Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2024

ročník 33
10. 12. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Divnej, vtipnej, poetickej aneb Dvakrát Ondřej Novotný

    Nebudu psát, že se zrodila hvězda. Ondřej Novotný je zatím „pouze“ mladým, talentovaným a poměrně všestranným (především, co se týče výběru témat) dramatikem. I když je pravda, že se málokterému autorovi podaří, aby měly v jeden den premiéru dvě inscenace, jež vznikly na základě jeho textů. A aby si je vybrali dva tak odlišní režiséři, jako je Vladimír Morávek, který uvedl inscenaci Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona, a Jan Frič, jenž inscenoval Hubte trampy, serou v lese.

    Divnej brouk

    V Divném broukovi se řve a trhají se žíly… FOTO DAVID KONEČNÝ

    Přesto mají oba něco společného – texty Novotného mučí. Přebíjí je zbytečnými nánosy nápadů – v jednom případě je umlčují nadměrným hlukem a šílenou expresivitou, ve druhém prvoplánově ilustrují. Obě inscenace hodnotím jako nadprůměrné, ovšem slova dramatika jsou odsunuta na druhou kolej, a právě ony mohly být největší devízou. Jak zjišťuji po přečtení původních textů autorových.

    Ondřej Novotný je poeta a rozezlený mladý muž. Obé se k sobě náramně hodí. Lennona dedikoval J. D. Salingerovi a jeho románu Kdo chytá v žitě. Pokud byla kniha ve své době (vydáno 1951) považována za kontroverzní kvůli přehnaně vykreslené sexualitě a rebelské mládeži, dá se to vztáhnout na Novotného texty i život a dílo Beatles, samozřejmě. Dnes již nebudou hry Ondřeje Novotného považovány za šokující, ale sex, hudba, mladická rozezlenost, určitá vychýlenost jsou jasným poznávacím znamením. Nejen v těchto dvou případech…

    Jeho původní text k Divnýmu broukovi (jenž se jmenoval Zabila jsem Johna Lennona) je básní s občasnými pasážemi, které by si jeden jakžtakž dokázal představit na jevišti. Nedivím se, že Vladimír Morávek zasáhl a je podepsán pod úpravou textu (jak s dramatikem spolupracoval na této poslední verzi, mi není známo, ale je poutavá, avšak méně básnivá, více vysvětlující). Málokterý režisér by totiž zvládl něco tak „abstraktního“ přivést na jeviště. Je to ovšem škoda, i kdyby měl před koncem představení zůstat v jevišti jediný člověk.

    Trampové se tváří na jevišti stejně jako na papíru, ale slova zanikají. V malinkém prostoru Rubínu se hraje jako o život, ohně plápolají, někteří zpívají, nápadů je přehršel. Je to vtipné, dojemné i správně přisprostlé, ale méně vkladu pana režiséra, pečlivější čtení toho pod povrchem by nebyly na škodu.

    Výstřely a výkřiky

    Vladimír Morávek v posledních inscenacích stále zkouší zvyšovat decibely. V brněnské Hvězdárně a planetáriu to však bylo již k nevydržení – písně Beatles, neustále se opakující vystřely a výkřiky, zběsilost. Nerozuměl nikdo. Ale tak nějak jsme všichni pochopili, že je to hlavně o vrahovi Johna Lennona M. D. Chapmanovi. Proto to šílenství nevadí, nemělo by vadit.

    Vadí, že se to odehrává ve hvězdárně, ale nikomu se moc nechce dívat do vnitřku kopule na občasně promítané různorodé fotografie. Zbytečný a už i nadužívaný efekt, řekla bych. A co dál s prostorem? Proč jsme ve hvězdárně? Protože je to o hvězdách a zatracencích? Nápad zůstal nevyužit…

    Naopak zapojení kapely Big Beatles a skvostného Milana Holendy jako Johna Lennona je krok logický a správný. Co je však nejpodstatnějším kladem a vkladem, který z inscenace dělá bezmála událost, je obsazení Dalibora Buše do role Chapmana. Vrah, šílenec, spasitel, mučedník – to vše je a potí přitom krev.

    Divnej brouk se pravděpodobně nestane kultovní inscenací, přesto má pro to ty nejlepší předpoklady – je to divadlo s koncertem (pro mě bylo hudby trochu moc, ale znávám, že to patří k tématu i Huse na provázku, navíc výběr skladeb byl velice pečlivý, korespondující s jednotlivými scénami), nabité emocemi (kterých je opravdu požehnaně, pro někoho snad i prokletě mnoho). A navíc hrát o Beatles, zabíjení, prozkoumat všechny významy vězení, osamělosti, (sebe)lásky je dobrá presumpce. Divák je však právě tím dobrým, kterého nachází přes míru, udolán a nakonec i znaven. V lepším případě zhnusen.

