Jak komponovat operu
Petr Kotík v roce 2000 založil Ostravské centrum nové hudby, které s Národním divadlem moravskoslezským pořádá bienále Dny nové opery Ostrava. Letošnímu ročníku dominovaly tři komorní kompozice českých skladatelů: díla Martina Smolky a Petra Kotíka vznikla na objednávku festivalu, opera Rudolfa Komorouse (od roku 1968 žije v USA a Kanadě) je z roku 1988 a v Ostravě měla evropskou premiéru.
Martin Smolka s Jiřím Adámkem nazvali mluvenou operu Sezname, otevři se!. Neměli na mysli často otevíraný portál, ale řady slov – názvy, zkratky, také pojmenování akordů, zvukových kombinací i dalších hudebních prostředků. Čerpali z Jorge Luise Borgese (Alex), Itala Calvina (Neviditelná města) a Umberta Eca (Foucaultovo kyvadlo). Šest částí opery (Expozice, Ryby, Zrcadlení, Poutníci, Věda, Foucaultovo kyvadlo) na sebe plynule navazuje; tempově i strukturálně naplňují obecné zásady hudební tektoniky.
Podobně jako libreto je minimalistická i hudba: Smolka pracuje s výrazovým kontrastem ticha a zvuku, s expresivitou jednotlivých tónů a souzvuků. Komorní smíšený sbor z orchestřiště responzoriálně podtrhuje význam některých slov (jako leitmotiv se vrací zrcadlo a popis jeho funkcí), jindy je traktován instrumentálně. Vokální part (odpovídající představě orientálního rituálu) má ještě kontratenorista Jan Mikušek v podobě orientálního kněze v bílém rouchu s vysokou tiárou. V dalších dvou „evropských“ podobách (bizarní lyžař v takřka prvorepublikovém úboru, oblečený plavec s ploutvemi a šnorchlem) je němý.
Hlavními interprety jsou mluvci Vendula Holičková, Bára Mišíková, Pavol Smolárik a Daniel Šváb, členové skupiny Boca Loca Lab, založené před sedmi lety Jiřím Adámkem. Obrovské množství slov virtuózně přednášejí v různých tempových i rytmických kadencích, občas i napůl zpívají. Oblečené do obřadních černobílých unisexových kostýmů (kombinace sukně a frakového kabátu) a bílým líčením zbavené individuálních znaků je režisér Adámek vedl ke střídmým, přesně rytmizovaným pohybům a gestům v souladu s proměnami hudební struktury. Hrálo se na postupně prohlubovaném prázdném jevišti; bodová světla vyčleňovala mluvce, náladu vytvářelo barevné svícení, v části Ryby videoprojekce evokující abstraktními tvary vodní říši.
Bezdějové dílo už v průběhu expozice zkoncentrovalo diváky k nezvykle pozornému vnímání opery, z představení odešly (velmi ohleduplně) jen dvě dvojice. Výrazný úspěch premiéry potvrdil sdělnost i kvality díla.
Rudolf Komorous pro operu No no miya adaptoval hru japonského divadla nó o nenaplněné lásce ženy středního věku a mladého přelétavého milence, mladšího bratra jejího zesnulého muže. Poetický dialog Mnicha a neznámé ženy (ducha nešťastné milenky) kontrastuje s prozaickým shrnutím příběhu – přednesl ho česky Josef Kaluža v možná zbytečně zcizující podobě ve fraku bez kalhot, jen v delších trenýrkách.
Komorous využívá tradiční melodicko-harmonický systém mimo jeho obvyklá pravidla – deklaruje navázání na systém otevřeného pole souzvukových kombinací, o němž psal teoretik Karel Janeček. Výsledkem je barevně i melodicky bohatá struktura, slohově blízká novému romantismu. Inscenátoři Jiří Nekvasil a David Bazika posadili diváky do zadní části jeviště, kde nechali také pódium pro tanečníka, zpěváky a komorní sbor umístili do hlediště. Stylizovaný pohyb a gesta sólistů, precizních také vokálně (Paní Rokudžó – Katalin Károlyi, Mnich – Jeffrey Gavett), v kostýmech inspirovaných japonskou tradicí, podtrhovaly poetický příběh, který abstraktním pohybem stínoval tchajwanský demisólista ostravského baletu Po-Ju Lin.
Petr Kotík doprovodil premiéru své kompozice Mistrovská díla (Téměř přednáška) několika texty, v nichž tvrdí, že opera není ani hudební dílo, ani divadlo, a že slabé libreto může vyřadit operu z repertoáru. S Michaelem Rauem (také režisér a autor scény) upravili do libreta přednášku Gertrudy Steinové „Co jsou mistrovská díla a proč je jich tak málo“ – zřejmě pro literární kvality autorky, na jejíž texty už Kotík několikrát komponoval. Textu, v němž autorka svým typickým jazykem akcentuje protiklad pojmů identita a entita, Kotík vnutil tradiční operní struktury: ariózní monolog hlavní postavy, základ díla, komentuje ansámblem tří mužských hlasů, zaznívají i krátké dvojzpěvy, tria, ba i kvarteta. Instrumentální část je vypsaná aleatorika, vokální party kombinují expresivní deklamaci s kantabilním zpěvem; významná role připadla virtuózní houslistce Pauline Kim Harris.
Dominantní scénickou situací je práce Steinové na textu přednášky: aby se „něco dělo“, spisovatelka v náhlém rozčilení začne rozhazovat knihy a poznámky, trhat text, když se uklidní, tři mužské postavy (evokující, snad nezáměrně, kafkovské „hrdiny“) nepořádek uklízejí.
Jednoznačně úspěšná byla Smolkova opera; přes čtvrt století stará Komorousova práce je stále svěží a působivá. Kotík doplatil na volbu nezhudebnitelného textu, obecné modernistické hudební prostředky nepomohly, spíše škodily.
Národní divadlo moravskoslezské Ostrava, Ostravské centrum nové hudby – Dny nové opery Ostrava
Martin Smolka: Sezname, otevři se! Libreto, režie a spoluautor Jiří Adámek, dirigent Ondřej Vrabec, sbormistr Jurij Galatenko, scéna a kostýmy Ivana Kanhäuserová, video Kryštof Pešek, Ivana Kanhäuserová, zvuk Otakar Mlčoch. Canticum Ostrava, Ostravská banda. Premiéra 26. června 2014 v Divadle A. Dvořáka.
Petr Kotík: Mistrovská díla (Téměř přednáška). Libreto Petr Kotík ve spolupráci s Michaelem Rauem, dirigent Petr Kotík, režie a scéna Michael Rau, zvuk Otakar Mlčoch, členové Ostravské bandy. Premiéra 27. června 2014 v Divadle Jiřího Myrona.
Rudolf Komorous: No no miya. Libreto Rudolf Komorous podle japonské nó hry. Dirigent Petr Kotík, sbormistr Jurij Galatenko, scénická realizace Jiří Nekvasil a David Bazika, choreografie Lucie Burešová. Premiéra 28. června 2014 v Divadle Jiřího Myrona.
Komentáře k článku: Jak komponovat operu
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)