Muži versus ženy v novocirkusovém šapitó
Druhá polovina srpna rovná se Letní Letná. Po jedenácti letech je festival nového cirkusu a přilehlých rodinných aktivit kulturní stálicí (a to, i když odhlédneme od kontextu chudší prázdninové nabídky), od níž si publikum zvyklo očekávat nemalý standard, čemuž odpovídá i cena vstupenek, na tuzemské poměry relativně vysoká. Na Letní Letnou také chodí i jiní diváci než pravidelní „vymetači“ pražských divadel. Přijdou za mimořádným zážitkem, něčím nevídaným. Dokázal festival takové zážitky nabídnout i letos?
Projekt Extrêmités je založen na drsných gagech a rovnováze FOTO FRANTIŠEK ORTMANN
Na Letní Letné je fascinující, že ač nemá jednotnou dramaturgickou linii, která by určovala téma, každý rok vyvstanou překvapivé spojitosti samy o sobě. Letos takovým leitmotivem jsou právě mužské a ženské role a vztahy. Zabývala se jimi La Compagnie du Poivre Rose s projektem Le Poivre Rose, skupina DaeMen s inscenací Loser(s) a Dolls domácí La Putyky.
Tanec mezi kýbly
Již loni si na Letné vyzkoušeli producentskou roli s cyklem Lacrimae. Trend pokračuje: přehlídka uvedla ve světové premiéře inscenaci Le Poivre Rose, lákající na spojení akrobacie s moravskými lidovkami v podání Ivy Bittové. Le Poivre Rose je očividně srdeční projekt několika umělců z Belgie, Kanady, Francie, kteří zpěvačku požádali o scénickou hudbu, a Bittová se jim štědře nabídla osobně. A je to právě Bittová, kdo táhne kus vzhůru. Většinu času je přítomna na scéně, doprovází artisty hrou na housle i různá cingrlátka a dotváří dění hlasovými improvizacemi. Někdy se drží v pozadí, jindy vstupuje do přímých interakcí, třeba když čím dál rychlejším pohybem smyčce na strunách „pohání“ artistu k intenzivnějšímu výkonu na tyči. Je živelná, plná energie, až jeden čeká, kdy nástroj zahodí a dá se s herci do tance. Na jevišti se totiž většinu času především provozuje pohybové divadlo než nový cirkus. Nepíše se mi to lehce, ale pro pravidelného návštěvníka Letní Letné je Le Poivre Rose nižší liga. Není odbytá nebo vyloženě nepovedená. Leč působí, jako by si grupa teprve osahávala nový obor a krok po krůčku, s ostychem nadšených amatérů vystupovala do neznámé krajiny cirkusového šapitó.
Se skutečnými zážitky byla letos trochu potíž. Je snad novocirkus v krizi? Nebo se jen mnohaletý divák namlsal a je obtížné přivést ho k úžasu?
Tématem kusu jsou vztahy mezi muži a ženami a jejich role. Těžko můžeme najít něco univerzálnějšího. Mužskou a ženskou úlohu inscenace někdy obrací, jindy ji zobrazuje ironicky, občas nabídne stereotyp (nebo archetyp, zde třeba úloha matky rodu – matrony). Mezi jedno z nejlepších čísel patří akrobacie muže a ženy na hrazdě. To ona je tou silnou, to její ruce slouží jako opora pro veletoče partnera. Ona je tichá, soustředěná na výkon, on je oblečený ve spodním prádle a posílá do hlediště cukrbliky. Jednotným výtvarným prvkem jsou plechové kýble a vaničky, které se vznášejí ve vzduchu, hraje se na ně jako na bubny, provozuje se s nimi žonglérské číslo, nosí se kolem těla skoro jako šperk. Jeden může jen hádat, co mají znamenat – odkaz na folklor, připoutanost ženy ke škopku? Každopádně se na scéně dobře vyjímají. Mnohá z čísel, bohužel, provází repetetivnost (možná vycházející z omezené škály akrobatických schopností účinkujících), chybí jim pointa a končí do ztracena.
