Divadelní noviny > Burza

O pokusu

Vážení a milí,

mám pocit, že bych měl říci svoje poslední slovo k tomu, co se děje v brněnských divadelních koncích.

Přemítám o fenoménu ´pokusu´ v umění. Je opakem pokusu ´jistota´? Existuje něco jako ´jistota´ kupř. právě na divadle? To jenom ta největší bída si přece může být stoprocentně jistá tím, že se jí vždycky podaří každé nové představení.

Někdo třeba ví, proč sází na ´jistotu´, někdo se třeba úplně bojí při sázení riskovat. …jiný zase miluje risk a život bez dobrodružství by pro něho měl pramalou cenu. To je těžké. A třeba to někdo i umí: trefit  se vždy s ´jistotou´ nejlépe úplně do všeho, co se od něho čeká: do vkusu publika, kritiky, školy, studentů, maminky i tatínka. K tomu osvědčené metody: třeba: za všech okolností být na jevišti politicky korektní, nebo: nescházet mimo z jinými dobře vyšlapaných cest. Škoda, že právě mě krása těchto vycházek po zavedených stezkách (či dnes už i dálnicích muzikálů) současného divadla vždycky tak strašlivě nelákala. – To by byl ale život! No, a jako naschvál v posledních letech – navždy již v JAMU (kdysi to prosím školy – symbolu odvahy! – janáčkovské třeba..) zarostlí a zahnízdění režiséři a dramaturgové – se do mě pustili a vymysleli si zajímavý, takový vlastně vlídný způsob argumentace: ty moje věci v Národním byly totiž spíše takovými ´pokusy´ – ne jako ´skutečné umění´, ale spíše opravdu takové ´pokusy´ ..a to ještě artikulovány tak krkolomnou metodou, že se  sdělování vždy a zásadně existenciálně klíčových obsahů děje prostřednictvím těch nejpokleslejších materiálů..  ..kterým se dá říkat různě..  .. neobratně třeba: ´kýč´.. ..práce s „kýčem“ apod..  Jenomže „kýč“ a „práce s kýčem“ je už zase trochu něco jiného..

No, v každém případě by se nemělo zapomínat na jednoduché věci: když jsem nastupoval jako šéf Mahenky, byla zde opravdu katastrofální situace: na premiérách bylo poloprázdno, na reprízách zpravidla rovněž. Minimální zájem laické i odborné veřejnosti o tuto scénu. Herci podávali i v krásných antických textech podivné, většinou nudné výkony. Samozřejmě byly výjimky. Vážně se jim tehdy dala věřit obecně v průměru tak každá třetí – čtvrtá vyřčená věta. Herci na jevišti – jak říkám – ´lhali´, až se jim od pusy prášilo. První, na čem jsem zde jako šéf začal pracovat tedy bylo, ..aby herci začali hrát! – Přesně.. ..hrát… ne, že jim bude k uvěření ani ne polovina z toho, co na jevišti zazní. K tomu bylo nejprve potřeba vysvětlit – nikoliv nejprve jak a co hrajeme – ale hlavně PROČ… No a situace se brzo začala měnit. Nebylo to snadné, to tedy ani náhodou..  ..naučit se sdílet poměrně náročnou poetiku, s níž tehdy Střežený Parnass do Mahenky přicházel: s Jiřím Šimáčkem jsme si docela užívali, že píšeme hry pokud možno opačně, než jak se tu v Čechách nosí.. …ale začínalo to fungovat a mělo to účinek. – Znudění diváci začínali postupně znovu do divadla chodit, cítili, že se něco děje – vstupenky na premiéru se sháněly stále obtížněji, zájem médií rostl atd. A hlavně herci konečně na jevišti začali hrát a směli se velmi svobodně pohybovat ..ve zcela přesně požadovaném rámci.

Zpočátku jsem měl pocit, že úroveň jejich jevištní mluvy byla opravdu tak vzdálená základům jejich profese (ne u bardů – pánové Dufek a Dvořák zpravidla tyto problémy neměli) …říkal jsem si někdy, že tady budu muset nejspíše o základech řemesla přesvědčit napřed i tu poslední kliku u dveří. Ale nakonec to šlo. Navíc tam bylo celkem dobré zázemí, technika, lidé okolo skutečně oddaní divadlu atd.

