Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly

    Na Václavským Václaváku (No. 2)

    Opět radikální divadlo. Tentokrát ani ne soubor a jeho postoj (i když, kdoví) jako představení: The Dog Days Are Over (Psí dny jsou pryč): „skákající minimalistické a politické dílo pro osm performerů“ choreografa Jana Martense.

    Repro archiv

    Repro archiv

    Tři muži a pět dívek hodinu ustavičně poskakuje, podupává a skáče. Téměř v jednom rychlém tříčtvrťovém rytmu způsobem staccata. Jsou oblečeni ve sportovních úborech – legíny, trenýrky, jedna sukýnka, ženy pevné podprsenky, muži do půli těla. A všichni v adidaskách, které si na začátku před diváky obouvají. Hup hup hup, dupy dupy dup. Bez hudby, v jakémsi dupavém a capella tanci. Poskakují v řadě, vytvářejí různé obrazce, vesměs pravoúhlé, jen občas kruhy či elipsy. Ruce u těla. Někdy se – najednou a přesně v jednu dobu – zastaví a udělají nějaký výpad. Později totéž i v pohybu (tedy poskoku). Je to minimalistické, stále se opakující, nekonečné. Ovšem vazby vám ihned naskočí – geometrické abstraktní malířství, Kazimir Malevič, kubismus, orfismus, František Kupka, geometrické počítačové umění. A nejen vizuální „umění“, ale i digitální znělky, počítačové hry a – samozřejmě – sport a různé posilovny.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Vznikající obrazce se rychle mění a prolínají. Stále a pořád. Performeři bez vzájemného doteku, bez očního kontaktu mezi sebou či s divákem skáčou a skáčou. Přesouvají se doleva, doprava, dopředu, dozadu – vznikají čtverce, obdélníky, kola, hvězdice, řady, různě dlouhé linie. Perfomeři se potí, ale stále dupou a přesouvají se. Jako jarryovští nadsamci. Jako stroje. Neuvěřitelné, fascinující.

    Repro Studio Rios Zertuche

    Repro Studio Rios Zertuche

    Po snad tři čtvrtě hodině se zastaví. Světlo, které do té doby svítilo plně na jeviště i do hlediště, ztemní. Ticho. Poprvé a naposled zazní hudba. Tiché solo kytarové flamenco, zřejmě Paco de Lucia. Po minutě dvou se ale perfomeři opět rozeskáčou, hudba mizí a světlo opět naplní plochu jeviště i hlediště. Skoky skok, dupy dupy dup. Tříčtvrťový rytmus občas střídá čtyřčtvrťový, ale jinak je vše opět stejné.

    FOTO archiv

    FOTO archiv

    Perfomeři se po chvíli pomalu posunou těsně před diváky. Skáčou a dupou v linii rovnoběžné s první řadou. Téměř se jí dotýkají. Skáčou a skáčou, dupou a dupou. Dlouho. Neúnavně. Boucháním rukama do stehen obohacují neměnný rytmus. Začínají být na pokraji sil. Někteří nevydrží a odskáčou do hloubi jeviště, kde vytvoří „alternativní“, mírně relaxujííc, ale stále poskakující kruh. Blízkost těch, co zůstávají, a nasazení působí, jako byste v přímém přenosu sledovali maratonské běžce či cyklisty Tour de France z kamery z těsně u nich jedoucí motorky. Jen ten sport, závod chybí. Jen se nekoukáte na obrazovku, ale sedíte v divadle a čumíte na fyzicky blízkou, trojrozměrnou realitu. Můžete či spíš musíte vnímat jen a jen tělo performerů a jejich pohyb, rytmus. Je to až nepříjemné. Jsme voyeury? Ale vždyť je to tak krásné, tak přitažlivé, tak fascinující. Co s nás na tom obraze, na těch lidech vábí a přitahuje? Jsme tak trochu návštěvníky zoo sledující zvířata/performery v kleci… Ale nejde vlastně spíše o buzerplac ve škole, ve vězení, v armádě? Nebo nám perfomeři vzkazují, že každý pohyb je tanec? I ten sportovní, i ten v posilovně. A že je to baví. Anebo je to současné abstraktní taneční umění pokračující v cestě nastoupené Cunninghamem, Cagem, Rauschenbergem?

    FOTO PIET GOETHALS

    FOTO PIET GOETHALS

    Jsem jednoznačně na straně umění. Nejen co se týká formy a artefaktu (představení) samého, ale i jeho smyslu a obsahu. Produkce vyvolává řadu otázek, z nichž některé jsem právě nabídl, a otvírá mnoho témat. Od použité formy přes smysl divadla jako takového po úlohu performera a diváky v něm. Je umělec otrokem v aréně a my nudící se aristokrati v lóžích? Nebo je exhibicionista a my voyeury? Nebo jde o myšlení, o dialog? Jsem jednoznačně na straně… snad je to jasné.

    Repro Studios Rios Zertuche

    Repro Studios Rios Zertuche

    Překvapivě nikdo z diváků neodešel a na konci převážily ovace a volání Bravo. Zaslouženě. Nejen za neuvěřitelný fyzický výkon všech osmi perfomerů (obdivovat je třeba zvláště ženy), kdy žádný z nich ani na jednu dobu, na jeden dup nevypadl z rytmu, žádný neodpadl fyzicky, ale především za čistotu formy a provedení.

    Parádní představení. Radikální divadlo. A tak jednoduché a tak nenásilné. A vyčerpávající.

    Jan Martens: The Dog Days Are Over. Koncept, choreografie, režie Jan Martens, light design Jan Fedinger, dramaturgie Renée Copraij, technika Michel Spang, tančí Cherish Menzo, Piet Defrancq, Julien Josse, Laura Vanborm, Naomi Gibson, Nelle Hens, Steven Michel a Kimmy Ligtvoet. Produkce JAN&ICK amsterdam, koprodukce Frascati Producties, SPRING performing arts festival, Dans Brabant, La Briqueterie CDC du Val-de-Marne, tanzhaus nrw a TAKT Dommelhof s podporou Workspace Brussels and wp zimmer. Premiéra Theater Frascati Amsterdam 20. 3 2014. Psáno z uvedení v Divadle Archa Praha v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu 12. 10. 2014.

    FOTO PEPIJN LUTGERINK

    FOTO PEPIJN LUTGERINK

    Repro Studio Rios Zertuche

    Repro Studio Rios Zertuche


    Komentáře k článku: Na Václavským Václaváku (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,