Kouzlo maringotky
La Compagnie du Poivre Rose působila sousedsky, rodinně (však jsou obě vystupující akrobatky sestřenice) a vlastně domácky. Do důvěrně známého prostředí zval také oblíbený Cirque Trottola, tentokrát ve spojení Petit Théâtre Baraque. Společně aktéři rozehráli inscenaci Matamore s kouzlem starého kočovného cirkusu, maringotek, kabaretů. Zdánlivá jednoduchost (vždyť je to jen cirkus, nic víc) byla velmi pečlivě komponována. Již jen vymezení kruhovitou manéží, skoro „jámou“, nese celou škálu významů. Nešlo nevzpomenout na Obludárium bratří Formanů, vyrůstající z podobného základu, avšak zapojující více dryáčnického komediantství, humoru i hravosti. I na Trottole jsme se dočkali ryze klaunských výstupů, a dokonce čísla se cvičeným psíkem. Ale také motivů tajuplných, v nichž bíle natření klauni z commedie dell’arte přenášeli žebříky sem a tam, ne nepodobni výjevům z obrazů Maxe Eschera. Publiku se dostalo toho, co si na Trottole zamilovalo v předchozích letech – akrobacie siláka Bonaventury, který si pohazuje s drobounkou Titoune jak s míčkem, i umu žongléra Madse. Paradoxně nejlepším se ovšem stal výstup neživého akrobata, panáka v lidské velikosti, cvičícího s bravurou na hrazdě (pochopitelně ovládané lidskou paží). Je cosi zneklidňujícího a současně fascinujícího na postavě, která zřetelně živoucí není, ale přesto před našima očima plně ožívá. V konečném dojmu však Trottola nevzbudila takovou senzaci jako při svých předchozích dvou návštěvách. Snad že její syrovost a fyzičnost ustoupily trochu do pozadí, snad že se nepropojila plně s uhlazenější poetikou Petit Théâtre Baraque. Výsledek působil mnohem chladněji, než by člověk vzhledem k tématu čekal.
Z lůzrů vítězi
DaeMen se – podle diváckých ohlasů soudě – stali hitem. Na žádném z navštívených představení jsem nezažila tak frenetické ovace: z Loser(s) se stali festivaloví „winners“. Dvojice DaeMen se zapsala do povědomí veřejnosti výhrou v televizní soutěži Česko Slovensko má talent. Oba pánové v něm provozovali parterní akrobacii, která je základem jejich umu. Ale zatímco výherní číslo z televizní show je prostě jen číslo bez gradace, Loser(s) je plně divadelní zážitek. Pro pořádek je třeba dodat, že se jej účastní pouze jeden z dua „démonů“, Petr Horníček. Zato k sobě přizval celou partu svalnatých mužů, dvě ženy, beat boxera Ondřeje Havlíka aka En.dru a choreografa Jarka Cemerka. Muži pod jeho vedením nadřeli tanec, zapomeňme ale na nějaké ladné přískoky. Pohyb pětice „namakaných“ chlapíků vychází z bojových umění, street dance, hip hopu. Nedává ani vteřinu na oddech, muži jsou stále v pohybu, padají, skáčou, metají salta, zápasí. Nepřekvapí, když při děkovačce skutečně ždímou košile. Život je boj: muži spolu neustále soupeří a ženě je třeba býti nedostupnou, krásnou záhadou a vyvolit si svého samce. Silnější vyhrává. Tak jednoduché to je. Celý kus je nesmírně silový, téměř agresivní, muži s chutí vystavují svá obnažená těla, nechť se diváctvo popase na hře jejich vypracované muskulatury. To vše za doprovodu hudby, kterou na místě živě mixuje a pomocí hudebních a zvukových smyček komponuje En.dru.
Inscenace Loser(s) se stala diváckým hitem FOTO ARCHIV FESTIVALU
Parta je sehraná, časování je perfektně zvládnuté. Například při tanci – zápasu, v němž padají mlaskavé (markýrované) rány. Součinnost pohybu a beatboxerova doprovodu vyvolává až neskutečný dojem: jako když sledujete na obrazovce počítačovou hru, kde si zápasníci dávají realisticky do nosu, ale přesto víte, že je to jen jako. Handstand akrobacii DaeMen ovládají bezchybně. Provozují ji nejčastěji s jednou z žen, artistkou Janou Telcovou (druhá žena, tanečnice Jana Vrána, představuje ženino lyrické „já“ a své party podmanivě tančí na bělostném koberečku). Telcovou si muži přehazují, ona sama chodí jako chladná královna po jejich vztyčených rukou. Nejefektnější je výstup, v němž mají akrobatku v rukou dva tanečníci, točí jejím tělem jako švihadlem a jeden z mužů přes tento živý provaz skáče přemety. Drobná artistka působí jen jako pouhý objekt, ale pozor, stejně tak jsou objekty i její mužští společníci, kteří slouží jako živé předměty. Z tohoto pohledu podávají Loser(s) značně stereotypní obraz o mužském a ženském světě.
