Vladimír Čech

Co čtu Už jako puberťák jsem se tu a tam snažil začíst do Bible, ale vždycky jsem ji odložil. Všechny ty překlady byly totiž archaické, podivně spletité a pro člověka prostého, jakým jsem, nesrozumitelné. Naděje mi svitla, když se objevil překlad pro 21. století, který používá zcela moderní jazyk. Řekl jsem si, že starej jsem na to dost a je tedy nejvyšší čas si tu magickou knížku, která je denně s námi, protože se z ní pořád cituje a kdekdo se na ni odvolává, přečíst. A taky jsem si řekl, že když přečíst, tak důkladně, slovo od slova, a začal jsem to realizovat. Už nad tím trávím odhadem tak rok a půl, což je ovšem taky způsobeno tím, že mám minimum volného času. Nicméně se mi už podařilo zvládnout celý Starý zákon a momentálně jsem u třetího evangelia Nového zákona.

Když mám v téhle fázi zhodnotit, jaký z toho mám dojem, jsem trošku na rozpacích. Mísí se tu určitá neskromná hrdost na to, že jsem to dokázal, zvláštní pocit něčeho na způsob zasažení jakousi magií, kterou to dílo v sobě určitě má, ale zároveň i zmatku a překvapení, které to ve mně vyvolalo. Řekl bych, že jsem typickou ukázkou toho, jak povrchně a neinformovaně bereme většinu věcí, které nás v životě obklopují. Představoval jsem si bláhově, že si přečtu knihu plnou lásky a spravedlnosti, ale ve skutečnosti se vlastně jedná o dosti přesný popis toho, jak vypadá skutečný život, což je okořeněno očekávanou porcí zázraků. Dá se říct, že ani na chvíli se nehraje úplně férově, tečou tam potoky krve, vyvražďují se celé národy včetně malých dětí a různé formy nespravedlnosti a poťouchlosti se tam střídají jak na běžícím páse. Vím, že mě znalci Písma za tahle slova asi nebudou mít rádi, ale jen se snažím popsat svůj celkový dojem. Už teď je mi ale jasné, že budu mít o čem přemýšlet, až dočtu úplně poslední stránku a začnu to všechno hodnotit s odstupem a že si některé pasáže asi budu muset přečíst znova. A zároveň je mi jasné, že k jiným pasážím – popisným a pořád dokola opakujícím informace, se už nikdy nevrátím. Ale rozhodně nelituju, že jsem se do toho pustil. A kdo ví, třeba se časem pustím i do další podobné literatury. Jen si od toho určitě na čas odpočinu a s velkou chutí si přečtu něco lehčího.

Při té příležitosti určitě musím zmínit svého velkého koníčka, kterému jsem propadl už v dětství – science fiction. A pokud to snad někoho zajímá, pak mu můžu vřele doporučit své zamilované knížky tohoto žánru, což je třeba Les od bratrů Strugackých, Skleník od Briana W. Aldisse, Když ještě žili lidé Clifforda D. Simaka (vyšlo taky jako Město) nebo klasický Den trifidů od Johna Wyndhama. A velkou rozkoš mi působí i to, co by leckdo nazval brakovou literaturou. Ale dílo takového Edgara Rice Burroughse jsem přečetl skoro celé a jeho zcela volné zacházení s naprosto nelogickými okolnostmi i zápletkami je doslova okouzlující a působí mi velké potěšení. Taková Caprona, země divů je skvostná a cyklus dobrodružství Johna Cartera na Marsu, je klasikem žánru. A každý pravověrný „scifista“ na ně nedá dopustit. Mimochodem jsem ještě za „totáče“ v Olomouci spoluzakládal Scifi klub a měl jsem tehdy ze všech jeho členů druhou nejrozsáhlejší sbírku této literatury.

Na co se dívám Už za puberty mě uchvátil film a chodil jsem skoro denně do Filmového klubu. To, že původní klub v podstatě zanikl, je hrozná škoda. I když souboj s dévédéčky a multiplexy je pro takové instituce naprosto nerovný. Z naší současné produkce jsem trochu na rozpacích a nějak se mi nedaří se nadchnout pro filmy, kde hraje dokola asi deset pořád stejných herců. A jen si nostalgicky říkám, jestli tu ještě někdy někdo dokáže natočit něco na způsob Markety Lazarové… Z cizí produkce mě zajímají filmy se silnými osobnostmi. Miluju Jacka Nicholsona, takže třeba Lepší už to nebude můžu vidět třeba desetkrát. Stejně jako naprosto úžasnej Forrest Gump s Tomem Hanksem. No a když už jsem se zmínil o té scifi, tak Blade Runner od Ridleyho Scotta nebo Pátý element režiséra Luca Bessona jsou skvosty, které taky můžu vidět víckrát. Ale teď nedávno jsem viděl něco tak úžasného, že se o to prostě musím podělit. Druhý program České televize uvedl americké scifi z roku 1958 s názvem Plán 9 z vesmíru. Můžu říct, že něco tak blbého jsem asi v životě neviděl. Znalci to prý prohlásili za největší brak všech dob a já u toho doslova řičel rozkoší. Bylo to tak stupidní, že to bylo až roztomilé.

Dívám se ale i na divadlo a třeba teď mám úplně čerstvý zážitek s Jánošíkem v hradecké Draku. To divadlo bylo vždycky špička a je skvělé pořád. Jinak vždycky můžu s důvěrou zajít do Dlouhé nebo do Dejvického. A do plzeňské Alfy. Ta divadla mám moc rád, protože jsou poctivá a nehrajou si na nic, co nejsou.

Dívám se moc rád i na obrazy a mám takového koníčka, při kterém hledám v různých galeriích obrázky svého oblíbeného Adriaana Brouwera. Tenhle současník Rembrandta byl zjevně našinec a jeho maličký momentky z hospod, putyk a výčepů té doby jsou skvostné. Jen se těžko hledají. A nikdy mě nezklame ani Salvador Dalí.

Co poslouchám Jsem typické dítě šedesátých let a jak to jen bylo u nás možné, olízli mě hippies. Jsem tudíž odkojený bigbítem a v podstatě jsem tedy pořád rocker. Ale můj záběr je mnohem širší a můžu říct, že jsem schopen poslouchat každou muziku, která mi přijde dobrá. Takže je to mix Rolling Stones, Led Zeppelin, Black Sabbath, Nohavici, Redla, Plíhala, Plzeňáků, Jasénky a Césara Francka. Tuhle jsem mladé kolegy na zájezdě trochu vyvedl z míry, když jsem v hospodě pustil z hrací skříně svůj oblíbený Visací zámek a v autě jsem si teď s nadšením zavzpomínal na čas bez šedin u 3. a 4. alba ETC Vládi Mišíka. To je fakt nádhera.