Divadelní noviny > Zahraničí

Viděl jsem Jindřicha VI. celého aneb Avignonský maraton 2014 II.

Pokračujeme v reportáži z letošního 68. avignonského festivalu

Odkaz ředitelského dua

Zatímco předchozí ředitelské duo Hortense Archambaultová a Vincent Baudriller po deset let především experimentovalo a do Avignonského festivalu zařadilo performance, výtvarné divadlo, video, film nebo tanec (byť Béjartův balet zařadil kdysi do programu sám Vilar), vrací Py festival činohře. Obrat by mohl být sotva radikálnější a návrat ke kořenům názornější. Kromě všech těch experimentů, které bývalí spoluředitelé do Avignonu přivedli a z nichž mnohé nebyly tak vydařené, jak by se mohlo s odstupem času dnes zdát, je obdivuhodné, že mezi oběma nikdy nedošlo k viditelným rozporům, rozvratu, že svůj desetiletý mandát úspěšně dokončili a v přátelství a svornosti předali festival novému řediteli. Navíc po sobě zanechali novou multifunkční budovu la FabricA, dobře míněný, byť architektonicky nedomyšlený projekt „nového“ divadla. Její jeviště je sice stejně velké jako to v Papežském paláci, skupina, která tu hostuje či zkouší, tu může dokonce i bydlet, ale má poměrně malé hlediště (600 diváků) a především nedořešené nouzové východy (nevím, co by se dělo, kdyby začalo hořet!), foyer a zcela nedostatečná sociální zařízení. Bufet odpovídá horšímu campingovému stánku… Příjemné jsou snad jen stoly podobné těm na odpočívadlech německých dálnic, umístěné v oplocené zahradě, kde se návštěvník bez problému může najíst i z vlastních zásob, což je při dlouhých festivalových produkcích více než příjemné.

Hosté ze zahraničí

Nový ředitel Avignonu Oliver Py pozval nové hosty nejen z domácí scény, o nichž jsme psali v minulém čísle, ale i ze zahraničí. Velkolepou produkcí Mahábhárata japonského režiséra Satoshiho Miyagiho se Py přihlašoval k slavné tradici festivalu podobně, jako to učinil Princem Homburským. Právě pro celodenní zpracování tohoto indického eposu objevil Brook téměř před třiceti lety (1985) pro festival lom v Boulbonu (něco přes deset kilometrů od Avignonu) jako jeho další scénu. Letos přivezli na toto magické místo japonští umělci výtvarně i herecky precizní, v mnoha směrech excelentní plenérovou inscenaci spojující indickou a japonskou kulturní tradici, pohybové, loutkové a hudební divadlo.

Z dalších dovezených festivalových produkcí zaujala chilská inscenace La Imaginación del futuro. Jde o dramatické zpracování Allendova posledního projevu 11. září 1973. Allende – jak všeobecně známo – v něm odmítl odstoupit a opustit zem. Krátce na to byl ve svém sídle Pinochetovou gardou po boji zastřelen. Na jevišti vidíme televizní tým, který prezidenta při jeho projevu neustále přerušuje a dává mu stále nové instrukce. Tím se jednak karikuje současná práce masmédií, ale zároveň je zpochybňován i odkaz samotného Allenda. Tvůrci si kladou otázku, jaká je jeho odpovědnost za poražení socialistického programu a za nastoupivší diktaturu? A byla by socialisticky orientovaná strana schopna postupovat lépe?

Rumunská divadelní skupina Národního divadla Radu Stanca ze Sibiu přivezla do Avignonu nemilosrdný obraz současné postkomunistické rumunské společnosti, inscenaci En Pratique (Praxe). Zabývala se současnou (celo)společenskou nesolidárností – pochybnými obchody, pochybnými kulty, vymezováním se jedněch proti druhým, stoupajícím nacionalismem. Gianina Carrbunariu (autorka i režisérka projektu) pracuje s interakcemi herců a diváků: od herců se na začátku představení dozvídáme, že si máme hájit místa, na kterých sedíme, ohradit se. Takovým způsobem tematizuje společenský egoismus, jehož nejsilnějším symbolem je postavení zdi proti Romům (i u nás ne zcela neznámé téma). Současně využívá i řadu zcizujících, vysloveně komických a komediálních prvků, kdy se třeba herečka motá do velké rumunské vlajky a nedokáže se z ní dostat. Inscenovaná témata však byla, obávám se, tak specifická a konkrétní, že jim mimo Rumunsko je jen stěží možno plně porozumět.

