Jindřiška Křivánková: Když je člověk žena, nemá to lehké
Jindřiška Křivánková – jméno o dvou zdrobnělinách a taky dvou drsných hláskách. I ona je jemná a ostrá zároveň. A hlavně kreativní a vnímavá. Znám ji z nezávislých projektů už velmi dlouho, snad deset let. Tu dívku extrémů a paradoxů. Zpočátku – v projektech Miroslava Bambuška a spol. – mě zaujala svou neobvyklou krásou a energií, později – u Spitfirů – jedinečným pohybem, nyní – když spolupracuje s Lucií Ferenzovou a Janou Kozubkovou – senzitivitou i živelností.
Cítíte se spíše tanečnicí, nebo herečkou?
Myslela jsem si, že se na to zeptáte, dokonce jsem cestou přemýšlela, co odpovím. A nevím. Jsem asi obojí a nechci to rozlišovat. Jsem performerka.
Používáte ale přece jiné výrazové prostředky při činohře a jiné při tanečních projektech…
Hlas a tělo jsou spojené, chápu je jako komplexní vyjadřovací prostředek. Nedokážu a ani nechci je oddělovat. Záleží spíš na tom, jaká forma se pro daný projekt zvolí.
Dobře, ale v inscenaci Antiwords, kterou jste nazkoušela se Spitfire Company, nemluvíte, používáte jen řeč těla.
Maska nám dává stylizaci a dodržujeme charakter Sládka a Vaňka. Ale když si sundáme masku, jsme samy za sebe. Ano, máme úkol zůstat sedět, nebo pít pivo, ale je to performance, která dopadne vždy jinak… A jak stoupá počet vypitých piv, je čím dál tím zábavnější udržet stylizaci.
Daří se vám to pokaždé?
Myslím, že ano, ale soudím podle záznamů. Většinou si plně nepamatuji konec představení. Ale to je krása tohoto projektu, že i přes tento stav musíme vydržet a dohrát. Ten stav je skutečný.
A můžete mi říct, kolik toho během ani ne hodinového představení vypijete?
Nyní otevřu sedm piv, ale nalévám Sládkovi a Vaňkovi a taky něco vylijeme. Vypiju asi čtyři piva a poslední si pak ještě odnesu do šatny a tam ho dopiju. Někdy.
Nemáte strach, že si tím huntujete tělo?
Vůbec nemá cenu nad tím přemýšlet. Nakonec nejde ani tak o alkohol, těžší je vypít takové množství tekutiny. Bavím se o tom s režisérem Petrem Boháčem i holkami, se kterými hraji – nyní už alternujeme čtyři, abychom se trochu šetřily. Ale je to výzva a nad těmi se nepřemýšlí.
Jak se na Antiwords připravujete?
Piju během dne hodně vody a jím maximálně čtyři hodiny před představením, jinak bych měla plný žaludek a nic bych nevypila.
To vypadá, že byste byla schopna pro divadlo udělat všechno…
Baví mě výzvy, riskovat na jevišti. Samozřejmě záleží na tom, s kým pracuji a na čem. Vlastně by mě zajímalo, co bych pro umění nebyla schopná udělat.
Holčička, která ví kulový
Začátky v Lounech s Miroslavem Bambuškem asi také byla výzva.
První společný projekt bylo Handkeho Sebeobviňování, které Myra režíroval. Hráli jsme to mimo jiné i ve věznicích. Byla to zkušenost, která mě hodně ovlivnila, vězni reagovali hodně spontánně, skoro jako děti. Hráli jsme to, co oni žijí.
Tehdy jste ale byla hodně mladá.
Bylo mi šestnáct, byla jsem v prváku na Duncanu, takže to bylo na tajňačku… Hodně jsem se za sebe styděla, byla jsem vystresovaná, měla jsem pocit, že nic nevím, nic neumím, ale taky mě to dost vzrušovalo.
Jak se holka z Duncanu dostane k pankáčům z Loun?
Louny jsou malé, zkoušela jsem taneční projekt s Tomášem Turkem, který s nimi začal spolupracovat. A pak jsem potkala celý Bambuškovic klan – Myru, Tomáše a Aleše. Znala jsem je jako divák – z Vodárny a podobně. Byla jsem malá holka, která poslouchala jejich debaty o filozofii, hudbě, literatuře. Nerozuměla jsem jim, ale bylo hezký tam s nimi být.
