Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 72)

To už je tuze dávno, co jsem louskal velká písmena knížky Karla Čapka Dášeňka čili život štěněte.

Když se to narodilo, bylo to jenom takové bílé nic, do hrsti se to vešlo; ale anžto to mělo pár černých ušisek a vzadu ocásek, uznali jsme, že to je psisko, a protože jsme si přáli mít psí holčičku, dali jsme tomu jméno Dášeňka.

Když jsme na zlomu tisíciletí chtěli v brněnském divadle pro děti Polárka život štěněte inscenovat, dělal mně slovutný loutkař, režisér Mirko Matoušek přednášku: Nehrajte to. Dášeňka je skvělá dětská knížka, plná nádherných slov. Pěkné vyprávění, které se krásně čte, ale které se nedá převádět do jevištní podoby. Nenajdete pro Dášeňku jevištní klíč, kterým byste upoutali mnohohlavé dětské publikum. Vždyť si to vezměte: ‚Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče, inu, mělo to dva páry čehosi, čemu se při dobré vůli mohlo říkat nožičky. Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže ještě za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž.‘ Dali jsme panu Matouškovi za pravdu. Dášeňku jsme neinscenovali.

V knihkupectví Barvič a Novotný mně představil pedagog DIFA JAMU Josef Kovalčuk půvabnou a mladinkou dívenku: To je naše absolventka Anežka Kubátová, hraje v Huse Dášeňku, přijď se podívat. Rozzářil jsem se. Bylo to někdy v únoru 2013. Od té doby jsem se několikrát snažil štěně Anežku v Dášeňce uvidět. Jednou jsem si zajistil i vstupenku, jenže přehlédl jsem začátek představení a do Husy přišel v okamžiku, kdy proud malých a velkých diváků z divadla vycházel. Šel jsem do Komína a četl si: To byste nevěřili, co má takové štěně práce: když se neučí chodit, spí; když nespí, učí se sedět (a to není jen tak, pánové: to zase hlas přírody hartusí: „Seď rovně, Dášeňko, hlavu nahoru a neohýbej tak záda; pozor, sedíš si na hřbetě, teď zase si sedíš na nožičkách, a kde máš ocásek? Na ocásku si také nesmíš sedět, protože bys jím nemohla vrtět,“ a tak dále – samé napomínání).  Listoval jsem knížkou, prohlížel si psí obrázky, psí fotografie a vzpomínal na slova režiséra Matouška: Jak to chcete hrát? Nenajdete inscenační klíč!

Zadal jsem internetu heslo a kliknul: Dášeňka aneb Psí kusy – Haf! Na obrazovce se objevilo: Pohádkový kabaret pro štěňata od 4 let. Podvraťácké pohádky pro vážené publikum. Jak si Karel a Olinka pořídili štěně. Jak ho učili chodit, štěkat a další psí kusy. Na motivy Karla Čapka napsali, režírovali a hrají Jiří Jelínek a Anežka Kubátová. Intermezzo projektu Čapek (Čapkové) na provázku. (Vlastně na vodítku.).

Dášeňka aneb Psí kusy – Haf! vyhrála na červnovém 15. ročníku festivalu Dítě v Dlouhé Cenu Vojty Šálka. Jiřího Jelínka a Anežku Kubátovou ocenila také porota prestižního festivalu Mateřinka za autorství, režii a herecké výkony. Na 62. Loutkářské Chrudimi, která není soutěžní, získala inscenace aspoň srdce diváků. Na 23. oborové přehlídce loutkového divadla Přelet nad loutkářským hnízdem v divadle Minor Dášeňka získala cenu Erik udělovanou nejlepší loutkářské inscenaci uvedené v předchozí sezóně.

Opět jsem si vzpomenul na přednášku starého pana Matouška: Dášeňka je didaktická, dítěti objevuje slova mateřštiny, učí mrňata poznávat a pojmenovávat, je to lahoda, číst o ní. Číst. Proto také Čapek svého foxteriéra nafotil a do knížky vložil i své kresby. Dítě si může knížku osahat, obrázky prohlédnout, vnímat krásu písmenek. Soustředění dítěte netrvá dlouho. Délka soustředění je u dětí individuální. Na jevišti se musí počítat s těkavostí dětské pozornosti. A to je problém „Dášeňky“. Je to souvislý tok slov, vhodný pro vyprávění. Dvacet minut čtení a dost. Z Dášeňky je cítit Čapkovu samotu. Smutek. Psík Dášeňka mu nahrazoval vztah k vlastnímu potomkovi. Jděte od toho, dobře vám radím. Zamyšleně jsem pohladil kreslenou podobu foxteriéra na tvrdém přebalu knihy a řekl: To byste nevěřili, co má takové štěně práce: když se neučí chodit, spí!

Bylo nedělní odpoledne a já do Husy přišel včas. Proplétal jsem se mezi maminkami a jejich ratolestmi příjemným sklepním foyerem a u fešné dívenky jsem si zakoupil program: Dášeňka aneb Psí kusy – Haf!. Četl jsem: Na motivy nejslavnějšího českého pejskaře Karla Čapka naštěkali, psí výcvik vedli a na měsíc vyjí: Jiří Jelínek a Anežka Kubátová.

