Divadelní noviny > Blogy

Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 73)

Přišel mně mail z Husy: To zaručeně musíte vidět!

FESTIVAL NA ÚVOD aneb BRNĚNSKÉ BESTIE ZACHRAŇUJÍ VŠE!
Když se rodí bestie, většinou se nemusí dít nic. Nebo se začnou dít věci zatroleně divné. Třeba se roztrhne nebe a oblohu začnou křižovat blesky, vynoří se Wolfgang Amadeus Mozart a zazní hudba od Boha. Ožije Antonio Salieri a objedná si Requiem. Dále odkudsi dorazí Zuzana Bubílková – začne filosofovat jako Kierkegaard. Do toho se narodí Dášeňka, večer přijedou Big Beatles. Bude se pít a jíst a bude se tančit. Romeo a Julie se začnou líbat mezi ledničkami, za svitu hvězd se na plátnech objeví nečekané filmy. Prostě – festival na konci léta. Čtyři dny krásy v Divadle Husa na provázku.
Halelujah! 47. Sezona, ta – věnovaná schopnosti divadla smát se, padni komu padni – právě začíná. 19. – 23. září 2014 v Huse na provázku.

Mám rád básnivá avíza, mám rád „Husu“ a miluji rčení Humor je nejdůstojnější z lidských smutků. Umrtvil jsem zničující bolest hlavy ibalginem a podnikal přípravy k „výplazům“ za uměním.

Tři dny lilo, až nebylo vidět ohýbající se stromy. Nad Komínem hřmělo a blesky kmitaly oblohou. Fabriku na absolutno i božskou Mozartovu hudbu, žel, z mé touhy vyškrtaly. Večer improvizací Kabinet Szczygiel-Kozelka: Bubiland, jsem si však nechtěl nechat ujít za žádnou cenu. Jsem totiž bytostný dadaista a dobrou jevištní improvizaci zbožňuji.

Vím, že víte, že jevištní improvizace je disciplinou ošidnou, obnažující tváří v tvář divákům míru intelektu, vzdělanosti, vědění i hereckého řemesla improvizátora. Že odhaluje životní názory improvizátorů, jejich improvizační pohotovost, akčnost, rétoričnost i smysl pro bleskovou výstavbu gagu završeného přesně trefenou pointou.

Do batůžku jsem přibalil pláštěnku, na hlavu posadil baret a do ruky vzal deštník. Deštěm skrápěný Komín jsem bral důstojným krokem. Sedl jsem na jedničku a jel tramvají na Mendlák. Vystoupil jsem a v hlavě vzpomínky na geniální klauniády mistra improvizace Bolka Polívky překráčel jsem v dlažbě zalité koleje k zastávce tramvají číslo šest a pět. Pohlédl jsem na jízdní řád a ujištěn, že mně tramvaj pojede za čtyři minuty, oddal jsem se vzpomínkám.

Bolkova Harlekýna v Commedii dell´arte jsem viděl snad dvacetkrát a vždy jsem měl dojem, že jde o tok skvělých improvizací. Na Bolkovi bylo vidět, jak mu hlava chrlí nápady a jak Bolkovo tělo nápady „zrovna teď“ převádí do akcí.

Drobně mžilo. Vedle mě stojící starší muž poznamenal: Máří, vidíš to, co já? – Copak, Véno, nechala jsem brýle doma, odpověděla mu starší žena. No támhle u sloupu, Máří. – Myslíš, toho velkého slimáka v trávě, Véno? To bude ten velký španělský slimák. Jsou toho plné zahrady. Déšť zhoustnul. Máří, to nebude slimák, to bude člověk. – No jo, když myslíš, Véno, tak člověk. – Máří, je to člověk. A leze do křoví. – Neblbni, Véno, proč by člověk teď lezl do křoví, vždyť prší. Silně promočený muž přišel na zastávku a řekl: Tady stojíte blbě. Je výluka, tady vám nic nepojede. Musíte přes silnici. Naproti je náhradní zastávka. Tam zastavuje autobus “iks šestka“. Přelezl zábradlí a přeběhl čtyřproudou silnici. Lidský houf se vrhl na zábradlí. Lezli jsme přes kovové trubky a starší pán poznamenal: Máří, nebudeme improvizovat, půjdeme domů! No jo, Véno, ať je po tvém.

Z Pekařské jsem chvátal do kopce, mírně opocený jsem otvíral vrata Husy. U pokladny jsem řekl: Není mně souzeno přijít včas. Slečna pokladní se usmála: Vždyť jste tady mezi prvními. Sestupoval jsem po schodech do sklepní scény špalírem mladinkých uvaděček: Jestli si nechcete odložit v šatně, pokračujte dál rovně. – Neříkejte, slečno, dál přece smí jenom herci? – Dnes je to jinak, pane. V úzké chodbičce mě uvítal usměvavý šéf Vladimír Morávek: Ať se vám intermezzo projektu Smějící se bestie, Hommage á Zuzana Bubílková líbí! – Pane šéfe, mám pro vás dárek, knihu Mudrování. – To je ta knížka, co vydala vaše dcera? – Ano. Podal jsem šéfovi balíček. Pane, to je objem, to je síla! – Pane šéfe, je. To víte, má dcera se „potatila“. Pět set stran mudrování.

