Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2024

ročník 33
12. 11. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Divadlo jako cesta života

    Od premiéry Sclavi/Emigrantova píseň je Farma v jeskyni pojmem nejen u nás, ale i v zahraničí, kde na prestižních festivalech nasbírala několik cen. Náročný „životní cyklus“ souboru, kdy je nejprve nový námět podroben pečlivému průzkumu s ním souvisejícího terénu a posléze rozpracováván v dlouhém období zkoušek, s sebou nese řídkou periodicitu mezi jednotlivými premiérami. Letos 10. února uvedla Farma v jeskyni inscenaci nazvanou prostě a mnohoznačně Divadlo.

    Inspiračním zdrojem byly strhující brazilské rytmy a tance. Ohlas na sebe nenechal dlouho čekat. Soubor už s Divadlem vyjel na Festival ERA v Itálii a uvedl jej na mezinárodním festivalu v Plzni. Podzim ovšem přinesl i dvě významné zprávy. Tou špatnou je vynucený odchod z domovské scény – Prostoru Preslova v Praze na Smíchově -, který musel být kvůli havarijnímu stavu uzavřen. Druhá zpráva je však opačného ranku: Viliam Dočolomanský, autor inscenace a umělecký šéf Farmy v jeskyni, převezme na jaře v Sankt Petěrburku prestižní Evropskou cenu nové divadelní reality.

    Podzimní azyl našla Farma v jeskyni v Divadle Ponec. Svou inscenaci Divadlo zde uvádí v přepracované verzi a jak vidno z vyprodané listopadové reprízy, diváci se za ní ochotně „stěhují“ ze Smíchova na Žižkov.

    Obecný název Divadlo vystihuje bezmála půldruhé hodiny trvající proud živelné hudby, zpěvu a tance, který místy přechází do lehké akrobacie. Je to sled volných asociací na téma vztahu aktérů a jejich diváků. Oba světy se prolínají. Scéna vypadá jako aréna – vyvýšené pódium, kde ze tří stran proudí diváci-herci a ze čtvrté vše sleduje skutečné sedící publikum.

    V jakési trupě kejklířů platí zákon přežití. Jsou zajatci svého publika. Z jeho potěšení žijí, musí se nechat jím manipulovat, snášet urážky a výkřiky emocí. V průběhu inscenace sílí téma manipulace a zmrtvolnění či vyprázdnění. Symbolicky se tak děje skrze hru s loutkou. Poprvé se objevuje v jemném duetu dívky s loutkou mladíka. Drobná loutka zkoumá a objímá tělo dívky a nakonec s mnohonásobně větším tělem dokonce smýká po jevišti. V závěru se ukazuje, že loutka mladíka je obrazem jednoho z herců. Jeho energie vyhořela, sám se stal mrtvou loutkou s ustrnutým nejapným úsměvem ve tváři a hadrovým tělem, které není s to stát vzpříma. Východiskem pro takového člověka, provázeného jeho loutkovým alteregem je jediné – černá díra v propadlišti arény.

    Farma v jeskyni „šlape“ ve svých představeních „na krev“. Precizně nazkoušené, rychlé, ale přesné fyzické akce rytmizuje hřmotná hudba hraná nejen tradičními nástroji (bicí, trubky, harmoniky), ale i nejrůznějšími předměty (např. různě dlouhé roury), které jsou schopny vyluzovat zvuky. Až agresivně hlučný proud hudby přetínají ostré střihy klidných a intimních pasáží. Pulzující zážitek.


    Komentáře k článku: Divadlo jako cesta života

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,