Divadelní noviny > Festivaly Kritika
Prase v divadle (No. 12)
Šokovat, burcovat, oslňovat, pohoršovat, mást a svlékat se. Zdá se, že pro alternativní divadlo jsou tyto cíle skoro normou. Nemusí to být na škodu, ale je třeba konstatovat, že málokteré se předchozího výčtu aspoň nedotkne. Po takovém úvodu začíná být jasné, že existuje nějaká výjimka. Tu ztělesňuje nenápadný, až plachý muž – herec, mim, kaligraf a pedagog Ondřej Lipovský. Ten od roku 2007 spolupracuje s Lenka Tretiagovou, s níž vytvořil už několik dětských představení (např. Putování ve větvích) a podílí se také na experimentálním projektu Tanec školám. A nyní tedy ve Studiu Hrdinů představil svou vizi dětského světa Černý Karkul.
Ondřej Lipovský jako Černý Karkul FOTO Karolina Chasáková
Černý Karkul je záležitost poetická. Je tichá a nevtíravá, ale vyžaduje vaši pozornost, všímavost a otevřené smysly. Jeden z premiérových diváků byl zklamán, když zjistil, že lístek je na stání. Odešel ještě dříve, než stihnul zjistit, že ho nečeká zdaleka jen stání, ale především našlapování, ležení, tavení ledu, zasazování proutků či odstřihování kamenů ze starého kabátu.
Představením účastníky provázel jeho autor coby vypravěč a trojice dětí v roli průvodců. Když jsme ucítili pod nohama měkké smotky vaty, oživené dětskými hlasy, a vzápětí zase příjemně chladivou kaluž, najednou bylo jednoduché nechat všechny starosti i všechna očekávání u dveří a vplout do snového světa dětské fantazie. Smysly byly tím, prostřednictvím čeho se tělu dostávalo neznámých nebo dávno zapomenutých pocitů. Tolik hebkých a drsných věcí. Těžkých, studených, voňavých jako zetlelé listí… Celá inscenace byla vytvořena pro tělo, ovšem pro tělo, jak ho vnímají děti, nezatíženého zjitřenou sexualitou ani příznaky stáří. Účastníci, uvyklí hlučné metropoli a jejímu rychlému tempu, hltali všechny drobounké zážitky s potěšením a jaksi svátečně. Nechali se důvěřivě vést dětmi a neptali se, kam se dostanou nebo proč to a proč ono. A do toho všeho znělo vyprávění pohádky, která snad neměla začátek ani konec, vlastně to možná ani nebyla pohádka… Asi je to ale vedlejší vzhledem k tomu, jaký je Lipovský vypravěč. Vlastní hlas ovládá obdivuhodně a nenucené pohyby, které jeho vypravování doprovázejí, jsou dílem trénovaného těla a propracovaného konceptu.
Ondřej Lipovský je i na alternativním poli samorost a podivín. Ačkoli experimentuje hodně a různými směry, udržuje si základní poetiku stejnou – jemnou, snovou, decentní. Kdykoli v životě budu za doprovodu dud, v kabátku pošitém kameny, tavit nůžky zamrzlé v ledu, vzpomenu si na Černého Karkula.
—
A ještě jedna poznámka na závěr. V poslední fázi představení se hlavní protagonista se svým příběhem ocitl pod zavěšenou ledovou kostkou, ve které vězely těžké staré nůžky. Kostka visela několik metrů nad jeho tělem, oblečeným jen v trenýrkách a tílku, a svítil na ni jeden z reflektorů. Nemalá část diváků celou tuto část trnula a hypnotizovala led, aby přestal tát. Jiní toto ohrožení považovali za vědomou, mistrně vybalancovanou práci s napětím a rizikem. Nedalo nám to a po přestavení jsme za autorem zašli:
Jak jste měl zajištěné, aby na vás nespadly ty nůžky. Vždyť vás to mohlo zabít!
Nůžky? podivil se s bezelstným úsměvem Lipovský a pohleděl vzhůru. Á, opravdu tam jedny zůstaly… vidíte, tak na to jsem tedy vůbec nepomyslel!
///
Předchozí díly denních reportáží z festivalu …příští vlna/next wave… najdete zde:
Komentáře k článku: Prase v divadle (No. 12)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
Vladimír Hulec
Zajímavé, Kláro,
jak jste přečetla tuto Lipovského performanci. Asi oba jsme z ní měli silný zážitek.
Pro mne byla formálně i provedením nádhernou divadelní (performativní) akcí, Lipovského filosofující básní. Zdaleka jsem ji nevnímal jako cestu „do snového světa dětské fantazie“ či „vizi dětského světa“. Četl jsem ji jako bolestnou existenciální zpověď čtyřicátníka, který v sobě stále cítí dítě a dětský svět, současně je však již dlouho ve světě (v lese) dospělých a ztratil se v něm. Tíží jej kameny, kterými chce svou přehnanou citlivost či citovost nějak chytit a uchytit, ale nedaří se mu to (akce s bambusovým rákosím). Ona část hraná pod zmrazenými nůžkami byla opravdu působivá a myslel jsem, že i od Ondřeje vědomá. Pokud nevěděl, že tam jedny nůžky zůstaly (a pokud mu to nebylo jedno), byla to jeho velká chyba. Stejně silná (ne-li víc) byla ale i jeho zpověď a akce s nožem. Až tak, že jsem se obával, že si chce ublížit. Byl jsem si skoro jist, že se řízne, jen jsem se děsil jak moc (symbolu výsledného rozpůlení jablka jsem moc neporozuměl, ale možná mi uteklo něco z textu). Lipovský však naštěstí není žádný „brutál“, není butó tanečník, ale spíše romantik a nostalgik. Tak si lehl do peřiny plné listí. Poetický obraz člověka-bezdomovce, člověka-Ahasvera, člověka-Černého Karkula. Byl sežrán vlkem? Nebo se vlkem stal? Kdoví. Tak se raději vyfotíme. Ale koho a proč Lipovský fotil? Své nepřátele, své přátele? Byl to jen fór na konec, anebo obvinění nás-vlků? Anebo jsme my, diváci, myslivci, kteří Karkula zachraňují? Je jeho performance zoufalým voláním v této společnosti či světě ztraceného člověka, či existenciální, život rekapitulující básní? Anebo vizí dětského světa?!
11.10.2014 (2.14), , Trvalý odkaz komentáře,