Divadelní noviny > Festivaly Zahraničí

Sny o Norsku a art brut – Kontakt Toruń 2014

Polská společnost, která je rozdělena na fanatickou pravicově-nacionální a občanskou, se během festivalu politicky neprojevila a žádných excesů, narušování či blokování představení jsme na rozdíl od minulých let tentokrát nebyli svědky. Ale vzhledem k finanční krizi, kterou se snažili organizátoři festivalu řešit změnou statutu každoročního festivalu na bienále, nedovolily podstatně skromnější finanční prostředky tak velkou účast západoevropských divadelníků jako v minulých letech. Byť původně – v dobách jeho vzniku – měl festival Kontakt za úkol moderovat setkání divadel Západu a Východu.

Letos převládala divadla z bývalého východního bloku, z Litvy, Lotyšska, Srbska, Rumunska, Polska, Slovinska, Maďarska. Z celkového počtu třinácti (či čtrnácti, počítáme-li v to i akci pouličního divadla z Německa) jich bylo deset. Ze západoevropských zemí se účastnily soubory z Irska, Řecka, Nizozemska a Německa (ale z bývalé východní části). Nikterak však tuto situaci nehodnotím, jen konstatuji. Vždyť divadla z Pobaltí i z Polska měla vysokou uměleckou úroveň, kterou by mnohé produkce západních zemí jen stěží doháněly. A protože festivalů je v prostoru střední Evropy více (Toruň, Nitra, Wrocław, Plzeň, Krakov), vytváří se řetězec, kde je již možné poměrně fundovaně poznat kvalitu a směřování současného evropského divadla.

Liturgie i pohanský obřad

Jako první se na festivalu hrálo představení Božské komedie litevského souboru Meno Fortas v režii slavného Eimuntase Někrošiuse. Inscenace trvá téměř čtyři hodiny. Hlavní představitel Danteho, Rolandas Kazlas, je prostý chlapec snad až venkovského vzezření, oblečený do oranžové haleny, která se výrazně odlišuje od tmavého oblečení ostatních postav, jejichž některé kostýmy připomínají staré dlouhé vojenské pláště. Scénu vytvořil Marius Někrošius. V pozadí scény je koule, snad zeměkoule, možná i chladný měsíc, úplně vzadu se střídají postavy hrající na klavír. Vůbec hudba, ať už živá, nebo reprodukovaná, je zde nadměrná, takže občas má člověk pocit, že jde o scénické melodrama. Vlevo je jakási stěna, tam se občas postavy v úzkosti tisknou. Před zeměkoulí je zvláštní předmět, nahoře činel, na který je napojený jakýsi spirálovitý had. Čas od času zazní z toho bizarního nástroje zvuk. Jevištnímu dění dominuje pohybové divadlo. Jde o naprostou transformaci textu do svébytných pohybových metaforických obsahů. Jeden obraz skončí a okamžitě se – nezávisle na něm – objeví další. Jen namátkou několik scén. Když se hovoří o mohamedánech, zaznívá hlas připomínající vyvolávání muezzina. Herci tančí a drží v rukou několik malých rekvizit, základních staveb Florencie, z kterých složí panoráma tohoto města, ve kterém se převážně tato epopej odehrává. Postavy si vyzují jednu botu, takže mají jednu nohu bosou, a jdou v řadě za sebou. Dante a Vergilius je předbíhají. Potom Dante každou bosou nohu políbí na kotníku. Jednotlivé postavy se postupně stavějí na stehno Danta, přinášejí papírové hlavy lidí, které kladou na zemi. Dante je obklopen v závěru druhého dílu trojúhelníky, které se kladou při havárii na silnici za auto. Herci pohybově a mimicky čtou z knihy Božská komedie. Aktéři mají kusy dřeva, z kterých později složí kříž. Zvláštním způsobem se vlní. Jako larvy hmyzu. Objevuje se postava, která vozí na vozíku jakési volební urny, z kterých padají lístky ven. Beatrice je v bílém a vroucně zpívá. Objevuje se mezi nimi i popový šlágr a velkolepá oslava Itálie. Scény mají charakter venkovského rituálu. Na jedné straně určitá liturgie, ale na druhé straně i pohanský obřad. Režisér je silně ovlivněn dětstvím a venkovem, což je vnitřní linie celé jeho tvorby. Je to prostě mistrovské dílo. Můžeme je analyzovat, nebo nechat na sebe působit jako báseň. Je s podivem, že tato inscenace zůstala mimo pozornost poroty (festival je soutěžní) i diváků. Nedokážu si tento odstup vysvětlit ničím jiným, než že tvůrce vyšel z módy. Byť je stále věrný sobě a svému dokonale vypracovanému stylu.