Po mém odchodu z NDB se herci, kterým jsem se pět let tvrdě věnoval, dozvídají z vedoucích míst divadla (zřejmě na ně něco přeskočilo z JAMU, protože moje představení současní šéfové divadla víceméně neznají), že moje inscenace – byly tedy vlastně spíše ´takovými pokusy´ a že na rozdíl od mistrů politicky korektního kýče (kteří se teď po absolvování JAMU objevují – coby přesné kopie svých učitelů – jako houby po dešti) byly moje hry s ´kýčem´– kýčem prý tzv. skutečným. Napsal o mě dokonce kdosi na Masarykově universitě diplomku „Kýč jako klíč“.  – Ne úplně scestnou, dokonce místy vtipnou, ale jednu věc autor té práce pochopil. – Neboli, že jsme většinou a rádi (především s Jiřím Šimáčkem) používali v minulých desetiletích artikulaci ´krvavě´ závažných obsahů skrze totálně paradoxní žánry, metody, postupy, atd. – nakonec tato cesta přinesla v Brně kupř. představení jako byla v MDB Magická flétna, Deník Krále, na Provázku pak Všechny Shakespearovy ženy, v ND Ostrava ještě předtím Nepohodlný Indián, v NDB pak třeba Královna Margot, opera Mai 68 (s Petrem Kofroněm) atd. Ale tyto principy paradoxu v přístupu se objevovaly i v režiích nikoliv původních textů, ale i např. v Richardovi III., Antoniovi a Kleopatře, apod..  Jak říkal můj milovaný Dali: Umělec má povinnost si odporovat. Tento bonmot jsem považoval vždy za velmi přesný vzhledem k naší práci. Za tzv.  ´progresívní´ jsou dnes však v  divadle považovány ty tak velmi ´dnes avantgardní´ a velmi institucionalizované postupy typu Čičvák a spol. Říkáme tomu: ´Dobře zavedená avantgarda´.

Jako kdysi student hudební kompozice na JAMU v 80. letech jsem poznal zajímavou situaci: to, co se nazývalo avantgardou, jí sice stále podle metod a postupů jako by zůstávalo, přesto to nějak záhadně strašně rychle vyprchávalo a stávalo se opakem odvahy, s níž tvořili průkopníci avantgardy (J. Cage, M. Duchamp apod.).. Na vysokých školách se začala učit ´avantgarda´ a to byl taky jeden z důležitých signálů, kdy si člověk musel říci – pozor: už se to šíří všude možně – i po školách! Proto jsem se ohradil ´proti avantgardě´ svou absolventskou orchestrální skladbou na JAMU (v roce 1988 opancéřovanou partiturou s pěticípou hvězdou na každé straně partitury, aby orchestr mohl hrát pouze uvnitř nebo pouze vně grafického symbolu pentagramu).

Asi před čtrnácti dny jsem tuto skladbu některým z vás poslal k poslechu. Málokdo zde tuto skladbu totiž opravdu znal. V posledních dnech se mi na ni ozvalo mnoho desítek překvapených ohlasů. Na CD skladbu vydali na Slovensku v rámci edice SOUND OFF. Natočena byla až v polovině 90. let. Napsal jsem o té skladbě, že jsem se tam zabýval průnikem do nitra ´skály zvuku´ – doslova „In Rock“ – a tak se taky stalo. Tak zní. S ´pokusem´ to už tehdy mělo hodně málo společného. Spíše až moc přesné vyznění stopadesátičlenného dechového orchestru. Ona skladba však tehdy pro svou grafickou podobu na JAMU vyvolala zděšení a nakonec to vedlo až k mému vyloučení z JAMU – příznačně v měsíci, kdy jsem měl po pěti letech studia v roce 1988 absolvovat.

Posléze jsem s Lubošem Malinovským napsal v roce 1990 text Maso a kosti na důkaz odvrácení koketerie, kde se reflektovala celá situace kolem mého vyloučení z akademie, ale zároveň jsem se poměrně výrazně touto prací vyjádřil k nejrůznějším ´avantgardistům´ té doby. Text vyšel tehdy v Hostu 7/91. Něco z něho níže ocituji. Styl tohoto textu celkem jasně anticipoval ironii, kterou vůči ´zavedeným umělcům´ posléze používal později založený Střežený Parnass.

Příznačné je, že se do mě opět JAMU – tentokrát ovšem divadelní fakulta – v posledních letech takto soustavně pustila. Učí se tam v hodinách, že moje hry jsou kýčem a vůbec odstrašujícím příkladem divadla …s tím, že jsem se o ´skutečné umění´ vždy pouze ´pokoušel´.. Legrační na celé věci je to, že právě ti, kteří toto učí ty nebohé studenty (Rychlík, Kovalčuk apod.), jsou v posledních desetiletích doslova synonymem sázek na ´jistoty´a uměleckého konjunkturalismu. – Ale ani toto – hlazení po srsti ve všem – v žánru, poetice, výrazu, smyslu, vyznění – jim není nakonec nic platné, když pokazí každou druhou věc, na kterou sáhnou. Proti gustu žádný dišputát..: ať si každý dělá, co chce.. Ale zase co je moc, to je moc, a celkem chápu, že se z toho pár lidem v Brně, kteří jsou trochu o situaci ve zdejších divadelních koncích informováni – obrací žaludek …..horší je to však se studenty, do nichž jsou tyto nesmysly léta pumpovány a oni ve své upřímné nevinnosti nemají kde, s kým a jak si toto ´odborné poučení´ svých učitelů ověřit.