    Zabte trampy, serou v lese

    Rozjívení hoši u ohníčku aneb Hubte trampy, serou v lese FOTO PATRIK BORECKÝ

    Cesta za štěstím

    A studio Rubín si v posledních letech udržuje své směřování scény pro mladé – se všemi klady i nedostatky. Ačkoli zde hostují rozliční režiséři, vždy je to rozverné, často taškařice, tu a tam „s přesahem“. Takoví jsou i Trampové, kteří vypráví o tom, jak život a doba běží, jak je krásné (samozřejmě poetické) jejich bytí. Je to i „drsárna“, malinko absurdní. Zapadají do dramaturgie Rubínu dokonale. Když víte, kam a proč jdete, nebudete zklamáni.

    Nebyla jsem zklamaná, ale po celou dobu jsem si říkala, že vlastně trampy, kovboje a jiné „upřímné muže se srdcem na dlani“ nesnáším – pro tu šílenou nostalgii, kochání se přírodou, které je nutné proložit pár pivy, přátelstvím až za hrob… Dobrá látka pro dramatika. Pokud tedy dodrží jistou míru odstupu, nebojí se využít mírné parodie. Stalo se tak – je to více o zvracení a souložení než o rovnosti a bratrství. Nutno ovšem podotknout, že mít sex s Divočinou je třeba chápat i jako metaforu a personifikaci…

    Režisér Jan Frič samozřejmě přitvrzuje a legrace i liščích ohonů je dosti. A zase musím napsat, že se to k textu hodí, jen vše kolem na sebe strhává zbytečnou pozornost a odvádí od podstaty. Hoši (Lukáš Příkazský a Jiří Panzer) jsou příliš rozjuchaní, Lenka Zahradnická je příliš horkokrevná. Svícení je moc barevné, kostýmy jsou moc popisné. Z umírněné parodie se stává sarkastická estráda. Ale proč ne, zálesákům není v dnešní době přáno.

    Pokud byl tím hlavním v Huse Dalibor Buš, nyní je to Jiří Štrébl jako vůdce trampů Pišťour (v inscenaci se také dozvíte, proč má právě tuto přezdívku, ale upozorňuji, že tato informace není určená mladistvým osobám). Tento guru – v textu i na jevišti – má předobraz v Reném Iljovi Baumanovi. Jak je vidno, Novotný miluje „realitu“, dovede ji využít a přetvořit. Štrébl zase umí „být nad věcí“, pronést blbý vtip tak suše, že začne být teprve pak vtipný, zahrát světáka i slintajícího starce po mrtvici.

    Básníci ticha, básníci samoty, básníci mlčení, básníci krve, básníci slepoty, básníci beze slov, básníci bolesti, básníci ticha, básníci nahoty, básníci šílenství… – vypůjčuji si od skupiny DG 307. Takový je totiž i dramatik Ondřej Novotný, který by si od režisérů zasloužil větší pietu, ačkoli je mlád. Umí totiž najít atmosféru pro svá témata, umí napsat různorodé hry (vzájemně si nepodobné, srovnáme-li je třeba s texty Petra Kolečka, jeho vrstevníka a známějšího kolegy). Najít ovšem umírněnějšího režiséra, který bude ctít jeho slova, je, zdá se, téměř nemožné. Jednou se to téměř povedlo – když režíroval To léto Jan Mikulášek v Huse. To je ale už dávno.

    Divadlo Husa na provázku – Ondřej Novotný: Divnej brouk aneb Kdo zabil Johna Lennona. Režie a úprava Vladimír Morávek, dramaturgie Sabina Machačová, scéna Martin Ondruš s použitím motivů díla Davida Černého, kostýmy Luděk Kellner, projekce Pavel Karas, hudba Big Beatles. Premiéra 7. září 2014 v Hvězdárně a planetáriu Brno. (Psáno z reprízy 8. září 2014.)

    A studio Rubín – Ondřej Novotný: Hubte trampy, serou v lese. Režie Jan Frič, výprava Mariana Kuchařová, hudba René Ilči Bauman a David Šedý vlk Oupor. Premiéra 7. září 2014.


    Komentáře k článku: Divnej, vtipnej, poetickej aneb Dvakrát Ondřej Novotný

    Komentáře k tomuto článku byly uzavřeny.



    Obsah,