Jen tak cestou z divadla (No. 11)
Zase jsem byla na Zábradlí. Vypadá to, že v mém srdci zastoupí skončenou Komedii – zřejmě to nebude Studio Hrdinů.
Vladimir Sorokin / Kamila Polívková: Den opričníka (prem. 7. 2. 2013, Studio Hrdinů Praha).
Inklinovala jsem, hlavně srdcem, k tomuto jistému pokračování Komedie, ale Sněhurka, Krev Wälsungů nebo Mileniny recepty jsou pro mě spíše takové intelektuálštiny, snahy o ozvláštnění a touhy po výjimečnosti než snahy po vyjádření uměleckého názoru. Alespoň ne v tuto chvíli. A přitom v těch inscenacích hrají výborní herci! Ale mě minuly, nedotkly se mě. S výjimkou Opričníka Karla Dobrého. Ten byl naprosto geniální!
Anežka kubátová a Jan hájek v Cizinci podle Camuse (r. Jan Mikulášek, prem. 13. 6. 2014, DNz). FOTO KIVA
Na Zábradlí jsem viděla Cizince.
Vlastně se mi to líbilo, jenom postrádám ten poslední doťuk, proč zrovna teď a takhle. I výtvarno mi korespondovalo. Úžasná nostalgická atmosféra slunných mladistvých existenciálních odpolední, jako bych tam chodila s nimi, jako bych do toho prostředí vrostla. Ale chyběl mi důraz na přesnou, konkrétní myšlenku, která je pro vyznění v TUTO chvíli důležitá. Proč takhle dnes. Ještě se podívat z trochu jiného úhlu, pootočit tím mnohohranem, zaostřit a vypálit přesně mířenou střelou!
A já se dívám pouťovým kaleidoskopem na velmi lidské stránky hlavních aktérů… /Petr Jeništa a Miloslav König ve Velvet Havel Miloše O. Štědroně (r. Jan Frič, prem. 2. 5. 2014, DNz)/ FOTO archiv DNz
A taky jsem koukala na Velvet Havel!
IRONIE GROTESKA VÁŽNO! – v noci jsem si zapsala takovou smršť emocí, kterou teď předkládám.
Nádherné vzpomínání!
Těžké pěvecké party.
Vztahové zkratky.
Fantazie, imaginace i reálno.
Reflexe pocitů a faktů.
Střih – zkratka – Sranda i vážnost
BRUM, BRUM – cha cha – ano, bručím si tu v lochu.
Vychloubání, pýcha i odříkání.
Důslednost, pracovitost a nápaditost.
Kloubení hudby, zpěvu, pohybu, gest, situačních střihů, nápadů! Výborné kostýmy – vystihující duši i situaci – kostýmy charakterotvorné, které podtrhují zkratku, ironii, grotesku, která pálí do černého.
A já se dívám pouťovým kaleidoskopem na velmi lidské stránky hlavních aktérů, na dané směšnosti, malosti, jemnosti, chyby a přijímám je s úsměvem, shovívavostí a hlasitým smíchem – řevem!
V těch lámavých obrázcích, v těch kubisticky krájených ploškách se skrývají celé romány! /Miloslav König a Anežka Kubátová ve Velvet Havel Miloše O. Štědroně (r. Jan Frič, prem. 2. 5. 2014, DNz)/ FOTO JIŘÍ KOPÁČ
V těch lámavých obrázcích, v těch kubisticky krájených ploškách se skrývají celé romány! Celé dějiny, velkolepé události i obyčejné historky, ve kterých hrají jedinci v důležitých okamžicích historie. A ty plošky jsou velice různorodé, odlišně znějí! Představují se v kontrastních tónech, zdánlivě protipólně, a nakonec se poskládají do uceleného obrazu jednotlivých charakterů, které nám něco vzdáleně připomínají…
Úžasně ty destičky poskládal Míla König! Všechny víří, zdánlivě protipólně, v jednom chuchvalci ve velkém kotli, utrhují se na sebe, usvědčují se ve vysokých vibrátech, sočí na sebe, nadávají si, utěšují se, podporují, přesvědčují …
Ale nakonec vznikne takový postmoderní kubistický obraz v novém hávu. V hávu 21. století!
Komentáře k článku: Jen tak cestou z divadla (No. 11)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