Daniel Dvořák mi občas říkal, že si skutečně umím svým divadlem udělat nepřátele. Ano: když inscenujete celý život z 85 % původní a velmi často vlastní texty, můžete si být jisti, že není na divadle nic méně jistého než právě tento způsob práce.

Zajímavé je, že ´Staří mistři´ z JAMU (profesoři, docenti a divadelní děkan a prorektoři a asistenti asistentů a odborní asistenti neodborných asistentů a proděkani /pánové Cejpek, Plešák ad./) (doufám, že zatímco píšu tento text – nikdo z nich mezitím neumřel) jsou ostatně touto salónní verzí ´avantgardy´ víceméně celoživotně uhranuti, ač to možná ani netuší, anebo o tom nechtějí slyšet. Nakonec to jejich divadlo v Mahence šlo všem tak hladce a hebce po srsti, že se na ně vykašlali především jejich diváci a oni sami se stali synonymem jenom divadelního průměru.  Přemluvit tehdy za jejich opravdu předlouhé éry někoho z normálně živoucích, uvolněných (´avantgardních´) umělců, aby s vámi zašli na premiéru do Mahenky, bylo v podstatě nemožné.

Nicméně: zde je pár ukázek z onoho někdejšího textu o ´avantgardě´ na JAMU a avantgardě vůbec (kdybych tehdy tušil, jak některé z oněch následujících výroků budou aktuální po dvaceti pěti letech – a to opět především na JAMU – tentokrát ovšem znovu připomínám – nikoliv na fakultě hudební, ale divadelní)..

///

Ukázky z textu Maso a kosti na důkaz odvrácení koketerie:

(Tam, kde píšeme o ´hudbě´ si úplně v klidu dosaďte ´divadlo´….)

Jistě, naše ´metoda´ může být považována za analogii výstavby z prefabrikátů, ale nikdo si nedovede představit mučivé útrapy, které jsme byli prožili, než jsme se odhodlali k tak podřadné metodě.

Estetika symetrie je pro nás vůdčí ideou: i hysterický povyk, náležitě symetrisován, se stává mystériem.

Důsledně filtrujeme dobré nápady od hlušiny: dobré nápady pak vyhodíme: toto nazýváme umělecky k o n j u n k t u r á l n í.

Proklamujeme „konstitutivnost“ umění a máme tím na mysli: posilovat jeho hloubku.

Homofonií vyjadřujeme svou myšlenkovou koncentraci: pro některé je ovšem výhodnější uchýlit se ke svému mrzkému životu.

Náš přístup jsme tehdy nazývali hyperrealismem a definovali jsme jej jako nástroj psychické a lokomoční navigace: perversní, hlubokomyslný a právoplatný.

To, co je polemické, je zároveň monstrosní: monstrosní znamená, že to člověk, hltající umění, nepřehlédne.

Umělecky seriosní znamená: s o l i d n í umělecké dílo: to jest takové, které stojí za to opancéřovat.

Pro skladatele je lepší být bohatý a zdravý, než chudý a nemocný.

Ve svých skladbách jasně cítíme e x e k u t i v n í úd prozřetelnosti: to nás ovšem opravňuje k tomu, abychom si ulehčovali práci.

Autor si nemusí bezpodmínečně rvát útroby, aby přesvědčil konzumenta o kdejaké malichernosti: není-li ovšem rvaní útrob nutkavým jednáním: ale ani pak není jisté, že se nejedná o nadutost.

Prefabrikace vnitřního pohnutí je to, co se nedá zfalšovat ani nazvat podvodným pathosem.

Hyperrealistický skladatel pěstuje promiskuitu pojmů, ale svá vnitřní pohnutí pečlivě konzervuje.

Jestliže je vnitřní pohnutí prvním hybatelem, pak promiskuita pojmů může být objektivně odlehčeným materiálem ke konstituování aparátu.

„Poetická situace“ není promiskuitním pojmem a neslouží k interpretaci aparátu.

