Yehezkel Lazarov: Dnes v noci letím na Aljašku! aneb Nejtěžší je zůstat optimistou
Dramaturgie Divadla evropských regionů v Hradci Králové vybrala letos mezi jinými inscenaci Iglú mladého izraelského dramatika Yehezkela Lazarova. Pozvání se uskutečnilo za podpory Izraelského velvyslanectví v Praze, a představení ve Studiu Beseda navštívil dokonce sám velvyslanec, Jeho Excelence pan Gary Koren.
Vidím, že politici lžou. Stejně jako lžou vaši politici tady vám, jenom nám lžou víc. FOTO Luděk Taneček
Iglú je zvláštní, snová hra o lásce Rafiho a Leni, o fantazii, útěku na Aljašku, o rozvzpomínání se na to, co bylo, i uvědomování si toho, co je a před čím se nedá jednoduše zalézt do žádného iglú. Režisér, herec, tanečník a choreograf Yehezkel Lazarov, jehož předcházela pověst jednoho z nejtalentovanějších izraelských tvůrců, svou svéráznou hořkou komedii nastudoval pod hlavičkou telavivského stagionového divadla Tmuna (hebrejsky Obraz) s dvěma mladými herci Sharon Tal a Galem Friedmanem, kterého jsme u nás mohli vidět ve filmu Boží sousedé, oceněném před dvěma lety v Cannes.
Po představení a následné uvolněné debatě s diváky se autor i režisér v jedné osobě nechal bez řečí unést do herecké šatny, kde s pomocí překladatelky z hebrejštiny Zuzany Hametové klidně a soustředěně odpovídal na mé otázky, ačkoli podle protokolu měl být již na oficiálním diplomatickém rautu. Nakonec byl náš úkryt přece jen odhalen a zadržený tvůrce musel být dobrovolně vydán. Naštěstí, co mělo být řečeno, bylo vysloveno.
Na internetu se o vás dá zjistit spousta věcí. Působil jste například v renomovaných divadlech, jako je Batsheva Dance Company nebo divadlo ruských emigrantů Gesher (hebrejsky Most). Hrál jste po boku slavné herečky a zpěvačky Miri Mesiky ve filmu Tři matky (Shalosh Ima’ot, 2006), který byl oceněn izraelskou filmovou akademií, či v thrilleru Dluh (Ha-Hov, 2007) Assafa Bernsteina. A také jste propůjčil svůj hlas jedné z postav proslulého animovaného filmu Ariho Folmana Valčík s Bašírem (Vals Im Bashir, 2008). Přesto, mohl byste se českým divákům a čtenářům Divadelních novin představit?
Tatínek je Bulhar. Když mu bylo šest let, odešla jeho rodina do Izraele. Maminka se v Izraeli narodila, ale její rodina pochází z Buchary. Do Izraele přišli v třicátých letech. Moje žena je ruského původu. Před dvaceti lety, když jí bylo devatenáct, se přestěhovala do Izraele. A já jsem se v Izraeli narodil.
Od dětství jsem pořád někde veřejně vystupoval, nikdy jsem neměl prázdniny. Začínal jsem v osmi letech jako tanečník stepu a ve čtrnácti jsem už step vyučoval. Potom jsem začal studovat na umělecké škole balet. Taky jsem hrál v činohře a zpíval. Pak jsem šel na vojnu a zase jsem vystupoval, tentokrát ve vojenském souboru.
Počátkem devadesátých let jsem tři roky tančil v Batsheva Dance Company. Odjel jsem do Londýna studovat činoherní divadlo a tanec, a když jsem se vrátil, začal jsem hrát a připravovat choreografie v divadle Gesher. Po pěti letech v Gesheru jsem osm let hrál v telavivském divadle Kameri. Zároveň jsem byl v Kameri hlavním choreografem a současně i hlavním choreografem v Gesheru. Když jsem tančil pro Batshevu, začal jsem fotit zátiší, vystavovat a psát. A tak to šlo dál. Natočil jsem několik filmů a v Tel Avivu jsem založil několik uměleckých festivalů. Většinou jsem se zároveň věnoval více druhům umění najednou. V Iglú i ve své nejnovější inscenaci v divadle Gesher Falling Out of Time, což je adaptace knihy Davida Grossmana, jsem kromě textu a režie i autorem scény a choreografem.
Iglú je snová hra o lásce Rafiho a Leni, o fantazii, útěku na Aljašku, o rozvzpomínání se na to, co bylo… FOTO DANIEL KAMINSKI
Jste skutečně renesanční osobnost… Jaké poznatky jste si odnesl ze světoznámého souboru Batsheva Dance Company?
Je zajímavé, že se ptáte právě na Batshevu, protože právě tam tento můj přístup vznikl. Když získáte taneční vzdělání, je to vzdělání abstraktní. V činohře jsou jasně oddělené role: kostýmní výtvarník, scénograf, herec, režisér… V případě tance zpravidla choreograf navrhuje inscenaci jako celek, jenž se jako jakási sada skládá z mnoha podčástí a ve kterém často i vystupuje nebo by mohl vystupovat. Vždycky vytvářím realistickou přítomnost v surrealistickém prostředí. Tento přístup vznikl v období mého působení u Batshevy, kde jsem byl vychováván v abstraktním tanečním prostředí. Z tohoto pohledu se mi činoherní divadlo vždycky zdálo a zdá příliš realistické, konzervativní. Než jsem napsal Iglú, mé psaní bylo asociativní.