Nerozuměla jste jim, ale chtěla jste s nimi být…
Ano, nutilo mě to více přemýšlet a hodně číst. I když na Duncanu jsme se také nevěnovali pouze klasice, která je předem nalinkovaná. Pořád to ale byla taneční konzervatoř – s docházkou a pravidly, která se dodržují. Myra přemýšlí a pracuje jinak, prožívá to, dává do zkoušení všechno, jde za svým. Skutečně to žije.
Respektovala jste Bambuška jako režiséra, nebo jste se ho spíše bála?
Respektovala jsem ho totálně. Jeho energie je neuvěřitelná.
Jak vypadalo zkoušení?
Připadala jsem si jak debil. Jako holčička, která ví kulový, nemá žádné životní zkušenosti.
To jste si myslela, nebo vám to řekli?
Jasně, že jsem si to myslela. Řekli jsme si spoustu podstatných věcí, ale myslím, že právě to až později.
Víno, cigárko, absolutní napojení
Hádáte se s režiséry?
Samozřejmě. Vedeme dialog…
Kdo vyhrává?
Já ne.
Několikrát jste spolupracovala také s Viktorií Čermákovou. Její přístup je asi dost jiný.
Absolutně.
Ženský?
Ano, ženský, ale nechci, aby to bylo chápáno pejorativně. Ona a Lucka Ferenzová, se kterou tvořím často nyní, jsou dvě velmi silné režisérské osobnosti.
Teď jste vytvořily s Lucií a Janou Kozubkovou několik projektů, které působí žensky, intimně a jde poznat, že vznikaly „bez mužů“.
Naše představa byla, že budeme vytvářet totálně abstraktní projekty. Na začátku Lovců jsme měly například téma čas. Chtěly jsme spojit pohyb, tělo, hudbu, text.
Jak jste se dostaly k sestrám Válovým?
Mám ráda jejich obrazy, znám je opravdu dlouho. A Lucie a Jana také. Vlastně to vzniklo z jedné debaty, kdy Lucie najednou říká, tak to asi budou ty Válovky, ne? Máme s Janou velmi blízký vztah. A někdo poznamenal, že jsme jako Válovky… My dvě žirafy, ony malinké báby. Jejich vztah byl červený víno, cigárko, absolutní napojení a tvorba. Bylo to přesně ono – jsem s Janou v prostoru a nemusíme si nic říkat, přesně víme, co druhá dělá, reagujeme na sebe spontánně a hodně intuitivně.
Podobně pracujeme i v dalším společném projektu The Body Present. Tady bylo tématem tělo, tělesnost a extrém. Jde nám o přítomný okamžik na scéně. Tady a teď. Divadlo jako místo setkání v určitém čase a prostoru. Tahle situace je vlastně pro nás vždycky výchozí bod.
Chci, aby mé tělo fungovalo dlouho
Tento rok jste byla dost dlouho v zahraničí. Byl čas na další výzvy?
Od ledna do března jsem byla tři měsíce v Německu, učila jsem na katedře pantomimy. Ale já jsem spíše učila fyzické divadlo.
Proč jste neučila pantomimu?
Nepřináší mi to, co je pro mě podstatné. Není mi vlastní pracovat s náznakovostí, ukazováním. Neznamená to však, že by u nás neexistovala kvalitní, moderní pantomima. Například Radim Vizváry podstatně pantomimu posunul a omladil. Každý si hledáme sobě nejbližší formu.
A co jste učila v Americe?
V Americe jsem učila sebe. Byla jsem dva měsíce v Los Angeles na Bikram Yoga Teacher Trainingu, abych získala licenci na bikram jógu a mohla ji tady učit.
Je pro vás jóga jen cvičení?
Samozřejmě jsme měli i přednášky o těle a filozofii.
Jak jste se dostala k józe?
Přivedla mě k ní Markéta Vacovská ze Spitfirů. Přece jen jsou tréninky dost náročné, když mě napadne mrsknout sebou o zem, udělám to. Dělám si z toho legraci, ale musím se o své tělo starat, chci, aby fungovalo dlouho.