Bernský zázrak se nekonal

Zachován zůstal festivalu režisér Thomas Ostermeier, hvězda minulých let. Tentokrát přivezla Berlínská Schaubühne adaptaci známého Fassbinderova filmu Manželství Evy Braunové. Ostermeier se na tomto příběhu – i pomocí dokumentů – pokusil znázornit realitu Německa od války až po takzvaný bernský zázrak (vítězství Němců ve fotbalovém mistrovství světa v roce 1954 v Bernu). Všechny postavy filmu nechal zahrát jednou herečkou a čtyřmi herci. Ti se na jevišti převlékali a nasazovali si paruky. Představovali tu oddávacího úředníka, tu vyšetřovatele, manžela Evy a také její přítelkyni, tu zas matku, jejího milence a jindy lékaře či účetního firmy nebo také animírku v pochybném podniku, ve kterém Eva pracovala, či majitele firmy, u které nalezne místo a který se stává jejím milencem. A také jejího kamaráda nebo amerického vojáka, kterého poté, co se vrací její manžel z války – v této inscenaci – bezdůvodně, chladně a zcela nemotivovaně zabije: naprosto nesmyslně ho umlátí podpatkem boty. To na rozdíl od filmu, v němž jednala ze strachu o muže, který je přistihl při milostném aktu a pochopitelně mu od amerického vojáka hrozilo nebezpečí. Situace je o to nevěrohodnější, že černého GI hraje nejjemnější ze zúčastněných herců. Chabě motivované je i další její jednání a chování – zvláště sexuální vztah se šéfem firmy a nakonec i láska k jejímu muži. Nejzajímavější na avignonském představení tak bylo, jak byl obligátní letošní projev k situaci „intermittents“ zabudován přímo do hry. Na dotaz Co tomu říkáte paní Braun?, zopakovala herečka v plynné francouzštině požadavky stávkujících. Byla odměněna velkým potleskem.

Maraton malé divadelní rodiny

Vrcholem letošního Avignonu byla podle všech ohlasů inscenace Shakespearova historického dramatu Henri VI. „en entier“, tedy Jindřich VI. „v celku“. Představení trvalo (s přestávkami) osmnáct hodin. Začínalo v deset dopoledne (někteří zájemci, aby získali zbylé vstupenky, dorazili už okolo osmé ráno) a končilo druhý den ve čtyři ráno. Vlastně později, neboť potlesk těch, kteří vydrželi – a to byli podle mého mínění absolutně všichni, jimž se na ně podařilo dostat – nebral konce. A to nejenom proto, že šlo o neuvěřitelný herecký maraton. Ale především proto, že to bylo úžasné představení. Na jeho uvedení se jeho – dnes dvaatřicetiletý – režisér Thomas Jolly údajně připravoval plných deset let. Již záhy poté, co dostudoval vysokou divadelní školu v bretaňském Rennes, se dal dohromady s několika mladými herci a divadelníky a založil s nimi divadelní skupinu La Piccola familia, tedy Malá rodina, nebo Rodinka, což je nejspíš název programově vyjadřující způsob práce. V jiném než kamarádském, rodinném prostředí, by se taková inscenace sotva mohla uskutečnit. I tak nebylo prý snadné další spolupracovníky a pravděpodobně i sponzory získat. Námitky byly rozumné: text je dlouhý a těžký, ve hře je příliš postav, realizace je obtížná a drahá. Monumentální dílo má nakonec tři díly po pěti aktech, na sto padesát osob a celkem asi deset tisíc veršů. Na inscenaci pracovala skupina dvaceti herců (v programu jich je jmenováno osmnáct, dvě výborně hrající děti, jedno z nich představitel malého Henryho, zůstaly anonymní) čtyři roky.

Hra byla do češtiny přeložena před sto lety J. V. Sládkem a Antonínem Klášterským a nedávno Martinem Hilským. Hrána v Česku, pokud vím, nebyla nikdy. Někteří naši diváci ji částečně mohli vidět před lety na PDFNJ v úpravě Toma Lanoye a Luka Percevala pod názvem Do krve!.