Jiná sličná dívenka mně jemně natrhla vstupenku: Abyste ji mohl mít na památku a pak se již všechna ta drobná sešlost vevalila do sálu, pod cihlovou klenbu historického sklepa. Nejmenší děti sedaly s maminkami do řad na praktikáblových stupních, větší na hadrové bochánky pod první řadou a tam se okamžitě zabydlovaly. Sedl jsem si nad ně a spolu s nimi čekal, co se bude dít.

Před námi stálo černé pianino. Kousek od něj byl starý cestovní kufřík. Za pianinem svítil bílý závěs. Chvíli se nedělo vůbec nic. Jen kufru povolilo víko a upadlo. Byly v něm bílé psí hlavy. Jedna z maminek rozhalený kufr přivřela a děti se okamžitě začaly o obsah kufru zajímat. Sálek však potemněl a k pianinu se připloužily dvě černě šosaté postavy. Olgo, pamatuješ?, řekl starý muž v černém kabátu a upravil si chvějící dlaní brýle. Pamatuju, Karle, řekla třesoucím se hlasem stará žena v černém kaftanu a třesoucím prstíčkem se dotknula klávesy. Pianino brnklo. Ženě se klepala brada, muži procházel rukama třes. Olgo, pamatuješ, jak se nám narodila Dášeňka? – Pamatuji, Karle. Dvojice herců odložila černé kabáty i stáří, odsunula pianino do strany k cihlové stěně, rozhrnula bílý závěs, postavila před nás kuchyňský stůl, přehodila přes stůl bílý ubrus a začala předvádět, jak to všechno bylo, když se jim narodil bílý psíček, malilinká Dášeňka. Karlův hlas byl velitelský, řeřavý, brýle na jeho nose měly černou obrubu. Při všech veselostech působil jako přísný pedant. Okamžitě ovládl partnerku i diváky. Olga měla půvab mládí, libou tvář a mozek chytré horákyně. S Karlem to uměla. Na prstech nebo v dlaních se jim objevovala malinká, malá, větší a ještě větší Dášeňka. Děti ani nedýchaly, jak byly okouzlené.

Dokud to bylo bílé nic, bylo to slepé, bez očí, a co se nožiček týče, inu, mělo to dva páry čehosi, čemu se při dobré vůli mohlo říkat nožičky. Ale protože tu ta dobrá vůle byla, byly tu i nožičky, třebaže ještě za mnoho nestály; kdepak, stát se na nich nedalo, takové byly vratké a slaboučké, a s chůzí to byla, holenku, teprve potíž. A na ocásek nezapomenout, aby rostl a sílil a nezůstal takový myší; foxteriéři přec mají mít oháňku silnou jako klacík a švihat jí, až to sviští. A musí se umět stříhat ušima, hýbat ocáskem, hlasitě kvičet a kdesi cosi. Tomu všemu se musí Dášeňka učit.

Blažená radost se mně rozlévala po těle. Razance herce hrajícího Karla a líbeznost drobňoučké herečky sekundující v postavě Olgy. K tomu skvěle zvládnutá hra s rekvizitou, s loutkami, múzičnost projevu, bravurně zvládnutá výslovnost a vtipně napsaný scénář. To je onen nalezený klíč, odemykající jevištní podobu Čapkovy „nehratelné“ Dášeňky! Starý pan loutkař Mirko Matoušek by se divil a možná by měl také radost.

Karel s Olgou nenechávali děti vydechnout. Předváděli jim setkání psíků, psí tanečky v robách, psí koupele, čištění špinavých psích fleků, ale i psí námluvy. Když divákova pozornost přece jen ochabovala, vyčarovali ze zákulisí televizní bednu a hráli dětem psí pohádky. Děti se pohodlně opřely o hranu praktikáblu, natáhly si nožičky a jedno z nich řeklo: Ticho, děti, bude Večerníček.

Hodinka s výtečným představením uběhla jako nic. Dlouho jsme tleskali. Velcí i malí. Nikomu se nechtělo domů. Dceruška řekla mamince: To bylo ale tak krásné! Viď, že mně koupíš pejska?

Šel jsem z Husy přes Biskupský dvůr a nakoukl do chrámu kapucínů. Opravený kostel byl plný starších i mladých věřících. Kněz sloužil mši, lidé se modlili, potom zpívali. Vzpomněl jsem si na maminku. Jmenovala se Anežka a mockrát se za mě u kapucínů modlila.

Jednička mě zavezla do Komína. Večer pršelo. Táhla mně hlavou miloučká a tvárná tvář Anežky Kubátové. Během představení jejím obličejem probíhaly zvláštní proměny. Chvílemi se podobala Haně Maciuchové, někdy Jitce Molavcové a také ironické paní Olze Scheinpflugové. Ach, Bože, kolik že má podob růže? Kolik? Pane Mirko, kolik tváří má české divadlo?

26. 9. 2014

Divadlo Husa na provázku, Brno – Dášeňka aneb Psí kusy – Haf! Na motivy Karla Čapka. Koncepce a režie: Jiří Jelínek a Anežka Kubátová. Dramaturgie: Lucie Němečková. Hudba: Zdeněk Král. Texty písní: Alexej Štěk. Scéna a loutky: Petra Jiránková. Kostýmy: Josef a Karel Fundusovi. Hrají: Anežka Kubátová a Jiří Jelínek. Psáno z reprízy 21. 9. 2014.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 4. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 72)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