Aparát chápeme jako něco, co není manipulačně výhodné, ale co slouží k sebeinterpretaci.

Promiskuita pojmů je výrazem physické potřeby aparátu.

Servilní pocit štěstí.

Jestliže solidně poučený, avšak dobře zavedený avantgardista s tragickým zaujetím pro poctivost, v dobré víře odhalí zápalný koudelový vous triviálních harmonických spojů a nazve ho podvodným pathosem, je oprávněn tvářit se nadále jako autor zákona o pohřebnictví.

Shledá-li rozený avantgardista, že n e o č e k á v a n é zaujímá příslušné místo, je mu dobře.

Kroužek brněnských avantgardistů: formace rovnoprávných avantgardistů s mocným teoreticko – analytickým instrumentariem ke vzájemné objektivní kontrole.

Nebo: kroužek brněnských avantatgardistů: divadlo není potřeba vidět, stačí se o něm informovat.

Solidně poučený avantgardista se ptá, o čem skladba bude.

Hranice našeho uměleckého světa jsou jazykovými hranicemi našeho pedagoga.

Tam, kde selže konzumentův rozum, si lze vypomoci kryptogramem.

Avantgardista přispěje k bezpečnému vykonání toho, co ve svých důsledcích neohrožuje ani jeho, ani kohokoliv jiného.

Solidně poučený avantgardista se ptá, jestli svým příspěvkem nepoškodil universálnost své metody.

I produktivní zpátečník má právo na svůj systém…

Vyřešení problému aplikace avantgardy na umění vidíme ve zmizení tohoto problému.

Umělec má právo si škodit.

Mohou-li se lidé zabíjet kvůli hudbě (jak říkal Lou Reed), proč by se kvůli hudbě nemohli vyhazovat z akademií..

Materiál!                                                                                                                                                                           (rozuměj ten, kterým umělec bezprostředně disponuje, který prostě nakutal nebo ukradl nebo též získal v alfabetizačním procesu)

Materiál, který vydrží ránu tyčí, který se jako ocelový falzifikát rozpouští na jazyku (rozuměj: koresponduje se žánrem); materiál jistější než plodnost, než požívaní, není ještě smyslem díla, ale znamenitým materiálem: rozuměj: je tím, čím umělec bezprostředně disponuje.

Materiál, kterého se chopí zdrženlivě poetisující myšlení v majestátných konturách politicky korektního umění.

Politicky korektní znamená: když se snoubí zločin s poctivostí.

Distingovaný člověk neprovádí sebeinterpretaci, stejně jako nekopuluje na náměstí.

Materiál! – i ten, který evokuje některá nekonstantní znamení doby..

..v náhlém, triumfálním, avšak hladovém roztoužení jsme nejednou soudili tupým koncem hole a vyjídali nepřátelům seníky (artificiální, neartificiální); nechtěli jsme, aby to vyznělo jako etuda, ale byl tady prostor pro poetické myšlení//

..to, co je seriosní, je vždycky působivé..

Materiál je to, co ani nejhorší ksindl nepotřebuje// jsou přece místa, odkud nás nemůže nikdo vyhnat, ani ten, co rozvíjí cit pro absurditu soustavnou prací//

Nástroj uměleckého nazírání světa versus potlačení funkce nazírání: potřeba někoho, kdo není z nás: potřeba systému, potřeba hlubokého a neotřesitelného prožitku (artificiálního, non-artificiálního) // myšlenkové osvětí je to, co ke skladateli těsně lne…

……..A tak myslím, že jsme už tehdy ´pokusy´ (rozuměj: ´avantgardu´) nechali raději na těch druhých..

• Autor: Zdenek Plachý
• Publikováno: 12. října 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: O pokusu

1. Josef Švejk

   

   Brno.

   12.10.2014 (11.28), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

2. DN

   

   Odkaz na skladbu,
   kterou Zdenek Plachý v roce 1988 napsal jako svoji absolventskou skladbu na JAMU: http://www.uschovna.cz/zasilka/BA6NZF46RB9F2W7J-DV5
   Plachý ji později pod názvem „Těžké doby bez taktu“ otiskl v časopisu Skleněné louky „Ticho – současník hudby“ a provedli ji v produkci Skleněné louky, Divadla Husa na provázku a České televize. Hraje ji stopadesátičlenný dechový orchestr Posádkových hudeb ČR na buzer place v židenických kasárnách. Živě byla v upravené verzi provedena i v Divadle Husa na provázku v 90. letech.
   Ke stažení je po omezený čas ve schránce v MP3, jinak vyšla i na CD na Slovensku v edici „Sound OFF“.

   12.10.2014 (22.36), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