Avignonské představení vtáhlo diváka od prvního okamžiku. Již první scéna, ve které potentáti teatrálně pohřbívají zemřelého krále a chovají se přitom tak, jak to při pohřbívání státníků – „nenahraditelných to mužů“ – bývá dodnes, nám dává na vědomí, že jsme nepřišli na nějakou dávno zapomenutou rytírnu, ale na současné drama. Jak rychle přechází tito muži od předstíraného smutku k hádkám a intrikám! Postupně pak jeden za druhým – poté, co si rozdělili funkce – odchází za svými sobě udělenými „úkoly“. Osamělý biskup hodí pak vztekle desku na hrob a zasvětí nás do svých – přirozeně podlých – plánů. První díl se odehrává částečně v okupované, proti Angličanům bojující Francii. Zatímco některé rozhovory jsou vedeny důsledně frontálně, tedy bez kontaktu hovořících, čímž režisér zdůrazňuje vzdálenost osob u anglického dvora, jsou naopak bitevní scény a jednání Francouzů mimořádně živé. Vůbec – což není divu – jsou Francouzi hráni s vyslovenou sympatií a samozřejmě i provázeni sympatiemi (francouzského) publika. Vysloveně zábavná je jízda na „koních“, při níž „jezdci“ poskakují na židlích. Famózní je příchod Jany z Arcu, pohledné ženy se zelenými vlasy, a její rozhovor s Dauphinem, v němž se snoubí skromnost s přirozeným sebevědomím. Jen obšírně by se dalo popsat, jak ovládá svými pohyby jeviště během vítězné bitvy. Herci „bojují“ stuhami na tyčce, jak to známe z umělecké gymnastiky, jimi jsou pak Angličané poráženi a „ubíjeni“. A La Pucelle se nechová v bitvě vůbec panensky zdrženlivě… Ale v tom je právě ono kouzlo její osobnosti – a také kus režisérovy aktualizace jejího slavného příběhu. Takových scén – a i aktualizací (srdečně jsem se pobavil, když se na scéně po Johančině upálení objevil muž se zelenými vlasy a ptal se, kdo mu teď bude pást ovce…) – je v inscenaci celá řada. Když se vzbouří Jack Cade, vzpomeneme si na čínskou kulturní revoluci. Cadea ostatně jeho stoupenci označují jako „camarade roi“ neboli soudruha krále. A jako „soudruh“ se král i chová. Sám vyslýchá jakéhosi zatčeného intelektuála, tedy písaře – a po „přiznání“, že skutečně umí číst a psát, se houpe písař na oprátce… Ohromující je, že i tato scéna je v původním Shakespearově textu. Zdá se, že je tam vše – i volba Hollandova a pád Sarkozyho. Nebo – slabý Jindřich je ovládaný svou ženou – i Nagyová s Nečasem. Stejně jako se stuhy v bitevních scénách proměňovaly v šavle, proměňují se role toaletního papíru v dělové koule a červené stužky v krev zabitých a vražděných.

Práce s rekvizitami je neobyčejně vynalézavá. Na scéně se dokonce objevuje i telefon a kolečkové brusle. Ale stejně překvapivý byl kardinál Beaufort táhnoucí za sebou kousek jakési bílé chlupatiny jako pejska. Eklektická elektronická hudba spolu s velice pohyblivou a jednoduchou výpravou a rafinovaným svícením (svítí se velice často do hlediště, přesto nejsou diváci oslepováni) podtrhují obdivuhodné herecké výkony. Výsledkem je v pravém smyslu slova gesamtkunstwerk. Průvodcem představení – a doslova miláčkem publika – byla postava Rhapsode. V průběhu dění sdělovala, kolik toho máme už za sebou, jak ještě představení bude trvat, vyjadřovala obdiv naší vytrvalosti a také přivedla na jeviště techniky, aby mohli pronést obligátní stávkovou přednášku.

Na konci představení jsme všichni dostali odznáček s nápisem J’AI VU HENRY VI EN ENTIER (Absolvoval jsem Jindřicha VI. celého). V Avignonu s ním mohl člověk dělat parádu o poznání větší než s rudým cípem látky, který obdržel od stávkujících.

• Autor: Petr Feyfar
• Publikováno: 22. září 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Viděl jsem Jindřicha VI. celého aneb Avignonský maraton 2014 II.

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