Nerozumím však, proč je inscenace rámována výstupy letušky a prezentována jako film promítaný během letu do Barcelony (diváci při vstupu do stanu dostávali dokonce palubenky). Letušku s virtuozitou svého druhu ztvárňuje En.dru a vyvolává salvy smíchu nejen protahovanou dikcí, ale také zvukovým napodobováním veškerých detailů průběhu letu (od zasouvání podvozku, přes otvírání plechovek od piva). Je to humor mně cizí, řekla bych „televizně-silvestrovský“ a postrádající logiku se zbytkem inscenace. Totéž platí o další komické vložce, kdy se kus překlopí do komentovaného výjevu ze sportovního mistrovství (včetně vtípků, že za Francouze nastupuje Pierre „Kokot“ a podobně).
DaeMen předvedli dobře provedenou show, avšak málokterá poetika je mi vzdálenější než dobře namazaný stroj inscenace Loser(s).
V domečku pro panenky
Dolls La Putyky je pravým opakem Loser(s), a to nejen díky scéně, na nový cirkus nebývale výpravné, ve formě jakéhosi postapokalyptického, vykachlíkovaného domečku pro panenky. Dolls nabízejí delší rozehrávky, místo údernosti snovost, přízračnost, spodní proud. Rovněž vychází ze vztahu muž a žena, touhy získat partnera, udržet jej, přivést na svět dítě. A pak jsou tu panenky a panáci, znepokojivé miniatury a kopie lidské existence. Fackovací panák, umělohmotné děťátko, koketní figurína, kterou je v její konstantnosti o dost snazší milovat než ženu z masa kostí. Z živého se ale také může stát neživé: akrobat, kterého zbytek ansámblu ovládá pomocí dlouhých provazů jako živoucí loutku, dívka, jež konkuruje figuríně tak, že se za ni vydává. Artistka Bellina Sörenssen takto v první části představení předvádí se svým partnerem úchvatnou párovou akrobacii na hrazdě. Přemety, houpačky, výskoky, vzájemné vinutí. Pak je ve stejné úloze, ale jako figurína. Ztuhlá, v pozici s nakloněnou hlavou, zvednutou rukou a mírně nakrčenou nohou absolvuje na hrazdě v rukou partnera obdobné číslo. Fascinující ukázka, že nehybnost může být stejně náročná a dechberoucí jako hybnost.
Stačí jen pár prken
Když už mluvíme o omezené pohyblivosti: pozoruhodnou ukázku dovezl Cirque Inextremiste, jedno z nejpříjemnějších překvapení festivalu. Inscenaci založilo trio akrobatů na jednoduché scénografii. Několik prken, plynové bomby, žádná hudba, žádné světelné efekty. Z fošen a propanbutanových lahví staví víceúrovňové konstrukce, šplhají na ně, otáčejí jimi jako kolotočem nebo si z nich postaví teeterboard – vystřelovací houpačku. Protože se hraje vlastně o rovnováze, je příprava na pointu dané situace poměrně dlouhá. Došinout se z jednoho konce prkna na druhý prostě nějakou chvíli zabere. A ještě víc, když místo nohou šoupají kola vozíku. Jeden z trojice umělců je totiž vozíčkář. Jeho kumpáni ho nijak nešetří a všelijak mu ubližují. Odkopávají mu boty daleko do hlediště, vystavují ho riskantním situacím. Jenže on jim oplácí stejnou mincí. Gagy jsou to někdy docela drsné. Soucit s handicapovaným se však rychle rozplývá a bariéry mizí, vozík přestáváme vnímat jako omezení. A smějeme se, protože nekorektní groteska baví. A tak to asi „extremisté“ chtěli: paraplegik není prostředek k dojímání, ale normální člověk. Postižení jej nečiní ušlechtilejším, ale ani horším. Inscenace je ze své podstaty trochu pomalá, zahřívací, jako bychom sledovali work-in-progress. Každopádně patří k těm zapamatovatelným a vlastně i novátorským.
Se skutečnými zážitky totiž byla letos trochu potíž. Je snad novocirkus v krizi? Nebo se jen mnohaletý divák namlsal a je obtížné přivést ho k úžasu? Stejně jako loni přehlídka nabídla průřez různými styly a technikami nového cirkusu. V tom zůstává Letní Letná svou rozmáchlostí nepřekonatelná. Poskytuje rovněž další důležitou platformu českému novocirkusovému umění. Stačí to ale? Počkám si ještě na jeden ročník.
Komentáře k článku: Muži versus ženy v novocirkusovém šapitó
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