Několik židlí a počítač

Dalším litevským představením byl Racek režiséra Oskarase Koršunovase a jeho divadla OKT z Vilniusu. Hrálo se stále za jasného světla hracího prostoru i hlediště, v současných šatech a v minimální scénografii (režisérova vlastní), kterou tvoří jen několik židlí, počítač a nic více. Inscenace je pojata vysloveně komediálně, i když všechny repliky kromě poslední jsou zachovány a nic není významově překrouceno. Představení začíná tím, že Treplev pouští z notebooku hlasy venkova, ptáky a krávy, a coby mladý avantgardní režisér upozorňuje diváky, aby si vypnuli MT. Jako by bylo celé představení jeho, nejen to na počátku prvního dějství. Ostatní postavy sedí u zdi. Je mezi nimi Máša (je to ta malá zrzavá herečka, která hrála před časem Ofélii – Rasa Samoluyte) a Medvěděnko, který je mimořádně nepůvabný. Obtloustlý, s dlouhými vousy a neohrabanými pohyby blbce či schizoida. No, a pak tam sedí společnost, která v tichu čeká na Treplevovo představení. To je dost hysterické. Postavy se na hraní nesoustředí a volně chodí po prostoru. Psychicky zraněný Treplev se chová rovněž hystericky. Krásná je scéna v druhém jednání, kdy Arkadinová (Nele Savičenko) přijde s knížkou na hlavě, nebo když Nina napodobuje její pohyby. Doktor (Dainius Gavenosis) je nezralý šašek, má široké tepláky a je převážně bosý. Představení trochu připomíná Schillingovu inscenaci Racka, která před lety prošla řadou festivalů. Komediálností, civilem, jednoduchostí. Jde o herecké divadlo par excellence. Právem inscenace dostala několik cen, hlavní však nezískala. Představitel Kosti Martynas Nezdinskas si aspoň odnesl cenu za divadelní debut a představitelka Máši za nejlepší ženský herecký výkon.

Vnitřně prázdné

Představení z Lipawy (Liepāja) Město Stavanger a okolí (Pulp People) zastupovalo sousední baltskou zemi, Lotyšsko. Text hry ruské autorky Marininy Krapiviny upravil ruský režisér této inscenace Konstantin Bogomolov. Správně řekl kolega před představením, že jde o jakousi „hermanisovskou“ scénu. Sestávala z „kontejneru“ – krabice ze skla, kde byl stísněně umístěn nábytek, lednice, sporák, stůl, židle, pohovka, dokonce záchod. V něm se s mikroporty pohybovala řada mladých herců (jen jedna herečka je starší) různého typu a v rozličných rolích. O stěnu je opřený děda, který je po mozkové příhodě a masírují mu jazyk. Dále je zde letuška, taxikář, mladý narkoman, jeho nová přítelkyně, která sní o Norsku (zda jsme opravdu v Norsku, zcela jistě nevíme, Stavanger je opravdu norské město, možná je to ale jen sen obdobný přání v Třech sestrách Do Moskvy!), jeho bývalá žena, retardovaný syn s Downovým syndromem, dívka vamp, mladík, který stále sedí na záchodě. Děj se průběžně přenáší mezi jednotlivými postavami, všechny jsou však stále na scéně. Sledujeme vztah narkomana s dívkou snící o Norsku, vztah mezi letuškou a taxikářem, návštěvu u retardovaného syna, vzpouru senilního dědy, který na protest maže fekálie po stěně, starší ženu, která žehlí a následně uklízí fekálie. Vše je stále snímáno kamerou a promítáno souběžně s hraným dějem. Často přes tu kontejnerovou stěnu ani nevíme, kdo mluví. Technika diváky znervózňuje a ruší ve vnímání právě probíhajícího dění. Jednu chvíli jsou všechny postavy lidmi v letadle, které (možná) padá. Je to postmoderní a postdramatická koláž. Formálně vzorové představení, ale vnitřně prázdné.