Možná byste neměla pít tolik piva.
Je nutné doplňovat vitaminy… Jógu jsem na začátku brala pouze jako cvičení – zdravotní nutnost, později jsem si na ní vytvořila závislost. Můj způsob fyzické meditace. Ale nemyslím si, že jsou lidi tady schopni skutečně meditovat. To je pěkná blbost. Žijeme úplně jiný život než jogíni v Indii, oni cvičí celý život. Jde o dokonalé propojení těla a mysli. Skrze tělesnou disciplínu jsou schopni ovládnout svou mysl. My si pustíme nahrávku tekoucí vody a zpěvu ptáčků a meditujeme, ale stejně nám v hlavě jede, že musíme koupit rohlíky, protože doma není co k večeři.
Tuzemák už nepiju
Proč jste vlastně šla studovat na HAMU taneční vědu?
To byl trochu úlet. Odešla jsem z Duncanu ve čtvrťáku, na vysokou mě nevzali a já intenzivně zkoušela a hrála v neopravené La Fabrice v projektu Perzekuce.cz. O Sudetech, Horákové, poválečném odsunu z Brna; s Myrou Bambuškem, Davidem Czesanym, Honzou Kačenou, Viktorkou Čermákovou a dalšími. Chtěla jsem se ještě něco dozvědět, ale vydržela jsem na taneční vědě jenom rok a půl, nejsem asi klasický studijní typ. Přestoupila jsem pak na nonverbální divadlo. A dostala se ke Spitfirům.
Co vás naučil Miroslav Bambušek?
Absolutní nasazení.
Myslela jsem, že pít panáky.
Od večírku, který byl po premiéře Uranu, už nepiju tuzemský rum.
A co Viktorka Čermáková?
Naučila mě nahlížet na problémy z různých úhlů, povídat si o všem, nejen o divadle. Srovnat se s tím, že když je člověk žena, tak to nemá lehké. A když je navíc krásná, talentovaná, inteligentní a úspěšná, tak jí to dá okolí sežrat. A proto je důležité se nevzdat.
A Petr Boháč?
Jít si za tím, co chci.
Lidi jsou pohoršeni ze spousty věcí
Když hrajete se Spitfiry v zahraničí, reagují tamní diváci jinak?
Samozřejmě. Třeba právě na Antiwords diváci reagují jinak než v Čechách. Hráli jsme ve Washingtonu a v New Yorku a někteří neznali Havla a Gotta, nemají tak rozvinutou pivní kulturu, když to řeknu takhle blbě. Vidí asi spíše jen holky, které chlastají.
Vypískali vás někde?
Ne. Ale stalo se nám několikrát, paradoxně převážně v Čechách, že lidi byli pohoršení. Asi právě proto, že jsme holky, které pijí pivo. Lidi jsou teda pohoršeni ze spousty věcí, takže mě to nepřekvapuje.
Se Spitfiry jste vytvořili i pouliční projekt Traffic Dance. Tam také bývá divácká odezva jiná než v kamenném divadle.
Je. Na ulici si můžeme, nebo spíš musíme, dovolit expresi, velká gesta. Můžeme vzít lidi do hry, aktivizovat je. Pro mě se stává vnímání diváka a prostoru stále více podstatné. Je nutné je chápat. Nyní právě vytváříme s Lucií Ferenzovou a Janou Kozubkovou inscenaci o manipulaci, Konec Klementajn, a chceme, aby diváci byli u nás co nejblíže.
Bude to interaktivní?
Uvidíme, jak moc budeme diváky aktivně zapojovat. Diváci ale musí být aktivní, chceme, aby byli blízko. Měla by zmizet hranice mezi jevištěm a hledištěm.
Svou krizi jsem vrazila do divadla
Máte vůbec čas na osobní život? Mám pocit, že vás vidím na jevišti poměrně často.
Mám osobní život. Dopředu mě pohání neustálé pochybnosti. O práci, o tématech, o sobě. A tak vytváříme s Lucií a Janou pořád něco nového. Navíc osobní život potřebuji, abych měla z čeho čerpat. Potřebuji mít zkušenosti.
