Nesnesitelná lehkost smrti
Chápu postřeh tvůrců inscenace Požitkáři, že o smrti se dnes moc nespekuluje. Nechápu však, proč by umělci o tomto tématu (fenoménu?) hlouběji přemýšlet neměli. Proč ho pouze pohladí, v lepším případě zironizují. „Obraz dnešní doby“ – či dnešního uvažování – se možná v inscenaci mihne, ale stačí to? Při pohledu na apartní, rudou scénu a prvních pár minut představení vás napadá, že uvidíte variantu na Sartrovo S vyloučením veřejnosti. Neuvidíte. Tato skvostná hotelová hala také vyvolá vzpomínku na Havelkovo Šílenství, které mělo v tomto divadle premiéru minulou sezonu. Je dobře, že si Divadlo Na zábradlí našlo svůj estetický kód (dvorním scénografem je Marek Cpin), názorové a tematické směřování – lehce existenciální i absurdní (kmenovou dramaturgyní je Dora Viceníková). Ne vždy ale vznikají „inscenace roku“.
Požitkáři jsou koláží útržků textů Vítězslava Nezvala, Thomase Bernharda, Davida Eaglemana, Rainera Marii Rilkeho a asociací na téma smrt a divadlo. Propojení možná pro inscenátory logické, ale pro diváky méně. I když samozřejmě jepičí život divadelních projektů k tomuto spojení může vybízet. Jen najít pevnější pouto, jasnější sdělení. Nevadí, že divák tápe, zda elegantní sešlost je po smrti, nebo při většinou banálním tlachání na ni čeká – jedno na kterou. Neurovědec David Eagleman totiž ve své knize Suma vyjmenoval rovnou tři a tato citace v inscenaci také zazní: Umíráme natřikrát. Poprvé, když nám tělo přestane fungovat. Podruhé, když je naše tělo ukládáno do hrobu. Potřetí tehdy, když někdo v budoucnu naposledy vysloví naše jméno. Nevychází spíš spojení „opravdových“ úvah s bezvýznamnými pasážemi, jako je vyvolávání duchů, rozsypaná urna, opakující se, nedopovězený vtip o Rudolfu Hrušínském, který se dostal k nebeské bráně a jehož hloupou pointou je v závěru představení puštění zvukového úryvku ze Spalovače mrtvol.
Není to však jen potíž se spojováním „svatého“ – tedy vznešených řečí o smrti s profánním. Je to chybějící sdělení (i když bych raději napsala poselství), jasnější obraz, zřetelnější úvaha než jen – česká společnost je ateistická a o smrti mluví a uvažuje stejně všedně jako o jídle (možná je přízračné, že tato premiéra byla nejprve ohlášena pod titulem Labužníci a měla být právě o něm).
Požitkáři jsou ovšem nejdokonalejší podívanou týmu Viceníková-Mikulášek-Cpin. Herecká souhra, režijní preciznost, scénografický perfekcionismus v českém divadelním prostředí nevídaný. Tři noví členové souboru – Dita Kaplanová, Jana Plodková, Jakub Žáček – se stali novým impulzem a soulad dokonali. Pro mě ovšem vrchol představení a přišel přesně v momentě, kdy už jsem se rozhodla přestat poslouchat a chtěla jsem se nechat unášet pouze viděným. Do života mě opět uvedlo, když Leoš Noha jako vyvržený Požitkář, zapáchající a tlející, zpěvně recitoval Nezvalova Vetešníka.
O tři dny dříve byla uvedena v Alfredovi ve dvoře inscenace Smrt jsem já. Dora Bouzková, Apolena Vanišová, Halka Třešňáková, Petr Krušelnický, Lukáš Bouzek a Jan Bárta vytvořili mnohem abstraktnější tvar založený na osobních zpovědích – například, jak umřely rybičky, nekonkrétních, avšak smrt evokujících projekcích, divadelně-výtvarných instalacích – moře nekonečnosti vytvořené ze skleněných retro lahví s vodou. Tvar je méně preciznější, než jsou Požitkáři, ale působí mnohem intimněji, rituálněji, procítěněji, jistě diváka přiměje ke vzpomínání a zamyšlení. A o to by mělo jít především, domnívám se.
Abych skončila banálně – v duchu dnešní doby –, tvůrci Požitkářů honili moc zajíců a pečínku udělali jen z poloviny, a ta devět herců nenasytí.
Divadlo Na zábradlí – Vítězslav Nezval, Thomas Bernhard, David Eagleman, R. M. Rilke, Jan Mikulášek, Dora Viceníková a kol.: Požitkáři. Režie Jan Mikulášek, dramaturgie Dora Viceníková, scéna a kostýmy Marek Cpin, hudba Miloslav König. Premiéra 24. října 2014.
Komentáře k článku: Nesnesitelná lehkost smrti
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)