Art brut

Polsko uvedlo na festivalu tři inscenace. Dvě soutěžní a jednu domácí (toruňskou), nesoutěžní. První z nich tradičně v činoherním divadle v Bydhošti, kam festival připravil zájezd. Hrála se místní inscenace v koprodukci s lodžským divadlem Zimní cesta (Winterreise) Elfriede Jelinek v režii Maji Kleczewské a dramaturgii Łukasze Chotkowského. Režisérka naštěstí poněkud inkoherentní hře přeceňované autorky vtiskla svým režijním rukopisem punc silného divadelního působení. Vlastně hře dodala formu a našla v ní i řád a smysl, esenciálnost. Titul hry vychází z čistě rakouských motivů, skladby Franze Schuberta. Ne nadarmo tedy v průběhu představení zaznívá ve vypjatých krutých pasážích líbezná Schubertova hudba jako jejich kontraindikace. Laureátka Nobelovy ceny se rovněž nechala inspirovat skandály sexuálního zneužívání Josefa Fritzla vlastní dcery či únosu Nataschy Kampuschové.

Scénu tvoří prázdný prostor obklopený mušelínovými závěsy, za kterými jsou zrcadla (scénograf Wojciech Puś), ty se později roztáhnou a vzniká díky zrcadlům obrovský prostor určený pro orgie. Jsme v pekle, později v blázinci (otec-fantom, aluze na Fritzla), některé scény jsou hravé (chodící medvídek), některé až děsivé, vulgární, pornografické (tanec a perverze s nafukovací pannou, orální sex s umělým penisem). Po úvodní milé scéně s chodícím medvídkem následuje tanec nevěst (muži i ženy), potom různé perverze. Nakonec se postavy svléknou do naha, polévají se barvou a posypou peřím. Jedna postava se zvedne (Michał Czachor), symbolicky se představí jako Elfriede Jelinek a velmi dlouho a ztišeným hlasem hovoří autoironický komentář samotné autorky. Že se opakuje, že by měla přestat psát, stále dokola stejný text. Jako kolovrátek. Je to divadlo silných divadelních prostředků, pro režisérku typických. Odehrává se v jakémsi infernu (zřejmě jde o čerpání z rakouské historie). Autorka textu podobně jako Thomas Bernhard Rakousko nenávidí a zveličuje všechny jeho negativní rysy. Opět konstatuji s překvapením, že při závěrečném ocenění bylo představení pominuto, ačkoli svou formou dokonale demonstrovalo divadelní styl nazývaný ve výtvarném umění art brut.

Zneužívání

Na závěr (o několika dalších produkcích si můžete přečíst na webových stránkách DN) ještě o jedné západní produkci festivalu, inscenaci hry irských autorů Modří chlapci (The blue boys). Jde o dokumentární divadlo o násilí na malých chlapcích v sirotčinci, který vedl katolický klér. Vůbec o opanování celého jižního Irska katolickým klérem. Živý komentář jednoho z režisérů, filmy, živá demonstrace za stěnou, velmi stylizovaná, rytmizovaná. Ukazuje se nakonec, že to byli už dospělí nebo velmi mladí herci, z toho dvě herečky, dvojčata, ačkoli vypadali v demonstraci jako děti. Hra dostala hlavní cenu. Asi pro svůj námět zneužívání dětí či chování katolického kléru, což je dnes mediálně hodně frekventované téma, rozhodně však inscenaci nepatřila za provedení, které v některých částech mělo až amatérský charakter. Cena svědčí o křehkosti a subjektivitě v posuzování poroty.

Přes všechny výhrady a „jiné“ pohledy je třeba říci, že Kontakt má stále vysokou uměleckou úroveň, i když se nedrží svých původních regulí.

• Autor: Jan Grulich
• Publikováno: 1. listopadu 2014

• Na hlavní stranu
• Na začátek stránky

Komentáře k článku: Sny o Norsku a art brut – Kontakt Toruń 2014

Přidat komentář

(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

Přidání komentáře

Jméno a příjmení: *

E-mail: *

Komentář: *

Δ