Dal jsem se hereckou soutěskou vlevo dolů po schůdcích. V polovině osmdesátých let jsem zrovna tudy lezl, jako první průzkumník Provázků po zabláceném stavbařském prkně… Po cihlách sklepení se valily chuchvalce hudebních motivů, zvukových efektů a břeskných skřípotů. Na ploše stály řady židliček a nad nimi trůnil pan zvukař. Šel jsem boční skulinou a usedl v první řadě vedle kovového stojanu s popelníkem. Stíral jsem si pot z hlavy i z čela a zíral na scenérii před sebou. Popelník, stůl zaplněný veteší, bordel vůkol, to je snad smetiště. Vydechl jsem. Nebo snad panoptikum? Elevační plošiny se schodovitě šplhaly do výše horního rámu osvětlovací kabiny. Po stranách všech stupňů, byly nastavěny televizory. Z obrazovek zářily obličeje neslavně známých českých politiků blízkého minula. Z horní rampy na vše shlížel sošně vymodelovaný portrét T. G. Masaryka. Za jeho zády stál Václav Havel a vedle něj stojan na mikrofon. Opodál zářila novostí nablýskaná popelnice. Přede mnou pózoval Václav Klaus s reálnou smyčkou černé vázanky na krku. Pak tam byl další stojan, tentokrát s mikrofonem a po pravé ruce stůl plný hrůzného harampádí. Asi divadelních rekvizit. Z tmavých reproduktorů se valil nepřerušovaný tok retro řečí a hudby. Na velké obrazovce vyprávěla Zuzana Bubílková o důvodech, které ji přinutily odejít z České televize. Ježíši Kriste, tady se už nemusí nic hrát. Vždyť tohle tady je panoráma, jak od Marolda! Bitva u Lipan! Velké vetešnictví, panoptikum, smetiště českých dějin.

Z popelnice se jako vypasené žížaly soukali černě odění aktéři. Měli klaunsky bíle namalované obličeje a červeně rozšklebené pusy. Nejtučnější z nich, herec Tomáš Sýkora v dámských šatičkách a s černou parukou na hlavě, začal distingovaně, vysokým hláskem organizovat dění. Panna Holendová zazpívá písně Hany Zagorové. Pánové Jiráček, Donutil a Buš budou losovat hesla ze dvou osudí a to ze skleněné koule od pana Szczygiela a z něčeho, co vypadá jako váza pana Kozelky. Hesla následně a pod vedením pana Knihy převedou páni klauni do hereckých akcí. Improvizovaně, prosím, improvizovaně.

Z reproduktorů a obrazovek se stále valila pouťová směs zvuků, slov a hudby. Dáma Sýkorová v černé paruce pečlivě kladla svá slova do prostoru, abychom všichni věděli, o co v improvizacích půjde. Pánové tahali obdélníky lístků a dáma je pípavě četla. Pánové, máte na přípravu minutu. Teď.

Bíle natřený, černě oděný herec Holenda, jediný bez rozšklebených úst, zato s dámským vlněním těla drnkl do kytary a zpíval: Jinak to nejde. Pánové se přitom radili a na obrazovce po mé pravé ruce vystřídal smutný monolog paní Bubílkové pořad Kvíz o ceny. Korpulentní žena odpovídala na soutěžní otázky. Když se ukázal soutěžní kroužek s vepsanými písmeny JT, pánové vykřikli unisono: Jútú a k tomu zahalekali: 1967. Páni klaunové s rozšklebenými ústy předváděli scénu: Mistr Hus neodvolal. Pod klaunem Knihou nechtěla chytnout hranice, a tak se divákům podávalo pivo. Šedesát piv se musí vypít! Tak se snažte! Své pivo jsem vnutil sousedovi, co se snažil. Z jeho vyprázdněného kelímku jsem pak dokázal „pít“ až do konce Bubilandu.

Šklebící se pánové volili papeže, poté dělali ptáky, protože Prahou se procházel spisovatel Kafka, tu a tam vykřikli: Jútú a zahalekali letopočet 1967. Bylo cítit, jak je hra baví, jak jim svítí oči. Když se klaunům podařilo udělat gag, zazářil i motor všech těch ptákovin klaun Kniha.

