi susis!… Občas zakopnete přes koště, pod nohu záludně položeného či se leknete balafonu, trumpety náhle zakvílející…

Připravujeme novou komedii Klaun Pingu. Volně navazujeme na slavného večerníčka o tučňácích, ale spíš jde o čistou klaunerii. Pingviního synáčka přistihneme v domácím iglú jen s maminkou, neboť taťka s bráškou odjeli za dědou. Nezbedný synáček v drsné krajině sněhu a ledu zlobí a zlobí nebohou mamku… Skopičinami zkouší její trpělivost, ale i lásku… Vždyť každá lumpárna končí v jejím objetí! Klaun Pingu je dojemný autobiografický portrét rodiny klaunů/tučňáků. I pro nás paňáce je obrovská výhoda mít dvouleté vnuky, dvojčata. Hrajete si s nimi na zahradě, pak vylezete na půdu a se stejnou intenzitou pokračujete v rozžaté imaginaci, radosti z nových překvapení a vše samo kypí pod rukama. Avantgardní umělci museli teoretizovat, sestupovat do barů, varieté, do manéží. Nám stačí přirozeně pozorovat, nasát a pak sálat.

P. S. Po dvaceti pěti letech budeme opět premiérovat – sálat ve Stodůlkách, ve Mlejně! Po Ctiborově Arše bláznů Alfredu a spol. z listopadu 1989 bude 28. 9. 2014 v 15.00 Klaun Pingu!

• Autor: Jiří Bilbo Reidinger
• Publikováno: 21. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Clown Bilbo bloguje (No. 40)

1. Zdenka Ždímalová

   

   Díky,
   je vidět, že klaun tvrdý chleba má.
   Moc se těším na tučňáčky.

   21.09.2014 (11.13), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