Není takové propojení práce a soukromí vyčerpávající?
Trochu. Mockrát jsem o tom přemýšlela. Často ve vlnách přicházejí pocity marnosti. Ale je dobré ze z toho neposrat. Každý má předpremiérové deprese, popremiérové euforie… A pak zase smutek, že to už skončilo.
Takže jste chtěla s divadlem mnohokrát skončit.
Ano, občas, člověk neustále pochybuje. Nepřišla jsem ovšem na to, co bych mohla dělat jiného. Ale od začátku cítím nějakou dravost, nutnost se k něčemu vyjadřovat, něco říkat – to se nemění, a proto se divadlu neustále věnuju.
Vypadá to, že máte štěstí na spolupracovníky, s většinou režisérů jste zkoušela opakovaně. Stalo se vám někdy, že jste se s někým rozešla ve zlém?
Nemám ten pocit.
Měla jste štěstí, dobrou intuici?
Spoléhám na intuici. A možná je to otevřenost. Vždycky na obou stranách. Ale taky se dokážu na zkoušce zaseknout a je to v háji, zkouška vlastně skončila. To je součást každého procesu. Ale určitě jsem měla, a mám, štěstí na lidi, se kterými jsem spolupracovala. A rozumím si s nimi i nadále, i když třeba už s nimi nepracuji.
Kdy jste měla největší divadelní krizi?
Asi před dvěma roky. Chtěla jsem přestat hrát úplně všechno, měla jsem pocit, že mě to ničí, že si beru všechny role do sebe. Žila jsem v reálném životě svět svých postav.
Co to změnilo?
Mluvila jsem o tom nahlas. A pak si řekla, no jo, to je tak jednoduché, nemůžu si všechno tak brát. Člověk si musí udržet nadhled a odstup.
A takhle to fakt bylo?
Nebylo to takhle jednoduché. Jsme citliví a zranitelní, ale musíme být silní. Nakonec jsem svou krizi použila – vrazila jsem ji do divadla. Nevytvářela jsem artterapeutické projekty, ale svým rolím jsem dala hloubku. Použila jsem své stavy.
Například?
Je to třeba znát v Lovcích. Když zemře Květa a Jitka zůstane sama. Nebyla schopna ničeho, totální prázdnota, deprese. V jednom rozhovoru říkala, že si ani nepamatuje, jak dlouho trvalo, než zase začala tvořit. Bylo to téměř osm let!
JK píše o JK
Tak jo. Dobře. Jan napíše o Jin… Napíše, protože ji má moc ráda a váží si jí. Je neutuchající inspirace a ideální spolupracovnice. Jsem ráda, že jsme se našly a můžeme se spolu prodírat, ještě s Luckou Ferenc a Janou Hauksy, těmi tématy, která většinou Jindřiška přinese. Přinese ten základní kámen a my pak jedeme k Jindřišce do Markvarce, do domečku jejích rodičů a zkoušíme tam v tělocvičně školy, máme s sebou hodně knih, hodně si o věcech povídáme, tříbíme a témata zužujeme. Je to spříznění. Je to dar a vzácnost. A já to miluju a vážím si toho. Jindřiška je děsnej pracant a má hlavu plnou nápadů…
A jedeš! Je to děsná legrace a úžasná svoboda! Potom také přijdou chvíle, kdy Jin vytáhne svůj štíří ocásek, a to je pak chvíli těžší, ale my už se známe, tak se některý věci nesmějí brát osobně.
A jedeme dál. Ten štír ale umí jít také dost do hloubky, a to mě na tom zajímá. Zkoumáme témata zespoda, pěkně odzdola a pak úplně intuitivně se od nich odchýlíme a přidáme k nim, co nás momentálně trápí, baví, vzrušuje. Celkově to dává tvar, na kterém se všechny shodneme, protože to cítíme stejně. Prostě proto. Jak bude nakonec vypadat Konec Klementajn, uvidíme 24. listopadu v Paláci Akropolis. Přijdeš, ne?
Jana Kozubková
Komentáře k článku: Jindřiška Křivánková: Když je člověk žena, nemá to lehké
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)