Co vás přivedlo k psaní dramatických textů?
Psal jsem odjakživa. Už jako malý chlapec jsem si každý den psal deník. Až do velmi pozdního věku. Hodně jsem psal poezii, kterou jsem pak začal i zveřejňovat. Ke své tvorbě jsem tak začal dostávat zpětnou vazbu. Když jsem napsal svou první divadelní hru, reakce na ni byly skvělé, a tak jsem pokračoval. Celkem jsem zatím napsal čtyři. Iglú je v pořadí moje třetí.
Jaká témata vás zajímají?
Paměť, zapomnění, potlačování vzpomínek… Tím se neustále zabývám. Naše schopnost odseknout se od něčeho a ocitnout se v jemném, čistém, povzneseném stavu. Získat nový pohled. Odtud i název mé hry: Iglú. Schopnost zmrazit, odseknout smutek, bolest. To, že něco můžeme zakonzervovat do ledu a nechat to navěky zamrzlé. Kromě divadelních her jsem napsal a režíroval dva krátké filmy, jež bývají uváděné na různých mezinárodních festivalech. I ty se zabývají pamětí a zapomněním.
Inscenaci Iglú jsem četla prismatem věčného židovského tématu hledání Té země, Haaretzu. A také jako téma věčného rozchodu a neporozumění starší a mladší generace. Otcové odešli do Izraele a našli zde svůj domov, ale jejich potomci mají jiné ideály, hledají jinou zemi, kterou pro ně, obrazně řečeno, představuje Aljaška…
Nepřirovnával bych svou hru k židovské historii. Hovořím o jakémkoli kolektivu. Ano, ve hře je přítomen jakýsi kolektivní zážitek, ale ten není židovský. Pocházím z náboženské rodiny, ale má žena není židovka. Každé ráno se modlím, žena se nemodlí vůbec. Máme tři dcery a žijeme různorodými přístupy k životu. Tato situace, která ale není v Izraeli neobvyklá, byla spoustu let mnoha lidmi kolem nás kritizována a stala se zdrojem různých konfliktů a nepochopení. Moje žena se do Izraele přistěhovala z Ruska a v Izraeli našla nový domov, který jí vyhovuje a kde se rozhodla zůstat. Tvoříme tak spolu trochu podivnou dvojici. Na rozdíl od ní mám někde uvnitř sebe stále sbalené zavazadlo. Jako to v Iglú říká Rafi: Dnes v noci letím na Aljašku! V batohu má ale polystyrenový sníh, ve skutečnosti si vlastně nesbalil. Je to přesně ten moment: Tak, a dnes letím. Mizím. Není to psáno pro onu historickou souvislost, ale pokud ji tam vidíte, je to v pořádku. Je to vlastně milé. Věci jsou nesmírně individuální, ale lze je vnímat i jako kolektivní jednání a paměť.
Jak vidíte budoucnost izraelského divadla?
V Izraeli se v současné době velmi rozvíjejí některé druhy umění, především film. V divadle je poněkud cítit únava z tradiční činohry. Vyvíjejí se alternativní směry. Mám to štěstí pracovat s mladými lidmi, několika skupinami mladých herců, kteří vidí scénografii, režii, text, herectví trochu jinak. Nedávno jsem připravoval pro divadlo Gesher novou inscenaci podle Grossmanovy knihy. Chtěl jsem, aby to bylo představení pro dvě stě diváků, ale nechtěl jsem žádnou tradiční inscenaci, takže během hraní zapojujeme do účinkování publikum. Nedokážete si představit, jak celé divadlo plné čtyři měsíce, co jsme inscenaci zkoušeli, žilo v hrůze a běsu, co z toho bude. A nakonec publikum zářilo nadšením. Poté se ve vedení divadla něco zlomilo a dnes je mnohem otevřenější a přístupné novým přístupům. A to ještě den před premiérou jsme měli poradu a řešili jsme, jakým způsobem budeme divákům vracet vstupné, když si budou stěžovat. Kritici pak napsali, že jsme nejodvážnější produkcí v Izraeli. Takže abych odpověděl na otázku: Divadlo má v Izraeli naději.
A co budoucnost samotného Izraele?
To je velmi těžká otázka. Jsem z těch, kteří věří, že bude mír. Někdy se probudím a říkám si: Jsi příliš naivní. Jsou dny, kdy křičím: Jste pitomí! Vidím, že politici lžou. Stejně jako lžou vaši politici tady vám, jenom nám lžou víc. Dokud nesedím v parlamentu, nezbývá mi než odvést svou civilní práci, jak nejlépe dokážu. Bojovat tak, jak mohu. Mou nejtěžší válkou je zůstat optimistou.
Komentáře k článku: Yehezkel Lazarov: Dnes v noci letím na Aljašku! aneb Nejtěžší je zůstat optimistou
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