Jeden gag s přesahem se povedl geniálně. Aktéru Bušovi přihrál osud do rukou rekvizitu, jakýsi dřevěný samorost připomínající pahýl lidské dlaně. Klaun Buš si dlaň nastrčil do rukávu košile a horečně začal kolem ní zapínat košilový knoflíček. Nešlo mu to. Rukáv košile byl krátký, ruka s dvěma dlaněmi dlouhá. Pozornost diváků se soustředila na zápasícího klauna Buše. Dění ostatních aktérů mrtvělo. Improvizace „natur“ se protahovala. Klaun Buš byl tuze nešikovný. Dřevěná dlaň mu upadla a poskakovala po prknech, co znamenají svět. Klaun Kniha vzal dřevěnou dlaň do dlaní a přemýšlel: Co s ní? Proboha, co s tou dřevěnou dlaní? Klaun Kniha byl bezradný. Co s tím, co s tím? Klaun Kniha byl chvíli za Hamleta, co se trápí otázkou: Být či nebýt? Chtělo by to nápad. Nápad! Království za nápad! Nic. Nic. Vůbec nic! V hlavě vakuum. Klaun Kniha si s dřevěnou dlaní neporadil. Tak tu nešťastnou dřevěnou dlaň upustil, jakože žádná dřevěná dlaň nikdy nebyla a nikde není. Dřevěná dlaň skákala po praktikáblových schodech, značně rachotila, až se skutálela mimo jevištní obzor a tam náhle někde zmlkla.

Tomáš Sýkora v dámských šatičkách odstartoval téma: Vydání Hitlerových projevů v českém překladu je beztrestné. Zamrazilo mě v zádech. Uprostřed současných válek vzpomenout diktátora z nejhroznějších, brr! Nabělení klaunové žertovali o tom, jak se mnohé historické přes nás převalilo a jak je dobré umět cizí jazyky a nezapomínat ani na ty naše slovanské, protože jeden dneska neví. Měli pravdu, mouční červové. Vždyť ten, co umí správně artikulovat správným jazykem a je vládcem mocného hlasu, má přece jen určitou šanci svých práv se dořvat.

Distingovaná dáma v černé paručce ucedila s úsměvem: Německý tank je převlečený Volkswagen a nabílený pan Holenda zazpíval ústy Hany Zagorové: Jinak to nejde.
Tomáš Sýkora mně posadil na hlavu klaunskou čepičku a klaun Martin Donutil k tomu přidal červený klaunský nos. Připevnil jej na mou pravou paži jako vyznamenání a já se v tu chvíli cítil být óbrklaunem.

V závěru diváci zcela demokraticky a jednohlasně odhlasovali, že se jim improvizační Kabaret u politické mrtvoly líbil. Následně se aktéři „unisono, jeden po druhém“ vecpali do odpadkové popelnice a taškařicím byl konec. Kolik z toho všeho vtipného klání bylo improvizované a kolik nazkoušeno, těžko odhadnout.

Zašeptal jsem: Bubiland, to je to správné slovo, co bublá, co vyjadřuje neklid i pnutí světa a nadzvedává pokličku přetlaku. Seděl jsem s naprosto vyčerpaným scénografem, hubeňourem Martinem Ondrušem v provázkovské harendě. Martin popíjel bílé, já cucal pivo nealko. Chválil jsem jeho minimalistická řešení scén v inscenacích Husy Moc (z) art a hlavně Divnej brouk pod kopulí brněnské hvězdárny. To jsou vaše majstrštyky. Otvíraná bonboniéra s Mozartovými koulemi a brána kamsi do pekel přímo pod hvězdnou oblohou, chlapče, to jsou skvělé nápady, prostě paráda. – A co jste říkal Kabaretu u politické mrtvoly? – Fajn. Scéna i inscenování kabaretu je takový velmi přesvědčivý zlý sen o tom, co jsme chtěli, po čem jsme toužili a čeho jsme dosáhli. Máme demokracii, máme svobodu a teď se učíme v té svobodě svobodně improvizovat. Moc to ještě neumíme, dost nám to drhne, ale my se nevzdáváme. Jsme smějící se bestie a snad se té svobodné improvizaci světa nakonec naučíme.

Po mokrém komínském chodníku lezli velcí tuční španělští slimáci. Jejich invaze jsem si všimnul, až mně na jednom z nich uklouzla noha a já málem po hlavě vletěl do vysokého, tuze mokrého keře. I tam ty slizké bestie byly!

Vzpomenul jsem si na onoho člověka lezoucího do křoví u tramvajové zastávky na Mendláku a po těle mně naskočila husí kůže. Jútú 2014.

Brno – Komín, 7. 10. 2014

Divadlo Husa na provázku, Brno – Bubiland, Kabinet Szczygiel-Kozelka, Kabaret u politické mrtvoly. Věnováno Zuzaně Bubílkové, ikoně česko-slovenské televizní zábavy a politické satiry. Režie: Vladimír Morávek. Dramaturgie: Lucie Němečková. Scéna: Martin Ondruš. Hrají: Dalibor Buš, Milan Holenda, Martin Donutil, Ondřej Jiráček, Jiří Kniha, Tomáš Sýkora. Premiéra 20. 9. 2014.

• Autor: Jaroslav Tuček
• Publikováno: 11. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Mudrování (nejen) nad divadlem (No. 73)

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